Bílý, hebký...

Cestu k Jožovi si vůbec nevybavuji, protože jsem vyčerpáním hned po nastartování auta úplně vytuhla. Ostatně, že spím, jsem si myslela ještě asi tři hodiny po příjezdu na nové stanoviště.

V cíli na mě totiž opravdu čekala teplá bytelná večeře. Žádná rýže a kečup s pofiderně rozemletým masem z konzervy, ale pečené maso v lahodné omáčce s těstovinovým salátem. I zákusek se podával.
A pak? Velká postel! Tak velká, že zabírala většinu pokoje. Vyspali by se v ní pohodlně tři lidé, ale byla určená jen mně. Jaké blaho! Byť mě malinko ta měkká matrace překvapila, až jsem chvilku uvažovala o ulehnutí zpět na zem.

Když jsem se ráno vzbudila, oči mi zmateně tikaly po pokoji sem tam, než mi došlo, kde jsem. Za světla vypadal můj pokojík ještě víc mile, než v noci. Nebyla to nijak velká místnost. Dominantou byla postel, pak napravo dvoje dveře. Jedny do koupelny, druhé ven a mezi nimi zabudovaná skříň. Naproti stála úzká toaletka, dlouhá téměř přes celou šíři pokoje a u ní zasunutá židle. Nalevo už jen pootevřené okno a u čela postele nízký noční stolek.

Ruch z venku napovídal čas pokročilého dopoledne.
Slunce svítilo přímou palbou skrz okno rovnou na postel a vyloženě lákalo člověka, ať vyleze z pelechu. Mně se však vůbec nechtělo.
Bylo to tak pohodlné!
Ležela jsem tam snad s pěti polštáři kolem hlavy, přes sebe lehounkou přikrývku a byla jsem líná se jen pohnout. Užívala jsem si ten pocit blaženosti plnými doušky. Kdyby se ke mně neproplížila příjemně sladká vůně přicházející škvírou pod dveřmi, válela bych tam snad celý den.

„Dobré ráno,“ ozval se Jožův hlas, sotva jsem vkročila do kuchyně, „ dáš si lívance?“
Než jsem ovšem stačila odpovědět, vyřítila se ke mně zpoza rohu za velkého jásotu malá osoba. Být více zorientovaná v prostoru, dala bych se šokem na útěk.
„Ahoj! Vítám tě u nás,“ objímala mě s lámavou češtinou taková blonďatá dívenka.
Jožo má dceru? To mi nikdo neřekl...
„Ahoj. Děkuji,“ rozpačitě jsem se usmála a pohladila jí po vlasech.
„To je moje přítelkyně. Susan.“ Jožo stál naproti u okna a bavil se pohledem na nás.
Cože? Toto malé stvoření, které mě tu křečovitě drží a hlavou je mi tak akorát pod nos, je jeho milá? Kolik jí je? Dvanáct?
„Tady lívance, pro tebe,“ konečně mě pustila. Pak stačil jen letmý pohled do její tváře a dojem, že mám divného strejčka, byl ten tam.

Susan byla na první pohled velmi sympatická a očividně se narodila dříve než já. Kulatý obličej s velkýma očima se na vás neustále smál. A jak se později ukázalo, na to, že měřila sotva metr padesát, jí bylo všude plno. Byla totiž velmi energická. Ne jen, že zvládala plno věcí najednou, ale i její pohyb byl jak z rychleného filmu. V mnoha chvílích by člověk čekal, že se vybije a bude potřebovat natáhnout jako panenka na klíček.

„Sedni,“ laškovným mrkáním mě stále postrkávala k prostřenému stolu uprostřed místnosti.

„Co máš dnes v plánu?“ i Jožo přisedl a naložil si porci na talíř.
„Nevím. Zatím jsem nestihla nad tím popřemýšlet.“
Brala jsem to vyloženě jako trapný dotaz. Vždyť ještě včera večer jsem nevěděla, že budu spát někde jinde.
„Kolik je vůbec hodin?“
„Bude jedenáct,“ zamlaskal plnou pusou, že mu div bylo rozumět, pak se otočil na Susan, která stále něco přidávala na stůl a anglicky pokračoval, „dneska se ti opravdu povedly.“
„To jsem ráda. Doufám, že jich bude dost pro všechny,“ konečně si k nám přisedla.
„Promiň, Susan umí česky minimálně,“ vysvětlil mi Jožo opět česky, „jen úplné základy. Víc jsme zatím nestihli.“
„Nic se neděje,“ byla mi tím ještě více sympatičtější.
Najednou však zvážněl: „Jak to máš s tou prací za městem?“
„S jakou prací?“
„No tu v tom obchodě? Susan tam má kamarádku, a prý tam ještě nepracuješ.“
„Nepracuju.“
„Proč?“
„A kolik máš času? Je to totiž na dlouho…“
„Na dlouho? Klidně začni,“ zvláštně se zašklebil, „máme volno celý den.“

Ten divně nahozený ksicht ve mně něco nastartoval. Říkal celý den? Inu dobrá. Když to chce, má to mít. Dolila jsem si horkou kávu, která rozvoněla celou místnost, a dala se do vyprávění. A že to byl zrovna on, vzala jsem to pěkně z gruntu. Když jsem zjistila, že některé pasáže Jožovi nejsou moc příjemné, přitvrdila jsem a doslova vykreslila každý detail. Snažila se nic podstatného nevynechat. Ani mé sbírání centů po zemi u zastávek, veřejných popelníků či nalepených na žvýkačkách, jen abych si mohla za dolar a půl koupit chleba.
Nebo svou první krádež ve svém životě.
Člověk by nikdy neřekl, jak rychle se z něj stane vyvrhel. Stačí nouze o toaletní papír. Máte-li totiž poslední dolar a na výběr mezi chlebem či onou ruličkou, vyberete si jídlo. I z logiky věci vyplývá, že nejdříve se přece musíte najíst, abyste se vůbec měli potřebu vytírat. No jo, jenže tato potřeba se dostaví hned po uspokojení prvního ze základních lidských pudů….

Onen čin se stal na WC v městské knihovně.
Na celou akci jsem se řádně připravila. Prázdný batoh, ručník na zabalení a šlo se na věc. Místo činu mělo tři kabinky. Stačilo počkat, až tam budu sama a akce odstartovala.
Sakra! V první prázdný držák a v druhé rulička skoro už u konce. Že já musím natrefit na lenivou uklízečku!
Á, přece se jen štěstěna zachvěla.
Byl tam.
Ve třetí kabince se na mě smál zcela nový, ještě zalepený, bílý hebký hajzlpapír.
Do ruky mi sklouzl snad úplně sám a za pět vteřin byl maskovaný v batohu.
Jenže pak se ozvalo to, s čím jsem nepočítala.
Špatné svědomí.
Pane bože, kam jsem to klesla?
Když jsem si uvědomila, že musím projít ještě celou knihovou ven, přepadla mě nervozita. Co když o mně tam za dveřmi už ví? Nemají tu kamery? Očima jsem zkontrolovala prostor. Cítila jsem se, jako bych vykradla státní banku. Sotva přejdu přes práh této místnosti, začne beztak všechno dokola pípat!!
Nezačalo.
Vystřelila jsem odtamtud jako sovětská raketa. Rozbušené srdce a oči na pozoru, odkud na mě vybafne snad i FBI. Musela jsem být podezřelá již od pohledu. Už jenom tím, že jsem vyběhla, jako by mě chytl průjem, ale vybrala si jinou stranu. Záhy jsem byla celkem daleko, a přesto se celý zbytek cesty domů otáčela, jestli mě někdo nesleduje či za mnou rovnou neběží.

Susan i Joža poslouchali, ani nedutali. Jen Joža sem tam mírně zasyčel.
Jen, ať se cítí aspoň trošku provinile. Ó, jak krásná i když malá satisfakce! Přiznávám. Dělalo mi to dobře a navíc jsem se konečně mohla vypovídat z mnoha křivd a úskalí.


„Takže u toho Araba už neděláš?“ zeptal se nakonec Jožo zamyšleně.
„Ne. Přišel mi divný, tak jsem to včera zapíchla.“
O tom jediném se mi mluvit nechtělo. Nemusí vědět všechno.
„Ok. Zítra zajedeme do toho obchodu.“
„ Já ti nevím,“ váhala jsem, „ jsme domluveni, že jim mám zavolat a oni mi řeknou, jestli je už to místo volné.“
„A kdys tam volala naposledy?“
„Předevčírem.“
„Susan tam volala včera.“
„No a?“
Něco mi snad naznačuje?
„Volné místo mají.“
„Opravdu?“ zavýskla jsem radostí.
„Hms, už týden…“podíval se na mě přimhouřenýma očima.
„Cože? To není možné!“
Byla jsem dost překvapená. Jednak z toho zjištění a jednak z tónu, kterým se mnou mluvil. On si snad myslí, že lžu! Co si to dovoluje? Navíc, proč bych to proboha dělala? Já, která se potřebovala někde upíchnout stůj co stůj. Tak tohle ne! Tohle si budeme muset vyjasnit!

Už jsem se pomalu stavěla do obranné kohoutí pozice, Susan však rychle pochopila a začala mě uklidňovat. Jožo chtěl také něco poznamenat, ale byl svou přítelkyní taktně umlčen.
Jediným vteřinovým pohledem.
Kdybych nebyla napruzená, rozesmála bych se. Bylo to jako z učebnice.

„S kým jsi mluvila?“ ptala se Susan o poznání konstruktivněji .
„Nevím. S Peggy…? Myslet, že ona Peggy,“ mluvila jsem anglicky asi stejně, jako ona česky.
„ Peggy,“ kousla se malinko do rtu, „to není sympatická holka. Je zástupce vedoucího.“
„Jak to vědět?“ přišlo mi to divné. Má tam kamarádku a zná celou organizační strukturu firmy?
„Pracovala jsem tam,“ usmála se.
„Aha,“ vzala mi vítr z plachet.
„Zítra tam je Kate. To je vedoucí a ta má pro tebe místo,“ poplácala mě vesele po ruce.
„Určitě?“ nevěřila jsem už ničemu.
„Včera jsem mluvila s ní.“
„Tak jo. Dobře. Zítra,“ souhlasila jsem, „v kolik?“
„Ráno.“