Tajemství Targarossu 5 (stará verze)

Probudí mě bodavé sluneční paprsky opírající se o má víčka. Trhnu sebou a posadím se. Zděšeně se kolem rozhlížím v očekávání něčeho strašného, ale kupodivu se právě ocitám vedle napolo vyhaslého ohně. Okolo mě sladce spí mí čtyři průvodci a všude je klid a mír. Asi se mi o nočním zážitku s Tobem jenom zdálo.
Jsem strašně rozlámaná, protože noc strávená na nerovné zemi opravdu nebyla tím pravým ořechovým pro moje tělo zvyklé na měkkou postel. Nechápu, jak to, že ostatním to nevadí?! Asi jsou zvyklí, no.
Po zbytek času, do chvíle než se probudí, pozoruji Gungy. Ač nerada, pomalu v těchto zvířatech začínám nalézat jejich krásu, trpělivost a oddanost. Sice nepatří mezi nejkrásnější zvířata Zdamwolfu, ale vlastnosti těch tvorů to bohatě vyvažují. Když je jim zima, semknou se dohromady, stále po očku sledují své jezdce, rozhodnuti je chránit svými ostrými drápy, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí. Nejprve jsem Gungy považovala za hloupé ptáky, teď se jim tímto hluboce omlouvám. Viola se nemýlila, když tvrdila jak jsou úžasní.
„Dobré ráno, tak jak jsi se vyspala?“ zeptá se mě Matějův kamarád, který se právě probudil. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje! - bleskne mi hlavou.
„Mohlo by to být lepší, ale nestěžuju si,“ odpovím a začnu přemýšlet nad tím, jak zformulovat otázku na jeho jméno. Ovšem než se k něčemu dopracuji, dozvím se ho i tak.
„Promiň, ani jsem se nepředstavil, jsem Vítek,“ řekne a podá mi ruku. Ač mi celá tahle pasáž připadá poměrně trapná, lepší dnes než zítra. Než stihnu cokoli říct, se Lili vyděšeně posadí a překotně začne balit své věci.
„Honem, pomozte mi!“ křikne ve zmatku. Uvědomím si, že jí nejlépe pomůžu, když vzbudím ostatní. Viole ani Matějovi se zpočátku nechce, avšak nakonec je můj naléhavý tón donutí se probrat. Ještě jednou jim musím vysvětlit, co se stalo, i když toho sama moc nevím, a poté se oba dají do příprav na cestu pryč. Opět se ocitám ve filmu, který někdo přetáčí moc rychle dopředu. Sbaleno je během pár minutek.
Všichni se nakonec vyškrábeme na Gungy a Viola rozhodne, že radši poletíme, abychom tam byli rychleji. Ani se nemohu zeptat 'kde?', protože mám dost práce se zvládnutím svého tvora. Poprvé v tomto světě se vznesu do oblak. Nebo je to podruhé? Ten sen byl tak skutečný!

Po necelé půlhodině si už zvyknu na ovládání Gunga v nebesích, ostatní se trochu zklidní a konečně se Viola odváží zeptat Lili, co se stalo, protože její sestřička je po celou dobu bílá jako stěna.
„Zase jsem se vcítila do pocitů cizí osoby,“ začne Lili tiše a já musím hodně napínat uši, abych ji ve vlajícím větru slyšela. „A tentokrát šlo o myšlenky samotného Garlina, to se mi ještě nikdy nestalo,“ pokračuje. Jsme napjatí jak struny a snažíme se všichni dostat své Gungy do její těsné blízkosti, aby nám neunikl jediný detail.
„A co bylo dál?“ nevydrží to Matěj.
„No, on, je mu jasné, že už je hodně starý, a že by měl jmenovat svého nástupce,“ dostane ze sebe Lili a Viola se zatváří naštvaně.
„Chceš říct, že kvůli tomu, jsi nás tak vyburcovala?! Myslela jsem si, že jsi zodpovědnější. Tohle přece ví každý! No alespoň tam budeme dřív,“ uzná nakonec, avšak její sestra vyprávění ještě neskončila.
„Nechej mě to doříct, jo?“ vzdechne Lili.
„Tak pohni, hrozně ti to trvá,“ přidá se na Violinu stranu Matěj.
„Noom zaútočil přímo na Caer Daross. Dvacet tisíc Synů zla učících se boji od narození, kteří jsou navíc obdaření schopnostmi, o nichž si náš rolnický lid může nechat jen zdát. Navíc nás je skoro čtyřikrát méně. Proto se tam musíme dostat co nejdříve, Tamara nám pomůže. Jen s ní máme šanci snížit počet mrtvých na naší straně,“ dodá Lili a všichni zmlknou. Každý si chce novinky přebrat po svém.
Jestli jsem to správně pochopila, spoléhají na mou pomoc. Nechci jim brát iluze, ale já opravdu žádné zvláštní schopnosti nemám, a i kdybych je měla, já nedokážu nikoho ani nic zabít. Oni jsou na to možná zvyklí, ale já, holka z normálního světa, prostě ne!

Po pár hodinách, kdy už mi dělá docela velké potíže udržet se na Gungově hřbetě, se v dálce před námi konečně objeví věže hradeb ohromného sídla, v němž poznám Caer Daross.
Asi si budete myslet, že jsem blázen, ale když už jsem v tomhle světě a mám být svědkem bitvy, čekala jsem něco jako bylo v Pánu prstenů a podobně. Jenomže tohle je jiné, to je prostě skutečnost, nelítostný boj zuřící na hradbách mi žene slzy do očí, ani nevím proč, ale prostě brečím při pohledu na ten masakr. Tohle není film, který sice diváka vyděsí, ale stále jste doma ve svém křesle a kdykoli to můžete vypnout nebo tam dát jiný kanál. Tohle tady nejde, skutečnost je neúprosná a targarosští obyvatelé se vzmáhají jen na velice chabou obranu. Černá masa Synů zla už skoro zdolala hradby, pod nimiž jsou ušlapáváni chudí rolníci země, jíž jsem přišla na pomoc. Ale jak to udělat? Vždyť opravdu nemám žádné zvláštní schopnosti. Tak moc toužím zastavit to zabíjení.
„Proč to dělají?“ zeptám se s úzkostí ostatních.
„Oni nepotřebují důvod,“ odpoví mi Matěj.
„Pro ně je to jenom hra, nejde jim o nic, protože vědí, že nakonec stejně vyhrají s minimálními ztrátami,“ přidá se Viola.
„Musíme jim pomoci,“ rozhodne Lili, dostane svého Gunga do čela skupiny a vyrazí směrem k hradu. Letím hned za ní, a strašně se bojím, že se některý ze Synů zla podívá nahoru a spatří nás. Prakticky nic o nich nevím, takže nemám potuchy čeho všeho jsou schopní. Čím víc se přibližujeme do centra bitvy, tím víc odvracím pohled. Všude je spousta mrtvých, krve a bolesti. Kolik matek zde ztratilo své syny? Kolik dívek bude marně čekat na své přítele?
Už jsme nad hradbami. Zaráží mě, že se tady nekoná žádná bitva ve vzduchu. Jak snadné by pro Noomovy obludy bylo dostat se dovnitř.
Přeletíme hradby, které už pomalu neexistují a před námi se objeví majestátní hrad, na němž vlaje vlajka s růží v trojúhelníku. Stále se musím otáčet k centru bitvy, takže ani nevím, jak jsme se dostali dovnitř budovy.
„Honem, máme málo času,“ volá Viola a táhne mě kamsi pryč.
„Vítku, postarej se o Gungy,“ křikne Matěj a společně s Lili běží za námi. Proplétáme se množstvím uliček a chodeb, po schodech dolů a zase nahoru. Nemám potuchy, kde jsme ani kudy ven, ale Viola to naštěstí ví.
Zastavíme se až před mohutnými dobovými dveřmi, na nichž jsou vyřezané stejné ornamenty, jako byly na skříni u nás na půdě.
Viola na ně zabuší a ze druhé strany se tlumeně ozve:
„Heslo!“
„Jsem Viola, přivádím sem nového Fangara,“ zkusí to kamarádka, avšak dotaz na heslo se ozve znovu. „Jaké může být heslo?“ ptá se nás.
Všichni přemýšlíme, a zkoušíme různé možnosti, avšak dveře stále zůstávají zavřené. Vtom se ozve Lili, která celou dobu mlčela:
„Aramatův dědic!“ zakřičí a dveře se rázem rozletí. Všichni se po sobě překvapeně podíváme, avšak Violina sestra jen pozvedne ramena. Ocitneme se v trůním sále, kde na trůně sedí starý muž se šedivými, pečlivě zastřiženými, vlasy a vousy. Všichni poklekneme a skloníme hlavy.
„Zdá se mi to, nebo to děvče s černými vlasy není od nás?“ zeptá se stařec člověka, stojícího vedle něj, na mou osobu. Zřejmě se jedná o rádce. Je mu asi tak dvacet, má kaštanově hnědé vlasy i oči a musím uznat, že není k zahození. Vzápětí se však napomenu, na co to myslím.
„Není od nás, můj pane,“ přisvědčí mu mladík.
„Dobrý den, jmenuji se Tamara a jsem ze starého světa, z Čech, jestli vám to něco říká. Prý jsem další Fangar,“ dám se nečekaně do řeči. Garlin se podívá na mladíka a něco k němu prohodí.
„Ty, že jsi Aramatův dědic?“ zeptá se mě poté vládce Targarossu.
„No, všichni to tvrdí,“ přiznám. Následuje další zamyšlený pohled. Garlin je překvapivě klidný, na to že Synové zla již zajisté probořili hlavní bránu a míří sem.
„Přistup,“ ozve se nakonec, opatrně se postaví na nohy a vyjde mi naproti. Je na něm vidět vysoké stáří, obličej má posetý vráskami, nohy ho sotva nesou a přesto z něj vyzařuje jakási síla. Má úžasně modré oči, ve kterých se zračí moudrost a statečnost. Když stojíme přímo před sebou, skoro napětím nemohu dýchat. I přesto, že je shrbený, je vyšší než já, a to prosím nejsem nějaký prcek. Chtěla bych ho vidět v době, když byl mladý, musel to být úžasný člověk. A vtom si uvědomím, že on stále je úžasný. Hrozně mě fascinuje.
Zvedne svou vychrtlou ruku a začne ji ke mně přibližovat. Na kratičkou chvilku mi hlavou prolétne myšlenka, jestli není nějak zvrácený, když se chce dotknout cizí dívky. Za to se mu však omlouvám. Sáhne pouze po řetízku co mám na krku a podívá se na růži v trojúhelníku, kterou jsem doteď měla pod šatami, protože by podle Violy nebylo moudré dávat všem najevo, kdo jsem.
„To je... to je přeci, víte co to je?“ rozzáří se Garlin.
„Přívěsek se znakem vaší země,“ doplním ho.
„To ti nakukali?“ zeptá se rádce. Nějak mi asi ucházejí souvislosti. „To je klíč k Targarossu.“
„Kde jsi ho sebrala, děvče?“ starý král se na mě podívá svýma modrýma očima. „A nelži mi, poznám to.“ Sice nevím, jak by to mohl poznat, nicméně nemíním riskovat, stejně by nebylo v čem lhát. Povím mu tedy celý příběh od začátku až po přítomnost, akorát vynechám jednu osobu s Moorliem.
„Opravdu jsi Fangarem? To je zvláštní, nikdy tuto úlohu nedostala žena nebo dívka, toto je záležitost mužů. No už je tomu tak. Hlavní je, že jsi rozhodnutá nám pomoci, je to tak?“ otáže se Garlin nakonec.
„Udělám pro to všechno, co bude v mých silách,“ přísahám, „ale nejsem si jistá, jak vám právě já můžu pomoct. Nemám žádné zvláštní schopnosti, které by vás mohly zachránit.“
„Každý Fangar má nějakou schopnost, jenom tu svou zřejmě ještě neumíš používat, což nám momentálně trochu komplikuje situaci. Zrovna bychom tě moc potřebovali,“ zhodnotí rádce.
Vtom do sálu vtrhne jakýsi muž v brnění, tipuji ho na velitele vojska. „Pane, už prolomili hradby, musíme se stáhnout do hradu. Dlouho je ale neudržíme, utečte podzemními chodbami“ radí nám.
„Zůstanu zde až do konce,“ prohlásí rozhodně Garlin. „Třeba se ještě stane zázrak,“ zadoufá.
„Jako kapitán Titanicu,“ povzdechnu. Protože je mi jasné, jaký osud nás všechny čeká. Nikdy jsem nebyla zbabělec, takže utéct nemohu, musím tady zůstat až do poslední vteřiny, ale já nechci umřít v takhle mladá! Musí existovat nějaká možnost. Prý mám nějakou schopnost, ale jakou? Upadám v zoufalství, takže se začnu modlit, i když nejsem věřící. Nechci skončit jako ti ubožáci tam venku.
„Nebudeme tu jen tak stát. Každý kdo unese zbraň ať brání Caer Daross. Za TARGAROSS!“ zvolá Matěj a vyběhne ven ze dveří.
„Jestli máme zemřít, tak ať je to v boji,“ rozhodne Viola a běží za ním. Lili také neváhá a následuje sestru. Mám dvě možnosti. Buď tu zůstanu a budu čekat na svůj konec, a nebo jim zkusím nějak pomoci. Rozhodování je celkem rychlé.
Běžím za nimi. Po cestě mi jakýsi muž vrazí do ruky meč. V pohádkách to vypadá jednoduše, ale tady to tak není. Netuším kolik ta zbraň váží, ale dělá mi problém ji jen zvednout. Rozhodně nemám sílu s ní někoho zabít. Nicméně běžím dál.
Dál už je všechno jaksi kolem mě. Netuším kde jsem ani jak jsme na tom. Už mi jde o jediné – přežít. Své přátele jsem ztratila z očí. Stojím tu jaksi nezúčastněně a skoro si ani neuvědomuji, co se děje.
Vtom se vedle mě objeví malá holka, které může být tak kolem třinácti maximálně a než se vzmůže na zvednutí svého meče, přiskočí jeden ze Synů a čepel jeho zbraně dívce projede tělem. Ani si nestihla uvědomit co se to děje a už leží na zemi v kaluži krve. Vtom si ten vrah všimne mě a napřáhne se znovu. Tady už nejsou zábrany, nechci skončit jako ta holčička. Tady fakt jde o život. Kdo by si to býval uvědomil, že jsem před pár dny, řešila problémy jako je závěrečná písemka z němčiny! Napnu všechny síly a napřáhnu se mečem proti němu. Nevím jestli jsem fakt tak dobrá, nebo čím to je, ale jedním nápřahem mu setnu hlavu. Moje první vražda.
Otřesu se sama nad sebou, avšak vzápětí se na mě vyřítí další z Noomových mužů a já nemám na výběr. Jestli se chci zachránit musím v tom pokračovat. Je mi ze sebe zle, ale tohle fakt není počítačová hra. Tohle je skutečnost!
Další z nepřátel padne k zemi, a další, je jich hodně. Divím se, že stále ještě žiju. Jako by mě chránilo cosi neviditelného. Najednou se mi ani ten meč nezdá tak těžký.

Po chvíli jsem však vyčerpaná na doraz. Sotva stojím na nohou a přitom Synů zla je stále víc a víc. Jako kdyby se pod našimi ranami množili nebo co. Vtom zahlédnu Violu kamsi běžet. V očích má slzy a nevidí přes ně na nepřátele. Zběsile kolem sebe mává mečem a řítí se dál. Proboha, snad se nic nestalo někomu z mých přátel! Rozhodnu se běžet za ní.
Po cestě pošlu ještě další čtyři Syny zla na onen svět. Konečně ji najdu. Sklání se nad jakýmsi tělem a usedavě pláče. Meč v žalu odhodila stranou a právě toho se nepřítel rozhodl využít a už se na ni řítí. Vydám ze sebe maximum, doběhnu k Viole, a zasadím Synovi zla smrtelnou ránu do srdce, tedy pokud vůbec nějaké má. Únavou se svezu na zem vedle Violy a podívám se, nad kým to pláče a srdce se mi zastaví. Kamarádčiny slzy právě skrápějí mrtvé tělo Matěje. Propuknu v hlasitý pláč, který tady stejně nikdo neuslyší. Musím hodně rychle mrkat, abych viděla, co se děje kolem. Stejně budeme našeho přítele brzy následovat. Já už nemám sílu na uzvednutí meče, a Viola, které právě zemřela její láska, asi také ne.
Vtom si nás všimne další obludné stvoření a s divokým rykem se na nás vrhne. Nemůžeme se bránit. Už Targarossu nemůžu. Babičko, proč jsi mě sem posílala? Stála jsi snad o mou smrt.
Zbývá mu pár kroků a je u nás. Mám šílený strach, ale ne jenom o sebe, ale i o celý osud té úžasné země Targaross, na jejíž poznání i záchranu bylo tak málo času.
Už jen dva kroky!