A kde je Bruce Willis?

„Jsi už vzhůru?“ klepal mi Jožo na dveře.
„Ano, pojď dál.“
„Dneska nemusíš spěchat. Vezmeme tě autem, “ strčil dovnitř jen hlavu.
„Jé, to je fajn. A čím jsem si to zasloužila?“
„Jedeme přece vyzvednout na letiště Albínu,“ usmál se a zase zmizel za dveřmi.
Jemine! Já na to úplně zapomněla. Tak to tu bude, než se vrátím z práce. Paráda! Ač jsem nemusela, připravená jsem byla rychle. Možná z té radosti, že už bude teta tady.

„V kolik tady bude?“ vyzvídala jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Joža i Susan už seděli u stolu a vedli zvláštní rozhovor. Mluvili anglicky, potichu a dost rychle, takže jsem nic nepochytila, ale něco viselo ve vzduchu.
Jakmile mě spatřili, rázem zmlkli.
„Měli by přiletět něco po desáté, “ suše konstatoval Jožo. Čekala jsem ještě nějaký vtípek, což bylo u Joži pravidlem, ale nic.
Ticho.
Ani Susan nebyla očividně ve své kůži. Seděla tak nějak sklesle, tvářila se vážně a tiše přežvykovala croissant.
„Stalo se něco?“ nedalo mi to.
Jožo najednou vstal, odsunul mi židli a téměř šeptem řekl: „Posaď se. Musíme ti ještě něco říct.“
Tím mě úplně vystrašil.
„Provedla jsem něco?“ už i já jsem mluvila potichu.
„Né. Nic takového. Chtěli jsme ti to říct později, ale čím dříve o tom budeš vědět, tím déle budeš mít na rozhodnutí. A když dnes přiletí Albína, bude to tak lepší.“
„Tak co se stalo?“ začala jsem z nich být dost nervózní. Susan se na mě smutně podívala a špitla: „Budeme se muset stěhovat.“
„Stěhovat? Proč? A kam?“
„Do Vermontu. Za mými rodiči.“
„Vermont? Kde je Vermont?“
„Stát vedle. Není to daleko. Jen půl dne cesty,“ vysvětloval Jožo a nespustil ze mě oči. Jakoby chtěl v mém obličeji vyčíst, co si asi tak myslím. Já si však nemyslela nic. Překvapená jsem byla, to jo. Ale protože jsem to nečekala, nevěděla jsem, co mám s tou informací vlastně dělat.
„Jen půl dne?“
„Opravdu,“ ujišťovala mě Susan. Jenže zatímco ona v tom viděla vzdálenost typu „tady za rohem“, z mého evropského pohledu to byla štreka.
„A co si mám vlastně rozmýšlet?“
„Jestli pojedeš s námi.“
„Ale já ještě nemám dostatek peněz na cestování, nemůžu si dovolit teď nepracovat,“ vyhrkla jsem.
„Práci bys měla samozřejmě zajištěnou, ale asi by sis nevydělala tolik, co tady,“ řekl Jožo klidně, přesto trocha nervozity byla v jeho hlase znát.
„ A kde bych tam teda pracovala?“
„V motelu mých rodičů,“ usmála se konečně Susan. Vstala, ze skříňky pod oknem mi podala fotky a začala mi o tom místě vyprávět. Narodila se tam. Ten motel vlastnil ještě její dědeček, takže vlastně rodinný podnik.
„ Proč se tam musíte stěhovat zrovna teď?“
„Máma Susan vážně onemocněla, už to nezastane a Susan je jediná, kdo ví, co a jak.“
„A když budu chtít zůstat?“
„Museli bychom ti najít podnájem, protože se tento dům bude prodávat. Už máme i kupce,“ vážnost v Jožově tváři nezmizela.
„Jak dlouho mám na rozhodnutí? Nebo spíš kdy se chcete vystěhovat?“
„Za čtrnáct dní nejpozději,“ vydechl Jožo, jako by se mu stěhovat ani nechtělo a dodal, „však popřemýšlej, večer to ještě proberem. I s Albínou a Fredym. Teď ale už musíme pomalu vyrazit.“

Cesta do práce proběhla v klidu.
Doslova.
Všichni byli zamyšlení a do hovoru se nikomu nechtělo.

To se mám stěhovat zase k Betty? A sama? Když odjedu s nimi, možná mi na cestování ani nezbude? Myšlenky mi v hlavě jely jak na běžícím páse celou cestu. Až při příchodu do práce jsem se donutila na to přestat myslet. No co. Mám na to přece ještě čtrnáct dní!

Kdo by tehdy tušil, že onen problém se opravdu vyřeší za čtrnáct, ale minut a takřka sám.

Bylo těsně po půl deváté, když jsem si takzvaně pípla začátek šichty.
Všichni v práci byli v dobré náladě. Kate slavila narozeniny a donesla pohoštění. Komu by se taky chtělo mračit nad dobrou kávou a koblížky s deseti druhy polevy.
A tak jsem se vyloženě nechala stáhnout tou dobrou náladou ostatních. Při první koblize jsem chmury z rána definitivně vypustila.
Bylo to osvobozující, nechat se unášet neřestně sladkou věcí v puse, kterou po douškách obohacujete tmavou, příjemně teplou a jemně hořkou tekutinou.
Takový moment si chcete zapamatovat.
Snad až do smrti.
Mě se to povedlo. Ne však s příjemným závěrem.
Posichroval mi to člověk, který náhle vrazil v dovnitř s tak vyděšeným výrazem ve tváři, jako by tu smrt zrovna potkal.

Když Boby přiběhl mezi nás, měl bílý obličej a pro mě nesrozumitelně mumlal jednu a tutéž větu pořád dokola.
„To je vtip?“ zamračila se na něj Kate.
„Ne,“ kroutil hlavou a začal něco popisovat a máchat rukama kolem sebe.
Všichni zmlkli a napjatě jej poslouchali.
I když jsem vůbec nic nepochytila, pochopila jsem, že je to vážné. Ty nevěřícné pohledy z jednoho na druhého mluvily za své.
„Dobře. Podívám se na to a řeknu vám víc, ale bude devět. Musíme otevřít,“ rozhodla Kate a všichni se rozprchli. Někteří do kanceláře Kate, zbytek na prodejnu.
Chtěla jsem se zeptat, co se teda stalo, ale nejdříve mi bylo trapně a teď nebylo koho, protože jsem tam už stála sama.
Vběhla jsem teda taky na prodejnu a chytla první osobu, co mi přišla do rány: „Co se stát, Lilli?“
Lilli, původem z Peru, uměla sice ještě méně anglicky než já, ale očividně už věděla ‚vo co gou‘.
„Aero v New York bum! Moc špatné,“ utřela si slzy z obličeje.
No to je toho, prolétlo mi hlavou, kvůli jakéhosi malého éra tady dělají takový povyk?
Když jsem se ale rozhlédla po ostatních, vypadali podobně.
Musel spadnout asi nějaký společný známý, že jsou z toho všichni tak zdrcení…
„Někdo známý? Tvůj kamarád v letadle?“ chtěla jsem to upřesnit.
„Ne…“ jemně se usmála, jako by si oddechla.
Proč teda pláče?
Vrtalo mi to hlavou ještě víc.

Odbila devátá a přicházeli první zákazníci. Zdálo se, že opět nastává normální denní režim, jenže neuběhlo ani pět minut, když se rozlítly dveře od skladu a zazněl Katin vyděšený hlas: „ Další! Spadlo další!“

Sakra! Co to je?
Špatně naplánovaný letecký den?
Ne.

Psalo se datum 11. září 2001.

Všichni se seběhli do hloučku a horlivě diskutovali. Ze začátku jsem stála jako na trní, protože za běžných okolností se takový debatní kroužek hned rozehnal k práci. Jenže dnes bylo všechno na ruby.
Stáli jsme tam společně s vedoucími i se zákazníky a navzájem se utěšovali, že to bude dobré.
Byl to pro mě zvláštní moment. Pokud se někdy mluví o sladké nevědomosti, byla tato chvíle určená přesně tomuto pořekadlu. Chápala jsem sice, že se stalo něco špatného, ale díky mé jazykové neohrabanosti jsem si nedokázala vůbec představit, o jak velkou katastrofu se jedná. Tím pádem jsem se ani moc nevzrušovala, jen pozorovala okolí a konejšila ostatní.
Až pán z místní ochranky mi nahnal kapku nervozity do kolen.
Mluvil pomalu, jasně a zřetelně: „Dle nařízení pošlete všechny zákazníky domů, zamkněte obchod, a dokud si pro vás nepřijede speciální odvoz, neopouštějte areál.“

Tato informace mě vcelku usadila.
Nějaké letadlo spadne hodinu odsud a my máme čekat na speciální odvoz?
To snad převáželo jaderný odpad!
Fantazie se mi rozjela na plné obrátky. Čekala jsem minimálně vojáky, kteří nám rozdají vzduchotěsné kombinézy s kyslíkovou bombou a převezou nás na armádní základnu do izolace, kde nás budou nějakou dobu pozorovat.
Měla jsem ještě hodinu na pilování této hypotézy, než mě posadili do minibusu směr New Hawen.
K velkému zklamání bez skafandru.
Jen Kate tomu dodala patřičně na dramatičnosti, když se se mnou loučila, jakoby mě už nikdy neměla vidět.

Ve městě jsme byli rychle.
Snad až moc.
Denně ucpané silnice byly totiž téměř prázdné. Jen sem tam šlo slyšet houkání sanitky nebo hasičů.
Konečně jsme vystoupili na náměstí a já byla v šoku.
Tolik lidí jsem snad neviděla od dob, kdy u nás zrušili oslavy prvního máje.

Postávali ve skupinkách, z různých koutů byl slyšet neurčitý řev a pořád někdo někam běhal.

Co teď?
Joža a Susan nejsou doma, tam se toho moc nedozvím, a tak v momentě, kdy kolem mě probíhal další dav, rozhodla jsem se k nim přidat. Bylo to vzrušující, nějak utíkat s neznámými lidmi bez jasného cíle. Později jsem zjistila, že ani oni se navzájem neznali.
V poklusu mě dovedli do neznámého baru, kde bylo úplně narváno. I přesto, že tam byla hlava na hlavě, slyšeli byste spadnout špendlík. Všichni zaraženě stáli, oči upřené jedním směrem.
K televizi.
Mou pozornost taky stáhla a během momentu jsem nevycházela z údivu.
Člověk tak nějak čekal všechno. Jen netušil, o jaké „všechno“ se to rozroste.
Nevěřila jsem vlastním očím.
Ono to ani moc nešlo.
Takové věci se přece v realitě nestávají! A když už, vyběhne odněkud polonahý Bruce Willis se samopalem a všechny zachrání! Tak kde sakra je? Co má zrovna na práci, když ho jeho Amerika potřebuje?
Čekáte na zázrak, ale nepřišel. Oba mrakodrapy se zřítily jako domečky z karet. Stály tam se vší elegancí a najednou je po nich jen černý dým a moře prachu.
Byla jsem z toho mimo.
Konečně jsem chápala tu hysterii kolem. Lidé brečeli, objímali se a nadávali zároveň. Ať se mezi sebou znali či ne, byli si teď všichni blíž. Nikdy jsem ty lidi neviděla, ale v té atmosféře jsem se cítila jako jejich rodinný přítel.
Ježiši rodina! Fredy a Albína!
Kde jsou? Kolik je? Šest? To už musí být doma. Všichni!
Při sousledu dnešních událostí jsem na ně úplně zapomněla.
Během mžiku tedy vybíhám na ulici a pádím, seč mi síly stačily. Domů jsem dorazila celá uřícená, jenže tam na mě čekaly jen zamčené dveře.
Kde proboha všichni jsou!?
Najednou se mě zmocnila panika.
Kdy že to měli přiletět? Pane bože, co to bylo vlastně za letadla? Neseděli v nich?
Cítila jsem, jak mi po tváři stéká studený pot.
To není možné! Nemůže být…
Musím se dozvědět víc. Jenže kde? U koho? Jak si ty informace opatřit?
Ze stresu i obavy nad tou pohromou se mi mozek rozšlapal do plných obrátek.
Informace…info…in.. INTERNET! Jasně! Musím do knihovny.
Utáhla jsem si více tenisky, ať pohodlněji zvládnu to vražedné tempo, a odstartovala jsem. Takovou dlouhou trasu, co jsem naběhala v ten den, bych snad nikdy za normálních okolností a hlavně dobrovolně nezvládla. Jenže motor černých myšlenek, jenž mi svévolně kroužily v hlavě, mě hnal dál a dál. Možná bych mohla konkurovat i té olympioničce z propagačního filmu našeho obchodu. Až v cíli, zcela uštvané, mi došlo, že jsem mohla využít městskou hromadnou dopravu. Nu což. Byla jsem tam.
Ve své oblíbené knihovně univerzity YALE, zbytek byl už nepodstatný. Horlivě jsem vplula dovnitř a ejhle! Z důvodů bezpečnosti byl internet dočasně odpojen.
„Doprdele už, se všema těma moderníma vymoženostma! Když je člověk nejvíc potřebuje, nefungují!“ ovládla mě beznaděj. Stála jsem před knihovou a tupě zírala kolem.
Najednou mě přepadl vztek. Kdybych nebyla tak blbá, mohla jsem se anglicky naučit už dávno a teď bych neměla problémy. Ale takhle? Co bych dala za to, být teď doma. V Česku. S našima. Vždyť oni určitě nic taky neví… musí být vyplašenější víc než já. Musím jim zavolat. Telefony fungují? Kde je nejbližší telefon? Jediná telefonní budka, co se mi vybavila, byla na rohu náměstí. Zkusím to tam.
Šourala jsem se tedy zpátky do místa, ze kterého jsem před hodinou a půl zběsile startovala. Teď už spěch nebyl nutný. I na náměstí se atmosféra zklidnila. Asi byli všichni unavení podobně jako já. Byla jsem vyčerpaná během, stresem i bezmocí cokoliv ovlivnit. Rozvláčeným tempem jsem dorazila budce.
Byla prázdná. Asi taky nebude fungovat.
Přesto jsem si vytáhla telefonní kartu a zvedla sluchátko. V tom mě někdo porval za ruku a vytáhl ven.
„Co je? Byla jsem tu dřív!“ ohnala jsem se, „… TETO!!!“