Nakloněna nad hladinou (DIASINUS - 9.)

9
Nakloněna nad hladinou

Na křižovatce se třemi spirálami jsem konečně vyběhl vstříc západu, který ve mne minule probudil tak nepřekonatelný strach. Běžel jsem naproti předposlednímu ze všech pěti květů.

Ale ten pátý je ze všech nejvýš, až na samém vrcholku…

Ve svitu hvězd se cesta vykládaná omletými oblázky ubírala napříč spící krajinou k dalekému jezeru, jež mi při prvním pohledu uhranulo zrcadlovým odrazem zlatě tečkovaného nebe. Kamenitá pěšinka pak ještě dlouho vedla mé kroky podél břehu, jejž lemovaly honosně košaté stromy, dokud jsem konečně nespatřil molo z dřevěných prkének, jak odvážně vybíhá ze břehu nad jezerní hladinu.

Jako by se vzduchem linul bílý provaz té vůně…

Dívka z údolí včerejšku seděla na samém konci mola, smáčela své bosé nohy ve vodě a pozorovala vlny vznikajících kruhů.

Pomalu jsem došel až na okraj mola a usedl vedle ní. Zadívala se na mou tvář; docela podobně jako tehdy na pláži. Prosebně, a přeci skromně přede mne nastavila misku svých prázdných dlaní jako by si byla jistá, že jí něco dám. Při tom pohledu mi hlavou probleskla ještě příliš živá vzpomínka na Randyho; ihned jsem zašmátral v kapse a k mému podivení v ní nalezl zelený list. Vložil jsem tedy lístek do dívčiných rukou. Dívala se na něj s uctivou tichostí člověka, jenž se snad nikdy nepocítil nic křehčejšího. Netušila, ze kterého života byl onen list utržen.

Naklonila se nad hladinu a propojila své ruce s vodou, jejíž jemnost zabalila všechny dívčiny prsty. Lístek vyplul na svobodu a pozvolna ho unášely důvěrné pohyby jezera.

Naši sounáležitost obklopovalo ticho stejně dokonale, jako voda dokáže obklopit tělo člověka. Tichota a mlčení, nekonečný útěk (útěk nebo honba?), baladické melodie saxofonu, smyslnost smrti i života, obraz černého havrana v opojné vánici – to vše neochvějně patřilo k mé cestě. A spirály; malující se spirály pod záštitou smyslorodých květů; právě v této chvíli, v tomto tichu, se spolu s pomerančovou vůní a její zářivou aurou klubal do skládanky další dílek – předposlední květ magnólie.

Právě ticho je největší obětí koloběhu umírání a znovuzrozování se.

„Odešla jsi,“ zabil jsem mlčení. Snažil jsem se ji najít, ale bylo ještě příliš brzy; nejprve musí odejít, aby se mohla vrátit.

„Ale nikdy jsem tě neopustila,“ hájila se.

„Vůbec nic jsi mi neřekla,“ padala má zoufalost do jejích dlaní.

„Protože jsi mne neposlouchal,“ stala se také vrahem; ticho tu umíralo bolestivěji, než kdykoliv předtím.

„Ale já jsem ji viděl padat, byla skutečná…“ vracelo se mi na mysl údolí; hvězdy i lampy, hudba i ticho…

„A já tomu nikdy nepřestanu věřit, stejně jako ty,“ objala mne a vdechla tak život novému tichu, jakožto i vůni květu této cesty.

Načež se molo vylomilo z podpěrných kůlů a probuzený vítr ho vlekl i spolu s námi do středu jezera. Břeh se vzdaloval a hvězdy na zrcadlivé hladině se najednou motaly všude kolem nás.

V tomto rozhašteřeném obraze se mezi všemi žlutými tečkami nejvíce vyjímal měsíc; ležel zrovna uprostřed jezerní malby a my se k němu podbízivě přibližovali. Vždyť jeho záře byla celou tu dobu jediným světlem, jež ojasňovalo mou cestu.

A tehdy měsíc vzplál do rudých plamenů. Ne v podobě ohňů slunce, nýbrž se pouze vzňal jako hlavička dřevěné zápalky. Černé nebe se nerozsvítilo o nic víc, než doteď; měsíc jen začal tančit v neposedných oranžově-rudých šlahounech, jenž ho horoucně olizovaly kolem dokola. Jeho vzplanutí bylo nepostřehnutelné jako moment probuzení nebo prasknutí duhové bubliny – pokořující jednoduchost pomíjivosti. Najednou tu kraloval; jako jediná lampa, jediná rachejtle, která svou krásou stojí za pozornost ve všech ohňostrojích historie lidského bytí.

Pluli jsme na voru k hořícímu kotouči a jediné, co se mi dralo na mysl, byla ta prostá otázka všeho ztraceného; ta otázka, která pokaždé končí tečkou, i když je obklopena mnoha otazníky – proč…

Měsíc hořel pod minulým svitem hvězd a já se ho mohl kdykoliv dotknout. Ale neuměl mi odpovědět.

„Brzy se k tobě vrátím,“ pohladila mou tvář.

„Jenže už bez té vůně,“ odklonil jsem hlavu a odmítl tak její dlaň. Byla studená.

„Na tu nikdy nesmíš zapomenout.“

Opět se zrodilo…

„Nezapomenu.“

„A nikdy mne nepřestávej hledat,“ loučila se, „budu ukryta v pohledech, ve slovech i vánku, ale úplně nejvíc mne hledej sám v sobě.“

Znovu ponořila své nohy pod hladinu, ale tentokrát je smáčela v rozpálené luně.

„Teď zavři oči a chvilku mě poslouchej,“ promluvil jsem k ní z posledních sil svého palčivého doufání. „Vím, že poslední dobou to nebylo moc růžový, ale nevzdávej ten boj, neumírej… Prosím, zůstaň…“
(Vrať se mi…)

Vzepjala se rukama o vor a poposedla si až na samotný okraj; pod hladinou se ztratila polovička jejích stehen.

„Neodcházej pryč…“
(Chcípni…)

Odstrčila se od plovoucího mola a zmizela v rozestoupivším se jezeře.

„Potřebuji tě, prosím…“ šeptal jsem za ní.
(Nenávidím…)

Když se hladina s planoucím měsícem opět uklidnila, zahlédl jsem ještě její tělo, jak tiše klesá do nebeských hlubin. Dívčiny vlasy se bez tíže proplétaly prostorem obklopeny vodou.

„Potřebuji tu vůni…“
(Potřebuji touhu…)

Ať už slza spadne z nebe či z očí člověka, může ji potkat stejný osud – splyne s tekoucí řekou a svou vláhou vdechne sílu nově se rodícímu životu.
(Nenávidím, co miluji…)

Po chvíli tichosti, v níž ke mně promlouvaly pouze soucitné vlny, vyplul zpět z hlubin na hladinu zelený lístek. Podlouhlý živoucí list, jemuž dívka před svým koncem darovala pochopení smyslů smrti i života.

„Jen se neboj, nic to není…“
(Miluji…)

A dívka zmizela v temnotě, když se utopila pod minulým svitem hvězd. Zemřela až kdesi hluboko za hvězdami; zemřela v nebi.

„…snad jen trocha…“
(Prosím tě, odpusť…)

Lístek se s vlnami otáčel na hořícím měsíci a z nebe k jezeru ještě dlouhé vteřiny padala jediná – samotná – dešťová kapka. A list najednou vzplál stejně jako luna, když tato ohňová slza dopadla přímo na něj. Zasyčel a zkroutil se v černých grimasách a jeho popel se rozmísil mezi hvězdami.

„…štěstí…“
(Odpusť mi…)

(Pšššt.)

-- konec 9. kapitoly. --