Vzestup a pád Bonevie (1.kapitola)

Kapitola 1.
PŘEDEHRA

Čtyřista, třista a za chvíli už pouze sto altů. Vzdálenost mezi vojsky se rychle zkracovala. Ruane už rozeznával detaily v obličejích prodesánců. Stiskl čelisti a vydal povel své jízdě. Začali provádět naplánovaný obchvat. Chvíli na to zahřměl do dusného parna ostrý zvuk oceli a zuřivý křik vojáků obou stran. To se srazila obě čela nepřátel. Proti své vůli se Ruan v sedle svého hřebce otočil aby se podíval na srážku. Celá přední linie štítů jeho legie se prohýbala do oblouku pod náporem divokého přílivu nepřátelské armády.
Prodesánci ale nebyli žádní barbaři ze severu. Jejich útok byl vysoce organizovaný. Jako první se k hradbě bonevianských štítů dostali v ocel zakutí kopiníci. Ti měli za úkol dlouhými a silnými kopími rozrušit celistvost hradby štítů. To se jim také na několika místech dařilo. V čelních řadách našich legionářů zavládl zmatek a utvořilo se několik průlomů, které se nedařilo rychle zaplnit. Zezadu se už do průlomů drala druhá vlna prodesánců. To byla železná pěchota. Samí drsní muži ozbrojeni jeden a půl ručními středně dlouhými meči. Hrnuli se mezi legionáře a rozšiřovali v našich řadách prostor pro další a další vlny svých vojáků.
Já jsem se zúčastnil bočního přepadu s jízdními oddíly. Jel jsem na svém grošákovi v patách za velitelem. Ten se každou chvíli ohlížel doleva přes rameno. Věděl jsem, že hledá v boku nepřátel nejslabší místo vhodné pro útok. Museli jsme ale jednat rychle. Naše pěchota už dlouho nevydrží. Přesila nepřátel se už začala projevovat na únavě legionářů.
„Stočit doleva“ zařval náhle velitel. „Útok! Teď!“ Jednotlivé oddíly se za rychlého cvalu stočili konečně směrem k nepříteli a nabírali rychlost. Svá dlouhá kopí jezdci sklonili do útočné polohy hroty dopředu a hnali se jako dunící bouře na odkrytý bok prodesánské armády. Sklopil jsem i své kopí a držel se těsně za setníkem a velitelem. Když dojde na boj, každý kdo může a má výcvik se chápe zbraně, písař nepísař. Nepřátelé si nás, díky teréní vlně, všimli příliš pozdě. Účinek srážky naší těžké jízdy s jejich pěchotou byl zdrcující. Skloněná kopí nabírala a probodávala vše co jim přišlo do cesty. Šestset našich jezdců se jako klín vnořilo do masy těl. Jezdci nyní odhodili nepotřebná kopí a vytáhli rovné meče. Sekali a decimovali kolem sebe prodesánce jako sedláci obilí.
Náš útok umožnil, aby se mezitím legionáři vzchopili a znovu semkli hradbu štítů. Zároveň ale začali neůprosně postupovat dopředu a krok za krokem tlačili prodesánce zpět.
Necelá hodina. Tak krátce trvala tato pohraniční srážka. Nebyla to nijak zvlášt velká bitva. Na straně prodesánců zhruba dvanáct tisíc vojáků, většinou těžká a lehká pěchota. Na straně naší šest tisíc legionářů se standartní výzbrojí a k tomu těžká jízda o síle šestiset jezdců. K našemu štěstí měli nedostatek jízdy. Pouhá stovka, kterou měli jako zálohu. Do boje vůbec nezasáhla a jakmile bylo jasné, že máme bitvu pod kontrolou, tak otočili koně a tryskem odpádili směrem k hranici.
Jak jsem řekl, co do rozsahu se jednalo o bezvýznamnou bitvu. Nejednou se v minulosti srazili na hranicích armády o síle až třistatisíc mužů. Tato pohraniční půtka ale přesto znamenala zásadní obrat ve vzájemných vztazích mezi naší Bonevií a císařstvím Prodesia. V uplynulých stopadesáti letech vládl na hranicích takzvaný ostražitý mír. Docházelo sice ke vzájemným přepadům, ale vždy v těsné blízkosti hranic a jednalo se převážně o zásahy proti četným kupeckým karavanám. Nikdy za posledních stopadesát let nedošlo ke srážce tak hluboko v našem území. To se za současné situace rovnalo vyhlášení války.

Po bitvě velitel okamžitě svolal poradu velitelů na jeden z vyšších pahorku, kterých bylo v travnanté stepi nespočet. Stál na něm stan okrouhlého půdorysu, jehož šarlatové stěny zdobil pravidelný vzorec složený z motivu dvouocasého lva. Majestátní zvíře stálo na zadních a bilo do vzduchu předníma tlapama. Znak Bonevie.
Já jsem se snažil být veliteli přes velkou únavu z boje, nablízku. Věděl jsem, že se po bitvě budou zapisovat počty padlých a raněných na obou stranách a další podobné údaje.
„Minio!“ zvolal Ruan a zapátral pohledem po okolostojících mužích. „Ano veliteli?“ řekl klidným a vyrovnaným hlasem starý veterán, který sloužil v devatenácté pohraniční legii již přes třicet let.
„Vezmeš si setninu a pojedeš okamžitě do hlavního města.“ udílel zaprášený velitel svoje rozkazy. „Napíšu ti povolání rovnou k Radě. Ale ještě před tím navštívíš radu Dirvina a dáš mu opis povolání a k tomu toto psaní.“ řekl a podal centurionovi stočený dopis s velkou voskovou pečetí. „Vyrazíš jakmile písař pořídí opis. Je vše jasné?“
„Ano, veliteli!“
Normálně spolu velitel se starým setníkem mluví bez zbytečných formalit jako staří přátelé, ale teď a tady v poradním stanu je třeba budit zdání pořádku a respektu k veliteli . K veliteli, který velí elitní pohraniční legii.
V tu chvíli pohlédl Minio na mě a já jsem pochopil, že po mě bude chtít, abych co nejrychleji napsal hlášení senátu. Proto jsem k němu bez otálení přešel a připravil si své písařské náčiní. Vozím ho v malém cestovním kufříku z cedrového dřeva.
Porada ovšem stále pokračovala
„Lonumie!“ obrátil se velitel k dalšímu setníkovi. „Budeš mít čtyři setniny a rozvezeš zprávu do čtyřměstí.“
„Rozumím,veliteli" odpověděl Lonumo a navázal. "Veliteli, dovolte mi poznámku."
"Mluv!"
"Hlídka právě nahlásila zvedající se prach na severovýchodě. Můžu říct svůj názor?"
"Doufám, že ho řekneš Lonumie" zahřměl Ruan. "Od toho tě tu u všech dáblů mám"
"Odhad hlídky je dvacet tisíc mužů. Před poradou jsem si zajel na pahorek východně od tábora. Myslím, že jich nebude mín než padesát tisíc."
Vane na sobě nedal znát žádné překvapení. Jen mírně rozšířil chřípí a rysy v obličeji mu náhle ztvrdly. Ostatní se ale tak ovládnout nedokázali. Zbledli a začali se dívat jeden na druhého, jako by u sebe hledali pomoc nebo radu.
Lonumo ale klidně pokračoval. " Řekl bych, že jde o invazní armádu. Ta se kterou jsme se právě utkali měla jen vyzkoušet naši připravenost a oslabit pohraniční legii. Teprve ta nově příchozí provede skutečný hraniční průlom. Museli to dlouho připravovat."
"Při Velkeře a samotném Terunovi, jaké ďábelské kousky nám ti prašivci na dnešní den připravili!" zvolal Ruan, a už nedokázal skrýt vztek, který cloumal celým jeho mohutným tělem. Ti co ho ten den viděli, potom vzpomínali, jak tam stál, rozkročen na svých silných nohou uprostřed stanu s mohutným hrudníkem zakutým do poemailované platinové zbroje. V tu chvíli vypadal spíš jako nějaký nezkrotný polobůh ze severských bájí, který sestoupil z mrazivých výšin. Chladným pohledem svých šedých očí divoce šlehal po plátěných stěnách, jakoby už hledal nepřítele, se kterým by mohl změřit své síly.
"Tady nemůžem čelit takové přesile" řekl, když se opět ovládl. "Musíme se stáhnout do vnitrozemí a získat čas k sebrání armády"
"Orwine je z osmou legií den pochodu na sever od nás" zabručel Minio. "Možná bychom je mohli společně aspoň zpomalit. Měli by zaplatit krví každou píď země."
"Neboj Minio." uklidňoval Ruan setníka. "Před Qeurským lesem vyzkoušíme, jak jsou ty hyeny připraveni umírat za slávu svého rozmarného císaře. Hned vyšli posla k Orwinovi. Ať začne se záseky mezi Černým močálem a lesem. Bude tam dřív než my. Připojíme se k němu hned jak dorazíme."
"Porada je u konce. Všichni víte co máte dělat. Tak sebou hněte ať se Bonevie nemusí stydět za své syny." řekl tribun a vykročil k východu z pavilonu.
"Qvadro!" zvolal ještě svými muži naprosto respektovaný velitel.
"Tady veliteli!" přihlásil se mladě vypadající nižší důstojník.
"Vemte si nějaké muže a postarejte se důstojně o naše padlé" řekl velitel. "Ostatní ať jsou za hodinu připraveni k odjezdu. Odjíždíme do Trivia." Ruan domluvil a pružně vyšel ze stanu do nesnesitelného vedra, které panovalo na pláni.