Kvapem za vlakem - část první

Říká se, že má-li člověk pochopit podstatu svého bytí a nebytí, musí udělat sondu ke svým předkům. Dá se říct, že já tuto sondu dělám neustále a povím vám, jsem ze svého bytí nadšená. I když přiznávám, že v některých chvílích se opravdu upřímně divím, jak to náš rod dotáhl tak daleko.
Z lásky dědy Tondy a babičky Máni vzešly dvě děti, Milan a Albína. Z lásky to prý muselo být každopádně, protože jak říkávala naše babi: „Nahý nadržený chlap vypadá hrozně směšně. Já ho tolik nemilovat, tak bych s ním pod jednu duchnu vlézt nemohla. Uřehtala bych se k smrti už cestou k posteli.“ Jistě teď chápete můj obdiv, že je má generace vůbec na světě.
Obě jejich děti toho mnohé po svých rodičích zdědily. Temperament, životní nadhled i lásku k cestování. Jenže zatímco můj táta cestoval nejraději nad atlasem, Albína by klidně mohla mít v občance u trvalého bydliště napsáno ´všudezdejší´. Snad to bylo tím, že teta byla mladší a sama děti nikdy neměla. Táta se naopak ženil už ve dvaceti a do tří let měl děti dvě. A co si budeme vykládat. Ono se totiž tehdá i dost špatně přes ty ostnaté dráty obehnané okolo republiky dostávalo. Jakmile se dráty přestřihly, tátu to uklidnilo. Už si může vyjet kdykoliv a kamkoliv, tak co by se hnal. Jenže Albína, ta se utrhla přímo z řetězu.
Jednoho dne těsně před prázdninami přijela teta k nám.
„Chůdě malé“ začala, sotva jsem otevřela dveře, „Jsi tak bledá! Kdys viděla naposledy slunce? Milane, to dítě vám brzy onemocní!“
Ačkoliv jsem tetu znala, byla jsem v té chvíli celkem v šoku. Bylo mi šestnáct a každou byť nepatrnou narážku na mou osobu jsem brala smrtelně vážně. Obzvlášť co se vzhledu týkalo.
„I my tě rádi vidíme, Albi. Tak pověz, co tě k nám zaválo?“ nevzrušeně přivítal otec svou sestru.
„Ta holka musí k moři! To je jasná věc.“ pokračovala, sotva se usadila ke kávě.
„Cože?“ vyprskli oba mí rodiče najednou. Táta se hned začal upřímně smát.
„Zaplatíš nám Albi dovolenou?“ sondovala pobaveně maminka.
„Vám ne, Libuško, ale ji vezmu s sebou.“
V tu chvíli jsem zbystřila i já. Naposledy, kdy mě teta brala s sebou, jsem podle ní musela vidět Berlínskou zeď. Bez toho bych prý snad nemohla nastoupit ani na střední školu. Teta tehdá vybrala první zájezd, který měl na plakátu pěkný obrázek a dobrou cenu. Že to byla špatná strategie se ukázalo po pár kilometrech jízdy, kdy se začalo z autobusu kouřit. A když jsme zastavili na hraniční kontrole, což je z dnešního pohledu téměř sci-fi, museli jsme ten autobus doslova roztlačit, abychom se přes hranice vůbec dostali. To, že Berlínskou zeď jsem poprvé viděla až o pár let později, protože jsme se hned po příjezdu ztratily, jsem našim nikdy neprozradila. Přestože to tenkrát nedopadlo dle původního plánu, celý výlet jsem si nesmírně užila.
„Teto, opravdu? Ty mě vezmeš k moři?!?!“ začala jsem jásat. Největší vodní hladinu, kterou jsem dosud viděla a svlažila v ní své tělo, by totiž kamenem přehodil i sousedovic Lojza.
„Když tě vaši pustí….“ Nahodila jsem ten nejvíc prosebný výraz, co jsem uměla a upřeně se zadívala tátovi do očí.
„A kam by to mělo být?“ raději uhnul pohledem
„Lotyšsko.“
„Cože? Lotyšsko? Kdes přišla na Lotyšsko? Co za cestovku jezdí do Lotyšska?“ ztratil otec pohodový výraz z tváře.
„Nevím.“
„Co nevíš?“ divila se máma.
„No nevím, která tam jezdí...my tam taky s cestovkou nepojedeme.“ pokračovala teta klidně. „ A jak se tam chceš dostat? Balonem?“ vyhrkla máma. U tety totiž bylo možné všechno. „Abych se někam dostala, nepotřebuju přece cestovku.“
Táta zalapal po dechu: „Tak jak?“ „Vlakem.“
V té době byla teta ještě učitelkou a pracovala v jedné beskydské vísce pro tamní základní školu. Byla to spíš školička, jelikož měla všehovšudy dvě třídy. Žáků asi třicet a ani jeden nepocházel z takzvané lepší rodiny. A tak při jedné hodině zeměpisu paní učitelka s hrůzou zjistila, že ještě ani jeden neviděl moře. Inu, rozhodla se naše Albína s tím něco udělat. Oprášila azbuku, napsala své kamarádce Natálii, kterou poznala díky socialistické družbě a zorganizovala výlet pro 15 dětí. A proč zrovna Lotyšsko? Jediná tetina kamarádka, která bydlela u moře, byla Natálie a ta nežila nikde jinde než v Lotyšsku. A když si teta vzala do hlavy výlet k moři, pojede se k moři. To, že děti vlezou do Baltu maximálně po kotníky, nehraje přece žádnou roli. Podle tety bylo moře jako moře. A jelikož to mělo být za nejnižší náklady, jelo se vlakem.
Den D nastal. Možná by bylo příhodnější říci noc N, jelikož se vyráželo nočním vlakem, aby nám všechny spoje navazovaly až do Liepaji. To byl náš cíl. Byla jsem celá nervózní. Čím více se blížilo půl dvanácté, tím jsem měla větší motýlí hejno v žaludku. S tetou a zbytkem skupiny jsem se měla sejít na nádraží asi deset minut před odjezdem.
Těsně před jedenáctou jsem taktně upozornila otce, že už je čas.
„Prosím tě, nedivoč!“ zchladil mě „Na nádraží jsme autem za pět minut.“
Když však spatřil, jak už asi po desáté obíhám sbalenou krosnu, zavelel k odchodu. Byla jsem za dveřmi během minuty.
Konečně jsme se ocitli v autě. Já opravdu jedu k moři! Nemohla jsem tomu uvěřit. Vše okolo v tu chvíli bylo pro mě famózní. Na temné obloze přehlídka hvězd a skrz vlasy vlál teplý letní vítr. I zvuk nastartovaného auta zněl v tiché noci jako rajská hudba.
PRÁSK!!!!!!
„Co to bylo?!?“ zařvala jsem vylekaně.
„Máme defekt.“ tiše zasyčel táta.
„Cože? Kde?“ zmateně koukala maminka.
„Na předním kole, má drahá ...“
„Ježiši! Co budeme dělat? Kolik je hodin?“ začala jsem hysterčit.
„Uklidni se. Je pět minut po jedenácté. Vlak odjíždí za půl hodiny. To mám to kolo vyměněné třikrát..“ vyhodnotil otec situaci.
Vylezli jsme tedy z auta a my s mámou to začaly tátovi z hecu stopovat. I když jsem značně znervózněla, nebylo proč tátovi nevěřit. Během chviličky stálo auto na heveru a první šroub cinkl o zem. Druhý, třetí … a…. nic. Jen funění otce pověšeného na klíč.
„Do prdele povol!!“ ulevil si.
„Nejde?“ zvědavě špitla máma.
Mezi rodiči přeskočil jiskřivý pohled. Ani jsem nedutala. Srdeční tep se zvedl všem třem. Byl slyšet jako sólo bubeníka. Nádech a ... nic. Nepovolil. Bylo patnáct minut do startu vlaku. „Do psí díry!!!!“ zaklel otec a hodil klíčem o pneumatiku.
„Co teď?“ vydechla máma.
Já jen zmateně stála a pozorovala rodiče, co duchaplného z nich vypadne.
„No, tohle teda nevyměním a pěšky to na nádraží nestihnem.“ konstatoval táta a házel nářadí někam do prostoru vozu.
Rezignovala jsem. Sedla jsem si na zem a sklonila hlavu do dlaní.
„Nebreč. Něco vymyslíme.“ Pohladila mě máma po vlasech.
„Kolik času asi tak může být na přestup na rychlík ve Studénce?“
„Moment…“ vytáhla maminka nějaký papírek z kabelky, „čtvrt hodiny.“
„Super, tak jdeme sehnat jiné auto!“ zvolal otec a rozběhl se.
„Teď? O půl dvanácté? Kde teď v noci chce splašit nějaké auto?“ zvedla jsem hlavu k mámě.
„Tak co je? Pojďte!“ mávl na nás.
Ačkoliv jsem to už vzdala, zvedla jsem se a rozeběhla se pomalu za ním. Když už jsme byli zpět na sídlišti, odbočil táta k prvnímu vchodu. Docela jsem se zarazila. On snad chce projet všechny zvonky! Odhodlaný na to byl dost. Ještě než jsme ho s mámou doběhly, otočil se a pádil zase dál. „Jura není doma!“ Poté, co jsme takhle oběhli celý blok bez úspěchu, pomalu začal být pesimistický i on.
„Mi neříkej, že nikdo není doma!!“ zvolal sklesle.
„Je začátek prázdnin. Někteří odjeli s děckama na dovolenou..“ udýchaně dobíhala máma, „a někteří spí.“ dodala a sedla si na patník, aby nabrala trochu sil.
Já jsem neříkala nic. Z mého pohledu bylo všechno marné. Ani stopem už bych tam nestihla dojet v čas.
„Tak jinak.“ nevzdával se táta, „kdo nemá děcka a je furt doma?“
Rozhlédl se po oknech. Většina byla tmavá, jen sem tam se mihotalo tlumené světlo.
„Franta Kláda!!“ najednou vykřikl do toho nočního ticha.
Máma se tak lekla, že vyskočila do pozoru.
„Kdo?“ koukla jsem na ni.
„Tátův kolega z práce.“
„Podívej! Ještě čumí na bednu. Je doma!“ všichni jsme zvedli hlavu stejným směrem. „Budu tam tak dlouho zvonit, dokud mi neotevře.“
A jak řekl, tak splnil. Nemusel ovšem vyzvánět dlouho. Franta Kláda mu otevřel takřka hned, ale bylo vidět, že návštěvu už nečekal.
„Půjčím. Není problém, jen si musíš natankovat. Moc benzínu tam není.“
Opět se mi rozjasnily oči. Ještě není nic ztraceno. Bylo deset minut po půl dvanácté. Pět minut už vlak jel. Závod právě začíná.