Hydroponic town XVII.- Solarita

Josh vyběhl do tunelu, ale hned se zase zastavil, protože si uvědomil, že neví, jakým směrem má jít. Pamatoval si jen halu s vůní po jahodě. Ale kde je? To nevěděl. Pokusil se usnout, aby od Sarrah získal nové informace o tom, kde je, ale najednou se mu to nedařilo. Nakonec se rozhodl, že se vydá doleva, kde ještě vůbec nebyl. Očekával další tisícovky kancelářských místností, ale mýlil se. Po chvíli na stropě ubývalo světel a tak šel Josh čím dál více v pološeru. Neviděl nijak ostře, ale stále celkem jednoduše rozeznával dveře od stěn. Nápisy na nich ale už přečíst nedokázal. Vepředu viděl čím dál víc ubývajících světel a tak se rozhodl vejít do jednich z vedlejších dveří. Zmáčkl kliku a pak pomalu otevřel dveře. Za nimi se nacházela ještě větší tma než na hlavní chodbě. Jeho kroky zněly o čtverečkovaný plech a rozléhaly se po místnosti. Josh díky tomu dokázal zhruba odhadnout její velikost. Byla to velká hala okolo dvou set padesáti metrech čtverečných. Stál u stropu na nějaké konstrukci. Pod sebou spatřil matně ostré strmé schody se zábradlím a tak se co nejpotišeji vydal dolů. V dolním levém rohu místnosti spatřil slabou záři žlutého světla. Blikalo. Střídala se se světle modrým světlem, které ovšem trvalo mnohem kratší dobu.
,,Co to je?" zamračil se Josh, když to spatřil. Přidržoval se zábradlí a scházel schody s upřeným zrakem na světlo. Čím byl blíž, tím byla záře silnější. Plížil se podél zdi a hledal cestu, kterou by se dostal blíže k záhadnému světlu. Rukou se dotýkal stěny, když ta náhle končila. Josh se zastavil a zahleděl se do tmy. Potom do ní strčil ruku a doufal, že výklenek pokračuje dál, že je to tajná cesta k tomu záhadnému světlu. A opravdu, konec nenahmatal. Opatrně vkročil do temnoty a pomalými kroky postupoval dále, přičemž měl ruce natažené před sebou, aby náhodou do něčeho nenarazil. Jenže ta chodba byla více než hladká a dokonale geometrická. To Joshe velmi překvapilo, už si zvykl, že tady je všechno pravidelné, ale že i tajné cesty, to netušil. Leda, že by to nebyla tajná cesta ...
Znenadání začal Josh spatřovat slabé záblesky na konci tunelu. Zrychlil krok, když zanedlouho stanul u východu z chodby. Zalilo ho ohromné teplo. Užasl. Na podstavci, který měl průměr dvou metrů, se vzášela žlutě modrá koule stejného průměru. Proudilo jí tisíce slabých světle modrých paprsků a prostorem se šířil podivný zvuk. Připomínal pozemské syntetizátory hudby. Ta koule byla připojena minimálně na sto skleněných trubek, kterými byla ta podivuhodná věc odváděna pryč na všechny strany, přičemž se ovšem objem koule neměnil. Nic jiného v malé místnosti nebylo, jen točinté schody, které vedly někam nahoru.
Josh vstoupil do místnosti a chystal se podívat na kouli podrobněji. Jenže jakmile se jeho noha dotkla podlahy místnosti, nad jeho hlavou se ozvaly dva hlasy. Někdo přicházel točitými schody do místnosti. Josh se zase rychle stáhl do temné chodby a doufal, že o ní dotyční nevědí.
,,Hej, ty vole, to byla taková pařba, tos ještě neviděl!" slyšel Josh tlumeně hluboký a hrubý hlas.
,,Vextere, takhle bys neměl mluvit, upozorňuješ na sebe, že chodíš do práce opilý. Já tě nemůžu pořád chránit," obavným tónem pronesl druhý z mužů. Josh je zatím stále neviděl, ale cítil, jak mu stoupá adrenalin. Každou chvílí čekal, až na schod šlápnou boty těch mužů.
,,Ale no tak, Charlesi, si děláš prdel. Sme parťáci! To bys přece neudělal prásknout mě Jamesovi, tomu parchantovi tyranskýmu!" rozlobil se Vexter.

...bota...

...tlukot srdce...

...Jsou tu!

Josh spatřil dva muže. Jeden byl urostlý, měřil přes dva metry, namakané tělo se lesklo v jeho potu, oči nebyly téměř vidět přes husté obočí rostoucí na velkých nadočních obloucích a tvář měl hrubě oholenou.
,To bude Vexter ...´ pomyslel si v duchu Josh. Vedle toho obra stál téměř o polovinu menší zženštilý člověk. Světle hnědé vlasy sčesané hřebínkem na jednu stranu, okuláry zakrývaly půlku obličeje, předkus a tělo držící jen díky kostím a šlachám. Stál tam jak nejdůležitější člověk na světě. Joshe překvapilo, že Vexter nemá typickou kombinézu, ale pouze bílý nátělník a maskáčové kalhoty. Narozdíl od něj Charles byl oblečen v dlouhém bílém plášti s postranním žlutým pruhem. Celekm rychle Joshovi došlo,cže ten panáček má vyšší postavení a Vexter je jakýsi tupý otrok a pomocník na fyzické práce.
,,Podívej, Vextere, jednou se to provalí. Jen doufám, že dneska jsi střízlivý?!" mluvil vyčítavě Charles k Vexterovi.
,,Tak jako jen dvě piva a pár loků vodky, to je v poho jako! A proč vlastně dneska na tom tak záleží?" ptal se Vexter.
Charles na něho nevěřícně pohlédl a tichým hlasem se ho zeptal: ,,Ty nevíš, proč jsme tady?"
,,No, abysme se ohřáli, ne?" vycenil zuby Vexter.
,,Ne, Vextere! Jsme tady tajně. James nám dal pokyny, abychom ukradli Solaritu," vysvětlil mu potichu Charles, ale sdělení slyšely i uši Joshe. Ten začal cítit strach. Byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě a nemohl nikudy uniknout. Jakmile by se totiž pohnul, riskoval by, že do něčeho ve tmě narazí a upoutá na sebe nechtěnou pozornost.
,,Aha, he," tlemil se Vexter na celé kolo.
,,Ticho, Vextere, nikdo o tom nesmí vědět. Jestli nás někdo odhalí, budeme odsouzeni na vyhnanství!" pravil Charles.
,,A kam do vyhnanství? Do jinýho patra?" pořád se se stupidním úsměvem ptal Vexter, jehož inteligence nebyla viditelně příliš vysoká.
,,Na Zemi, Vextere, na Zemi!" hrůzostrašně řekl Charles. Úsměv zmizel. Josh to ze začátku příliš nechápal, co je na tom tak šíleného? Vždyť tam celé své dětství žil. Ale pak si představil, jak to tam teď musí vypadat. A také si představil, co bys ním udělali, kdyby ho tu našli.
,,No a jak to jako uděláme?" ptal se Vexter.
,,Dívej, já zase vylezu nahoru a vypnu proud. Ty poté vezmeš tu malou magnetickou kouli, co je tady, uprostřed elektrické koule, ale budeš na to mít jen deset sekund. Pak se proud zase nahodí," vysvětlil plán Charles. Josh nevěděl, co všechno by se mohlo stát, kdyby se jim ten plán povedl. Ale věděl, že má povinnost vůči všem těm lidem, kteří by na jeho místě udělali asi to stejné, alespoň se pokusit zabránit jim v uskutečnění toho plánu.
Počkal, až chytrý Charles vyleze tam, odkud přišli, a pak začal provádět svoji taktiku i když nevěděl, jestli mu to vůbec vyjde. Využil toho, že je v místnosti ozvěna, a tak nebylo poznat, odkud hlas vychází.
,,Vextere! Pojď sem!" začal volat na obra.
,,Hej, kdo to je?!" překvapeně se ptal Vexter, když zmračil své obočí tak, že mu vůbec nebylo vidět do očí.
,,James, jsem tady u zdi vpravo. Musíš jít rychle za Charlesem, někdo ho tam nahoře zabil, sledovali vás, ale už jsou pryč. Musíš tam jít a zachránit náš plán!" nařídil Josh Vexterovi a doufal, že na to skočí.
,,A proč jste, Pane, schovaný ve stínu?" ptal se ho Vexter. Viditelně nebyl tak úplně blbý.
,,Co kdyby sem náhodou přišel někdo cizí? Víš, co by hned následovalo? Padák!" vyvlíkal se Josh v roli Jamese ze záludné otázky.
,,No jo no ... to jo ... ale tak teď tu nikdo není, vždyť jste sám říkal, že už ti parchanti zmizeli, tak proč se schováváte?! Kde jste?" uvažoval Vexter, což Joshe velmi překvapilo, a šmátral rukou ve stínu prve na té stran, kde Josh stál. Josh vytřeštil oči a jen doufal, že jeho vykulené bulvy neprozáří tmu. On Vextera naštěstí viděl, a tak akrobaticky uhýbal, aby se Vexterova hnáta nestřetla s jeho tělem. Jenže Joshova záda narazila do zdi, protože při těch uhýbech zašel příliš do leva a teď nemohl najít tu chodbu. Náhle ucítil chlupaté prsty na jeho hrudi. Vexter mu stisknul kombinézu a vytáhnul na světlo. Když se ze tmy vynořila Joshova hlava a bílá kombinéza, Vexter se zamračil a rozzuřil:
,,Ty nejseš James!" zařval a napřáhl svoji svalnatou paži. Josh zavřel oči a před něma mu běžel všechny krásné vzpomínky na rodinu a na Sarrah. Už se s nimi v duchu loučil. Podvědomě tušil, že za chvíli přijde osudová rána ...