Loanerana Pallion - 5.

„Země na obzoru!“
Loanerana vzhlédla a srdce jí poskočilo radostí.
Ne že by se jí moře nelíbilo, ale strávit na tak omezeném prostoru jako je loď tři měsíce a pořád jíst sušené maso a jablka, to bylo moc i na ni.
Na palubu vyšel kapitán.
Krátké volné kalhoty se mu zavlnily v jemném větru a plášť mu zavířil kolem nohou jako klubko hadů.
Okamžitě se začala věnovat práci.
Kapitán nesnášel nečinnost.
Po očku však pozorovala důstojníka, jak si na nakloněném prkně na mapě vyznačuje jejich pozice.
Nebylo to nic lehkého a vyžadovalo to maximální přesnost a odhad, ale sama se to naučila během dvou týdnů. A nebyla tak pitomá, aby se o tom někomu zmiňovala.
Znala většinu posádky jako své boty. Kapitán Urtes – i když měl vlasy jako padlý sníh a tvář zbrázděnou vráskami – nesnášel povalovače a sám byl více než energický. Rád poslouchal, jak se jeho posádce daří a tím ji mimoděk připomněl vévodu. Nikdy nenechal někoho zbičovat nebo shodit do moře, ale nechával je za trest mýt celou loď.
Důstojník – jeho jméno nikdo neznal, snad jen kapitán, se věnoval většinu času svým mapám a jinak s nikým nemluvil. Přezdívali mu Mlha, protože když se někde objevil, nikdo mu sice nevěnoval moc pozornosti, ale všichni věděli, že tam je.
Ze skoro šedesátičlenné posádky měla své přátele i několik polovičních nepřátel.
Celkově byla na lodi spokojená.
Namočila hadr do kýble se špinavou vodou a už ani nevnímala zápach rybiny, který se z něj linul.
Kapitán svou posádku přelétl pohledem a pobaveně se pousmál.
Nikdo na sobě nechtěl dát vidět, že se plně nevěnuje práci – ale nešlo to přehlédnout.
Plavčík, který měl rozdat další příděly jídla mezi posádku se neustále zastavoval a tu či jinde měl najednou plno věcí na rozdání. U každého námořníka se zastavil na více než povolenou dobu a pokukoval po zamlžené temné skvrně na obzoru.
Muži, kteří měli motat lana měli najednou obě ruce levé a kuchař neustále vystrkoval hlavu ze dveří – zatímco se z lodní kuchyně linula vábivá vůně. Poprvé za celou cestu si mohli dopřát čerstvé ryby. Nikdy před tím nebylo možné se zastavit na tak dlouho, aby ryby stačily nasytit celou posádku.
Kapitán kývl na mladého muže v lodním koši.
Muž přikývl a na chvíli zmizel, aby se za chvíli na nejvyšším bodě Hirion rozevlála stříbřitě modrá vlajka.
Na palubě se ozval jásot.
Loanerana vzhlédla a usmála se.
Vlajka vesele třepotala a leskla se jako rybí šupiny.
Při pomyšlení na ryby jí v žaludku zakručelo a – stejně jako mnoho dalších – se zadívala na kuchaře.
Ten se nad takovou pozorností začervenal a zmizel ve svém království.
Při pomyšlení, že už večer budou na pevnině a nají se čerstvého jídla se jí roztřásly ruce nedočkavostí až jí vypadl hadr z ruky.
Provinile se zadívala na kapitána – usmál se na ni a jenom mávl rukou.
„Hoala!“ zaburácel kapitán hlubokým hlasem. „Pevnina na obzoru vy mořemilci! Přichystejte naši krásku!“
Námořníci zrudli rozpaky a rychle se začali naplno věnovat přidělené práci.
Kapitán se málem rozesmál, když se mladík s jídlem málem přerazil o několikero párů rukou, které drhly podlahu, a které přes svůj náklad neviděl.
Potřásl hlavou a odešel z paluby.
Zato námořníci, kterým mladík přeběhl přes ruce se na něj zadívali jako by ho chtěli nechat na ostrov doplavat.
Někdo zanotoval známou námořní písničku a za chvíli ji prozpěvovali všichni od paluby do podpalubí – i kapitán si ji tiše broukal.
„Za úsvitu a za větru,
Letí jako volný pták,
Loď se jménem Hirion!
Kdo ji letět vidí zdáli
Tomu srdce prudce buší.
To loď naše Hirion!
Do přístavu v jiné zemi
Pluje lehce bílá
Loď se jménem Hirion!
Více než je matce dítě
To je pro mě
Naše skvostná Hirion!
Stále krásná, stále mladá
Stále jako růže květ
To je naše Hirion!“

Nebyla to tak krásná píseň jaké slýchávala od Riona, ale její slova vycházela z duše všech námořníků. A byla krásná svou prostotou.
Po chvíli se k námořníkům ve zpěvu přidala.

Do zátoky vpluli až pozdě v noci.
Loanerana se choulila na palubě v hrubém plášti, který ji moc nezahříval.
„Jaktože je tady taková zima?“ zadrkotala zuby a u pusy se jí vytvořily malé obláčky.
Námořník vedle ní jenom zavrtěl hlavou. Pod vrstvami dek ho nedokázala poznat.
„Zapovězené ostrovy jsou vždycky takové.“ Vysoukal ze sebe nakonec námořník a zimomřivě se otřásl.
Ani po hlase ho nemohla poznat. A nedivila se tomu. Pod takovou vrstvou látky se hlas dokáže pěkně změnit.
Pomyslela si, že za to ta cesta snad ani nestála, když vtom se kolem lodi voda rozzářila jako kdyby v ní plulo tisíce světlušek.
Vyjekla a naklonila se přes zábradlí. Něco se ve vodě hýbalo. Námořník ji prudce stáhl zpátky. „To bych nedělal být tebou.“
Nechápavě se na něj podívala. „Proč?“
Muž kývl směrem k vodě.
Náhle se ozvalo zaburácení a voda kolem lodi jakoby vřela.Smýklo jí to k zábradlí a jen tak tak se ho dokázala na poslední chvíli zachytit. Námořník se držel vedle ní a zíral do vody. Zamrkala a zaostřila pohled pod sebe. Vydechla a okouzleně pozorovala tvory pod sebou.
„Co to je?“ musela křičet aby ji námořník slyšel.
„Mořští motýli.“ Křikl na ni, ale přes šelest, který se zpod hladiny ozýval ho málem neslyšela.
Pozvedla obočí. Motýli?
A jako v odpověď se hladina zahýbala a vylétlo z nich hejno tvorů. Na Loan přistála sprška kapiček, které odlétávaly od jejich křídel. Celá loď se ocitla v tlumeném zlatavém světle.
Ve vzduchu se ve vzduchu vznášeli světélkující motýli. Líně mávali křídly a poletovali kde se jim zlíbilo.
Ještě nikdy nic takového neviděla.
Ostatní z posádky už tak nadšení nebyli.
Kuchař s klením běhal z kuchyně na palubu a zpátky a pomocí zástěry nevítané hosty vyháněl. Důstojník kolem sebe mával rukama a snažil se zachránit mapy nakreslené inkoustem, aby nenavlhly. Kapitán vztekle běhal po palubě a křičel na své muže ať koukají svinout plachty, jinak jim budou světélkovat.
Jeden motýl přiletěl až k ní a sedl si jí na nos.
Zašilhala aby na něj viděla a usmála se.
Pak se zamračila.
Na nose jí neseděl motýl, ale maličké stvoření podobné člověku s velkými křídly.
Spíše by hádala, že to je nějaká víla.
Mělo malý obličej a v něm dvě velké oči bez zorniček v barvě mořské pěny, tělíčko bylo kromě křídel celé pokryté šupinami, které se duhově leskly.
Tvoreček se na ní zadíval, zamyšleně naklonil hlavu a pak rychle odletěl.
Polekaně sebou trhla a potřásla hlavou.
„Není ti nic?“zakřičel jí kdosi do ucha.
Ohlédla se a zavrtěla hlavou. „Ne.“
Námořník za ní si odplivl. „Tohle nám byl čert dlužný.“
„Co?“ nedokázala pochopit o čem to námořník mluví, ale než stačila říci cokoliv jiného, světlo náhle zmizelo.
„Tohle.“ Zavrčel námořník.

Vše se pomalu ocitlo ve tmě. Jenom loď slabě zářila a zlaté žilkování rychle poblikávalo.
Nevědomky se otřásla.
V ruce ucítila tvrdý předmět. Po hmatu zjistila, že je to rukojeť dlouhé dýky zabalené do jemné kůže.
„Neztrať ji – budeš ji potřebovat.“ Zašeptal jí do ucha námořník.
„Na co?“ zeptala se rovněž šeptem a po zádech jí přeběhl mráz.
Znovu se otřásla a nemělo to nic společného se zimou, která byla.
Zvuky kolem lodi prudce utichly.
Nepřirozené ticho nahánělo hrůzu a Loanerana si kousala rty, aby nezačala křičet.
Potřebovala něco slyšet. Ujistit se – nevěděla o čem, ale současná situace ji znervózňovala.
V hlavě se jí rozezněl poplašný zvoneček.
V duchu zasténala.
Jsem jako nějaký blázen. proběhlo jí hlavou.
Opatrně odhalila ostří dýky a jemný svištivý zvuk – téměř neslyšný – ji uklidnil.
Konečně za neuvěřitelně dlouhou dobu se cítila ve své kůži.
Odložila deky.
Okamžitě se jí do kůže zabodl ostrý mráz.
Ignorovala ho.
S pokrývkami by byla zbytečně neohrabaná a nepochybovala, že se ještě zahřeje.
Odlepila se od zábradlí a po kolenou se opatrně sunula po palubě.
Měla nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje.
Otočila hlavu, ale ve tmě stejně nic neviděla.
Zamračila se.
Byla slepá! Dokáže se ve tmě orientovat jako v poledním světle!
Alespoň doufala.
Zůstala na krátkou chvíli zcela nehybně, dokud se neujistila, že ostatní smysly se jí zbystřily.
Potřeba vidět se odsunula do pozadí. V tuto chvíli je zcela neužitečná. Jenom by ji mátla.
Znovu se dala do pohybu.
Na palubě ucítila teplou vlhkost, která k téměř zimnímu počasí nepatřila.
Jako by loď měla horečku. pomyslela si.
Zastavila se a musela se ovládat, aby nahlas nezaklela.
„Ta loď žije, Loan. I když ne tak, jak si život představujeme my. Vnímá co se s ní děje a taky se podle toho chová.“
Takže se s tebou děje něco nepěkného lodičko. Ale co? prolétlo jí hlavou.
Rukou nahmátla prázdný prostor.
Nepamatovala si, že by na palubě byl nekrytý prostor.
Kapitán nehazardoval se zdravím svých námořníků.
Vyděšeně stáhla ruku zpět.
Něco ji požírá!
Hirion umírala stejně jako umíral člověk, když jeho zranění nikdo neléčí.
Srdce Loanerany se prudce rozbušilo.
Milosrdná Ferian! prosila v duchu. Ochraňuj nás!
„Neztrať ji – budeš ji potřebovat.“
Dýka v ruce jí ztěžkla.
Zdálo se jí zvláštní, že se o ní nezranila, když lezla po kluzké palubě a co víc, že ji vůbec nevnímala.
K čemu – a proti komu? Proti komu tě mám použít?
Lehce pokrčila rameny a rozhodla se, že jediný způsob, jak přijít na to, co Hirion ničí, je se za tou věcí dostat.
Přiblížila se k prázdnému místu.
Na okraji do neznáma zaváhala. V nitru cítila jak ji strach z neznáma drtí.
Potřásla hlavou a plazila se dál.
Obklopilo ji horko.
Zalapala po dechu. Vzduch byl tak horký až se zdálo, že jí rozpustí plíce.
Kolem ní bylo rudé světlo – zářilo naprosto všude.
Krev? pomyslela si Loan.
Tiše se uchichtla. Zajímalo ji jak se asi v takové situaci tváří.
Pak zvážněla. Začínám propadat panice.
Opatrně se postavila a rozhlédla se kolem sebe.
Zdálo se jí to nebo tam v dálce před ní se pohybují nějaké stíny?
Proběhl jí záchvěv strachu.
Tohle se jí ještě nikdy nestalo – dokud nepotkala toho démona.
„Když mé nitro sžírá strach a beznaděj, prosím, posil mne má paní, Ferian. Když jsem v úzkých a nevím jak dál, má paní, prosím, dej mi sílu vytrvat. Milosrdná Ferian.“ Zašeptala si krátkou modlitbičku, kterou si říkají malé děti, když jdou do lesa, kde se bojí.
Sama nad sebou potřásla hlavou.
Musela klesnout dost hluboko, aby nedokázala vyslovit jinou motlitbu.
Opatrně vykročila dál.
Po chvíli chůze zjistila, že jde po zcela rovném povrchu – a ten se hýbá. Nebyl to kopec, jak si původně myslela.
Potěžkala dýku a její váha Loan alespoň částečně uklidnila.
Zastavila se.
Za sebou uslyšela jemný šelest.
Pomalu se otočila a stanula tváří v tvář ohavnému stvoření.
Zlaté oči na ni výsměšně hleděly ze zvířecí tváře, ale z lidských úst se linuly sliny.
Tvor se olízl.
Rukou šáhl po meči připevněném na zádech.
Pohni se! nabádala se Loanerana, ale marně.
Stála tam jako pověstný solný sloup a měla co dělat, aby se nerozkřičela.
Ruka s dýkou se jí povážlivě třásla.
„Lidské mládě.“ Ušklíbl se tvor. „Tvá krev bude sladká – a budeš umírat pomalu, abys viděla, jak má síla roste.“
Zacukalo jí v koutcích úst.
Propadla hysterii a strachu, ale zdálo se, že tvor má na její rozechvělý úsměv jiný názor.
„Vysmíváš se mi?“ zasyčel a v očích se mu nebezpečně zablesklo.
Zavrtěla hlavou. To ji ani ve snu nenapadlo.
Přikrčil se. „Jsi ozbrojená – chceš o svůj život bojovat.“ Neptal se, prostě si konstatoval skutečnost – ze svého pohledu.
Pomalu se podívala na dýku.
Její ostří bylo úzké a tenké. Temný povrch odrážel rudé světlo až se Loaneraně zdálo, že čepel hoří.
Znovu se pousmála.
Nedoufala, že by bylo možné, že bude bojovat.
Pohlédla na tvora.
Stál tam připravený k boji. Zahnutý meč svíral ve své levé ruce a pravou si nechával volnou.
Lehce se uklonil a vzápětí zaútočil.
Téměř jeho výpad nepostřehla a zcela nevědomky jej odrazila.
Ruka ji zabolela ze síly úderu.
Vypadla jsem ze cviku! uvědomila si vyděšeně, když ho odrážela.
Zatoužila mít u sebe něco jistějšího než vypůjčenou dýku. Moc šancí zůstat naživu nemá. Dýka proti meči! Kdo to kdy slyšel? A navíc člověk s dýkou proti démonovi!
Tvor se začal spokojeně usmívat. „Budeš umírat pomalu, lidské mládě.“ Sliboval jí zpěvavě.
Ustoupila o několik kroků dozadu, aby si získala alespoň trochu času na odpočinek, ale tvor se jí jediným skokem přehoupl za záda a náhle se ocitla v nepříjemné situaci.
Otočila se a za zády měla skupinu démonů, kteří se na ni šklebili.
„Ou.“ Vydechla a snažila se potlačit nutkání otočit se a utíkat pryč. Jenom by tím na sebe upozornila další démony a navíc neměla naději, že by jim utekla.
„Kdo mě asi zabije?“ ani nepostřehla, že svou otázku vyslovila nahlas.
Zato démoni se zašklebili.Teprve nyní jim došlo, že se budou muset o kořist podělit. A to žádný z nich nechtěl.
Sklouzli pohledy z Loan a podívali se jeden na druhého.
Nastalo ticho.
Neodvažovala se pohnout a pomalu nedýchala.
Ozvaly se skřeky a démoni se začali mezi sebou prát.
Polekaně sebou trhla.
Chvíli nečinně přihlížela, ale potom jí došlo, jakou šanci vlastně dostala.
Otočila se a běžela pryč.
Zatím ji nikdo nezpozoroval, ani nepronásledoval.
Přeběhla kolem několika mlhavých útvarů po levici a po pravé straně se míhaly stíny.
Před ní se vynořil nějaký chrám.
Zamířila k němu a doufala, že se tam někde bude moci schovat.

Lapala po dechu.
Vyšla z formy. Tím si v tuto chvíli byla zcela jistá.
Za ty tři měsíce na lodi zpohodlněla – nedokázala uběhnou ani necelé čtyři kilometry aniž by si připadala jako po šedesáti, pomalu se nedokázala ubránit jednomu démonovi a na to, že na něj ani jednou zaútočila, se snažila nemyslet.
Opřela se dlaněmi o kolena a vydýchávala se.
Za dost dlouhou dobu se odvážila vykouknout ze dveří chrámu.
Ušklíbla se.
Spíše z toho, co z chrámu zbylo.
Nedokázala rozeznat komu byl chrám zasvěcen – a to už byla věc na pováženou.
Střecha se na mnoha místech zhroutila a těch málo míst, které byly alespoň z části kryté, mělo pro změnu polorozpadlé sloupoví, takže ukrýt se poblíž nich byl pokus o sebevraždu.
Z monumentálních soch zbyly pouze nerozpoznatelné kulisy a jen stěží v nich našla nějaký ucelený tvar.
Dlaždice na podlaze se drolily pod každým krokem na ostrý prach a jen díky botám ztvrdlých mořskou solí neměla nohy rozřezané úplně až na kost.
Zalezla si do jednoho z mnoha výklenků a schovala se za bývalou sochu.
Stín jí skryl tvář a socha ji poskytovala téměř dokonalý úkryt.
Starosti jí dělaly jenom ošklivě rozedřené nohy. Ani boty ji zcela neochránily.
Krvácení sice téměř ustalo, ale vzpomněla si na démonův proslov.
Nabyla přesvědčení, že krev ucítí na kilometry daleko. Obrazně řečeno. Jinak by se za ní už pustila celá smečka – pokud se navzájem nepozabíjeli, v což ze srdce doufala.
Dýku si opatrně zasunula za opasek a opět vykoukla ze svého úkrytu.
Nikde nepostřehla sebemenší pohyb.
Trochu se uklidnila. Znovu si zalezla do svého úkrytu a po chvíli se opřela o malý výstupek ve stěně.
V duchu si procházela celou situaci do které se dostala ze své vlastní vůle.
Pořádně si v duchu spílala a nadávala si do tupých hlav, že se vůbec starala o to, co se s lodí děje. Měla prostě skočit do moře a pak – pak co? napomenula se přísně. Nemohla bych v ní přežít dlouho. Voda v moři byla ledová a navíc nevím, kam bych měla plavat.
Začaly ji bolet nohy a tak se o výstupek opřela celou váhou.
Ozvalo se tiché prasknutí a zasyčení.
Vzápětí se jí opora zad ztratila a Loanerana padala do temnoty.
Nedbala na situaci a zaječela.
Ucítila náraz do ramene a sykla bolestí. Pád však stále pokračoval. Narazila na nakloněnou kamennou podlahu a kutálela se dolů do neznáma. Narážela do tvrdých kamenných výstupků v nehladce opracovaném kameni. Podlaha se znovu ztratila a na chvíli Loan padala volným pádem, aby na ni po dvou metrech narazila znovu a kutálela se dál. Nevěděla jak, ale náhle se zastavila nárazem do něčeho měkčího, než je kámen, ale co zachřestělo.
S tváři skropenou slzami bolesti si klekla na kolena a hmatala kolem sebe.
Rukou narazila na něco hladkého.
Počkala si, dokud si jí oči nepřivykly na šero a podívala se co to vlastně drží.
V ruce se jí něco zabělalo a Loanerana zaječela hrůzou.
Okamžitě lebku odhodila a snažila se couvnout dál od desítek koster, které se všude povalovaly.
„Milosrdná Ferian!“ drmolila vyděšeně.
Hleděla na důmyslně rozestavěné bodce s ostrými špicemi, na kterých kostry ležely.
Musela to být hrozná smrt.
Mnozí lidé se pouze zranili, ale nedokázali se z propasti dostat na povrch a vykrváceli tady.
Kosti těch, kteří zemřeli na zlomu, kde právě byla, ji zachránily život.
Rozhlédla se kolem sebe a po místnosti.
Nedokázala se ubránit pláči. Tohle na ni bylo moc.
Přes závoj slz zahlédla jak se něco třpytí po její pravé ruce na jednom kameni.
Doplazila se k němu a snažila se kostem vyhnout.
Bylo to téměř nemožné. Svým pádem několik koster naprosto rozmetala do všech stran.
Ani po smrti nemají klid. pomyslela si lítostivě.
Zaostřila pohled na třpytící se kámen a s překvapením zjistila, že je hustě popsaný zlatým písmem.
Opatrně se kamene dotkla. Na dotek hřál jako lehce rozehřátá kamna.
Přejížděla prsty po neznámých druzích písem až narazila na písmo, které poznala.
Psali jim kněží Moirama.
„??????????????????????????????????????????????.“
Zalitovala, že se nikdy nenaučila jiné druhy písma – i když jí toto učení mnohdy nabízeli její učitelé.
Ještě jednou kámen přejela dlaní.
I když tak nevypadal byl zcela hladký.
Zajímalo ji, kdo si dal takovou práci.
Myšlenky se jí zatoulaly do minulosti.
Jak mohla být spokojená ve vévodově armádě! Jen kdyby se rozhodla neuposlechnout Riona.
Zamračila se. Zatoužila se dozvědět jestli je v pořádku. Jestli nájezd nepřátelského vojska přežil a je zcela zdravý.
Samozřejmě že je! přesvědčovala se, ale neodbytný tenký hlásek kdesi v podvědomí jí našeptával cosi jiného.
Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem sebe.
Měla by přijít na způsob, jak se odsud dostat.