A sex?

Dělat dishwasher, tedy myčku nádobí, pomocnou sílu či uklízečku, bylo fajn. Ani jsem to jako práci nebrala. Spíš jako vyplnění volného času, za které ještě dostávám peníze. Sice jsem tam měla nádobí až nad hlavu, ale po té době strádání a stresu jsem si to vysloveně užívala. Chodila jsem tam nadšená. Azi byl na mě hodný. Snažil se mi vyjít vstříc. I kuchař, jeho synovec, si mě předcházel. Někdy si mě i vyzvedli autem rovnou u domu. Dělala jsem od dvanácti do osmi večer každý den. Za týden mytí nádobí, utírání stolů a vytírání mě začal zaučovat i za barem. Nemíchala jsem koktejly, to ne. Tady se to ani nedělalo. Dolévala jsem zákazníkům vodu do karaf, které každý host automaticky vyfasoval, sotva si sedl, a podávala nealkoholické nápoje. Většina chtěla Coca-Colu, takže to nebyl problém.

Když jsem hostům nerozuměla, protože má angličtina byla stále asi na úrovni dvouletého dítěte, Azi to neřešil. Spropitné nechávali, tak kdo by co namítal.
Lidí chodilo dost. Možná i více než před tím, protože najednou jsme měli v kuchyni dalšího pomocníka a já myla nádobí už jen občas. Někdy pod záminkou výplaty mě Azi požádal, ať zůstanu déle. To už ale nechtěl, ať pracuji. Mohla jsem jen sedět, čekat a on mě obsluhoval. Dostala jsem i najíst zadarmo, tak proč by ne. Shodou okolností to bylo vždy, když přišli nějací jeho hosté. Musím tedy podotknout, že žena nikdy ani jedna, což se mohlo zdát podezřelé, ale chovali se všichni moc uctivě, takže jsem obavy neměla.
Zpravidla si ke mně hned přisedli a vyptávali se na můj původ, či jak je velká naše republika a kde přesně leží. Fráze na tyto dotazy jsem už měla dobře naučené. S kýmkoliv jsem se bavila, probíhal náš rozhovor téměř stejně. Stejně, až do jednoho večera.

„Proč tě někdy tady nevyzvedne tvůj přítel?“ začal hlouběji vyzvídat Azherův kamarád.
Byl něco s Azim do rodiny, ale jelikož to byl už sedmý rodinný příslušník, kterého jsem poznala, rodinná hierarchie se pro mě stávala složitou. Navíc se snad každý z nich jmenoval od A´, takže po seznámení se s třetím bratrancem jsem upustila od nějakého zapamatování si jmen a rodinných vazeb, protože jsem se v tom začala ztrácet.

„On být doma, v má zem.“
„Aha. Takže ty jsi tady v USA sama.“ dodal s posměchem
„Ne. Mít tu strýc.“
Při těch otázkách se tak potutelně usmíval a koukal, až jsem začala mít pocit, že mi vidí až do žaludku. Byl to takový hošánek, na bradě ještě mlíko, ale sebejistý a dost nesympatický.
„Kde je tvůj strýc?“ pokračoval s výslechem.
„V práci.“ zalhala jsem a pomalu si připravovala historku o tom, jak se každý den vídáme a jak mě chrání.
Nebyla potřeba.
Sám se odmlčel a chvíli si mě nevšímal. Zvláštní pocit mě však neopouštěl. Otázky nebyly ani nijak neobvyklé, ale to jeho podání a tón. Navíc se u toho tvářil, jako bych něco provedla. A já se tak nesmyslně najednou i cítila.
„Věříš v Boha?“ ťukl do mě zase po chvíli.
„Ne.“
No vida. Konečně jiné téma. Pokusila jsem se jej tedy udržet: „tvůj Bůh Aláh?“
„Já nejsem muslim.“ zvýšil hlas. Asi svou víru bral hodně vážně.
Když ale viděl, že mě jeho přehnaná reakce překvapila, dodal již mírněji: „ Jsem křesťan. Věřím v Ježíše. My všichni v rodině věříme v Ježíše.“
Po chvilce ještě nakonec upřesnil: „Proto jsme ve státech.“

Protože se restaurace vyprazdňovala, stále jsem koukala na hodinky. Vlastně jsem ani neznala zavírací dobu. Měla jsem dojem, že to bylo pokaždé jindy. Asi dle hostů.

Devátá odbila a zde seděli všeho všudy tři hosté. Z toho my dva.
„Pro dnešek končím.“ vyhodnotil to Azi, když si k nám po chvíli společně se synovcem přisedl. Čekal jen, až poslední regulérní host odejde. Aspoň tu do té doby nebudu s tím otravným křesťanem sama.

„Odkdy se u vás může pít alkohol?“ ptá se synovec.
„Od 18.“
„A sex?“ vyhrkl na mě křesťan.
Málem jsem na něj vyprskla pití. Očividně jsem byla ale jediná, koho tato otázka zarazila. Všichni na mě napjatě koukali, takže to nešlo jen tak přejít.
„Nerozumím…“ zkusila jsem to zahrát do autu.
„Sex. Od kdy u vás můžete mít sex?“ vysvětloval mi synovec s výmluvnou gestikulací.
„Od 15.“
„Wow!“ zvolal užasle křesťan.
Snad na mě teď nevybalí, ať si s ním jdu skočit?! Takový hejsek oprsklý…
„Azi, dát mi výplata? Už unavená. Chci jít domů.“ hodila jsem na něj prosebný pohled. Nechtěla jsem tam s nimi být už ani minutu.
„Už budu zavírat. Zavezu tě, OK?“ zvedl se, aby zkasíroval posledního hosta.
„OK.“ souhlasila jsem a netrpělivě očima přejela zbytek přítomného osazenstva. Naivně jsem očekávala, že se zvednou a odejdou, když se bude zavírat. Nic. Oba seděli jako přikovaní. Abych jim dala najevo, že se už s nimi teda nechci bavit, začala jsem se jako by balit. Nic jsem s sebou neměla, tak jsem se alespoň horlivě přehrabovala v tašce a neustále si překládala svetr. Zabralo to. Ti dva se rozpovídali mezi sebou. Já ani nedutala, hlavně ať už si mě nevšímají. Bohužel marně. Po chvíli se na mě zase křesťan zaměřil.
„U vás jsou svatby v 15 letech?“ vrtalo mu to očividně hlavou.
„Ne. Proč?“ první dotaz, který mi přišel docela vtipný.
„No sex má žena až po svatbě…“ vložil se do toho synovec.
„Ne. Žena a muž spolu být. Bydlet, mít sex … pak, když všechno ok, tak se oženit.“
Byli z toho jako opaření. Seděli a konečně mlčeli. Snad už dají pokoj. Abych se ale ubezpečila, zvedla jsem se a šla raději na záchod.

Když jsem se vrátila, byli na odchodu. Azi něco čistil za barem a horlivě na ně pokřikoval v rodném jazyce. Ještě v momentě, když už byli venku, na ně něco gestikuloval. Vypadalo to, jako by se pohádali. Mně to bylo jedno. Byli venku! Jaká úleva.
„Pojedeme?“ vyrušila jsem ho.
„Ano, za chviličku. Pomůžeš mi ještě?“ prosebně se zadíval.
„Jistě.“ Souhlasila jsem, ačkoliv mi to už vadilo. Jak dlouho tady dneska zkysnu?
Dovedl mě ke dřezu. Byly tam dvě pánve a pár talířů, tak jestli to prý neumyju.
Co se děje? Vždyť taková trocha se nechávala na druhý den a já to vždy po příchodu sklízela? Asi si potřebuje ještě něco dodělat, tak ať se nenudím, pomyslela jsem si a pustila se do toho.
Co dodělával, dodnes netuším, co ale dodělat rozhodně chtěl, mi dal vzápětí najevo.

Protože jsem to chtěla mít rychle za sebou, soustředila jsem se jen na mytí a přestala si všímat všeho okolo. Jen periferně jsem vnímala, jak Azher začal pobíhat sem tam po celé kuchyni. Nic se ale nevařilo, nic nesmrdělo, takže nehořelo a já se věnovala vesele dál své činnosti. Když už ale začal pobíhat jen jednou uličkou, a to v těsné blízkosti za mnou, zpozorněla jsem.
Co to dělá??? Ále, třeba si něco namlouvám…
Ne!?
Je to vůbec možné?
Vždy, když jsem se sehnula pro nádobí, prošel. Dřezy byly dva a dost hluboké. Musela jsem se opravdu hodně předklonit, abych na spodní talíře dosáhla, div že jsem tam rovnou nespadla.
Další talíř… Zase!
A je to sichr!!
ON SI O MĚ OTÍRÁ KOULE!!
„Hovado!!!“ zařvala jsem česky a otočila se.
Ačkoliv byl už připravený svůj počin zase zopakovat, v mžiku se zastavil a s vážnou tváří se na mě podíval. Nevěděl, co dál.
Já taky ne, jenže pak udělal osudovou chybu. Nahodil ve tváři úlisný úšklebek, jenž se měl podobat úsměvu. To mě definitivně dožralo.
Před očima se mi rozlila červená barva a huba nastartovala: „Doprdele! Co si o sobě myslíš ty úchyláku jeden! Ty hajzle! Co to máš za způsoby?“
Řvala jsem asi pět minut jako smyslu zbavená všemožné výrazy, na které jsem si vzpomněla. Ať už v češtině, tak z naší terasy nově pochycené v angličtině.
Naštěstí to mělo účinek. V jeho očích jsem viděla zděšení. Zmohl se jen na „pšššššt“.
Máchal rukama nahoru dolů a zároveň se rozhlížel, jestli to náhodou někdo neslyší. Celý vyplašený doběhl ke vstupním dveřím. Vykoukl ven a po zjištění, že ostuda se nekoná, se vrátil dovnitř.
Jenže to zase vyplašilo mě, protože za sebou zamkl.

Musím zachovat klid. Hlavně žádnou paniku, snažila jsem se stůj co stůj udržet si chladnou hlavu.
Však jsme téměř v centru. Kolem chodilo neustále dost lidí a restaurace měla celou vstupní zeď skleněnou, jako vitrínu do butiku. Když se budu pohybovat vpředu, nic si snad na mě nedovolí a jakmile mu to dojde, že nemá šanci, zase mě pustí. Inu, chabý plán, ale nic lepšího mě nenapadlo.

„Omlouvám se. Promiň…“ řekl téměř šeptem a mířil ke mně.
„Dej mi mé peníze, já půjdu.“ vyrukovala jsem na něj hned rázně. To už jsem byla venku z kuchyně, v části s posezením. Zastavila jsem se schválně tak, aby byl mezi námi stůl.
„OK.“ pokusil se o úsměv. Mě ovšem neobměkčil.
„Sedni si prosím.“ stál zase vedle mě a snažil se mě pohladit po ruce.
„Nešahej na mě! Ty dát moje peníze a já jít…“ odcekla jsem a posunula se opět do bezpečné vzdálenosti za stůl. Než pochopil, že nechci ve dle něj ani stát, chvíli to trvalo.
Popošel zase ke mně.
Jenže já popošla taky.
To ho trošku rozdráždilo a rozhodl se stůj co stůj ke mně přiblížit. Jenže já tvrdohlavě furt za stolem. On krok, já krok…
Za okamžik jsme se už honili kolem dokola.
„Stop!“ znovu jsem zařvala a vztyčila proti němu ruku.
Začal se smát. Nechápala jsem proč. Dívala jsem se na něj a čekala, co na mě vybalí.
„Zavolám na tebe policii.“ řekl pohrdavě.
„Co? Proč?“ celkem mě překvapil.
„Peníze ti nedám. Nemáš pracovní povolení.“
Cítil se najednou povýšeně a čím dál víc se smál.
„Já mít povolení. Mít pracovní vízum i sociální číslo. Já zavolat policii na tebe.“
S úžasem vytřeštil oči. Když jsem vytáhla kartičku s číslem z tašky, překvapením mu spadla brada. Chvíli zapřemýšlel a posadil se. Minutu dvě se nehýbal. Stála jsem tam s tlakem 120 na 200 a vyčkávala, s čím přijde teď.

Konečně zvedl ruku, vytáhl peněženku a vyndal z ní pár papírových bankovek. Pak se zase krátce zamyslel, spekuloval něco o daních a z kupky zpět odebral dva papírky. Bylo mi to jedno. Aspoň něco. Zbytek ať si strčí třeba do rektálního otvoru. Hlavně ať jsem už odtud. Rychle jsem je sebrala a zamířila rovnou ke dveřím. Plácla dlaní do skla a zvolala směrem k němu: „Otevřít dveře!“

Venku za sklem šel nějaký muž. Zpozorněl a zastavil se. Když mě viděl, jak stojím u dveří, zamířil k nim a chtěl mi otevřít. Samozřejmě bez úspěchu, tak na ně začal ťukat. Poté, co Azher muže zbystřil, vyloženě vyskočil ze židle a přispěchal odemknout.
„Díky Bohu!“ zvolala jsem s velkou úlevou česky a vyběhla ven, ani se neotočila na pozdrav.

Až na terase našeho domu mi teprve došlo, co všechno se mohlo stát. Úplně jsem se rozechvěla. Posadila se a nevěřícně koukala do podlahy. Ačkoliv terasa byla zase plná lidí, kteří se dost hlučně bavili, smáli se či zpívali, pod tíhou zážitků z poslední hodiny jsem je nevnímala.

„Kde jsi celý den byla?“ poklepal mi kdosi na rameno.
Hlas mi nebyl povědomý. Zvedla jsem oči. Přede mnou stál cizí chlap a poťouchle se křenil.
„A ty jsi zase kdo?“ otráveně jsem na něj vyjekla. Divných chlapů bylo za dnešek až až, tak co mě má kdo na večer zase otravovat. Něco ale nevědomky upoutalo mojí pozornost. Něco bylo jinak.
To je ono… Mluví česky!

„Josef.“ řekl suše.