Lips(4)

Nik:

,Jsme zvědavý na co mám.´ říkal jsem si a musel si dodat odvahu, vstoupit do Lipse. Byl úžasný, luxusní a prostý. Pak Jenny vytáhla něco z tašky. Byla to zase ta rosolovitá věc…ten… Aspic.
„Aha…Ty….ehm…vy…jich máte víc?“
„Jo mám….ale jen dva…teď už jen jednoho… ten druhý, s kterým jsme letěli včera, tak ten chtěl být samostatný.“ Pokýval jsem hlavou, i když jsem si nebyl vůbec jistý jestli to chápu.
„Tak pojď sem. Vyjedu teď s nim ven, a trochu se proletíme. Budeš se dívat, jak řídím, a pak si zkusíš řídit zpáteční cestu, jasné?“
„Jo,“ opravdu dlouhá odpověď, ale byl jsem zaneprázdněn pozorováním Aspice. Normálně si doskákal k motoru, a usedl si do prohlubně, která tam byla udělaná asi proto, aby si na ní mohl sednout. Umíte si představit, co se semnou stalo, když jsme pomaličku vyjížděli z garáže a on začal zářit! Bylo to pro mě jako první Vánoce! Tak jsem z toho byl vykulený.
„Co to dělá?“ zeptal jsem se Jenny.
„Dodává nám energii. On je náš motor.“ Odpověděla obratem.
„Jak jako motor?“ Věděl jsem, že to je blbá otázka, ale nechtěl jsem tomu věřit.
„Jako že to jen on je teď naším motorem. Kdyby tu nebyl, tak nepoletíme, dobrý?“
„Jo, dobrý.“ Naštvala mě tou otázkou: Dobrý? Jednala se mnou jak s malomocným. A to jsem nebyl. Ale zlost ze mě odkapala hned jak jsem viděl všechny ty tlačítka a páky na řídícím stole. Bylo jich tam tolik, až mi z toho bylo blbě. ,Tohle nezvládnu.´bylo jediná myšlenka, které jsem se nemohl zbavit.
„Tak co, jak jsi na tom?“ usmála se na mě.
„Špatně, myslim, že na tohle nemám.“
„Jo, to jsem si taky říkala, ale dokážeš to, to mi věř.“ Tahle věta mě dost překvapila, myslel jsem si, že mě odrovná hned na začátku, ale ona se mi snažila pomoct.
„Připravený?“ zeptala se a hned na to vzlétla šikmo vzhůru. Úplně jsem se zarazil do měkké sedačky.
„Tady se nemusim připoutat?“
„Ne, tady se ani skoro nemůžeš hýbat, když nevíš, jak se loď cítí, pohybuje, vnímá,“ zasmála se.
„To taky jednou budu umět?“
„Jednou jo. Ale to je ještě daleko.“
„Za jak dlouho si to vládla ty?“ Nechtěně jsem jí začal tykat. Neopravila mě, takže to bylo asi v pořádku.
„Já to umím už od narození.“
„Kde si se narodila?“
„V Lodi,“ řekla, nepochopil jsem to správně. Myslel jsem si že v lodi.
„Jako někde ve vesmíru?“ vyptával jsem se dál, byl jsem zvědavý.
„To tě nemusí zajímat,“ zamračila se a přestala se mnou komunikovat. Raději jsem se zaměřil jak ovládá loď. Vždycky ale mačkala a stlačovala úplně jiné tlačítka, či páky.
„Jak poznáš co máš v danou chvíli udělat?“
„Už jsem ti to říkala, řekne mi to loď. Ale ty to budeš dělat podle sebe. Ze začátku s ním lítej jako s normální lodí. To snad umíš, ne?“
„Jo, sama si to včera viděla.“ Nabroušeně jsem odsekl.

Jenny:

Samozřejmě, že sem to včera viděla, ale chtěla jsem si rýpnout. Strašně se mi líbilo, jak byl bezmocný. Byl vlastně odkázaný jen na mě a na Aspice.
„Ukážu ti, co je na Lipsovi tak úžasné, že se o tom mluví. A díky tomu má vždycky navrch,“ řekla sem mu, a zmáčkla pár tlačítek. Lips se zastavil.
„Co si to udělala? Teď se zřítíme k zemi!“
„Nezřítíme, koukni ven. Stojíme pořád na samém místě.“ Podíval se. Viděla jsem na něm, jak bojuje se zdravým rozumem. Nemohl tomu uvěřit, ani když to viděl a prožíval na vlastní kůži.
„To se mi snad zdá, ne?“ zašeplat.
„Ne, je to úchvatný, co?“
„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle nějaká loď umí.“
„Hlavně tohle je tajná informace, takže o tom nikomu nemůžeš říct.“
„A proč ne? Kdyby se to dozvěděli ostatní a hlavně vědci, mohli by vymyslet další a další lodě, které by uměli to samé jako Lips.“
„Ty mě nechápeš. Nikdo to už nevymyslí. Je to vše zapomenuto, když si někdo vzpomene, budu muset pryč. Vyženou mě a budou pronásledovat.“
„Odkud si? Ty nejsi ze Země! Ale odkud?“
„Jsem z Lodi,“ nevím proč, ale dokázala jsem mu to říct. Konečně se objevil člověk, před kterým to můžu vyslovit.
„Z Lodi?! To není možný! Loď zanikla! Už dávno neexistuje!“
„Jo, protože ji lidi rozložili.“
„Lidi? Všude se říká, že jste jí odpálili, abyste zničili Zemi.“
„To Země zničila nás!“
„Dřív jsem tomu taky věřil,“ odpověděl. Zaskočilo mě to. Jak on může vědět o Lodi? Nikdy tam nemohl být. Jinak by ho lidi nevzali mezi sebe.
„Jak dřív? Ty jsi tam byl?“
„Byl, žil jsem tam. Jen čtyři roky. Pak jsme se odstěhovali na Zem.“
„Ty jsi se tam narodil?! To není možný! Carl mi řekl, že jsem jediná, kdo je dítě Lodi. Nezmínil se o tobě. Ty mi lžeš!“ rozkřikla jsem se.
„Carl mi vyhrožoval, že se o mě nebude zmiňovat. Vlastně se mi, a celé mé rodině, takhle pomstil.“
„Nevěřím ti,“ řekla jsem nastartovala jsem Lipse a letěla na nejbližší odpočívadlo, kde měl řídit on.

Nik:

,Nechápu, proč mi nevěří. Vždyť jsem jí dal tolik důkazů. Já ji věřím, že je z Lodi. Ten jeden mizera Carl!´ překřikovaly se mi myšlenky v hlavě. ,Nikdy bych nevěřil, že to opravdu udělá! Že pověří úkolem zachovat a zachránit Loď Jenny. Sám věděl, že ten dotyčný zemře. Měl to být on, kdo to udělá. Měl to předpovězené!´
„Carl ti lhal. Vím co máš za úkol, dřív se to snažil hodit na mě, ale já jsem tam byl, když mu Daisa předpověděla, že se obětuje pro záchranu Lodi. On se toho strašně bál, nechtěl umřít. Proto dal Daise nějaký jed, po kterém mu řekla, že se může pokusit najít vhodnou oběť místo něj. Ale ta oběť musí jít dobrovolně. A musí být smíšená.“
„Daisa? Ta byla Aspic. Předchůdce toho všeho, předchůdce Lodi.“
„Ona byla Aspic? Vypadala jako normální člověk.“
„Všichni Aspicové si vybírají svou podobu. Ale jen někteří si nechají tu normální. Jako má třeba můj Aspic,“ usmála se jemně.
„Ty jsi mu to slíbila, že jo?“ vstal jsem a šel k ní. Už mi nedělalo problémy pohybovat se po lodi, když mě poznala. Uhnula očima.
„Proč si to udělala?“
„Já musela,“ řekla nešťastně.
„Řekneš mi proč?“
„Byl to můj otec,“ řekla řečí Aspice.
„To myslíš vážně?“ ani nevím, jak jsem jí porozuměl, ale stalo se.
„Ano, a Daisa byla má matka.“
„To není možné! Ty jsi poloviční Aspic?“
„Ne, já jsem Loď. Nosím ji v sobě, svou vlast, jednou až přijde čas, se ze mě stane nová Loď.“
„To je hrozný! To se nesmí stát! Víš co si udělala? Upsala si se vlastnímu otci, že budeš sloužit až do smrti, zatímco on si bude hovět někde ve Vesmíru!“
„Musela jsem to udělat! Jinak by je zabil.“
„Koho?“
„Daisu a moji malou sestru,“ řekla plačtivě.
„Máš sestru? Kde je?“
„Už si ji viděl. Je to Aspic. Letěla semnou v té lodi. Jednou se změní zas v člověka, ale ještě nechce.“
„Co se stalo s Daisou?“ ptal jsem se tvrdě dál, i když jsem věděl, že ji způsobuji bolest.
„Ona zmizela i s Lodí. Vyhnala mě, když zjistila, že mě k tomu donutil. Nikdy mi to neodpustí,“ s tou větou se Lips zastavil a ona se mi svezla do náruče. Nechal jsem ji plakat. Věděl jsem, že to potřebuje.
„Loď tedy nezanikla. A ty se jí nikdy nestaneš.“
„Jak to víš? Vždyť odletěla a možná že už i zemřela. Stane se to. Vím to.“
„Nechme toho. Letíme domů.“ Řekl jsem rozhodně, usadil ji do křesla a chopil se ovládání.

Jenny:

Seděla jsem v křesla a dívala se, jak perfektně řídí mou loď. Konečně jsem se zbavila pocitu viny, že to nikdo neví. Už jsem byla smířená, že umřu, ale teď s tím chci bojovat. Asi jen kvůli němu. Nebo kvůli mému Aspicovi a mé sestře, která chce být daleko ode mě, ale přesto blízko, aby mě neztratila.
Doletěli jsme na Základnu. Spala jsem. Vzal mě do náruče a odešel pryč.

Probudila jsem se v posteli. Stál nade mnou a díval se mi do očí. Byl to on kdo mi byl souzen. Věděla jsem to.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
„Dobré ráno,“ usmál se.
„To už je ráno?“ vylekala jsem se.
„Jasně, venku svítí slunce, ptáci zpívaj…“
„Kde to jsem?“
„U mě.“
„Neříkal jsi, že bydlíš s rodiči?“
„To taky bydlím, ale oni jsou ve dvou patrech pod námi, já mám celý horní patro jen pro sebe.“
„Aha,“ byla moje reakce. Pořádně jsem si prohlížela pokoj, ve kterém jsem ležela. Byl laděný do zelené barvy, moc se mi líbil, měl tu stůl přeplácaný různými maketami lodí, největší a taky nejhezčí byla maketa Lipse. Pak plakáty, různé fotky z Lodě. Nakonec jsem se zastavila u jeho obličeje. Jeho šedomodré hluboké oči se mi vpíjely do těch mých. Měl rozcuchané černé vlasy a ostře řezanou tvář. Nemohla jsem vydržet ten pohled, ale zároveň jsem se chtěla dál topit v jeho očích. Pak se ozval dupot, bouchnutí dveří a nakonec Nikovi skočila kolem krku holčička.
„Niku, Niku, tak jak ti to dopadlo? Letěl jsi? Je úžasný, že jo! Vyprávěj!“ vykřikovala a oči jí zářily jak dvě velké hvězdičky. Pak si všimla mě.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
„Ahoj, kdo jsi?“ optala se.
„Já jsem Jenny, a ty?“
„Lucka.“
„Luci, Jenny je pilot Lipse,“ vložil se do našeho přestavování Nik. Lucce spadla brada, oči se jí vyvalily. Pak se rozžehly, přeskočila z Nika na mě.
„Opravdu? To není možné! Já jednou taky budu mít Lipse. Chci být jako ty!“ A já se jen smála a vyprávěla různé příběhy, co se nám přihodilo, až mi Lucka usla v náručí. Podívala jsem se na Nika. Celou dobu mě sledoval. Jeho pohled byl něžný a vzpurný zároveň.

Nik:

Jak si krásně rozuměla s Luckou, mou malou sestřičkou. Asi jsem do ní blázen. Vím o ní všechno. Chovala se k ní s takovou radostí a něhou. Jako by to byla její vlastní sestra, nebo dítě. ,Nedovolím, aby se to stalo!´umanul jsem si.
„Lucka je úžasná, to je tvoje dcera?“ podívala se na mě.
„Ne, to je sestra,“ začal jsem se smát. Zrudla, pak se malinko urazila, že jsem si z ní asi dělal srandu. Přistoupil jsem k ní, lehce jí zvedl hlavu a políbil. Měla krásně měkké rty. Začal jsem něžně, potom jsem začal trochu víc naléhat. Chtěl jsem zkrátka pořád víc. Odstrčila mě od sebe a začala se smát.
„Čemu se směješ?“ zamračil jsem se, avšak koutky mi cukaly.
„Tobě.“
„To se nevyplácí,“ začal jsem ji lechtat. Bránila se, když ale viděla že to je marný boj, začala pištět. Utlumil jsem ji dalším polibkem, rychlým a vášnivým. Pak jsem se k ní zase sehnul a zarazil jsem se asi pět centimetrů od její tváře. Ležel jsem nad ní, cítil jak byla napnutá.
„Co to děláš?“ zeptala se.
„Já nic, záleží na tobě,“přemohl jsem se.
„Tak jo, zahrajem si člověče nezlob se,“ vymyslela. Úplně mě tím ozbrojila.
„Víš vůbec jak se to hraje?“ usmál jsem se. Ale nepustil ji.
„Ne, vysvětlíš mi to, vždycky jsem si to chtěla zahrát.“
„Tak jo, zaprvé, myslíš, že ti to uvěřim, že to chceš hrát?“ ušklíbl jsem se.
„To to na mě jde tak vidět?“ zasmála se a vzdálenost mezi námi zmenšila na dva centimetry.
„Myslím že je.“
„To je ale blbý, musíš odnést Lucku,“ usmála se škodolibě.
„Nikam nepůjdeš, jasný?“ zamračil jsem se na ní.
„Uteču ti,“ začala se smát. Přidal jsem se k ní, vzal Lucku a odnesl jsem ji do jejího pokoje.