Doslova na růžovo

Byla pokročilá noc.
V pokoji vládla tma a venku ticho. Jen sem tam šly rozpoznat kroky lidí z ulice.
Od chvíle, kdy jsem opustila společnost Joži a Susan, uplynulo pár hodin. Dá se říct, že od snídaně jsem zbytek dne už nevylezla z pokoje. Jakoby na mě dolehla únava předešlých dnů. Ty šílené vzpomínky se mi v hlavě honily jedna přes druhou.
Jak to, že jsem to nečekala? Copak to nebylo očividné? Pane bože, jsem tak naivní! Vždyť on mě mohl…
Husí kůže se mi prohnala po těle.
Nebudu už na to myslet. Zakazuji si to! Raději jdu spát…

Jenže při každém pokusu o spánek se za zavřenými víčky objevil Azherův obličej.
Jeho úlisný výraz, když zamknul dveře.
Znova a znova jsem stála v tom egyptském lokále a běhala kolem stolu, slyšela jeho smích a bouchala na skleněné dveře: „Otevři! Otevři!!“

„Vstávej!“ lomcoval se mnou Joža.
„Co se děje?“ vyplašeně jsem se posadila.
„Už je čas.“
„Čas?“
„Ano. Za chvíli jdeme.“
Bylo šest hodin.

Si dělají srandu?
Nebyla jsem zvyklá na ranní budíčky. Můj život zde se odehrával spíš v odpoledních ba až večerních hodinách.
Chtějí mě zabít?
Asi chtěli. Nasadili totiž vražedné tempo.
Sotva jsem stačila zhltnout snídani, už Susan nadšeně volala ode dveří: „Let´s go!“
Ani venku to nebylo o moc lepší.
Celou cestu se šlo v poklusu. Oni přede mnou ruku v ruce, já o tři kroky za nimi a ne a ne je dohnat.
Připadala jsem si jako jejich štěně.
Kam tak valí?
Ha! Zastavili. Už určitě taky nemůžou nabrat dech…
„Jsme tady včas,“ spokojeně si Susan odfrkla.
„Tady?“ rozhlédla jsem se.
Lavička u cesty, stojan s odpadkovým košem a mně se rozbřesklo.
Jedeme autobusem!
Tak aspoň něco pozitivního na tom brzkém vstávání. Zjištění, jak se tam dostat i bez taxíku za 20 babek.

K nákupnímu centru jsme dorazili něco po půl deváté.
Všechny krámy ještě zavřené a nikde ani noha.
Bez toho lidského šumu to tady působilo divně. Navíc ani počasí se nevydařilo. Atmosféru města duchů dokreslovala šedá obloha a jemný déšť.
Na Susan s Jožou to ovšem nemělo vliv. Vesele si štěbetali a smáli se na celé kolo.
„Tak jdem na to,“ zvážněla Susan, když jsme dorazili před můj obchod a bez váhání zabušila na dveře.
Okolím se rozeznělo skleněné hřmění a vzápětí cvaknutí zámku.

Sotva jsme překročili práh obchodu, ujala se nás hubená, celkem sympatická, odbarvená ženská.
„Hi, I´m Kate. How are you?“ přivítala mě širokým úsměvem.
Proběhlo pár zdvořilostních vět a Kate dala pokyn, ať jí následuju do zákulisí prodejny.

Ty vole, já tu dneska fakt nastoupím!? Do své první nefalšované americké práce…
Zmocnil se mě pocit štěstí.
Tak dlouho jsem na to čekala a je to tady. Konečně!
Ještě včera u snídaně jsem byla skeptická. Možná jsem si i přála pravý opak, Jožovi na truc za ty jeho blbé pindy. A teď? Teď jsem štěstím bez sebe.

S Kate jsme prošly celý obchod a až na konci v rohu byly dveře s nápisem, o kterém jsem snila od chvíle, co se letadlo odlepilo z Ruzyně. ´Staff only´.
Na to, jak prodejna byla velká, zákulisí malé. Byla to užší chodba bez oken, ale vmáčkli sem vše potřebné. Šatní skříňky, stůl, u něj pár židlí, a končilo to dveřmi do skladu. Ten byl o poznání větší, ale ve srovnání s prodejnou třetinový.

Hned mě usadila k tomu jedinému stolu a odněkud vyčarovala velkou hnědou obálku: „To je smlouva. Přečti si to a podepiš…“ Položila jí přede mě a jak jinak než s širokým úsměvem zase odešla.
Smlouva?
V tak hrubé obálce?
Zalovila jsem v ní a vytáhla doslova stoh papírů. Bylo to 10 smluv a jediná, které jsem jakžtakž rozuměla, měla velký nadpis SEX HARASSMENT. Musela jsem u toho vypadat dost vyjukaně, protože kdokoliv kolem mě prošel, a že to bylo každou chvíli, se hned ptal, jestli je všechno v pořádku. K tomu mi pokládali na stůl trička s nápisem NÁŠ TÝM a pustili film o nějaké olympioničce, která neustále běhala sem a tam. Snad mi chtěli dokreslit atmosféru.
Nevím.
S tupým úsměvem jsem ale kývala: „Jistě, žádný problém. Vše je O.K.“ A abych nevypadala úplně trapně, dělala jsem, že si vše velmi podrobně studuju.
Co teď?
Jestli zjistí, že tomu nerozumím, tak mě vyhodí! A mám podepsat něco, čemu absolutně nerozumím?
Co když se k něčemu šílenému upíšu?
Ále…
Přece to teď nevzdám kvůli pár papírům! Konec konců je to obchod se světoznámou značkou, to by si přece nedovolili? Navíc tu práci potřebuji…
Než se Kate vrátila, bylo všech deset podpisů na světě a pomyslný vlak se rozjel.

Prvních pár dnů jsem byla jako Alenka v říši divů.
Do této chvíle jsem byla přesvědčená, že práce v obchodě není žádná věda. Taky už jsem nějakou tu praxi měla z letních brigád. Prodej zmrzliny a sportovního oblečení se přece nemůže o moc lišit, no ne?
Možná, že ne … u nás.
Tady jsem v USA!
Tady se před šichtou vytahuje tabulka s indexem nálady zákazníků na daný den. Dle toho se jasně určí, jak třeba zdravit. I úsměvy se ladí. Familiérně nebo jen decentně? A co konkrétního dnes nabízet? Běžecké či výletní tenisky, nebo barevné tričko?
Jó, prodejní taktiku mají Amíci pořádně zmáklou.

Jenže co je jim to platné, když si tam nasadí takové vemeno jako já? Co se pořádně nedomluví a je od přírody zmatkař? Stačila chvilka v prodejně, tři zákazníci a došlo mi, jak jsem podcenila celou situaci.
Nerozuměla jsem zhola nic.
Marně jsem doufala, že mě schovají někde do skladu, ale to ne.
„Přijela ses přece učit anglicky, ne? Dneska jsi u dámských triček,“ nepárala se se mnou Kate.

Inu, typická americká fráze „O.K. Žádný problém“ byla uvedena do reality.
Když oni nemají problém, já taky ne. Zalovila jsem do slovníku pro výrazy oblékat, tričko, kraťasy a šla do boje. CO jiného mi taky zbývalo.
A světe div se, ono to fungovalo.
Po týdnu jsem se z věty „Oblékat vy nebo žena?“ dostala k plnohodnotné frázi „Jaké tričko chcete? Pánské, dámské..?“
Jistě. Mělo to ještě své mouchy.
Obzvlášť, když někdo přišel, že chce koupit obal na lyže. Naštěstí i americký zákazník má smysl pro humor, a tak můj dotaz, zda použije kabinku, přešel s úsměvem.
Nebo kolega Boby.
Jeho ženě jsem velmi důležitě a ovšem gramaticky bezchybně tvrdila, že boby nemáme, protože jsme je ještě nevybalili.

Byly ale i světlé chvilky, kdy jsem se hřála na výsluní úspěchu.
Třeba u polských zákazníků jsem byla velmi oblíbená. Najednou se vám zdá, že slovanské jazyky jsou všechny stejné. A když potkáte Slovenku, no to si pak úplně myslíte, že vás navštívila ségra.
Hrála kdesi ve městě tenisový turnaj a potřebovala speciální typ tenisek jen s určitým druhem podrážky a já jí ho našla. Samou radostí mě obdarovala dvěma volňásky na její zápas. Jelikož je pro mě tenis asi něco podobného jako pro kozu divadelní představení, darovala jsem je Susan a Jožovi. Ti z toho byli úplně hotoví.
„Opravdu na to jít nechceš?“ ujišťoval se Jožo.
„Ne. Tenis je pro mě španělská vesnice. Já tomu pinkání vůbec nerozumím.“
„To je paráda. Fakt dík!“ radoval se.
„ Být váma, moc se neraduju. Bůh ví, co to je za utkání,“ radila jsem. Teprve až po roce jsem zjistila, že US OPEN není jen takové pinkání pro radost. Můj postoj k tenisu to ale nezměnilo.

Den za dnem utíkal a mě bylo konečně fajn.
V práci to šlo čím dál líp. Se stresem, že se nedomluvím, jsem vstávala čím dál méně. Na počáteční útrapy jsem už dávno zapomněla a cítila se nadmíru spokojená.
Nic mi nechybělo.
Proč taky? Kurz dolaru stále stoupal, tím se snižoval můj dluh, a co nevidět měla konečně přiletět Albína s Alfrédem.
Když to tak půjde dál, budu si moct dovolit s tetou a Fredym procestovat půlku států…

Malovala jsem si to pěkně.
Doslova na růžovo. Jenže život mi opět ukázal, jak dokáže být pestrobarevný.