Experiment č.56 (Prolog)

Prolog

Tma. Jen tma, ve které nebyl přítomen jediný zvuk. Ne, to nebylo ticho, protože i ticho je možno svým způsobem slyšet. Ta atmosféra, co panovala zde, vyvolávala pocit naprosté hluchoty. Byla tak mrtvá a nehnutá…
A tu se něco ozvalo. Slabé rytmické údery, ale i tak v porovnání s původním nic zaznívaly jako burácení hromu. Tlukot srdce – nemohlo to být nic jiného. A za ním - první nádech. Ten náhlý dušný záchvat, kdy se plíce teprve učí znát pojem: vzduch.
Zamžikala víčka, ale oči nemohly rozpoznat žádný rozdíl.
Pohnuly se ruce a zoufale narazily do stěn. Vše bylo stísněné a malé. Právě procitnuvší vědomí zaplavil pocit klaustrofobie.
Hlasivky ze sebe vydraly první výkřik. Neforemný a nelidský, ovšem plný děsu a hrůzy.

Jsme v laboratoři; v tom bílém a sterilním prostředí. Skupina vědců tu sedí nad grafy a přístroji. Nejvíc jich však obklopuje průhledný kvádr z plexiskla napojený na desítky hadiček a ventilátorů. Leží v něm děvče; tak osmileté, nahé a bez vlasů či obočí. Leží bez pohybu a jeho tvář prozrazuje, že v sobě nemá ani kapku života.
A tu, i přes veškeré zákony logiky, nebo možná právě pro ně, se jeho hruď pohnula.
Mezi vědci to zašumělo, ale ani jeden z nich se neopovažoval nahlas promluvit. Jen dál pozorovali tu dívku a pár jich sebou trhlo, když otevřela oči. Fialové. Kdo kdy viděl jasně fialové oči?
Ohmatávala rukama stěny kvádru, jako by se chtěla ze všech sil dostat ven a hledala sebemenší skulinku. Tváře se jí v vzdouvaly, tím jak křičela, ale její volání, přes zvukotěsné stěny nebylo možno zaslechnout.
„Může nás vidět?“ promluvil náhle jeden z vědců, který stál nejblíže průhlednému kvádru. „Mám dojem, že mě pozoruje.“
„Nemožné Schwarzi,“ odpověděl muž stojící oproti němu, o pár let starší, čemuž nasvědčovaly vrásky v obličeji a dlouhé prošedivělé vlasy. „Naprosto nemožné,“ zopakoval ještě jednou a jeho oči zablýskaly. „Předpokládal bych, že držitel Greenwickovi ceny bude vědět, co znamená pojem umělá tma, ve které je objekt udržován. Nebo vás to na katedře nepravděpodobné fyzikální teorie neučili?“ dodal jízlivě.
„Ale samozřejmě profesore,“ přikývl vědec, který právě litoval své otázky a kysele se ušklíbl.
Profesor jej už však nevnímal, zamyšleně se zadíval na děvče, které i nadále bušilo do plexiskla a suše poznamenal: „Myslím, že objekt je při úplném vědomí. Zkontrolujte životní funkce.“
„V normálu,“ dostalo se mu odpovědi.
„Báječné,“ pokývl hlavou. „Odstraňte víko sarkofágu!“
V minutě laboratoř zaplavil nelidský křik, jak se uvolnili zvukotěsné zámky. Pracovníci laboratoře se při tom zvuku otřásli, pouze profesor mu naslouchal, jako by se podobal rajské hudbě. Ve tváři měl samolibý úsměv. Dokázal to. Konečně. Ruce se mu slabě třásly, když pozoroval, jak se víko pomalu odklápí.
A tu ji spatřil. Živou stejně jako předtím, ale jinak. Byla dokonalejší. Byla lepší než ostatní… A oni se mi vysmívali, pomyslel si. Já to přece dokázal: Genetická mutace. Dokonalá mutace. Přišlo jim to nemožné, ale já to dokázal. A teď… ona bude moje pomsta. Pomstí mě, pomstí sebe. Pomstí se jim všem… těm, kteří nám tolik ublížili… Stačí jedno jediné slovo…
„Profesore?“ vyrušil jej z úvah něčí hlas.
„Co je za problém Schwarzi?“ nerudně se utrhl.
„Píchli jsme jí injekci na uklidněnou,“ vysvětloval vědec. „Hrozně křičela a…“
„Jistě,“ mávl rukou profesor a zahleděl se na dívenku, která nyní trochu sklesle seděla na laboratorním stole. Fialové oči se jí leskly a celá se třásla. „Doneste jí něco na oblečení,“ rozkázal a pak si znovu děvče prohlédl. Rty měla bledé, a pod kůží se jí jasně rýsovala žebra, on na ní však neviděl jedinou chybu. Spokojeně se usmál a pohladil ji po tváři.
Mezitím se vrátil Schwarz s bílým županem v rukou. Poněkud nešetrně jej přes děvče přehodil a zaujal své místo vedle profesora. „Ty oči už jí tak zůstanou?“ zeptal se a v jeho slovech jasně zaznívala nechuť.
Profesor se rozčílil. „Andreji Schwarzi, někdy skutečně nevím, proč jsem si vás vybral. Říkali, že jste nejlepší ve svém oboru, ale vaše dotazy mě dokážou vytočit. Ozařování člověče! Říká vám to něco? Samozřejmě, že jí ty oči zůstanou. Její DNA prodělala neuvěřitelné změny a teď jestli už nemáte nějaký další z přihlouplých dotazů, vraťte se ke své práci!“
„Jistě,“ přikývl vědec. „Mám Padesát šestku připravit na implantáty?“
„Padesát šestku?“ nadzvedl profesor výrazně obočí. „Ne Andreji,“ zadíval se na dívku, „ona už není objekt. Zaslouží si jméno. Budeme jí říkat Awala.“ Pak se odmlčel a znovu si prohlédl dívčiny oči. „Ano,“ dodal nakonec, „to je ono - Awala. Jdi a zapiš vše do příslušných zpráv.“
„Jistě profesore,“ přikývl Schwarz. „A její minulost? Mám se zmínit i o jejím předešlém životě?“
Profesor se znovu zamračil. „Žádný předešlý život neexistoval,“ promluvil temně. „Ona nemá minulost. To si zapamatuj.“