Kvapem za vlakem - závěr

Než táta opět nakopl motor, zkontroloval, jestli pánové v uniformách už odjeli. Přeci jen za volantem bez dokladů se cestuje se staženými půlkami, což pohodlí a klidu moc nepřidá. Od chvíle, kdy jsme se rozjeli, jsem byla stále ve střehu. Člověk už čekal katastrofu všude. Každé auto, které nás předjelo, bylo rychle lustrováno, jestli nemá majáček, nebo v něm nesedí podezřelí pasažéři. Každý nezvyklý zvuk vám naháněl dopředu husí kůži, jestli opět neprasklo kolo, či se nezadrhl motor. Snad i díky tomu, že jsem se tak soustředila na vše okolo, mi cesta uběhla rychle. Ani jsem nepostřehla průjezd Ostravou. Vyloženě jsem se divila, když jsem venku u cesty zahlédla bílou ceduli s černým nápisem BOHUMÍN. I dle hodin jsme tam byli podle plánu. Jaká úleva.
„Kam teď?“ hlesnul si táta pro sebe, když jsme vjeli do obydlené části města.
„To ti neporadím.“ rozhlédla se máma, „já tu taky nikdy nebyla.“
„A jsme zase v řiti.“ zkonstatoval nakonec a zaparkoval, „jak tu to nádraží najdem? Cedule žádná..“
„Nemá tu Franta nějakou mapu?“ pokoušela se máma prohlížet skříňku v palubní desce. Dalo by se říci, že byla úspěšná, protože našla něco, co se tomu podobalo. Byla to malá zažloutlá brožurka, vydaná roku 1969 s nápisem Cestovní atlas ČSSR. Dokonce i Bohumín v ní byl vyznačen. Bohužel, kde je vlakové nádraží, už zaznamenáno nebylo.
„A co se někoho zeptat?“ hodila jsem názor do éteru.
„Koho?“ pousmál se taťka
To jo…Koho?!?? Bylo něco před druhou hodinou v noci a ulice byly prázdné. Nebýt větru, tak se tam nepohne ani list.
„No nic. Tak to zkusím po čuchu.“ A otočil klíčkem v zapalování.
„Tati, cože?!?“
„Prostě to někam zkusím hodit a uvidí se. Třeba tady po hlavní.“
Nic jiného nám taky nezbývalo. Chvilku jsme výletili po městě, až jsme zajeli do nějaké ulice na sídlišti, kde táta zaparkoval.
„Hele!“ zvolala jsem, „ tam někdo jde!“
Po špatně osvětleném chodníku šly našim směrem dvě osoby. Z dálky to vypadalo na zamilovaný pár. Dotyční byli v sobě doslova zaklínění a šli velmi pomalu a klidně. Čím blíž se pár přibližoval, tím více bylo zřetelné, že něco nehraje. Pohybovali se velmi vláčně a divně se klátili ze strany na stranu. A protože spolu něco diskutovali, zdálo se, že snad ani nemluví česky. Když už přišli téměř k autu, bylo jasné, že o milence nejde. Byly to dvě hubené ženské malého vzrůstu, které očividně před pár okamžiky opustily nějakou bujarou zábavu. V této chvíli by se je dalo označit za nejlepší kamarádky, které podporovaly jedna druhou k heroickému výkonu, a to, dojít domů. Táta vylezl ven.
„Dobrý večer.“ oslovil je, „nevíte, kde bych zde našel nádraží?“
„Nazdááááááááár!“ přivítala s radostí mého otce jedna z nich. „poď s náma! Máme doma ještě čučo, frajere!“ vydala ze sebe. Česky tedy očividně uměla. Pustila se své kolegyně a šla tátovi naproti.
To ovšem neměla dělat, jelikož vyvedla z rovnováhy svou přítelkyni, a ta se hned svalila k zemi.
„Růženo, co eláš, voe!!“ zafuněla a mermomocí se chtěla postavit zase na nohy. Marně. Růženě to bylo ale jedno. Hned se chytla táty, takže si udržela balanc.
„Tak co kocoooooure, kam vyrazíme?“ zazubila se.
„Na vlakové nádraží!“
„Zdeno, jdeme.“ Otočila se a mávla na ní.
Jenže Zdena asi už po třetím pokusu se ne a ne zvednout.
„Co děláš? Doccvič a jde sse!“ zvolala Růža.
Táta to už nevydržel a vydal se i s Růžou omotanou kolem ruky Zdenu zvednout. Jakmile opět stála, hned se dámy zase společně chytly.
„Tak co podinnnknem?“ ozvala se vysmátá vrávorající Zdena. Asi byla nadšená, že je zase na nohou. „Dámy, prosím, kde je tady vlakové nádraží?“ zkoušel to ještě naposledy táta.
„Tááám!“ zvolaly obě současně a zvedly ruku. Jenže každá ukazovala na jinou stranu. Táta rezignoval. I když na něj ještě něco volaly, nechal je tam a vrátil se zpět za námi.
„Tak prostě to zkusíme nejdříve vpravo a pak vlevo. Někam dojedem. Třeba tam bude ta hospoda, odkud vyšly, a můžeme se tam zeptat.“ navrhovala máma.
Taťka pokýval a už se zase jelo. Vpravo byla ovšem slepá ulice a vlevo jsme se dostali na křižovatku, přes kterou jsme už v protisměru projeli. Z této strany byla ovšem u cesty směrovka k nádraží. Že by trošku toho štěstíčka? Od ukazatele to bylo úplný ždibíček. Snad jsme kolem i jeli. To už bylo fuk. Byli jsme tam. A co hlavní! Byli jsme tam včas, dokonce s rezervou deseti minut! Neuvěřitelné.
Tímto se nadobro v našich tvářích usadila dobrá nálada. Na nádraží byl takový pohodový klid. Sem tam se přes halu mihnul nějaký cestující, kterého už nebavilo sedět, čekat a tupě koukat do jím vybraného rohu. Nebo rovnou usínat. Říkala jsem si, co když zaspí? Tato obava se rozplynula hned, jakmile se obrovská cedule s příjezdy a odjezdy vlaků dala do pohybu. To rychlé klapaní písmenek, která se štelovala do aktuální podoby jízdního řádu, probralo úplně všechny. Každý, kdo tam byl, zvedl snad i nevědomky hlavu. Můj vlak měl co nevidět přijet.
„Něco mi tu nehraje.“ Zamračil se táta
„Co zase?“ zareagovala máma, ačkoliv se zdálo, že snad ani neposlouchá.
„Na kterém nástupišti bude ten mezistátní rychlík?“
„Jaký rychlík?“
„Libuš ten, do kterého mají přestupovat. Vlak, ve kterém jsou teď, má tady přeci konečnou...“
„Ježiši, fakt!“ zvolala, rozhlídla se a šla pryč.
„Kam jdeš?“ nechápavě jsme zírali.
„Na informace! Vy nejdete?“
U přepážky to začalo být opět napínavé. Paní, ačkoliv byla milá, nám ledabyle sdělila, že z této stanice žádný vlak v nejbližší době opravdu, ale OPRAVDU za hranice nemíří. Nejdříve až cca za pět hodin, což zase nepasovalo nám.
„To není možné! A jste si tím jistá?“ ujišťoval se taťka, i když danou odpověď dopředu čekal.
„Pane, jízdní řád se bude měnit až za půl roku.“ usmála se na něj, „a kam by to mělo vlastně být?“
„Do Lotyšska!“ vyhrkli rodiče jako jeden
Paní jen vykulila oči „tak o tom nic nevím, že by někdy od nás jel nějaký vlak až do Lotyšska..“ kroutila hlavou.
„No, asi nejdřív do Polska..“ upřesnila mamka.
„A máte jízdenku?“
„Ne, ta jede ve vlaku se zbývající skupinkou…“ opravdu stručně vysvětlil otec, jelikož se z amplionu ozvala výzva na právě přijíždějící, nám známý rychlík. Vydali jsme se teda na nástupiště. Tam se snad vše s Albínou vyjasní.
Brzdy zahvízdaly a otevřely se dveře. Lidí nevystoupilo moc. Přeci jen v danou hodinu asi davy ve vlacích nejsou. Po pěti minutách jsme byli na nástupišti sami. Ať jsme se rozhlíželi, div si krky nevykroutili, Albína s dětmi nikde.
Stáli jsme tam jako opaření a nevěřícně čuměli. Vyprávět to někomu, neuvěří. Bylo to, jako by se někdo tam nahoře na mě domluvil. Jako groteska, ve které jsem bohužel hrála hlavní roli.
„Kde jsou?“ přerušil ticho otec.
Já nebyla stále schopná slova a máma se ještě pořád rozhlížela.
„Museli vystoupit jinde.“ zhodnotila po chvíli polohlasem a zhluboka vydechla.
Sedla jsem si na nejbližší lavičku a sundala ze zad krosnu. Bože, štípněte mě!! Já určitě spím! Kdyby se to událo dnes, zašla bych si asi hned na nějakého pořádného frťana, vytáhla mobil a tetě zavolala, co to vymyslela za trapný výlet! Možná bych si hodila něco děsně vtipného do statusu na facebook. Jenže tehdá se psal rok 1996. Jako šestnáctileté jediný pro mě povolený doping byla maximálně čokoláda. Žehličky, co si hrály na mobilní telefon, měl jen velmi zámožný pan podnikatel a online facebook v mobilu nebyl snad ani v prenatálním stádiu.
Po informaci, že má táta hlad, jsem s konečnou platností vyhodnotila situaci jako konec výletu. Otevřela jsem bágl a podala mu jednu porci ze své svačiny do vlaku.
„Co to děláš?“ rozčílila se mamka. Nějak se nemohla smířit s tím, že to smažení řízků a balení paštik bylo nadarmo a vyrvala mu to hned z ruky.
„Halóóó!“ ozval se ženský hlas „Halóóó, pane!“ přibíhala k nám paní z podchodu. Byla to ta stejná, co seděla na informacích.
„Tak jsem vás našla!“ radovala se udýchaně, „to vaše Lotyšsko jede z Ostravy.“
Kdyby kolem letěla moucha, určitě by jednomu z nás vletěla do úst.
„Jakto?“ vyhrkla mamka
„Vrtalo mi to hlavou a trošku jsem zapátrala. Do Lotyšska se přeci jen denně vlakem nejezdí. Jsou v Ostravě na Hlavním nádraží.“ Stále se usmívala. Usmívali jsme se všichni.
„A spěchat nemusíte. Čekají na spoj, který bude odjíždět ze stanice až za hodinu a půl.“ dodala.
„Madam, no vy jste anděl!“ políbil táta s upřímnou radostí paní na čelo.
Paní celá v rozpacích poděkovala a zčervenala jako rajče.

Kdo teď čeká nějakou další katastrofu, čeká marně. Žádná už nepřišla. Nedokážete si představit tu euforii ze shledání se s tetou v Ostravě. Jak se následně všichni lidé na nástupišti, včetně přítomných nádražáků pobavili při vyprávění našeho otce o třech exotech, kteří zastaví vlak, do kterého vlastně nechtějí nastoupit, aby jej následně honili po celé Severní Moravě.
A moře? Bylo to nejkrásnější moře, které jsem kdy viděla. I přes to, že jsme k němu jeli dva dny. Při prvním zašumění člověk zapomněl na všechna ta úskalí. I na to, že je studené.