Deník Petra a Magdy / Kapitola 2.- Město Kelsie?

Po chvilce mně nevolnost přešla i Petra. Tak jsme se šli podívat kolem. Šli jsme do města jménem Kelsie. Ve městě nikdo nebyl. Ani auta nejezdila ani vlaky. Začalo nám to být s Petrem divné. Vedle města byl les. S Petrem jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme. Šli jsme se s Petrem podívat do bytu. Vešli jsme do bytu a tam lidé stáli bez hýbnutí. Vtom nám došlo, že asi se v městě zastavil čas. „Já tady nechci být!“ řekne Petr. „Já taky ne. A jak se odsud odstaneme?“ zeptám se. „Nevím. Půjdeme do toho lesa.“ řekne Petr. „Tak jo.“ Řeknu a jdeme do lesa. Přišli jsme do lesa. Na zemi byly listy a ani jeden odpadek. Šli jsme dál. Museli jsme být s Petrem vedle sebe, protože jsme se báli. Vtom jsme viděli velikou skleněnou kostku. Byla větší než Petr takže dost velká. Uvnitř skla byla nějaká dívka. Bylo jí asi tak 20 tipuju. Byla nádherná. Měla na sobě bílou košili a krátkou sukni také bílou. Mněla zrzavé vlasy. Na konci oka mněla dívka na řasách znak. Byl nádherný a taky jsem si ho teď přála. Na ruce mněla stejný znak jako na řasách. Nejdřív jsem se s Petrem, lekli, ale všimli jsme si, že spí. Zaťukali jsme na sklo, ale ona se pořád neprobouzela. Vtom jsme viděli v dutině stromu knížku. Byla hned vedle skla. Petr pro ni zašel a donesl skvělou a krásnou knihu. Byla docela hrubá a těžká. Otevřeli jsme jí a tam byl přímo ten znak na té dívce. Bylo tam starodávným písmem napsáno.:
Dívka jménem Mandy řídí celé město tančením. Pokud Mandy usne, zastaví se čas v městě. Probudit jí může jen její sestra Cora, která žije v čase.

Dál jsem nečetla, protože tohle mi stačilo. „Takže jak se do toho času dostaneme?“ Zeptám se. „ To netuším.“ Pokrčí rameny Petr. „Podívej, tohle si přečti!“ Ukáže prstem do knihy Petr. Bylo tam napsáno: Za její sestrou Corou se dostaneme přes portál, který je ukrytý ve stromě. „Ale v jakém stromě?“ zeptám se. „Hele já fakt nevím tak se mě neptej. Z tohohle místa je mi zle.“ Řekne ošklivě Petr. Tak se šel Petr opřít o strom a spadl do koruny stromů. „Petře?“ Řeknu vylekaně. Skočím tam za ním a jsme v takovém světě, kde jsou hvězdy. Připadalo mi to jako vesmír, ale hned vedle nás bylo stovky hodin. Šli jsme k těm hodinám. Vtom jsme si všimli velkého zlatého křesla a na něm seděla pěkná dívka. Byla podobná k Mandy, ale byla jiná. Měla hnědé vlasy a modré triko, světlounce růžovou sukni a pěkné modré lodičky. Vlasy měla smotané do copánku a ve vlasech měla malé sponky s hodinami. „Dobrý den paní, Coro.“ Řeknu s chvějícím se hlasem. „Ahoj Magdo ahoj Petře. Tak jste tady. Předpokládám, že chcete ode mne pomoc.“ Řekne chytrým hlasem Cora. Byla jsem, udivená odkaď zná naše jména, ale neváhala jsem a začala jí prosit. „Ano prosím pojďte nám pomoct. Musíme zachránit vaši sestru Mandy! A my také potřebujeme jít domů. Prosím!“ Řeknu. „Ale jistě už jdeme.“ Řekne Cora a luskne prsty. Začalo mi být zle i Petrovi a tak jsem se vyblinkala za keřem. „Není lehké cestovat v čase, že?“ Kývne na mě Cora a zasměje se. „Tohle kdyby viděla, Mandy.“ Dodá a podívá se přes kostku.

„Spí jako dudek. Hmmm. Co jí tak mohlo uspat? Každopádně jí zase probereme.“ Řekne Cora. Zatočí se kolem sebe a roztančí to tady. Já s Petrem se přidáme a tancujeme taky. Docela mě to bavilo, ale pak jsem byla unavená a musela jsem si odpočinout. „Tomu říkám pařba.“ Řekne Petr, když si sedne vedle mě. Mandy se pomalu probere a vytryskne s ní modrý pás, který rozešle po celém městě. Vlaky začaly jezdit autobusy také a lidé se rozchodili. Byli jsme tak šťastní, že jsme tomu nemohli uvěřit. „Tak vidíš, Magdo. Nakonec se dostaneme domů.“ Řekne nadšeně Petr a odfrkne si. Mandy začne tak překrásně tančit a vlnit se, že jsem přes sklo jí zamávala a usmála na ni. Ona na mne také a zamávala i Petrovi. Petr jí zamával a bylo to tak jak to má být. Až na jedno. Nebyli jsme doma. „A jak se dostaneme domů?“ Zeptá se Petr Cory. „Nebojte, já vás tam hodím, byli jste stateční a tak tady máte něco na cestu.“ Řekne Cora a podá nám čokoládu. „Děkujeme.“ Řekneme naráz s Petrem a rozesmějeme se. Vtom se mi zatočila hlava a seděli jsme oba doma na gauči. „Wau! To bylo skvělé! Tohle až budu vyprávět ve škole tak to budou čubrnět.“ Řeknu a zasměju se. „Hele tak to ne! Nikomu to neříkej. Ještě si budou myslet, že jsi se, zbláznila nebo také by mohli skočit do času jako my a víš, co by to bylo? Mohli by toho zneužít. Nikomu to neříkej. Jasné?“ řekne vážným hlasem Petr. „No tak jo.“ Řeknu a rozbalíme si čokoládu.

*Pokračování příště.*