Andělem

Úvod

Věříte v anděly? V překrásné bytosti s bílými křídly, které nad vámi drží stráž, a dělají vám společnost v temných nocích, kdy je vaše duše nepokojná a osamělá? Nevěříte? Měli byste. Protože já jsem jedním z nich. Ano, byla jsem smrtelníkem, ale něco, co nechápu, mi dalo sílu ... sílu a moc ... ale také zodpovědnost. Jsem tu, abych chránila výjimečné lidi ... lidi, kterým se nesmí nic stát a kteří věří. Nepleťte si však víry. Jsou lidé, kteří věří v boha, a lidé, kteří věří v nás ... anděly.

Bez křídel jsem jen obyčejná smrtelnice. Dívka, která má rodinu, studuje druhý ročník střední školy a blázní se svými mírně pubertálními kamarádkami. Ani si nemyslím, že jsem andělsky krásná ... vlastně netušim, proč si ten někdo, kdo rozhazuje křídla a moc, vybral právě mě. Každopádně je to tak. Asi si říkáte ... proč proboha říká ten někdo? Ona to neví, kdo z ní udělal anděla? Zklamu vás. Tomu, co se se mnou stalo, vůbec nerozumím a možná ani rozumět nechci ... ale vím, že jsem se andělem nestala jen tak ... cítím ho ve svém srdci a vím, že právě ON, mě předurčil. Zatím jen jednou jsem slyšela jeho hlas a to, když mi ukazoval osobu, kterou jsem povinna chránit. Své bratry a sestry však potkávám pravidelně. Nemyslete si, že každý druhý, koho potkáte na ulici, je anděl, to ne, ale je mezi námi určité spojení, které nám dovolí rozpoznávat se i v naší lidské podobě. Máme rodiny, máme své životy, máme své svěřence a mimochodem máme křídla a moc. Můj příběh, který vám chci vyprávět, začal asi před měsícem. Vypráví o něčem, co se nemělo nikdy stát, ale stalo se ... neřeknu vám, zda to skončí dobře nebo špatně ... na dobro a zlo, se totiž každý dívá poněkud jinak.

1. Kapitola "Tvé slzy na mých rukách"

"Alex? ... Haló, slečno Prestonova, jste doma?"
Pomalu jsem se probouzela z toho malátného stavu.
Poprvé na mě promluvil. Samozřejmě ne jestli jsem doma, to byla mimochodem má spolužačka, ale slyšela jsem JEHO. Přenesl mou duši do jakéhosi malého pokoje. Všude temno, nepořádek, moderní zařízení a on. Můj první svěřenec.
No, to je snad nějaký vtip ... kluk.a možná o dva roky starší než já!!
Ne, že bych proti nim něco měla, jako proti klukům, ale popravdě řečeno s těma sem to nikdy moc neuměla. Nevim proč. Možná, že to je nějaký přirozený blok v mojí mysli nebo něco podobného, ale prostě mi to s nima nejde.
Ležel polonahý na posteli a ... na tváři mu byla vidět napůl zaschlá místa, kde mu tekly slzy. Rozcuchané černé vlasy měl slepené krví a na pohledné tváři výraz plný strachu, utrpení a bolesti.
Co se mu jen mohlo stát? Můj pán odešel a nechal mě s ním samotnou. Nevěděla jsem, co dělat. Mé hmotné tělo bylo sice jinde, ale co myslíte, že je duše ...?
Pomalu jsem se tedy vydala k němu. Pohnul se ... víčka se mu zachvěla, aby pomalu poodhalila šedé, téměř průsvitné oči. Zašvidral po pokoji a poté zase upadl do neklidného spánku. Něžně jsem mu položila ruku na zranění na hlavě. Stačila chvíle a rána se zacelila. Nevěděla jsem, co dělat, jen jsem seděla v cizím pokoji, u cizího člověka a pohledem se vpíjela do cizí zubožené tváře, která se co chvíli křečovitě stáhla.
Co s ním mám u všech andělů dělat?
Probrala jsem se. Moje duše se vrátila zpět do mého těla a mé srdce krvácelo. My, andělé, jsme totiž úzce spřízněni se svými svěřenci a to, co cítil on, cítila jsem nyní i já. A mohu vám říci, že tak velkou bolest a zoufalství jsem ještě nikdy necítila.
"Kde si byla?" usmála se na mě tvář kamarádky rozjařeně a uštědřila mi přátelskou herdu do zad.
"Jen jsem se zamyslela." odpověděla jsem a dalo mi velkou práci zakrýt ten nešťastný výraz.
Po zbytek dne, jsem se pokoušela vypadat normálně, tak jako vždycky, ale nešlo to. Ten zvláštní stísněný pocit na srdci mě neustále nutil myslet na toho kluka. Cítila jsem strašnou potřebu zjistit o něm více ... chtěla jsem mu pomoci...vlastně možná i trochu ze sobeckých důvodů, protože s takovou depresí nemůže normální člověk dlouho vydržet, natož pak chudák citlivej anděl. Trochu jsem toho týpka obdivovala ... no, vlastně jsem se upřímně divila, jak může ještě žít, protože takovouhle náladu ... fuj.
Hned po škole jsem nasedla do prvního autobusu, který mě odvezl domů … nevim, jak byste na tom byli vy, ale já opravdu neměla náladu zůstávat s holkama, který mě tahaly na zmrzlinu, když mi díky mému svěřenci bylo pod psa.
Konečně jsem se mohla zavřít do svého pokoje a provést ... no, nevim, jak to nazvat. Moje tělo se prostě přenese, kam chci, a i když sem pryč třeba několik hodin, tak poté, co se vrátím, je čas přesně na tom místě, ve kterém jsem ho opustila ... no, radši se v tom nebudeme moc vrtat. Pokud přenesu jen svou duši, tak ale čas plyne normálně a dejme tomu, ocitnu se na chvíli mimo....ehe, někdy na dlouho.
Znovu jsem se zhmotnila v pokoji toho kluka ... dobrá, mého svěřence.
Nespal. Vypadalo to, že se umyl, a mlčky seděl na okenním parapetu. Po tváři mu stékala slza a v srdci měl takový žal, který jsem dokázala jen těžko snášet. Víte, jen pro úplnost, andělé vnímají city druhých o moc silněji, než majitelé těch zmíněných citů, takže je to mnohdy dost obtížné. Navíc tenhle kluk byl, jak se zdálo hodně citově založený. Což byla nevýhoda pro mě. Strašně mě zajímalo, co se mu stalo ... že je to něco hrozného, o tom nebylo pochyb.
Další mou nevýhodou pro tuhle chvíli bylo, že mě nemohl vidět ani slyšet ... mohl by ... ale to by musel moc chtít a navíc věřit, že u něj opravdu jsem. Pomalu jsem tedy přešla pokoj a usadila se naproti němu.
Bylo načase zjistit, co se mu honí hlavou.
V očích měl prázdný a vyhaslý výraz ... vypadal strašně opuštěný a mně najednou problesklo hlavou, že i přese všechno má hezkou tvář. Tak jo, suďte mě, mě ubohýho anděla, ale nezapomínejte, že sem holka, a navíc holka, co nemá kluka ... sympatie a zájem tam zkrátka proběhly.
Rozechvěle jsem mu přiložila ruku k čelu. Záblesk ... křik a pláč. Polekaně ucukl a já také. Oběma nám po tvářích stékaly slzy. Proboha.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzchopila a znovu mu pohlédla do tváře. Díval se na své ruce. Prsty se mu trochu třásly a mně neušlo, jak je celý pobledlý. Jako smrt. Chtěl zemřít a chtěl to udělat hned. Rychle jsem mu přiložila ruku k srdci a darovala mu to jediné, co prozatím bylo v mých silách. Hřejivý pocit, který na chvíli zastínil ty příšerné pocity, které se mu v něm rojily. Trochu se uvolnil. Cítila jsem to. Než jsem odešla, něžně jsem ho pohladila po tváři a ucítila, jak mi na prstech zůstávají jeho setřené slzy. Překvapeně vzhlédl a rozhlédl se po pokoji. Raději jsem se přenesla zpět domů. Pro jistotu ... a možná i ze strachu. Ze strachu z něho.

2. Kapitola "Hlas nikoho"

Byla sem docela ráda, že začínají prázdniny. Matt...můj svěřenec...totiž vůbec nechodil do školy, pořád jen seděl doma, skoro nejedl nepil a já nevěděla co dělat.
O prázdninách se mu začnu plně věnovat. Nebudu už tak vytížená a budu moc být jen s ním. Za ty tři dny, co k němu chodím, se totiž nic nezlepšilo. Vždy mu jen vrátím na nějaký čas klid do duše i srdce a někdy ho i uspím, aby se mohl v klidu a bez nočních můr vyspat, ale víc zatím ani udělat nemohu. Kdybych si s ním jen mohla promluvit…

Musím se přiznat, že tak depresivní konec škoního roku, jsem snad ještě neměla. Vysvědčení dopadlo sice dobře, ale ani mě to netěšilo. Matty...Matty...jak jen bych ti mohla pomoci?!
Pomalu jsem šla po slunné letní ulici a mlčky jsem si pohrávala s hakysákem. Možná se divíte, ale tenhle míček mi dost pomáhá, abych se z toho všeho dočista nezcvokla. Je takovým pevným bodem v tom zmatku a světě, který nechápu.
Zarazila sem se. No jistě. Třeba taky potřebuje něco, čeho by se mohl podržet! Rychle jsem zamířila do nejbližšího obchodu a koupila zbrusu nový hakysák. Bezva. Asi si myslíte, že sem totální cvok, ale prostě a jednoduše mi už docházely nápady. Během minuty sem byla hotová i na poště, aby byl balík patřičně orazítkován a poslán na správnou adresu a s přeci jenom lepší náladou jsem strčila lístek s Mattyho adresou do kapsy a rozeběhla se domů.
Matt byl dnes v jakési otupělé náladě, takže si situace nevyžadovala mou bezpodmínečnou přítomnost v jeho pokoji a ruku s mými andělskými sedativy, takže jsem vyrazila k rybníku, abych alespoň na okamžik utekla těm příšerným Mattyho pocitům.

" Poslední dobou jsi nějaká divná." zavrtěla hlavou Sandra a zkoumavě si mě přeměřila.
" Si zamilovaná či co?"
Hlasitě sem se rozesmála. " Ne, to je to poslední co potřebuju, zamilovat se...jen mám prostě špatný období...nevim čim to je."
" Tak se z toho hezky rychle vyhrab, protože o prázdninách mít náladu pod psa...to by byl hřích."
" Budu se snažit." usmála jsem se a najednou ucítila jakési zašimrání v mysli...údiv. Koukáš Matty co? Dárek od anděla si ještě nedostal.
Zatoužila jsem vidět jeho výraz. Konečně jiný, než ten, který sem vídala den co den, ale nebyl k tomu čas ani příležitost. Sandra pořád mluvila a na to, abych se přemístila, potřebuju samotu a žádnýho svědka. Zklamaně jsem si tedy povzdechla a umanula si, že dnes večer s Mattem strávím delší dobu.

Hned jak jsem se ocitla v pokoji, cítila sem okamžitou změnu. Matt jako vždy seděl netečně na okenním parapetu, ale hned jak jsem se na něj podívala strnul a sklouzl na zem. Se zvláštním výrazem se rozhlédl po pokoji a mě se zdálo, že podezřele dlouho se dívá na místo, kde stojím já.
Poskočilo mi srdce. V ruce svíral malý měkký míček a držel jej tak pevně, až mu zbělaly klouby. To co se v něm dělo mě trochu mátlo. Cítila jsem zvědavost...jako by na něco čekal...hledal...mě???
" Jsi tady...že ano?" zašeptal ochraptěle, hlasem, který již řadu dní nemluvil a znovu se rozhlédl po celém obvodu pokoje.
Jak o mě může vědět????
Chvíli čekal a poté zase vyšplhal na své obvyklé místo na parapet. Tvář otočil k oknu, ale věděla jsem, že je napjatý a čeká.
" Divíš se, jak vím, že jsi tady?" zašeptal a díky jeho dechu se na okenní tabulce vytvořila malá sraženina páry. " Vždycky když přijdeš...tak je mi najednou líp. Nejdřív sem to nechápal...ale teď..." pokračoval ve svém tichém monologu a já se neubránila tomu, abych nevyslovila jeho jméno. Zmlkl. Ne tím že by mě slyšel, v což jsem doufala...
Zklamaně jsem přistoupila k němu a položila mu ruku na srdce...stejně jako vždy.
" Děkuju ti." hlesl a otočil hlavu, aby mi pohlédl přímo do očí. Asi si umíte představit, jak mi bylo. Cítila sem se hrozně zmatená. Nevěděla jsem jestli mě opravdu vidí, nebo ne...
" Můžeš se mi ukázat?"
Aha, takže nevidí...
" Ne." řekla sem s důrazem a pevně doufala že to uslyší. Vyděšeně se přitiskl k oknu...a hrome...uslyší!

3. Kapitola "Archanděl Gabriel"

Asi je divný o tom začínat, ale jak se tak tisknul v rohu a v těch úžasných očích mu pohrávala lehká panika, neudržela sem se a přemýšlela o tom, jak je ten kluk vlastně hezkej. No co, muj první svěřenec a ještě k tomu hezoun...který holce by se to nelíbilo.
" Kdo si?" zamumlal přidušeně a já se musela usmát. Jasně sem cítila jeho pocity. Připadal si jako idiot, když tak mluvil do úplně prázdnýho pokoje. No jo, ale mám mu to říct? Ne to, že je idiot, o tom žádná, ale že se právě tak nějak snaží komunikovat s mírně pubertálním andělem.
" Tvuj...tvuj anděl." zakoktala sem se.
Rychle se podíval do míst, ze kterých vyšel můj hlas.
" Anděl?"
" Správně."
Nechápavě zakroutil hlavou. Což sem ostatně udělala i já. Nedávalo mi to smysl. Věděl o mě...slyšel můj hlas...věděl kde stojím a stejně mě ještě neviděl. Divný. Jedině že by nechtěl, ale podle stavu jeho pocitů bych hádala spíš opak.
" Ty seš...ehm...holka?"
Zaraženě jsem se našponovala...něco proti? Pak mi to ale došlo a nezadržela sem v sobě vlnu smíchu.
" Co je?" zeptal se zmateně.
" Taky zastáváš názor, že andělé jsou bezpohlavní?"
Nemusím ani popisovat jak mu znachověly tváře.
" No já..."
" Ano, jsem dívka." přerušila jsem jeho blábolení a poprvé za tu dobu se mu po tváři mihl letmý úsměv.
Ještě k tomu, jak s ním, prozatím, mluvím spisovně. Je to asi divný, vzhledem k tomu z jaké sem doby, ale prostě a jednoduše mi to přijde víc vznešený a andělský. Tak jo, stejně jak se tak znám mi to dlouho nevydrží a místo andělského ,ano‘ budu říkat ,jo‘, ale proč se neuvést v dobrym světle ne?
Nerozhodně sklopil oči...věděla jsem na co myslí a bylo mi ho líto.
" Ne." zašeptala jsem tiše.
Překvapeně vzhlédl.
" Neposlali mě tví rodiče...teda...nevím to jistě, ale...nikdy jsem s nimi nemluvila, ani je neznám....promiň."
" Proč tu tedy jsi?!"
" Jsi můj nový svěřenec." připustila jsem plaše, ale okamžitě jsem svých slov litovala.
" Nepotřebuju ochránce...navíc nějakou holku." zavrčel vztekle, seskočil z parapetu a...prošel mnou!
Vyděšeně se otřásl. Znáte takový ten pocit, kdy vám najednou po celém těle vyskočí husí kůže, jako byste z ničeho nic prošli něčím chladným a nepříjemným? No, je možné, že to byl anděl.
" Ještě že takovýhle spojení nedělá děti." utrousila sem sarkasticky a usedla na jeho místo k oknu.
" Tohle už mi nedělej." otřásl se nehraně.
" Ty si prošel mnou...ne já tebou."
" Tak se zviditelni, nebo já nevim, připadám si jako magor, když takhle mluvim prakticky vzato s ničím."
" Už sem ti říkala že nemůžu...to je na tobě. Musel bys hodně chtít...pak bys mě viděl. Jenže asi nechceš, takže smůla."
" Já chci." odsekl podrážděně a sedl si na kraj postele.
" Asi ne dost."
Víte o čem mluvím, když řeknu že nastalo trapné ticho? Tak to právě zavládlo a já netušila jestli mám zmizet, nebo se začít hystericky smát...no, Matt na tom byl každopádně dost podobně.
" Hele Matte...chci ti jen pomoct."
" Víš jak se jmenuju?"
" Samozřejmě, vím o tobě dost."
" A kdo si ty? Archanděl Gabriel?" utrousil s notnou dávkou ironie, ale jakýmsi způsobem byl rád, že neni sám. Ráda bych mu to potvrdila, ale taktně sem vytušila, že by nebyl moc nadšený, kdyby zjistil, že přesně vim co cítí. Bohužel, nebo bohudík ale neumím číst myšlenky...někdy by se to hodilo.
" Jmenuju se Alexandra...stačí když mi budeš říkat Alex."
" Takže né můj andílku?"
No...na některý otázky se zkrátka neodpovídá.
Seděli jsme dlouho mlčky, ale už to nebylo trapné ticho...spíš takové...jak to popsat, přemýšlivé, zvykací...vnímavé...netušim jak to ještě nazvat, ale Matty se přizpůsoboval tomu, že je někdo u něj.
" Alex?"
" Ano?"
" Já...já jen jestli tu ještě jsi."
" Asi bys měl něco vědět..."
" Co?"
Neochotně sem poposedla...přišlo mi nefér, že neví...no, že já vím.
" Víš...cítím, dalo by se říci velmi přesně, co se v tobě mele. Zkrátka vnímám všechny tvoje pocity...já, jen aby si to věděl."
Nadechl se aby něco řekl, ale nakonec pusu zase zavřel.
" Já vim, že pro lidi je těžký mluvit o tom, co cítí, proto...nebudu se o tom s tebou bavit, pokud o to vyloženě nebudeš stát."
V Mattym se rozhostil jakýsi klid.
" Díky. Myslel sem si, že právě kvůli tomu tu napůl jsi."
Zasmála jsem se. " Já sem anděl, ne psycholog."
Mile se ušklíbl. " Jen aby."

Chtěli jste někdy utéct od toho ruchu a svého života tak daleko, jak jen je to možné? Vyšplhat třeba na to nejvyšší místo ve vašem okolí, dívat se na hvězdy a všechny starosti pustit z hlavy? Přesně to jsem také udělala. Ano, o tom že mám křídla jsem vám ještě nic neřekla, ale mám je. Nemohla bych se ke svému svěřenci přemístit jako obyčejný smrtelník. Pokud jsem ve své normální podobě, jsem jako kdokoliv z vás. Obyčejná holka, která kdyby skočila z mostu, tak letí...jako kámen k zemi.
Nemyslete si, že když se proměním tak krom křídel získám i něco jiného. Zůstane mi moje oblečení což je celkem problematické, ale o tom se zmíním jindy a ani vlasy nedostanou místo své červené barvy zlatavý nádech obilných klasů. Jednoduše, neni ze mě blonďatá krasavice oděná v bílém.
Seděla jsem na vrcholku zříceniny starého hradu, který stojí osaměle na kopci nedaleko našeho domu a přemýšlela. Jo, chtěla jsem utéct od svých myšlenek a hlavně od myšlenek na Mattyho, ale určitě jste to také poznali. Chcete být sami, na klidném místě, daleko ode všeho a místo aby jste relaxovali, raději vedete pesimistické hovory se svým já a je vám postupem času ještě hůř než předtím. Přesně to se dělo teď se mnou. Matt se svojí sebevražednou náladou plnou výčitek, mi situaci moc neusnadňoval.
Vlasy i peříčky v křídlech mi províval jemný větřík a někde poblíž omamně voněla mateřídouška. Připadala jsem si jako anděl z těch gotických obrázků...černý anděl procházející se po starých hřbitovech s krvavými rty a černými křídly. Ta moje jsou však bílá a nemůžu tvrdit, že bych byla právě hříšným andělem.
Vyděšeně jsem vykřikla.
Co to...to ne!!
Kouzlo noci se vytratilo tak rychle, jak jen mohlo. Matty co si to provedl!?
Rychle jsem se pokusila přenést k němu. Nešlo to! Proč? Jak to...k sakru co se děje? Zmateně jsem roztáhla křídla a slétla dolů. Matty co to provádíš?
Podvědomě jsem cítila, že příčinou toho, že se nemohu přenést je Matt. Nechtěl abych přišla a nechtěl to tak moc, že mě z toho bodalo u srdce. Cítila jsem jeho odhodlání a touhu. Touhu po smrti. Chtěl to ukončit, ale právě to stálo ve velkém rozporu s mými cíly.
" Matte ty pitomče." vřískla sem hystericky a pokusila se o přenos s větší razancí než předtím. Sakra, skoro.
Cítila jsem jeho zmatek a strach, strach z rudých šrámů na zápěstích.
Věděla jsem, že brečím...zoufalství je něco, co nepřeji nikomu z vás. Zoufalství že jste tu pro někoho, ale přesto mu nemůžete pomoci. Vlna vzteku mnou prošla jako rána elektrickým proudem.
" Já tě nenechám zemřít." zašeptala jsem vztekle a prudce narazila do chabé bariery, která mi v přenosu bránila.
Prudký dopad na podlahu v Mattyho pokoji jsem neustála. Tak takovouhle silou už nikdy necestuju. Připadalo mi, že z kolenou mám barevný tyčinky žužu...no, jak pevností, tak i barvou. Takový modřiny sem už dlouho neměla. Musim přiznat, že vyhrabat se zpátky na nohy a přebelhat pokoj mi zabralo daleko víc času, než jsem chtěla.
Cítila sem v Mattym jakousi otupělost, odevzdání a smutek. Sakra, sakra, sakra. Jestli jste si mysleli, že anděl nemůže zaklít, tak omyl...v mém případě velký.
Těžkopádně jsem se dohrabala ke dveřím a prošla na chodbu. Všude byla tma, ticho a jakýsi zakořeněný smutek. Pozorně sem se zadívala na dveře na konci chodby. Pod zápražím probleskoval slabý proužek světla.
Matte...rychle sem se pustila chodbou a raději se trochu podpírala o stěnu, aby mi to šlo rychleji. Připadala jsem si bezmocná jako moucha bez křídel. No, popravdě právě ty křídla sem měla, ale nebudeme detailisti. Kdyby ta chodba byla jen o trochu větší mohla bych se pokusit letět, ale musela jsem se spokojit jen s belháním. Rychle sem vzala za kliku a spadla dovnitř...znovu na kolena. Neudržela jsem výkřik bolesti a částečně i úleku. Těsně přede mnou seděl, opřený o vanu, Matt. V obličeji byl bílý jako smrt a nechce se mi hádat, jak blízko u ní stál. Ruce měl od krve, stejně jako oblečení a celý se třásl.
" Alex?"

4.Kapitola " Schyzofrení já"

Cítil jsem se hrozně. Nikdy v životě jsem nebyl tak sám, tak zmatený...tak blízko smrti! Většinu dní i nocí jsem proseděl u okna se svým, postupem času, schyzofrením já a jedinou ustálenou myšlenkou byla smrt. Už se vám někdy zbortil svět, jako domeček z karet? I ty nejprimitivnější základy zůstaly napadrť a vy jste ani nehledali sílu je znovu zbudovat? No přesně to se teď dělo se mnou. Zůstal jsem sám. V domě plném vzpomínek a smíchu. Tedy alespoň tak tomu bylo kdysi. Začaly ho však zaplňovat nové pocity, smutku, beznaděje, vzteku a strachu. Moje pocity! Den ode dne to bylo horší. Na pohřbu mi kdosi řekl, že čas všechny rány zahojí. Keci! Rána zasažená přímo do srdce se nevyléčí nikdy. Tahle rána přináší pouze smrt.
Už jste někdy o smrti přemýšleli? Věřím že ano, ale od té nehody na ní myslím neustále. Popravdě, nikdy jsem o ní moc přemýšlet nemusel. Byl jsem obyčejný kluk s obyčejnými starostmi. Škola, holky, kamarádi, občas nějaká ta kalba a plno zábavy. Teď mě však napadaly věci na které sem nikdy nemyslel a kterými bych se dřív víceméně vysmál. Zvláštní, jak se to v člověku zlomí a během vteřiny přehodnotí všechny své dosavadní názory.
Pořád se mi v hlavě odvíjel jediný příběh. Jediná časová smyčka z které jsem začínal šílet.
Telefon. Sirény. Zasmušilé tváře doktorů..." Vaše matka, otec i bratr, jsou mrtví. Měli autonehodu. Je nám to líto. Upřímnou soustrast."
Ještě nikdy jsem se necítil tak bezmocně a slabě. Pak přišel výslech na policii a já dokázal v tý malý, dusný místnosti jen sedět s rukama v klíně a kolébat se ze strany na stranu. Sem a Tam. Sem a Tam. Sem a Tam. Policejní auto mě odvezlo zpět domů a já tam stál. V úplně opuštěném, tichém a potemnělém domě a nedokázal udělat jediný krok. Jen tma a tikot kuchyňských hodin, který se rozléhal tím prázdnem s železnou pravidelností.
Jestli jste již prožili chvíli, kdy jste si přáli, aby to všechno byl jen zlý sen, ale moc dobře jste věděli, že jste v tvrdé a neúprosné realitě, víte až moc dobře, jak mi bylo. Nevěděl jsem kolik dní již uběhlo. Vteřiny, minuty, hodiny a dny. Co na tom sejde. Několikrát za den, jsem měl takové stavy, že jsem se dokonce uvolnil a ta tupá bolest na srdci odstoupila. Pak mi to začalo docházet. Nebyl jsem sám. Cítil jsem to. Jakýmsi zvláštním způsobem, ale cítil. Zoufale jsem si přál, aby to byl někdo koho znám.
Jo, myslíte si že jsem cvok a patřim na léčení, ale chtěl jsem, aby to byla mamka. Jenže nebyla. Smířil jsem se s tím, že rodiče ani Toma už v tomto životě neuvidím.
Přišla ona. Alex…
Potkali jste už někdy někoho, u něhož byste věděli, že si ho už navždy zapamatujete? Jistě že ano, ale když nevíte jak vypadá? Znáte jen hlas...hlas, který byste mohli poslouchat donekonečna. Záhadný, podmanivý, hravý, něžný a navíc ke všemu dívčí. Taková byla Alex.
Poprvé za tu dlouhou dobu mi k srdci pronikl slabý sluneční paprsek, aby ho zahřál a potěšil v jeho samotě. Jo jasně, nebyl jsem k ní poprvé moc vstřícný. Hlídá mě holka...dokážete si představit jak moje ješitnost a ego trpěli? Ale tam někde hluboko uvnitř sem byl rád, že konečně nesedim sám, v prázdnym pokoji a neprobírám se tou záplavou depresivních myšlenek.
Navíc když o tom tak uvažuju, až tak proti srsti mi ta její ženskost nebyla…jo mohla se z ní vyklubat šeredka, taková Ošklivka Betty hadr, ale představa, že kousek ode mě, je sexy holka s křídlama byla přeci jen příjemnější.
Dlouho poté co na mě poprvé promluvila a odešla, jsem přemýšlel. Kupodivu ne o tom co obvykle. Hlavou se mi honily obrazy usměvavých doktorů, bílých chodeb, krásné zahrady a tomu všemu dominovala velká cedule s názvem Psychiatrie. Možná mám halucinace. Z té samoty mi už dočista hráblo a já si vymyslel imaginární kamarádku Alex, která neni ničim víc než andělem. Ha ha to je sranda. Asi bych tomu i uvěřil, kdyby druhý den nepřišla znovu. Proboha, tak nevim jestli je lepší bavit se s prázdnou místností, která mi odpovídá, nebo pěkně v klidu tancovat po chodbách pod vlivem narkotik ve cvokárně.
Myslíte si jakou pozitivní a ironickou náladu sem neměl, ale popravdě mi z neznámého důvodu bylo ještě hůř než dřív. Všechno se na mě začalo sypat a já si připadal jako někdo, koho pohřbili zaživa. Všude ticho. Stěny se okolo vás svírají a těžký pach hlíny zavání jako sama smrt. Chyběl bych snad někomu, kdybych to skončil?
Ne!!!

* * * * * * * * * *

Myslela sem, že ta hnusná bolest v kolenou mě snad zabije, ale dokázala jsem se zburcovat natolik, abych popolezla k Mattymu. Seděl tam a mě se začalo dělat mírně nevolno. Jasně že ne z něho, ale všude kam jsem dohlédla byly vidět krvavé cákance a otisky prstů i dlaní.
" Alex...já...je mi to tak líto." zašeptal a pohledem sklouzl na svá zápěstí...pevně ovázaná ručníky. Nechtěla jsem nic riskovat. Rychle jsem natáhla ruce a během několika vteřin mu vodorovné rány zacelila. Ručníky nasáklé krví s odporem hodil do vany a nešťastně, no a podle mě i unaveně, protože té krve neztratil zrovna pomálu, se opřel o čelo vany. Tiše jsme se dívali jedem druhému do očí a kupodivu tou koupelnou plnou krve zavládla jakási harmonie.
Připadalo mi to jako věčnost, než sme se odtamtud vypakovali.
Matt nevypadal dvakrát nejlépe, takže sem ho musela celou cestu až do pokoje podpírat. Aha, zaráží vás, jak sem mohla dopajdat s mýma žužu kolenama a Mattym na rameni, až do jeho pokoje... No vysvětlení je víc než prosté. Ve své andělské podobě mám tu cennou vlastnost rychlého uzdravení. Takže stačí několik minut a tradá, Alex je zase jako rybička. Nechci vám tvrdit, že jsem nebyla unavená...byla a moc. Přenos z jednoho místa na druhý je totiž dost vyčerpávající operace a dneska mi to, díky Mattovi, vzalo mnohonásobně víc energie než normálně.
Nechala jsem ho v pokoji a začala s trochu zmateným hledáním kuchyně.
Jo, ten kluk vypadal fakt otřesně...teda po tom, co si sundal to zašpiněný triko a já se jen tak omylem koukla. Zajímalo by mě, kdy jedl naposledy...ne radši ani nezajímalo!
Ten dům byl skoro jako labyrint, ale podivnou shodou okolností se mi přeci jen podařilo najít stravovací část domácnosti s...úplně prázdnou ledničkou. Pokud tedy nepočítám vajíčka, máslo, džem a něco co nejspíš byl guláš s velkou dávkou penicilínu navrchu. Poslední nadějí byl ještě mrazák...který mě velice potěšil, protože skrýval klenot největší. Pizzu. Než se to jediný teplý jídlo, který tu bylo k mání dokončilo, stačila jsem ještě udělat plnou konvici čaje a ne že bych byla neurvalá nebo něco takového, ale prohlédla sem si i velkou část domu. Takže s plným talířem pizzy a čajem sem našla Mattův pokoj hned napoprvé.
Pokoj, poprvé co sem tu byla, osvětlovala lampička takže přímý pohled šedých očí mě upřímně zarazil. Došlo mi to. Nekoukal na vznášející se talíř nebo konev....díval se na mě a to s upřímným zájmem. No a jelikož mě viděl, určitě mu ani neušlo moje rozpačité zrudnutí.
Matt pomalu vstal a zamířil ke mě. Nebudu vám lhát...klukům sem nikdy nerozuměla a popravdě jsem z nich měla strach. Takže o hlavu větší Matt s rozježenými černými vlasy a šedýma očima mě dokázal patřičně vyvést z rovnováhy.
Natáhl ruce. Chtělo se mi ucuknout, uskočit a říct mu, ať jde ode mě dál, ale místo toho jsem stála dál a srdce mi zběsile naráželo do žeber. Pomalu přejel konečky prstů po těch mých a na tváři se mu mihl jemný úsměv. Stále tím zpomaleným tempem vzal oba předměty z mých rukou a...posadil se na zem.
Už vám někdy srdce tlouklo tak, že jste ho slyšeli bubnovat i v uších? Musela sem tam stát asi hodně dlouho, jelikož mu po chvíli došla trpělivost a stáhl mě k sobě. No jasně že ne na klín, proboha na co to myslíte! Seděli jsme uprostřed tlumeně osvětleného pokoje, pili čaj a Matty do sebe soukal jeden kousek pizzy za druhým.
" Nikdo ti to nesní." ubezpečila jsem ho když ve zběsilé rychlosti, zřejmě soutěžil o nejrychlejšího jedlíka pizzy na světě, do sebe ládoval už druhou půlku.
S plnou pusou se zarazil.
" Neni zaručený, že se tu neukáže nějakej tvuj hladovej kamarád a nezmizí i s tim, co pro mě muj andílek uvařil." ubezpečil mě jakoby mimochodem a dal se znovu do práce.
Musim se přiznat, že ještě s žádným klukem mi nebylo tak dobře jako s nim. Povídali jsme si, trochu se i smáli a popíjeli čaj. Bylo to...příjemný...tak jo, víc než příjemný. Matt sice občas zvážněl a zesmutněl, ale to mi přišlo normální...a v jeho situaci to normální bylo!
Dlouho po půlnoci jsme už jenom leželi. Nevim na co myslel on, ale já jen v tom tichu poslouchala jeho dech a bylo mi fajn...protože i jemu tak bylo.
Víte co sem zjistila? Že andělům se dost špatně leží na zádech...no asi neleží v křídlech často, ale alespoň mě to nepřišlo moc příjemný, takže zatímco Matty se díval do stropu, já si v poloze na břiše podpírala hlavu pažemi a tak jo, přiznávám, koukala sem na něj.
Začala jsem být unavená, dost unavená možná bych i usnula, kdyby mě nevzbudil lehký a možná i trochu nesmělý dotek. Matt zachytil můj pohled, ale jen se usmál. Opatrně se probíral peříčky na mých křídlech a nechal si tu jemnou nádheru prokluzovat mezi prsty.
Ještě nikdy jsem se necítila tak krásně...

5. Kapitola „ Dotek dvou růží“

Seděla jsem na pláži a užívala si ten krásný pocit, kdy vám svěží noční vítr hladí tváře. Vlny mi jemně narážely do nohou a zmáčely i lem mých šatů, ale nevnímala jsem to. Nevadilo mi to...bylo mi krásně i přes to, že jsem uvnitř sebe cítila strašlivý zmatek. Od včerejší noci se ve mě cosi hnulo. Pokaždé, když jsem zavřela oči, zasvítily z té nepropustné tmy zářivé šedé oči, rty na nichž si jemně pohrával úsměv a které mě nesváděly k ničemu menšímu, než k tomu, abych je políbila.
Zamyšleně jsem se podívala na oblohu, ale pokud bych v ní chtěla najít odpověď tak stěží. Kdybych chtěla být neupřímná, tohle všechno nevykládám, ale jelikož upřímná jsem, tak taky upřímně řeknu, že jsem se do toho kluka zamilovala, jako ještě do nikoho jiného. S ničím takovým jsem nikdy neměla zkušenosti a nevím jestli v případě Mattyho vůbec mít budu.
Pokud si myslíte, že se včera v noci, nebo spíše po půlnoci něco stalo, tak nestalo...možná mohlo, ale Matt v sobě cítil ještě větší zmatek než já. Zůstali jsme na tom koberci ležet až do rána, ani jeden z nás nespal, ani jeden z nás nepromluvil, jen jsme jeden druhému tiskly ruce. No a musím přiznat, že sem si v té chvíli připadala v bezpečí. Schovaná před světem se svojí drobnou dlaní schovanou v Mattyho.
Ráno Matt usnul, takže jsem se v tichosti přemístila zpět domů.
Asi už to víte, ale možná bych to mohla trochu upřesnit. Dalo by se říci, že dokážu cestovat v čase. Ne asi tak jak si myslíte, ale jistým způsobem ano. Pokud se přemístím z našeho domu a je třeba ráno, ať už se vrátím po jakkoliv dlouhé době, vždy se vrátím přesně do toho samého okamžiku jaký jsem opustila. Ovšem jeden zádrhel tu je. Po přemístění například k Mattymu se nemůžu přeměnit zpět v člověka...to prostě nejde.
Takže nyní jsem ospale seděla na pláži, kdesi u moře a dalo by se říci tu samou noc, kterou jsem strávila s Mattem. Pokud v tom máte zmatek nevadí. Ve mě se ostatně točil taky i když z úplně jiné věci. Možná bych se měla vrátit k těm závažným důvodům, proč já a Matty nikdy nebudeme moci být spolu. Pokud mohu soudit, tak sou ty důvody přesně dva! To, že jsem anděl a Matt je můj svěřenec a ne milenec a za druhé s jistotou cítím, že JEMU se to vůbec nelíbí. No jistě že nemyslím Matta, ale když to řeknu trochu hovorově, tak „šéfíkovi“. Neptejte se mě jak to vím, když na mě promluvil jen jednou a to v den, kdy mi ukazoval Matta, ale prostě to cítím a nadšený z těch mých pocitů zrovna neni.
Po tváři mi sklouzla slza. Tohle se nemělo stát. Nikdy!

Po té " dlouhé" noci, jsem se cítila celý den strašlivě unavená. Znáte výraz, chodí jako tělo bez duše? Tak takhle sem si připadala. Moje tělo obědvalo s rodiči, mluvilo v telefonu se Sandrou a dokonce přijalo pozvání vyjet si do města na nákupy, ale duše...byla u Matta. Přijde vám to dětinské? Naivní? Ano, mě ano, ale nemohla jsem si pomoci. To, že jsem kývla Sandře mě však postavilo do velmi zvláštní situace, což ostatně brzo poznáte sami.

" Sadrooo." zaúpěla jsem srdceryvně, když mě moje hyperaktivní kamarádka táhla snad do dvacátého obchodu ve městě a přišpendlila k závěsu kabinky. Marně jsem se snažila vylovit v paměti, co si má drahá přítelkyně ještě nekoupila, ale výčet toho co už měla napěchované v taškách byl tak velký, že sem se nedostala k žádnému výsledku.
" Co myslíš?" usmála se svůdně když odhrnula závěs a předvedla se mi v titěrných černých opalovačkách.
Připadalo mi, že šum za mými zády na chvíli pominul.
„No jo...chlapi.“ Prskala sem v duchu a zastrčila Sandru zpět do kabinky.
" Jo sou úžasný, sama si to viděla, takže je vem a deme."
" Ty si moc velká puritánka." ozval se tlumený smích zpod závěsu a za chvíli vykráčela Sandra a laškovně pohupovala s černým prádýlkem na ukazováčku. Možná sem jí to sebevědomí trošičku záviděla, ale tak moc zase ne, abych vycházela polonahá z kabinky v plném obchodě lidí...
Na ulici sem poživačně nastavila tvář slunci, ale než jsem si stačila ten pocti dosyta vychutnat vzala mě čísi ruka a táhla dál.
" Ještě zaběhneme do supermarketu ju?" mrkla na mě spiklenecky Sandra a mě se jen protočily oči. Nesnášim supermarkety, všude plno lidí, obrovskej prostor plnej vysokých regálů a prolínání různejch pachů...brrr. No, každopádně co bych pro svojí kamarádku neudělala.
Sandra zaběhla někam mezi regály s kosmetikou a já se jen tak plahočila dlouhými uličkami, aniž bych vnímala co v nich je. Právě sem zabočila do další v tom nepřeberném pořadí a pokud sem v té chvíli nevypadala jako socha, tak nevím. Laik by řekl, krve by se v ní nedořezalo, nebo stojí jako solný sloup. No každopádně všechna tahle přízviska na mě pasovala do posledního detailu.
Kluk na druhém konci uličky přimhouřil oči a trochu se i naklonil přes držadlo kovového nákupního košíku. Jeho rty neslyšně zamumlaly moje jméno. Rty, které bych si tak přála políbit.
Věděla jsem, že je zmatený, to ano, ale on cítil i...strach! Proboha proč? Ten sem měla já a to veliký. Jsou jistá nepsaná pravidla a ty, my andělé, nesmíme překračovat. Jedno z nich je, že svěřenec vás nesmí vidět ve vaší normální podobě. Tedy jako člověka.
Nevěřícně obešel košík a váhavými kroky se vydal ke mě. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Utéct mi připadalo strašně zbabělé, zvlášť, když se mě na to při našem nejbližším setkání zeptá, ale jen tak stát...co mám dělat?
A najednou stál přede mnou. S mírně skloněnou hlavou, aby mi viděl do očí a třesoucí se rukou, kterou zvedal k mé tváři. Cítila jsem jak mi konečky jeho prstů kloužou jemně po tváři, načež na ní přiložil celou dlaň a jemným zatlačením na mou bradu si vynutil, abych k němu zvedla tvář. Zamyšleně mi hleděl do očí a já si najednou připadala strašně malinká. Jako ustrašená šedá myš, zatlačená do kouta. Nápor těch šedých očích, v nichž se zračilo tisíce otazníků, mě srážel k zemi a bodal u srdce.
Matty, Matty, Matty...to bude špatný. Moc špatný. Nikdy si mě neměl takhle vidět. Nejspíš se stane něco, čemu už nezabráním. Porušila sem pravidla a pravidla se porušovat nemají. Vim to já a ví to i ON.
Věděla jsem, že vidí v mých očích smutek a jakýmsi zvláštním způsobem věděl i to, že mě neměl spatřit bez křídel. Rychle, jakoby se bál, že mu zmizím a už se nikdy neukážu, sevřel můj obličej i druhou rukou a já věděla co přijde. Věděla jsem to...věděla jsem že je to špatné...věděla jsem, že pokud už předtím nebyla možnost, jak to napravit, teď už to nepůjde určitě...
Na tváři mě nejprve pošimral jeho dech a pak se spojily v jednom dlouhém a překrásném okamžiku i naše rty. Jednou rukou mě pevně sevřel v pase a já...něco se ve mě zlomilo. Chtěla sem tam stát...s ním...a co nejdéle, ale nemohla jsem. Pokud tam zůstanu je možnost, že už ho nikdy neuvidím. ON to zařídí a to mě děsilo. Rychle jsem se Mattymu vymanila z náruče a utíkala...
Po tváři mi tekly slzy, ale utíkala jsem o to rychleji. Za mnou se nesl vyděšený výkřik mého jména, který mi celou cestu zněl v uších.
Proč jsi mi to udělal Matte? Proč? Pak mě však dostihl jiný hlas. Ke slovu se přihlásil ON. Má duše šla za ním a mé nehybné mrtvé tělo se bezvládně svezlo na zem, kde pohybem setrvačnosti klouzalo ještě několik metrů.

6. Kapitola " Trest"

Připadalo mi jako bych měla mořskou nemoc. Ne, že bych jí někdy měla, ale jednoduše mi bylo fakt na zvracení. Všude kolem se povalovaly chomáče bílé mlhy a já ani nevěděla, jestli se dokážu postavit na nohy.
Rozhlédla jsem se kolem....z té nekonečnosti se mi udělalo ještě hůř. Bylo to horší než poušť. Tam jsou alespoň duny...tady nebylo nic. Jen ta hnusná mlha držící se u země a šedivé, dalo by se říci v lehké hysterii, nebe. Žádné stromy, kopce nebo i kopečky...nic. Pokud měl maniodepresivní robot Marvin ve stopařově průvodci těžkou depresi, zdařile sem ho doháněla.
Zažili jste někdy dokonalé ticho? Strašně mě tlačilo do uší a bylo horší, než kdyby tu na mě vřískalo tisíc padlých andělů, mezi něž sem počítala, že budu brzy patřit.
" Zvláštní místo že?" zabručel hlas kdesi za mnou.
Prudce jsem otočila hlavou ( jen malá poznámka, to nikdy nedělejte...bolí to).
Mohli jste už někdy říci, že jste viděli tvář v níž se nezračily jen přibývající roky, ale i moudrost? Přesně takovou tvář měl šéf. Jeho oblečení mi sice nepřišlo právě nejvznešenější...džíny a černá košile mi na nejvyššího anděla moc neseděly, ale i přes to všechno z něj vyzařovalo obrovské charisma a autorita. Nejvíc mě očarovala jeho křídla. Byla krásná a navíc větší, než měl kterýkoliv z andělů, jaké jsem kdy potkala. Jenže přes tu všechnu bázeň z něho, jsem cítila i vztek a ironii. Nenáviděla jsem ho za to, že vymyslel ta stupidní pravidla a nejvíc ze všeho jsem ho nenáviděla za to, že mě odtrhl od Matta, i když mi ho sám dal na starost.
" Jo, hotel Plaza je proti němu pajzl." vyprskla jsem odpověď na jeho otázku, kterou snad ani nečekal.
" Cítím v tobě velký hněv Alexandro."
Alexandro? Alexandro?! Rozzuřeně jsem zaťala pěsti.
" Hněv? Tak hněv? Ale kdepak, je mi suprově...navíc tohle místo je fakt best na žádnym lepšim sem se ještě neobjevila!"
" Jsi tu z jistých důvodů Alexandro a sama dobře víš z jakých!"
" Neudělala jsem nic, za co bych musela trpět." zamumlala jsem směrem k tý hnusný mlze, co se mi točila kolem kotníků a musim přiznat, že sem začínala mít trochu nahnáno. Tak jo, měla sem hodně nahnáno. Nebylo mi tak úplně jedno jak to se mnou dopadne. Nějakej ten pátek bych totiž na zemi a hlavně ve svym těle chtěla přeci jen zůstat.
" Víš jaká jsou pravidla."
Nejspíš to nebyla otázka, jen holé konstatování, ale i přes to jsem přikývla.
" Vy jste nikdy nebyl zamilovaný?"
No jak se říká, nejlepší obranou je útok. Věděla jsem, že z toho nevyváznu jen tak, ale přeci jen je to anděl. Andělé jsou dobrá stvoření, nositelé světla, takže zabít mě snad nemohl...teda...jestli to už dávno neudělal. Dostala jsem strach. Tady je přeci pouze moje duše...hlavou mi probleskla jediná myšlenka.
Naši a Matt...Matty promiň!!!

* * * * * * * * * *

Ovanula mě její květinová vůně a najednou byla pryč. Připadalo mi to jako nekonečně dlouhá doba, než jsem si uvědomil, že jestli jí teď nedoženu, tak jí už možná nikdy neuvidim.
Rychle jsem přeběhl na konec uličky a podíval se směrem kam Alex utíkala. Zatrnulo mi po celé délce páteře. Na těch dlaždicích se mi běželo dost špatně, ale nepřehánim, když budu tvrdit, že jsem zaběhl svůj osobní rekord.
Hlouček lidí postával u dívky, která nehybně ležela na zemi a rudé vlasy měla rozhozené na špinavých dlaždicích. Nějaký muž rozčileně mluvil do telefonu. Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy.
" Alex?!" rozlehlo se za mnou a jakási dívka se začala prodírat stále se zvětšujícím davem.
" Co se jí stalo??? Do hajzlu co jí je??" vřískala a s pláčem se vrhla ke své přítelkyni.
Poklekl jsem k té dívce a jemně pohladil Alex po tváři. Ležela tam, nehybná, pokojná, krásná a se zasychajícími slzami na tvářích.
Nikdy jsem nevěřil, že by mi mohlo na někom tak záležet jako na ní. Byla mým andělem a nyní se stala něčím víc. Mým důvodem proč žít.
Alex...! Nesmíš zemřít!!!

* * * * * * * * * *

Trochu se nad mou otázkou zamračil. Nevěděla jsem, jestli je rozzlobený, nebo jen přemýšlí, ale nakonec se ukázalo, že můj plánovaný útok na jeho city umí jednoduše obejít. Neodpovídat!
" Víš co tě nyní čeká Alexandro?"
Začínalo to být zlý. Navíc sem si připadala hrozně ukřivděně...obviněna neprávem. Copak je hřích se zamilovat? Je špatné, když poprvé v životě mám v srdci místo i pro někoho jiného, než jsou rodiče a kamarádi? Za to se přeci netrestá!!!!
" Ale ty jsi anděl." namítl odměřeně.
Úlekem jsem udělala několik kroků vzad.
" Nemáte právo se mi vrtat v hlavě a poslouchat moje myšlenky!!!" vykřikla jsem do toho mlžného světa a snažila se v hlavě udělat myšlenkové vzduchoprázdno, což bylo v mé situaci víceméně (spíš více než-li méně) obtížné.
" Ano, jsem anděl a jelikož jím jsem, nemám právo něco cítit? Opravdu sem se tolik provinila, abych musela být tady s největší pravděpodobností mrtvá?"
Zní to asi zvláštně, ale ta mlha, jako by začala vířit pod náporem mého vzteku. Všude začal svištět prudký vítr a my stáli proti sobě. Já rozzuřená, zmatená, se slzami na něž se mi ve větru lepily vlasy a on...klidný, vyrovnaný a s kamennou tváří.
" Zůstaneš tady do té doby, než pochopíš."
Prudký náraz větru donesl jeho hlas až k mě a srazil mě na kolena.
Zůstala jsem sama. V tom odporném, nekonečném světě. Klečela jsem zpola potopena v husté vířivé mlze a nechala do sebe narážet další a další nápory neslábnoucího větru.
Cítila jsem strašlivou bezmoc. Vlastní bezmoc tak prudkou, že mi brala dech a já bojovala o každé nadechnutí. Myslela jsem na rodiče, kamarády...a na Matta. Nedokázala jsem z hlavy vypudit obraz jeho bledé, vystrašené tváře s rukama ze kterých mu tekla krev. Tentokrát tam nebylo nic, čím by ten proud chtěl zadržet. Žádné ručníky...žádný anděl, který by mu v tom chtěl zabránit. Jen smutek, smrt a šedé oči z nichž vyprchával život. Prudce jsem se nadechla a křičela. Do toho prudkého větru, který mi šlehal vlasy do obličeje, do toho mlžného světa, do té samoty....

* * * * * * * * * *

" Ty Alex znáš?"
Nepřítomně sem zamrkal na Alexinu kamarádku. Šeptala. V bílé chodbě v níž jsme seděli vládlo ticho a já se nemohl zbavit myšlenky na to, zda pro smrti zavládne taky takový klid. Žádné zvuky. Jen chodba a spousta bílého světla. Nebýt odporného nemocničního zápachu, tak by se mi ta myšlenka nezdála až tak hrozná.
Nevím jak vy, ale já, když jsem ve stresu, honí se mi hlavou strašný kraviny. Tak tomu bylo i teď.
Ještě pořád jsme nevěděli co se Alex stalo. Její rodiče přijeli asi po půl hodině, co byla Alex převezena do nemocnice a brzy zmizeli někam s doktorem.
" Jo." odpověděl jsem stručně a opět se uzavřel do sebe.
Nechtělo se mi s tou holkou mluvit. Nechtělo se mi rozebírat do detailů co se stalo a co by se stát mohlo. Ona se nejspíš potřebovala vypovídat, ale u mě tomu bylo přesně naopak.
Uklidňovala mě jedna jediná věc. Pořád jsem jí cítil uvnitř sebe. Nevím jak, ale svého anděla jsem ještě neztratil...
Alexiny rodiče se objevili ve dveřích. Srdce se mi divoce rozbušilo. Alexina matka plakala a já cítil, jak se mi do očí derou slzy.
" Co se jí stalo?" prořízl ticho hlas té holky a mě přeběhl mráz po zádech.
" Doktoři přesně neví. Víceméně je v pořádku. Všechny životní funkce jsou v normě, mozek i srdce pracují správně, jen...se nemůže probudit.
" Nemůže se probudit." zopakoval jsem dutě.
Začínalo mi to docházet. Mohl za to ON. Ten den, kdy mi Alex zachránila život se o něm párkrát zmínila. Byl příčinou toho, že Alex není duchem ve svém těle...a já mohl za to, že ON, Alex její duši vzal!

7. Kapitola " Host v hodině ticha"

" Matte? Co tu děláš??"
Vyděšeně jsem se zvedla na nohy a pozorně si prohlížela jeho tvář.
Nevěděla jsem, jak dlouho už tu sedím...jak dlouho je věčnost? Ale chvílemi mi připadalo, že hranice mezi rozumem a šílenstvím je úzce spjatá, ne-li slitá v jedno.
Vypadal zmateně. Vyděšeně se rozhlížel kolem a prudce mě vzal do náruče.
" Alex...kde to sme?" zamumlal mi s panikou do vlasů.
Měla sem strach...jo a to pořádnej. Kupodivu ne o sebe, ale o něho. Co když je mrtvý? Zemřel a jeho duše docestovala až sem...
" Matta kde si byl než ses objevil tady?"
Sevřel mě ještě pevněji a já jasně cítila, jak se třese. Muselo toho být na něj moc. V jednom měsíci ztratil celou svou rodinu, potkal mě...anděla, pokusil se o sebevraždu a teď je tady. Na místě, které nedokážu pojmenovat ani já. Pracovní název by mohl být očistec, nebo zabiječ duší...jen si vyberte.
" U tebe, v nemocničním pokoji...usnul sem."
" Já sem v nemocnici?"
Sobecky a nehorázně se mi ulevilo...kdybych byla mrtvá, tak by mě přeci nesvětili v nemocničním pokoji. Šupala bych pěkně do mrazáku a Mattyho by za mnou ani nepustili.
" Jsi v pořádku, proč se teda neprobudíš? Všechno ti funguje, si zdravá...Alex musíš se probudit!!!"
" Matte...Matty uklidni se!"
Pevně sem sevřela jeho obličej do dlaní a přitiskla své čelo na jeho.
" Tohle neni fér." zamumlal obviňujícím tónem.
Nevěděla sem co přesně pro něj neni fér, ale řekla bych že všechno. Život neni fér a nikdy nebude.
" Myslim, že tu budeš moct zůstat do doby než se probudíš."
" Nechci se probudit!"
" Matte!!!!"
" Tak jo, promiň."
S povzdechem přitiskl své rty na mé.
" Vypadá to tady hrozně." utrousil, když jsme se v tichém objetí posadili na zem.
" No jo, žádnej luxus, ale jednu výhodu to tady má to se musí nechat. Nemáš základní životní potřeby jako tam dole."
" Alex!!"
" Promiň, chtěla sem to trochu zlehčit."
" No právě."
Bylo zvláštní tam tak sedět v té mlze, objímat se, líbat se a povídat si. Možná vám přijde divné, prakticky se poznávat bez svých těl, někde uprostřed velké mlžné pláně a vědět, že je možnost, že jeden z vás se do svého těla už nejspíš nevrátí, což mě trápilo ze všeho nejvíc. Čím delší dobu jsem s Mattym byla, tím víc jsem ho potřeboval. Bohužel nebo bohudík na tom byl Matt úplně stejně. Nechtěla jsem myslet na to, co by se mohlo stát, kdyby mě ON nechal zemřít. Matt by zůstal sám a na svůj seznam ztracených milovaných osob, by mu přibylo další jméno. Všechny ty hnusný skutečnosti na mě doléhaly ze všech stran. Musela sem zavřít oči a pevně se chytit Mattyho rukou. Zvláštní jak je měl velké. Stejně jako tu noc v jeho pokoji, jsem si připadala v bezpečí. Jako myška, kterou si Matty schoval ochranitelsky do dlaní a dbal na to, aby jí nikdo neublížil.
Zůstali jsme spolu celou noc. Mluvili jsme, mluvili a mluvili...a uprostřed toho nejkrásnější polibku, jaký jsem za tu noc dostala Matty zmizel.

* * * * * * * * *

„ Matte? Probuď se. Měl bys jít domu chlapče."
Nepřítomně jsem zamžoural do tváře Alexina otce. Povzbudivě mě poplácal po zádech.
Nikam se mi nechtělo. Celé tělo mě příšerně bolelo a na rtech jsem ještě cítil žár Alexiných rtů. Bylo to zvláštní. Ležela jen kousek ode mě a přitom to nebyla ona. Věděl jsem, že to co se dělo v noci nebyl sen.
Ospale jsem se vlekl po chodbách nemocnice a přivíral oči před ranním sluncem, které v těch bílých chodbách bylo mnohonásobně ostřejší, než kdekoliv jinde. V nejbližším obchodě jsem si koupil skromnou snídani a místo abych zamířil domu, kde bych se mohl trochu prospat, šel sem na hráz nedaleké přehrady a posadil se na poslední kamenný schůdek těsně u hladiny.
Tohle byl jiný svět. Svět, ve kterém bych byl s Alex nejraději. Teplý, plný slunce, stromů a trávy. Hladina se třpytila a všechno vonělo létem. Ano, v tomhle světě bych chtěl s Alex být. Ne v tom mlžném a studeném...
" A jsi si jistý, že Alex chce to samé? Chce být s tebou?"
Vyděšeně jsem trhl hlavou. Vedle mě seděl jakýsi muž. S kamennou tváří upíral tmavě modré oči na vodní hladinu a všechen ten třpyt co na ní byl, jako by se mu do nich přemístil.
" Co tím myslíte?"
Ten chlap se mi vůbec nelíbil. Bylo mi víc než jasné s kým mám tu čest a musel sem se hodně ovládat, abych po tom bastardovi neskočil a nezbarvil mu jeho andělské oko do fialovozelena.
" Alex je anděl a ještě ke všemu žena!" upozornil mě otcovsky. „ Takže se tě ptám, jak víš, že tě má ráda stejně jako ty ji? Víš určitě, že k tobě něco cítí?“
" No ne...vy mi lžete...to sem nevěděl!!! Proč mi nic neřekla o tom že je ženská?! To jí do velice blízké smrti neodpustím!!!"
Tak jo, ten sarkasmus se mi tam přimíchal fakt tvrdě, ale ten chlápek mě neskutečně vytáčel. " Alex je anděl a ještě ke všemu žena..." pff, chtěl bych ho vidět, jak přesně tohle a tímhle tónem, říká davu rozvášněných feministek.
Poprvé za tu dobu se na mě podíval.
" Máš ji rád?"
" Co myslíte?!" zavrčel sem.
" Chci jasnou odpověď!"
Bože, ten chlap je buď natvrdlej, nebo mentálně zaostalej.
" Ne, nemám ji rád....miluju jí!!!"
Trochu se zamračil. O co tomu dědkovi jde? Chce po mě citovej výlev? Ten bych radši praktikoval na Alex, než na jejím šéfovi, kterej by si mohl zasloužit přezdívku " psí čumák".
" Nezapomínej mladíku, že slyším tvé myšlenky, takže se trochu kroť!!"
Ups...
" No tak promiňte, ale Alex je důvod, proč jsem ještě tady. A z jakýchsi, pro mě neznámých, důvodů jste chtěl abych tady ještě zůstal. Takže se smiřte s tim, že pokud mi nevrátíte Alex, tak se můžete rozloučit i se mnou… Nejspíš musí bejt hnusnej pocít mít na svědomí něčí smrt!"
Tak jo, dobře, dobře, laik by řekl, že sem kul železo, dokud bylo ještě horké. Já mu nevyhrožoval...fakt ne...no jo, tak asi trochu jo. Někde sem četl, že nejhorší nepřítel je ten, který nemá co ztratit. Měl sem docela štěstí, že sem mezi ně patřil. O co bych tak mohl přijít? Rodinu jsem neměl, Alex prakticky taky ne a života sem si přestal vážit ten den, co naši s Tomem zemřeli.
" Stavíš mě do obtížnější situace, než si uvědomuješ!"
" Vážně? Tak to mě opravdu mrzí."prohodil sem ironicky a v poklidu se pustil do zbytku mé snídaně, což byla půlka rohlíku.
" Matte poslouchej mě. Musíš zůstat naživu z určitých důvodů, velmi...důležitých důvodů...jenže Alex do tvé budoucnosti nijak nezapadá...nemá tam místo a nemá tam vůbec být!"
Co sakra...ten chlap zná mojí budoucnost?
" Jakej důležitej důvod?"
" Měl bys vědět, že to ti opravdu neřeknu." opáčil tvrdě a položil si bosá chodidla na hladinu. No nekecám, fakt položil. Jakoby je jen tak mimochodem dal na beton.
" Chci, aby Alex žila!"
" To já také. Jsem anděl, né masový vrah z Texasu."
Překvapeně sem zamrkal. Tak nějak mě jeho slova zaskočila.
Nechtěl zabít Alex a znal typana, co po Texasu běhal s motorkovkou...jó ten děda fakt uměl překvapit!
" To vypadám opravdu tak staře?"
Trochu sem se zasmál jeho podmračenému výrazu.
" Promiňte, ani nevim jak se jmenujete..."
" Měl jsem už tolik jmen chlapče, že si je ani nepamatuji."
Oba jsme v zamyšlení pozorovali tu hru světel na modravé hladině přehrady, v níž se odráželo tmavě modré nebe a v tichosti jsme tak seděli velice dlouho.
Představoval jsem si, jak se s Alex procházím na protějším břehu. Ona se směje, koupeme se, kupujeme jednu zmrzlinu za druhou a jsme úplně obyčejný zamilovaný pár.
To sem však ještě nevěděl, jak temné časy nás brzy čekají. V mé budoucnosti...v tom důležitém důvodu, který jsem se brzy měl dozvědět.
" Necháte tedy Alex naživu?"
Pomalu přikývl. " Ale není jisté, zda jí, nebo tobě nevymažu na toho druhého všechny vzpomínky."
" Cože?" vykřikl jsem a ten příjemný pocit jistoty se vytratil tak rychle, jak přišel.
" Ještě se rozmyslím. Tvoje budoucnost a hlavně tvé činny jsou důležité...velmi důležité a nevím jestli k jejich úspěšnému dokončení právě Alex napomůže."
" Aha, takže tu de, jak se ve filmech říká, o vyšší cíle." zašklebil jsem se zhnuseně na chlápka po mém boku, který tam už nebyl. Idiot!!!

* * * * * * * * * *

Co se dá dělat v kupě mlhy a na pláni, která nikde nekončí? Toť otázka! Přešel mě dokonce i ten stav závratě z otevřeného prostoru, a strach z ticha a samoty byl taky nenávratně v tahu. Smůla. Už sem se neměla na co soustředit, takže sem se příšerně nudila. Těšily mě myšlenky jen na to, že dnes v noci možná přijde Matty.
Neměla sem žízeň, neměla sem hlad a nechtělo se mi spát. Prostě situace na provaz...kdybych ovšem nějaký měla. Tak jo, občas mě napadlo, že bych měla přemýšlet nad tim co říkal šéf " Zůstaneš tady do té doby, než pochopíš..." bla bla bla. Tak jo, třeba bych se pak dostala pryč, ale už předem mi bylo jasný, že stejně na nic nepřijdu.
" Tak jak se tu máš Alexandro?"
Divný, ale ani sem se moc nelekla. Pomalu sem se k němu otočila a kupodivu sem ze sebe vytlačila i zdvořilý úsměv.
" Nádhera, pět hvězdiček je podle mě málo za ten luxus...kde že to vůbec sem?"
" Myslím, že to není podstatné."
" Jak jinak." ušklíbla sem se.
" Ráno jsem si pěkně pohovořil s tvým přítelem. Dnes v noci, byste si měli promluvit spolu. Chtěl bych vám dát jistý návrh..."
" Tak moment, moment..." přerušila jsem jeho monolog trochu roztržitě.
" Vy ste mluvil s Mattym??"
" Ano."
" A on s tím návrhem, co nám chcete dát, souhlasil??"
" Vypadal z něj upřímně vyděšen." odpověděl po pravdě.
" Co tedy chcete?"
" Jde o tohle Alexandro. Ty v Mattyho budoucnosti nemáš žádnou roli. On je velice důležitý a hned ti řeknu v čem. Nejprve ale přísahej, že mu to nikdy nevyzradíš..."
Věděla jsem co znamená u anděla přísaha. Pokud se taková přísaha poruší...anděl zemřel. Jak prosté a jednoduché.
" Dobrá, přísahám, že ode mě se Matt nic nedozví!" zabručela jsem netrpělivě.
" Pojďme se na to posadit." navrhl a mě nezbývalo nic jiného, než si přisednout k němu. Jo...zatim sem nezjistila na čem to vlastně stojim, či sedim...slečna mlha byla velice proti.
" Přemýšlela jsi někdy nad tím, zda existují i jiná stvoření než jsou andělé? Další, kteří mají moc?"
" Ovšem, že ano!"
Hodně by vás tahle otázka vyvedla z míry? Jestli ne, tak mě ano. Navíc se úzce týkala Matta, což nebylo moc povzbudivé....

Čím déle mluvil, tím mi bylo hůř. Cítila jsem, že mi z obličeje mizí všechna barva.
" Moc...moc to pořád nechápu." dostala jsem ze sebe zmateně.
" On ho může zadržet Alexandro. Má v sobě sílu...jako jeden z mála obyčejných smrtelníků."
" A to ho nemůžete zastavit Vy? Proč Matt?? Přece to sám nezvládne!!!" vykřikla jsem naštvaně. Tohle mu přece nemůže hodit jen tak na triko...nemusel by se o tom přeci vůbec dozvědět!!!
" Stane se to ať chceš nebo ne. Nebude to mít jednoduché, to nepopírám, ale on má dar...cítí ho a má i sílu...zvládne to Alex!"
Poprvé mi neřekl Alexandro. Chtěl mě uklidnit? Možná, ale vůbec se mu to nedařilo. To co říkal mi přišlo jako ze špatného teenagerského filmu...bezva.
Bylo zvláštní slyšet, že nejsem, jako anděl, jediné zvláštní stvoření na naší modré planetce. Normální lidé to nevědí, nevědí nic o jiných rasách, neví nic o andělech. Vidí pouze to, co chtějí vidět. Slyší to, co chtějí slyšet. Vše vysvětlují rozumem a vědou...ale vše se vědou vysvětlit nedá a ne vše co čtete o vysvětlitelném je pravda.
" Musíte na sebe zapomenout...ušetříte si spoustu trápení...ale dám vám prostor si naposled promluvit."

8. Kapitola „ Buď a nebo…“

„ Alex?“
Neotočila jsem se. Nechtěla jsem vidět jeho ustaranou tvář a nechtěla jsem, aby on viděl mé slzy.
„ Alex…to jsem já…Matt.“
Nešlo to, nemohla jsem…hlasitě jsem vzlykla a prudce ho objala.
„ Alex, co se děje? On tu byl?“
Jen jsem přikývla. Hlavou se mi honilo všechno co říkal o Mattyho budoucnosti.
Temní andělé…ach bože, tak ráda bych Mattymu všechno pověděla!!!
„ Co ti řekl?“
Naprázdno jsem polkla. „ No…že nesmíme být spolu…“
„ To že nám chce vymazat vzpomínky…mám pravdu?!“
Němě sem přikývla.
„ Nevim, co dělat.“ přiznal po chvíli s povzdechem a já cítila, že mě sevřel o dost pevněji.
„ Nechci na tebe zapomenout…nechci…ani na vteřinu, ale pokud to nedovolíme, zůstaneš tady a to nejde!!!“
Cítila sem se úplně stejně zmatená jako Matty.
„ Buď a nebo…“ vzdychla sem.
Jemně vzal mou tvář do dlaní.
„ Nemluvil o tom co je v budoucnu tak důležitého, že nemůžem zůstat spolu?!“
Strnula sem.
„ Něco říkal, že jo?!“
Sakra, jak já mu chtěla říct pravdu. Chtěla sem to ze sebe vykřičet, aby nic z toho, co se v budoucnu hodlal udělat, nedělal, ale nemohla sem. Byla naděje, že to dokáže a navíc, kolik z vás by v sobě našlo odvahu zemřít? Navíc tu byla možnost, že si pak stejně nebude nic pamatovat. Šéf udělá čáry máry a já natáhnu křídla zbytečně.
„ Řekl mi všechno, ale…“
„ Nesmíš nic říct, jasně!!!“ odsekl podrážděně.
„ Složila sem přísahu a když anděl svou přísahu poruší, čeká ho smrt.“
Zhluboka se nadechl a políbil mě.
„ Promiň.“ zašeptal.
„ Matte?“
„ Hmm?“
Přepadl vás někdy pocit, že musíte nahlas říct to, co nehnutě visí ve vzduchu? Problém o kterém ví každý v místnosti, ale bojí se ho vyslovit nahlas? Jo, přesně to se teď dělo ve mně.
„ Máme posledních pár hodin…pak už se asi nikdy neuvidíme.“
Tak jo, čekala sem, že mě začne utěšovat jak to napraví, že se to nestane a pokusí se šéfa ještě přemluvit…místo toho se zamračil a oči mu hrozivě zchladly.
Dobře, ještě asi vteřinu sem si myslela, že má vztek na šéfa a připadá mu to stejně nespravedlivé jako mě…
Vždyť říkám že jenom tu naivní, ubohou vteřinu!
„ Už se nemůžeš dočkat, až ti zmizim ze života co?!“
Vztekle mě pustil a ty šedivé oči, do kterých sem se tolik zamilovala, byly najednou tak chladné, jako nebe a plazivá mlha v tomhle světě.
„ Matte, to přece…“
„ Jo, chápu tě Alex. Kvůli mně si tady, musíš předstírat jak mě máš ráda a předstírat jak moc ti na mě záleží.!
„ Matty to je hrozná…“
Znovu mě přerušil. Byla sem tou jeho změnou strašně zmatená. Co to s ním proboha je?
Vypadal naštvaně a zoufale zároveň. Stál proti mně, vztekle zatínal pěsti a po tváři se mu kutálela osamělá slza.
„ Už se nemusíš snažit Alex, za chvíli sem vtahu a tobě nezůstanou ani ty hnusný a nudný vzpomínky na mě…“
Vztekle sem ukončila jeho hysterčení jednou jedinou věcí. Správně, vší silou sem se rozmáchla a vrazila mu, ublížená až do hloubi duše, pořádnou facku.
Překvapeně si přitiskl dlaň na zčervenalou tvář.
„ Co to do tebe vjelo?!“
Prudce sem mu pěstmi zabušila do prsou.
„ Miluju tě ti pitomče jeden. Miluju…!!!“
Mattyho překvapená tvář se mi rozmazala pod přívalem slz. Chtěl něco říct, ale nestihl to.

* * * * * * * * * *

Vyděšeně jsem se vymotával z peřiny a z přemíry horlivosti spadl na zem. Všude byla ještě tma. Netečně jsem zíral do stropu a z očí mi tekly slzy. Mysleli jste si, že chlapi nebrečí? Chyba!
V uších mi stále zněla moje neoprávněná obvinění a její zoufalé „ Miluju tě“
„ Matte ty idiote, co si to udělal?!!“

* * * * * * * * * *

„ To nebylo moc vřelé rozloučení.“ konstatoval kdosi za mnou.
Rychle sem si setřela ty zbytky slz, které jsem ještě dokázala pustit na svobodu a netečně se podívala do tváře tomu, kdo tohle všechno způsobil.
„ Do toho vám nic není, a kdybyste nebyl rejpal a šmírák, tak taky nikdy nic nebude.“
Zamyšleně si mě změřil.
„ Má tě hodně rád.“
„ Jo, já vim.“
„ A ty jeho…“
„ Jo, já vim.“
„ Měla to být otázka.“ pousmál se.
„ Jo, já vim.“
Nejspíš mu došlo, že nemám vůbec náladu na mluvení. Pořád mi v uších zněly Mattyho urážky…věděla sem že je nemyslel vážně. Cítila sem to v jeho srdci i v jeho hlase, ale bál se jich…bál se jich moc a mě mrzelo, že mu už nikdy nebudu moci říct, že se jich bojí úplně zbytečně.
„ Řekl bych že je nejvyšší čas.“ uzavřel moje vnitřní rozepře a dokonce bych mohla tvrdit, že se na mě podíval soucitně.
„ Takže si na sebe nebudeme vzpomínat?“
„ Ano, bude to, jako byste se nikdy neviděli. Věř mi Alex, je to tak nejlepší pro vás pro oba.“
Smutně jsem sklopila hlavu. Co byste asi dělali vy na mim místě? Jo, měla sem chuť skočit po něm a vydrápat mu oči s křikem, že mě a Matta nemůže rozdělit, ale nešlo to. Stála sem netečně dál a čekala na to, co přijde…na realitu.
„ Pošlu za Mattem jednoho mého přítele. Bude na něj dávat pozor místo tebe, tak jen abys neměla starosti…“
„ Jo, v těch posledních minutách co mi zbejvaj!“ zamumlala sem sarkasticky a sevřela dlaně v pěsti.
„ Tak zase někdy Alexandro.“
Vyděšeně jsem vzhlédla k jeho tváři a…ztratila vědomí…

Bílo…všude jen oslepující bílé světlo. K sakru kde to sem? Vypadá to jako…nemocnice??? Co tu proboha dělám??? Celé tělo mě bolelo. Zmateně sem si prohlížela kapačku na níž sem byla připojena a jakýsi přístroj, který vypadal, že monitoruje činnost mého srdce. Tak tohle bylo hodně divný a docela mě to vyděsilo. V rohu pokoje někdo seděl…kdo to je?
„ Mami?“
„ Alex…proboha Alex, ty si vzhůru.“ vykřikla šťastně a objala mě. To objetí mě trochu zabolelo. Připadala sem si slabá. Slabá, unavená a neskutečně prázdná…jo je to divný, ale jakoby mě kus chyběl. Navíc sem měla okno jak po nehorázně velký kalbě. Nešťastně sem zavzpomínala jestli sem byla někde se Sandrou, nebo tak něco, ale poslední, na co sem si vzpomínala byl obchoďák. Navíc i v předešlých dnech sem měla vzpomínková prázdná místa. Byla sem se Sandrou u rybníka a pak okno. Seděla sem na zřícenině, okno, na pláži a zase okno…to bylo divný.
Poté co se na mě sesypala hromada doktorů a půl tuctu odborníků usoudili, že mi nejspíš nic není, označili mě za zázrak a pustili pod příkazem důsledného pozorování domů.
Pořád sem si připadal zmateně. Pokoušela sem si vzpomenout na to co se mi stalo, ale nešlo to. Ani vyprávění o tom, jak sem z ničeho nic upadla do prapodivného spánku uprostřed supermarketu, mi nijak nepomohlo. Zvláštní.
Všechno vypadalo, že se vrací do normálních kolejí. Chodila sem se Sandrou na koupaliště, do cukrárny a na nákupy. Za teplých nocích sem se jen tak vytratila z domu a létala po okolí, nebo jen seděla na opuštěných místech a přemýšlela, ale pořád mi něco chybělo. Něco…co vlastně?
„ Si v pohodě?“ zatřásla se mnou Sandra se smíchem a podala mi točenou zmrzlinu, kterou kupovala u usměvavého prodavače v parku.
„ Jo…trochu sem přemýšlela.“
Uznale protáhla obličej. „ Fááákt a já proč se ti tak kouří z hlavy.“
Se smíchem jsem se po ní ohnala.
„ Pff aspoň tu okatě neflirtuju s prodavačem zmrzliny.“
„ Ach knoflíky lááásky…po celéé lééto.“ zapěla na celý park až se nejeden spěchající člověk otočil a rozřehtala se na celé kolo.
Pobaveně sem se k jejímu smíchu přidala, ale u srdce mě cosi píchlo. Co to se mnou sakra je?
Kdosi za mnou se také tlumeně zasmál. Se zájmem sem se otočila a srdce se mi hlasitě rozbušilo.
Možná to trvalo pouze vteřinu, možná o trochu déle, ale stál tam jakýsi kluk. Mrkl na mě očima černějšíma než noc a zmizel. Zmizel i se svým trochu ironickým úsměvem a se svými černými křídly…

9. Kapitola „ Temný anděl“

Nebudu lhát, nebýt Sandry, asi bych se celé dny užírala depresí a měla náladu pod psa. Takhle nebyla ani řeč o nějaké nudě, nebo chvílích, kdy bych nic nedělala.
Uběhl asi týden od doby, kdy jsem přišla z nemocnice. Unavená po náročném dnu se Sandrou, jsem se doploužila do sprchy a poté zasedla k počítači. Otevřeným oknem províval svěží večerní větřík a přinášel ke mně všechny letní vůně, jaké jsem si mohla přát. Dnes se mi líbil i ostrý křik cikád, které jsem jindy moc nemusela.
S povzdechem jsem zhasla všechna světla a na stole rozsvítila jen čajovou svíčku překrytou solným kamenem.
Pořád do nekonečna jsem si před očima promítala toho kluka z parku. Bylo na něm něco zvláštního. Nebylo pochyb co je zač. Patřil k temným, to bylo víc než jasné.
Do mé unavené mysli se bolestivě zarývaly jeho černé oči.
Nevím jak bych ho nejlépe vystihla, ale jistým způsobem se mi líbil…a moc.
Kruci, nemůže se mi přeci líbit temný anděl, i když je hezkej jako ten kluk.
Matně sem si uvědomovala, že krom očí, vlasů a křídel, měl černé i oblečení…no a s největší pravděpodobností i duši, jinak by přeci nepatřil k temným. Určitě jste slyšely o periferním vidění. Soustředíte se sice jen na určitou věc, ale jaksi mlhavě vidíte i to ostatní ve vašem zorném úhlu. No a díky mému perifernímu vidění mi bohužel neunikly ani jeho vypracované svaly rýsující se v černém triku a čistě stříbrný řetízek s křížkem na krku. Tak jo, suďte si mě že se dívám po temnejch, ale kdy naposledy jste viděli kluka, který by mohl z fleku fotit pro playboy?
Vztekle sem složila hlavu do dlaní a netečně zírala na světla ze svíčky a počítače, které se mi prolínaly pod lokty.
Něco ze tmy srdce na mě křičelo, že jsem na něco zapomněla, na něco co sem zapomenout neměla…na někoho!
Hlava mi třeštila a po tvářích mi tekly vzteklé slzy.
„ Ahoj Alex.“ ozvalo se tlumeně za mými zády.
Polekaně jsem se otočila. Seděl tam. Na parapetu v otevřeném okně a usmíval se na mě svýma černýma očima. Líně, ale jakoby nenuceně si protáhl temně černá křídla, seskočil a pomalou chůzí se vydal ke mně.
Nebudem si nic nelhávat…bála sem se ho. Přeci jen to byl temný anděl a těm se neříká temní pro nic za nic.
Nervózně jsem se postavila a jakousi oporu jsem hledala opřením o hranu stolu.
Bez nejmenšího zaváhání došel až ke mně a zamyšleně si mě prohlížel.
Pod náporem jeho očí sem nemohla ani dýchat. Připadalo mi, jako bych se dívala do dvou černých a bezedných propastí. Nechtěla sem vědět proč přišel a nechtěla sem vědět co po mě chce.
S úsměvem vzal mou tvář do dlaní a dřív, než jsem se mu stačila vysmeknout, přejel palci po celé délce tváří, aby mi setřel slzy.
Nachýlil své rty těsně k mým.
„ Na pozdrav je slušné odpovědět.“
Nechtěla sem, aby stál takhle blízko. Naše rty byly jen několik milimetrů vzdálené a já na těch svých cítila jeho horký dech.
„ Co chceš?!“
„ To brzy poznáš na vlastní kůži.“
Vyděšeně sem se přikrčila.
No koho by tohle prohlášení nevyvedlo z míry, tak si může směle říkat Nebojsa.
„ Brzy se zase setkáme Alex.“ zašeptal a zmizel.
Roztřesené nohy se mi podlomily a já se zhroutila na zem. Ruka mi vyděšeně vyletěla ke rtům. Proboha!
Ne, že by mi bylo po tomhle incidentu zrovna do zpěvu. Jo asi si říkáte, že bych měla být šťastná. Kolikrát za život se vám v pokoji objeví sexy anděl celý v černém a jediná kulisa je měkké přítmí a tiché melodie z Apocalyptiky. No řekla bych, že mockrát ne, ale přesto mi bylo příšerně. To jeho slovíčkaření mě upřímně děsilo.
„ Brzy se zase setkáme Alex.“ Fajn, přemejšlej holka! Ten kluk ví jak se jmenuješ. Ví o tobě zřejmě hodně šmírák jeden. Může se objevit kdykoliv ve tvém domě a nasadit ten okouzlující usměv…okouzlující? Je to temný anděl!! Ten úsměv byl ironický a chtěl tě jenom oblbnout!!!
Sakra!
Jako šlehnutí bičem mi hlavou prolétla vzpomínka.
Průzračné, šedé oči z nichž čišel strach, bolest, ale i láska a něha. Znala sem je! Byly tak jiné a čisté oproti těm černým, které se mi vryly do mysli. Komu asi patří? Nevěděla jsem, ale uvnitř sem cítila, že je znám a dodávají mi sílu a klid…

Všude okolo mě se valily kotouče šedivé mlhy a šedou barvu mělo i nebe nade mnou…nebo spíš nad námi. To místo mě děsilo. Nekonečný prostor táhnoucí se do dáli a jakýsi nepříjemný chlad, který všude vyzařoval se mi zarýval do kůže i do duše… Pevně sem se přitiskla k hřejivému tělu. Nevěděla jsem kdo to je, ale cítila sem se u něj v bezpečí, cítila jsem, že k němu patřím. Jeho dlaně mi pomalu přejely po páteři, aby si mě k sobě připoutaly v zoufalém sevření.
Slzy mi bez přestání klouzaly po tvářích a zůstávaly na jeho horké kůži.
Nazí. Oba nazí…
„ Vrať se mi…“ zašeptal.
„ Musíš se mi vrátit…Vrať se mi…vrať se mi…vrať se…ALEX!!!!“
S vyděšeným výkřikem jsem se posadila. Všude v pokoji panovala tma. Roztřeseně jsem si setřela slzy a přitáhla si kolena až k bradě.
Sen…jen sen. Tak proč mi je tak mizerně? „ Vrať se mi Alex…“ Ten hlas mi byl tak zoufale známý.
Něco se muselo stát, něco čemu sem vůbec nerozuměla, ale věděla, že se to stalo. Divný několikadenní spánek, ztráta paměti, podivné neurčité vzpomínky a pocity a teď tohle. Šedivé oči…ano, určitě patřili tomu s kterým sem byla na tom divném místě.
„ Noční můra?“ ozvalo se v tichém šepotu těsně u mé tváře.
Tak takhle sem se snad nikdy nelekla. Pořád sem nebyla ve své kůži z toho snu takže jsem, přiznávám, hystericky začala vřískat. Pohotově mi přitiskl dlaň na ústa.
„ No ták,“ protáhl káravě, stále v tom děsivém šepotu. „ vždyť to sem jen já, slíbil sem, že se brzy setkáme a já své sliby plním…všechny sliby.“
Prudce jsem ho od sebe odstrčila, ale asi mu to moc nevadilo. Spořádaně si poposedl o něco dál a tou tmou zablýskly jen jeho oči.
„ Co si vůbec zač.“ vydechla sem a srdce mi div neprorazilo hrudním košem, jak vehementně pumpovalo.
„ A já myslel, že to bude poznat hned na první pohled!“
„ Mě je jasný že si temnej, ale pokud to chceš konkrétněji, jak se jmenuješ a co po mě ksakru chceš?!!!“
Celým pokojem zazněl jeho tlumený, hluboký smích.
„ Si nějak moc zvědavá andílku, mohl bych tě vyděsit a to moc nechci, protože ječet umíš docela pronikavě.“
Andílku…andílku…proboha, kdo mi už takhle říkal?!
„ Ale abych tě alespoň trochu potěšil, tak moje jméno je Sebastian.“
„ Stylový.“ odsekla jsem podrážděně. „ A jsi tu abys mě přepadával uprostřed noci, nebo aby si mě přetáhl k temným?!“
Potěšeně se zazubil.
„ To první si ještě rozmyslím, ale to druhý mám časem víceméně v plánu.“
„ Časem?“
„ Jo, už teď si totiž jednou nohou u nás, ale ještě pořád zbývá ta druhá, takže proto to „časem“, ale mám s tebou i jistý soukromý plány.“ nenuceně si mě přeměřil od shora dolu a kdyby nebyla tma, tak by určitě viděl jak sem rudá.
No tak v čem byste asi tak spali vy, kdyby bylo venku takový vedro, jako u mě? Já teda dávám přednost kalhotkám a topu…což se panu Sebastianovi náramně líbilo.
Povznešeně sem přešla jeho narážku a soustředila se na to co vlastně říkal.
„ Jak to myslíš, že sem jednou nohou u vás?“
Viditelně strnul. Joo, chlapci asi uklouzlo něco co nemělo.
„ Jednoduše si, ale ty si na to tak nějak už nevzpomínáš. Ten tvuj povedený šéfík tě od temných asi chtěl uchránit, takže ti vymazal paměť, ale na nic víc se mě neptej. Sice vim, ale jak se říká, jen tak nepovim.“
V hlavě sem měla rušno jak v úle. Chtěl mě uchránit od temných, proto mi vymazal paměť…proboha co sem asi provedla?
Temní. Věděla sem o nich poměrně málo. Co vůbec dělají? Podle všech informací, co sem měla, nic pěkného.
„ Co jako temný děláš? Lidi asi nechráníš co?“
Se zájmem si přisedl o něco blíž ke mně.
„ Ne, to mají na starost dobrosrdeční nositelé světla, jako si zatím ty. My máme trochu jinačí starosti. Pokud bych to měl říct natvrdo, tak trochu zabíjíme lidi, způsobujem nehody, no a tak nějak si žijem.“ pobaveně se zasmál mému nevěřícnému pohledu.
„ Ne, trochu přehánim…všichni mají o temných zkreslený představy. Jsme sice temní, ale přesto pořád andělé. Víš lidé potřebují pomoct i jinak. S tou smrtí sem až tolik nekecal. Sou prostě lidi, kterým nemůže světlá strana pomoci a který chtěj, nebo musí zemřít. Zlý lidi, nebo jen zoufalci, kterým se pomoct prostě nedá. Znáš tu hlášku, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě? No dalo by se říct, že my jsme ty boží mlýny. Netvrdim, že můžeme za každou smrt. Lidi umíraj a nový se rodí, to je prostě koloběh. Určitě už si slyšela, že ten či onen člověk, kterej nebyl právě nejhodnější, trápil svoje okolí a ubližoval druhým, zemřel třeba při autonehodě, nebo jakoukoliv jinou nešťastnou náhodou…no, většinou to máme na svědomí my.“
Jsem z jeho slov vyděšená a fascinovaná zároveň. Děsí mě, že opravdu zabíjejí lidi, i když si to třeba zaslouží za to co dělají jiným, nebo si to přejí a fascinuje mě způsob, jakým to říká.
Nevím…po celou tu dobu, jsem mu bez dechu visela na rtech a nechávala se okouzlit jeho hlasem.
„ A ty…“ vydechla jsem a strašně si přála, aby on nikoho na svědomí neměl.
„ Já zatím měl jenom pár nemocných, kteří by během pár měsíců stejně umřeli, ale strašně by trpěli…jenom by se trápili.“
Bez hnutí a beze slova jsem si prohlížela jeho tvář. Vypadal vážně. Ironický nebo hravý úsměv byl pryč a díval se na mě stejně upřeně jako já na něho.
„ A…a ke mně si přišel proč?“
Najednou byl těsně u mě. Mezi konečky prstů zachytil pramen mých vlasů.
„ Na to přijdeš.“ zašeptal a během vteřiny jsem ucítila jeho rty na svých. Vyděšeně jsem vytřeštila oči. On je měl zavřené. Pevně si mě k sobě přitiskl a vložil do dalšího polibku tolik vášně, že mi po celém těle naskočila husí kůže.
Po nekonečně dlouhé době se malinko odtáhl a otevřel oči.
„ Dobrou noc vílo.“

10. Kapitola „ Sebastian“

„ Si nějakej přejetej.“ zasmál se Tom a odpovědí mu byl jenom můj neutrální škleb.
A kdo by nebyl?! Uplynul víc než týden od chvíle, kdy sem Alex viděl naposled a bylo mi taky víc než jasný, že si na mě nejspíš nepamatuje. Fajn…ten senilní dědek vymazal paměť jenom jí a na mě se vyfláknul.
Bezva…čau Matte a jen si trp za to, že si sved anděla. Nechci moc rejpat, ale než se cítit takhle mizerně, to bych byl radši bez vzpomínek!
S povzdechem jsem pozvedl pulitr s pivem a na jeden zátah do sebe dostal skoro polovinu. Jo musel na mě bejt úžasnej pohled…kruhy pod očima, strhaný rysy, rozcuchaný vlasy a strniště na tvářích. Díky bohu si Tom myslel, že je to ještě negativní reakce na smrt mých rodičů. Kecal bych, kdybych řekl, že to taky není z části kvůli tomu, ale právě teď mi hlavou spíš kroužily myšlenky na Alex, než na cokoliv a kohokoliv jinýho.
„ Mám novou počítačovou hru.“ pochlubil se a já se horko těžko nutil k tomu, abych se ho zeptal jakou.
Na půl ucha sem poslouchal litanii na tu super úžasnou počítačovou blbost a zamyšleně si prohlížel své propletené prsty.
Poslední dobu sem se vůbec necítil ve své kůži. Nechci vypadat nějak moc chytře, ale tenhle blbej pocit, nebyl kvůli Alex…něco se dělo se mnou a hlavně ve mně. Každý den to narůstalo a já neměl nejmenší ponětí, co to je…

* * * * * * * * * *

Od rána pršelo. Zvláštní… počasí vystihovalo přesně mojí náladu. Po časné snídani, kterou sem si dopřála, jelikož jsem nemohla usnout jsem se opět vrátila do pokoje s jasným cílem.
Sebastian tvrdil, že jsem už jednou nohou u temných, což nebylo moc povzbudivé, navíc jsem jaksi tušila, že to hodně souvisí s majitelem průzračně šedých očí.
Musí přeci existovat něco, co mi všechno připomene. Škoda, že si nepíšu deník…tam by určitě něco bylo, takhle sem se musela pustit do předstíraného úklidu pokoje a hledat cokoliv, co by mi přišlo jakkoliv nápadné, známé nebo mi jednoduše připomínalo toho šedookýho kluka.
Nic. Připadalo mi, že už sem prohlídla i ta nejmenší zákoutí, nejméně čtyřikrát pročetla všechny papírky na nichž jsem měla zapsané poznámky, nebo připomínky a třikrát prolistovala všechny knihy i sešity. Sakra!!!
K večeru jsem se natáhla na koberec a zavřela unavené oči. Věčné bubnování deště se mi příjemně prolínalo s pomalou hudbou z puštěného rádia a zklidňovalo mou zoufalou a rozbouřenou mysl.
Musí přeci něco existovat…něco…ale co???
Bohužel už dávno jsem si uvědomila, že jediné co mi pomůže se mi právě moc hledat nechce. Měla bych spíš říct jediný kdo mi pomůže. Zatracený Sebastian! Přeci ho nebudu dobrovolně volat. Ne, že by mi byl včerejší průběh situace nějak nepříjemný, ale štěstím bez sebe jsem z něj taky nebyla. Sakra. Jestli se s nim budu dávat moc do kupy, skončim u temnejch a to se mi dvakrát nelíbilo. Určitá přirozená averze proti nim sice po jeho vyprávění trochu ustoupila, ale zabíjet lidi? To fakt ne…sbohem a dík za všechna černá křídla…
K něčemu se ale musim přiznat…líbil se mi. Líbilo se mi na něm jeho charisma, vyjadřování, to jak mě dokázal vyvést z rovnováhy…navíc ten jeho vzhled…sakra, sakra, sakra.
Pořád jsem na rtech cítila jeho polibky….na rtech…
Nevěřícně jsem otevřela oči a rukama se ho snažila odstrčit.
„ Vypadáš nádherně, když se zlobíš.“ zasmál se tlumeně a přitiskl mi tvář rozdychtěně na krk.
„ Alex chceš…je ti něco?“
Taky tak nenávidíte, když vám mamka vleze bez klepání do pokoje? Já to nesnáším.
„ J..já…jen jsem usla a…a lekla sem se tě.“
Tak jo, dobře bylo to hodně chabý, ale co by tak narychlo napadlo vás, kdyby jste měli na sobě sexistickýho anděla, který si z příchodu vašeho rodiče nic nedělá a spíš naopak to, parchant, využívá ve svůj prospěch?!
„ Aha…promiň. Chtěla sem jen vědět jestli chceš něco k večeři.“
„ Eee ne, nemám hlad mami…díky.“ trhla sem hlavou, abych měla rty co nejdále od Sebastiana a snažila se vykouzlit obyčejný úsměv.
„ Opravdu ti nic není?“
„ Ne mami…v pohodě.“
„Tak fajn.“
Konečně zavřela dveře a hned poté co sem uslyšela i cvaknutí dveří v kuchyni, pustila sem se do toho zmetka pěstmi.
„ Ty magore co si o sobě vůbec myslíš?“
S jeho věčným nedostižným úsměvem mi chytil zápěstí a přišpendlil je ke koberci. Škádlivě mi klouzal rty po tvářích…
„ Jen klid vílo, pochybuju, že tvoje mamka věří na anděly…neviděla mě, tak to neřeš…navíc si mě sama volala.“
Nechápavě jsem se přestala zmítat a poprvé se mu podívala pořádně do očí. Oslovení „vílo“ sem protentokrát nechala nepovšimnuto, i když se mi zdálo malinko divný.
„ Já tě nevolala!“
„ Hlasem možná ne, ale myšlenkama…“
Konečně jsem se vyprostila z jeho sevření a odcouvala do bezpečné vzdálenosti.
„ Jo to je pravda, myslela sem na tebe, ale jenom proto, abych se tě na něco zeptala.“
„ Hmm…“ vybídl mě zvědavě, ale bylo mi jasný, že vypáčit z něj odpověď se mi nejspíš nepodaří…určitě ne zadarmo.
„ Říkal si, že sem jednou nohou u temných…proč? Chci vědět co sem provedla a jak s tim souvisí ten kluk s šedýma očima!“
Trochu nechápavě si mě přeměřil.
„ Ty si na něco pamatuješ?“
„ Jenom…ty jeho oči a navíc…občas mám takový zvláštní pocity…některý věci sou mi povědomí, ale nevim proč…řekni co se mi stalo!!!“
„ Nemůžu…“
„ Sebastiane prosím.“
„ Nejde to Alex.“ zamumlal rozhodně a z ničeho nic se ke mně otočil zády. Přešel k oknu a netečně se zadíval do houstnoucí tmy.
Nerozhodně jsem se taky postavila a došla až k němu.
„ Proč?“
„ Dejme tomu, že krom přísahy sou v tom i sobecký důvody.“
Aha, takže složil přísahu…sakra!!!
„ Sobecký důvody?“
S povzdechem se otočil a v prudkém obětí mě přitiskl na postel.
Vůbec nic jsem o něm nevěděla a tohle jeho chování mě strašně mátlo a děsilo. Viděli jsme se přeci všeho všudy třikrát a přitom se choval, jako bychom byli přinejmenším milenci.
Zoufale si opřel své čelo o mé.
„ Děsim tě, že jo!“ vydechl a oči mu za zavřenými víčky neklidně těkaly.
„ Je to všechno moc rychle, sem z tebe zmatená a…a vůbec nevim co si o tom všem co děláš mám myslet….neznám tě…“
„ Znala si.“
„ Takže i tebe mi vymazal z paměti?“
„ Ne, to ne.“ zakroutil hlavou. „ Kdysi…sme se znali moc dobře…já na tebe nezapomněl…ale ty na mě ano.“
Znala sem ho? Proboha odkud?
„ Promiň já…“
„ Miluju tě.“ zašeptal a zmizel.
Nechal mě samotnou, zmatenou a s očima, které jsem nevěřícně třeštila do tmy.

11. Kapitola „ Zmatená“

Unaveně jsem se zapřel rukama o kuchyňskou linku. Hlava se mi ještě trochu motala, ale spíš začínala neuvěřitelně bolet a měl jsem strašnou žízeň.
Tak takovouhle kocovinu sem fakt ještě neměl. Marně sem se snažil pátrat v paměti, co sem předchozího večera, noci a následně i rána dělala, ale po pár vteřinách marný snahy, sem to vzdal.
Vlastní odraz v kovový rychlovarný konvici, mě přinutil k myšlence, že to se mnou jde fakt z kopce. Z vlasů sem cítil ohavnej smrad kouře a tak celkově hospody, což se mi moc nelíbilo.
Doploužil sem se do obýváků, kde se povalovaly na hromadě vypraných a nevyžehlených věcí moje kalhoty.
Přesně v ten moment zazvonil domovní zvonek a já si umanul přesně dvě věci…že už nikdy nebudu pít a po večerech budu místo půllitru držet žehličku a že ten zatracenej zvonek nechám odstranit, kdyby se mi čirou náhodou bod jedna nepovedlo dodržet…

* * * * * * * * * *

Probděli jste někdy skoro dvě noci za sebou? Jestli ne, tak vřele nedoporučuji.
Teprve svítalo a nepříjemný ranní chlad se mi opíral do tváří. Ztichlými ulicemi se ozývaly jen mé pomalé kroky a kdesi v dály hučel motor popelářského auta.
S povzdechem jsem strčila ruce do kapes svých ošoupaných džínů a zahnula za další z těch bezpočetných rohů.
Až po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že si v levé ruce pohrávám s jakýmsi kusem papíru. Musela jsem ho mít celou dobu v kapse. Bez velkého zájmu jsem ho vytáhla a prokřehlýma unavenýma rukama si ho prohlédla.
„Pitomá pračka.“ zaklela sem, jelikož písmenka byla vybledlá a trochu rozpitá z předešlého praní.
Nevěřícně jsem se zastavila a přimhouřila oči.
Trvalo mi dlouhou dobu než jsem rozluštila všechny řádky, ale nakonec nebylo pochyb.
Pevně jsem sevřela ten malý papírek v ruce a rychlím krokem se vydala k nejbližší zastávce autobusu. Jo jasně, mohla jsem se proměnit a přemístit, ale cosi mi říkalo, ať zůstanu člověkem…žádná křídla, žádný anděl…jen Alex.
Po kapsách jsem vyhledala několik drobných a na poslední chvíli proklouzla zavírajícími se dveřmi do autobusu. Takhle brzo ráno jelo jen málo lidí, ale čím dále jsme se ubírali městem, tím víc se autobus začal plnit.
„ Že já radši nešla pěšky.“ vztekala jsem se v duchu, když jsem se namačkaná kymácela v kloubu přeplněné městské a snažila se udržet balanc.
Nakonec jsem vystoupila o dvě zastávky dříve, než jsem měla a dále se pustila po svých. Slunce začalo pražit do ztuhlého asfaltu a já se brzy ztratila. No jo no, přiznávám zabloudila sem. Ulice sem, ulice tam…někdo kdo má super orientační smysl, či nesmysl, jako mám já, by přeci taky netrefil hned napoprvé.
Po hodině bloudění jsem začala být vzteky bez sebe.
Pitomý město, pitomý ulice…ne Alexandro, ty si pitomá!!!
Naštvaně jsem nakopla obrubník.
„ Sakra!“
„ Nechceš pomoct?“
Unaveně sem zamžourala na toho, kdo na mě promluvil. Nějaký kluk. Usmíval se od ucha k uchu a rukou si frajersky projel podlouhlé blond vlasy.
Nejdřív sem si myslela, že se na nějakýho namyšlenýho machra vykašlu, ale moje unavené nohy začaly protestovat, takže sem jen smířlivě přikývla.
„ Ehm jo, hledám…Derlovu ulici…“
„ Tak to máš štěstí, zrovna tam du za jednim kámošem.“ usmál se potěšeně.
Ulevilo se mi…hooodně se mi ulevilo.
Během pár minut, kdy mi ten „telekuk“ popsal snad všechny počítačový programy jsme se konečně dostali do cíle.
„ Tak slečno, sme tu, do jakýho domu deš?“
„ To je dobrý, moc ti děkuju, ale snad už to najdu sama.“
„ Když myslíš.“ zazubil se smířlivě a zamířil na druhý konec ulice.
No bezvadný… se mnou v patách. Proč jde tam kam mám zrovna namířeno i já?
Aby to nevypadalo, až tak blbě, rychle jsem přešla na druhý chodník.
Konečně se zastavil před předposledním domem a zamířil ke dveřím, kde stiskl zvonek.
Zamyšleně jsem se zastavila. Nemohla jsem dýchat. Srdce mi zběsile tlouklo a vítr s prachem mi šlehaly vlasy do obličeje.
Dveře se pomalu otevřely a ukázala se jeho tvář. Blonďák se s úšklebkem zanořil dovnitř, on chtěl taky, ale uprostřed pohybu se zastavil.
Jeho oči…jeho tvář…a jeho ústa…všechno bylo tak povědomé a přeci tak neznámé.
„ Alex…“ vyděšeně jsem udělala několik kroků vzad.
„ ALEX!!!“
Prudce vyrazil ze dveří.
Najednou sem dostala strašný strach. Nevím z čeho…nevím proč, ale rozproudil se mi krví a donutil mě, abych se dala zděšeně na útěk.
„ ALEX NE, POČKEJ!“
Cítila jsem jak mi jeho prsty sklouzly po paži a sevřely v ocelovém sevření. Zavrávorala jsem.
„ Alex…to sem já…Matt!“
Prudce mě sevřel v náruči…stejně jako v mém snu.
„ Alex, strašně sem se bál, že už se nikdy neuvidíme a kdyby přece, tak že si mě nebudeš pamatovat.“ drmolil rychle a odtáhl se ode mě, ale jen aby sevřel v dlaních mou tvář.
„ Andílku…“
„ Matte…já…“ z očí se mi kutálely slzy a já je nedokázala zadržet. Křečovitě jsem sevřela jeho zápěstí.
„ Já si na tebe nevzpomínám…nevím kdo jsi…nevzpomínám si.“
„ Alex.“ vydechl chraplavě a zoufale se mi zadíval do očí. Poznala jsem, že chce, abych se začala smát, abych řekla, že jenom žertuju a moc dobře si na něj pamatuju, ale nic takového se nestalo.
„ Promiň.“ zašeptala sem a vytrhla se z jeho sevření. Klopýtavě jsem běžela ulicí zalitou sluncem a přes slzy jsem neviděla kam se vůbec bez rozmyslu řítím. Ach Matte je mi to tak líto…tak moc líto.
Hlasité skřípění brzd mě v děsivé vteřině přivedlo do reality.

Prudký náraz mě odhodil dozadu a najednou bylo ticho. Nikde žádná auta, žádná ulice…
„ Alex…Alex proboha mohla si zemřít.“ zařval mi kdosi zběsile do ucha a tiskl mě k čemusi horkému. Do dlaní jsem sevřela plnou hrst, od slunce, zahřátého písku.
„ Děkuju.“ hlesla sem.
„ Proč si vůbec běžela jak smyslů zbavená přímo doprostřed tý nejrušnější silnice?“
Cítila sem, jak mi po tvářích znovu tečou slzy. No co, před chvílí sem se objímala s úplně cizím klukem, na kterého sem si nevzpomínala, ale s největší pravděpodobností s ním nedávno něco měla, málem mě srazilo auto a právě sem ležela kdesi na opuštěné pláži s klukem, kterému jsem hystericky vzlykala v náručí. Jsem jenom citlivá holka ne kus ledu a pokud bych byla už ženská v letech, mohla bych říct oblíbenou větu, že nervy mám taky jenom jedny.
„ Viděla sem Matta…Sebastiane chci si vzpomenout, chci si pamatovat na něj a na tebe…“
„ Měla by sis odpočinout.“ vzdychl po chvíli.
Trochu roztržitě se rozhlédl, kam mě to vůbec bez rozmyslu přenesl a s úlevou, že nikde není vidět ani duše se mi znovu zadíval do tváře.
„ Jo…s kruhama pod očima mi to moc nesluší co?“
Tiše se zasmál a lehce mě líbl na přivřená víčka.
„ Radši si moc nezahrávej, nebo se přestanu ovládat.“
„ Sebastiane…to co si mi včera před tím než si zmizel řekl…“
„ Byla pravda!“
„ Věřím ti ale…“
„ Já vim.“ přerušil mě poklesle. „ U tebe to zatím tak není, ale co není může být.“ zazubil se trochu zákeřně a během minuty jsem ležela ve své posteli a v dlaních stále svírala horký písek, který se mi z nich pomalu sypal na podlahu.
Tak to je krize a přitom je sotva ráno…hnusnej začátek dne. Jo, navíc mě chytla pěkně hnusná deprese.
Fajn, řeknete si, že až tak blbě sem na tom přeci nebyla, ale zkuste se na chvíli vžít do mé situace.
K něčemu se přiznám…nejvíc mě trápil ten Mattyho zoufalý pohled, který byl nejprve plný naděje a během vteřiny mě ubíjel strachem a smutkem. Uf, do toho ještě jeden černej týpek s křídlama a pak se divte, že moje super úžasná depka dosáhla výšek, které by jí záviděl i pan Eifel.
Kupodivu sem spala asi jenom hodinu…no dobře, žádný kupodivu…vzbudila mě mamka, abych šla na oběd.
Připadal sem si snad ještě unavenější, než před tím. Unavený anděl si de po náročném ránu zdřímnout a probudí se ještě unavenější…super.
Vlažná sprcha mě sice trochu probudila, ale ty kruhy pod očima mě fakt děsily.
„ Bezva…vypadáš opravdu sexy holka!“
Se vzteklým zavrčením jsem sešla do kuchyně.
Jo, asi vám to už došlo, ale jsem jedináček…bohužel. Vždycky sem chtěla staršího bráchu, který by mě vozil na motorce a naučil pískat na prsty…tak jo, smějte se, ale život jedináčka není právě nejúžasnější.
„ Alex? Není ti špatně?“
Nevrle jsem odstrčila mamky ruku, která mi starostlivě mířila k čelu.
„ Špatně sem se vyspala…to nic, sem v pohodě.“
Zamyšleně jsem se nimrala vidličkou v čemsi, co sem ani moc nevnímala, když mě něco napadlo.
„ Mami, nevzpomínáš si, jestli sem jako malá kamarádila s nějakym Sebastianem?“
Udiveně nadzvedla obočí.
„ Ty si pamatuješ na Bastianka?“
Bastianka? Bastianka?!?! No tak to prr, tohle už je totiž pořádnej Bastian!!!
„ No právě že nepamatuju, ale nedávno sme se potkali a on tvrdil, že se známe.“
„ To víš, že se znáte. Kamarádila jsi s ním už od školky a dokonce i v první a druhé třídě. Pak se odstěhovali…navíc on byl asi o 2 roky starší než ty, takže se nedivím, že on si na tebe vzpomíná, ale ty na něho ne.“
Najednou se mi vybavila fotka, zahrabaná kdesi na půdě. Byla jsem na ní já a zezadu mě se smíchem objímal klučina s tmavýma očima a světlými vlásky…tohle že je Sebastian??? No pane jo…
Vílo…ano, tak proto. Už ve školce mi říkal vílo…jak sem na něj proboha mohla zapomenout?!

Hned po obědě jsem vylezla na půdu. Teda v létě tu bylo fakt hrozně. Horký, suchý vzduch mě nutil ke kašli, ale poměrně brzy jsem našla snad tu nejzaprášenější krabici s mými starými věcmi. Ve zběsilém pudu sebezáchovy jsem seběhla strmé schůdky, které k té výhni vedly a uříceně jsem zapadla do svého pokoje.
Zvědavostí se mi zrychlil tep. Posadila jsem se i s mými poklady na koberec a opatrně se začala probírat tou změtí starých hraček, cetek a sešitů.
Už ste to někdy zkusili? Jen tak se posadit a probírat se věcmi nebo fotkami z vašeho dětství? Mě to přišlo nádherné a smutné zároveň. Postupně jsem si vzpomněla na spoustu věcí, na něž jsem postupem času zapomněla.
S povzdechem jsem vyndala starou panenku, k níž bylo fialovou mašlí připoutáno staré fotoalbum. Jo jasně, asi sem trochu citlivka, ale normálně sem se rozbrečela.
V rukou sem svírala malou panenku v lehkých fialových šatičkách, které zdobily záda třpytivá, stříbrná křídla a v klíně jsem měla všechny vzpomínky na Sebastiana…v deskách, na nichž byly, co jiného než, víly.
Fotky…tolik fotek…tolik vzpomínek…tolik zážitků a já na vše zapomněla.
S velkou nostalgií a smíchem zároveň jsem si prohlížela jeden snímek po druhém.
Má tyhle fotky Sebastian?
Chtěla jsem, aby přišel. Chtěla jsem mu všechno tohle ukázat a říct mu, jak mi chyběl.
Sakra…ale teď je to jiný. Já ho beru pořád jako kamaráda, ale on…
„ Poslední dobou na mě myslíš nějak často.“ zasmál se za mými zády.
A jéé…
Zvědavě se ke mně přisunul a v těsném, ehm velmi těsném, obětí mi položil bradu na pravé rameno, aby viděl co si prohlížím.
S pevně přitisknutými víčky jsem čekala co z něj nakonec vypadne. Nic. V tichosti natáhl ruku a pomalu, stejně jako já před chvílí, obracel jednu stránku po druhé a druhou mě ještě pevněji přitiskl k sobě. Tu a tam jsem cítila, jak mu hrudník zavibroval tichým smíchem. Komu ne, kdyby viděl pana Sebastiana v princeznovských šatech.
Po otočení poslední stránky vrátil ruku znovu na můj pas a nečekaně mi přitiskl rty na krk.
Nevim proč, ale strašně mě vytáčelo, že nic neříká. Jen tak si seděl, svíral mě v náručí, prováděl mi na krku nemravnost zvanou cucflek a ani nevnímal, že mi srdce tluče tak rychle, že se blíží infarktu.
„ Co si tam dneska dělal?“
Zvedl hlavu.
„ Co sem dělal kde?“
„ No jak si mě zachránil před tim autem…musel si být někde poblíž…ty mě sleduješ nebo co?“
S úlevou se zasmál.
„ Jo tohle…“
„ Správně přesně tohle! Přiznej se…ty mě fakt sleduješ?!!!“
Další protivné uchechtnutí. Vztekle jsem se chtěla postavit, ale rychle a možná až moc prudce mě strhl zpátky a znovu se ke mně přitiskl.
„ Nejsem žádnej šmírák vílo, to se neboj, teda aspoň posledních pár dnů ne, ale cítil jsem, že nejsi právě ve svý kůži…něco tě hrozně rozrušilo, takže se mi to zdálo trochu divný a chtěl sem se ujistit, že si v pořádku, to je celé.“
Trochu se mi ulevilo.
„ Spíš bych ti měla poděkovat co?“
„ No nebylo by to od věci.“ zasmál se. „ Ale dneska máš tu smůlu, že slovní omluvy neberu.“
Nee, to ne!!! Tak jo, každá aspoň trochu normální holka by se otočila a omluvila by se mu pěkně stručně po „Francouzsku“, ale mě se spíš chtělo vzít nohy na ramena a utíkat před nim jak nedál to půjde.
„ Já nemůžu.“ zamumlala jsem rudá až za ušima a, no dobře dobře, zbaběle sem schovala obličej do dlaní.
Najednou mě pustil. Odlepil se od mých zad a podle šustění jsem poznala, že vstal. Urazil se? Sakra…
„ Sebastiane já…“ vyděšeně jsem vyjekla. Rozhodně mě vzal do náruče, hodil na postel a už při tom, kdy mě nesl byl bez košile. BEZ KOŠILE!!!! Proč proboha chodí na věc tak rychle? Navíc mě celkem děsil fakt, že ten kluk měl neuvěřitelnou sílu. Jen tak, jako bych byla jedno malé, bílé peříčko mě zvedl ze země a svaly na rukách se mu ani moc nenapnuly.
„ V tom případě si tu omluvu budu muset vzít sám.“ zašeptal, když mě uvěznil mezi svým POLONAHÝM tělem a postelí.
Jasně, nejsem žádnej puritán a navíc bylo strašně zvláštní když se nade mnou skláněl krásnej kluk, kterému dělaly společnost neméně krásný černý křídla, ale cítila jsem, že tohle není dobrý…vůbec to nebylo dobrý.
„ Tohle přeci…“ umlčel mě polibkem.
„ Proměň se Alex…“
„ Cože?“
„ Ještě sem tě neviděl s křídly.“ zašeptal a já cítila jak mu pomalu, ale jistě podléhám. Cítila jsem jeho rty, které prosily a cítila jsem světlo, které mi pomalu začínalo obklopovat tělo…a věděla jsem, že to co si přál, jsem udělala…
Měla jsem docela štěstí, že jsem si vzala tílko, které mi napůl odhalovalo záda. Tohle je totiž jedna velká nevýhoda naší proměny…když jsem na to ze začátku tu a tam zapomněla rozškubala sem asi tři trička…
V očích se mu nebezpečně zajiskřilo. Ne, že by byl naštvaný…ehm, to spíš naopak, nebezpečný to začínalo být hlavně pro mě. Navíc sem si uvědomila jeden velký zádrhel, který se ve mně odehrával. Schizofrenie!!! Bezvadný. Andělská Alex mu chtěla utéct, vzepřít se, jednu mu vrazit a pořádně ho seřvat, ale hříšná Alex si žádala víc. Sakra!!!
„ Sebastiane…já nemůžu!!!“ řekla jsem rozhodně a snažila se ho vší silou odstrčit.
S povzdechem otevřel přivřené oči a rázně mě chytil za zápěstí, které, podle očekávání, přitiskl k matraci.
„ No tak Alex…my patříme k sobě…vždycky sme patřili, takže nevim, proč by sme nemohli! Jsme stejní…“ šeptal mi do ucha přesvědčivě.
„ Ne, my nejsme stejní, NEJSME…ty si temný a já k vám nikdy patřit nebudu rozumíš?! NIKDY!!!“
Fajn, fajn, neměla sem v plánu křičet, ale znáte ten pocit, kdy vám všechny vaše problémy spadnou na hlavu a vy najednou nevíte co s nima? Tíží vás jako kamen a prostě se toho na vás sesype moc? Jo, tak to se právě stalo mě.
Chtěl ještě něco říct, ale nenechala sem ho. Bez dalších průtahů jsem se přenesla pryč. Pryč z mého pokoje a pryč od Sebastiana…
Nepřemýšlela jsem. Chtěla jsem jen daleko od něj…ale to, že jsem se objevila v dusném pokoji, který měl okna zatažená závěsy, i přes to, že venku svítilo sluníčko, mě popravdě zaskočilo…

12. Kapitola „ Bratři jak se patří“

Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Chvíli trvalo než jsem si na to přítmí zvykla, ale jakmile jsem začala vnímat všechny obrysy, vyděšeně jsem klopýtla vzad. Kousek ode mě byla postel na které někdo ležel…nehýbal se…proboha jenom ať není mrtvý!!!
Trochu nerozhodně jsem udělala několik kroků dopředu. No to není možný…druhej polonahej kluk během dvou minut!!!
Znenadání zvedl ruce a v jakémsi zoufalém gestu si jimi překryl obličej. No nemusim ani moc popisovat, že sem se lekla. Stejně jako před tím, jsem měla v plánu uskočit dozadu, ale v té rychlosti jsem klopýtla o jakési oblečení. Tak jo, suďte si mě, ale prostě a jednoduše sem zaječela. Instinktivně jsem roztáhla křídla a plácla sebou na zem.
Kluk vystřelil do sedu a nechápavě na mě mžoural…dlouho…hodně dlouho…
„ Ahoj…“ vychraplala sem ze sebe se značnou námahou a děkovala všem svatým, že je v tom pokoji taková tma. No, dejme tomu, že obličejová barva alá meloun už dávno vyšla z módy…
Bez jakéhokoliv slova pomalu spustil nohy na zem a došel až ke mně. Dobře, čekala sem že mi podá ruku, nebo tak něco, ale místo toho si ke mně klekl a zvídavě mi z těsné blízkosti zíral do očí.
Nesnáším kluky…nesnáším je!!!
„ Já…já hned zase…pudu…“ vybreptala sem první co mě napadlo a hodlala najít místo, kde nechal náš přítel andělský tesař díru, ale nečekaně mě chytl za ruce.
„ Zůstaň.“
„ Já…“
Prosebně mi stiskl prsty.
„ Dobře…stejně si musíme promluvit.“ přikývla jsem s povzdechem.
Musí mi všechno vysvětlit…možná si nevzpomenu, ale tím sem se nechtěla moc zabývat.
„ Chvíli tu počkej.“
Zmateně jsem přikývla, když z ničeho nic vyběhl z pokoje a spěšně sbíhal schody do přízemí.
Ze svého místečka na podlaze jsem se rozhlédla po obvodu celé místnosti. No…podle mě tu naposled uklízel za vlády krále Klacka, ale co bych čekala v klučičím pokoji, že jo?! Víc než všudypřítomný nepořádek, mě zaujala kytara opřená o postel a desky z kterých vykukovaly papíry. Dobře, ty papíry mě hodně lákaly, ale nakonec sem ruku natáhla jenom po kytaře…přeci se mu nebudu hrabat ve věcech, jsem slušně vychovaný anděl!
Nevim proč, ale jen tak klouzat prsty po strunách a poslouchat to tiché brnkání mě uklidňovalo. Tak jo, přiznávám, na kytaru umim jenom dva akordy, ale co…Beatles taky začínaly jenom na dvou.
Trochu polekaně jsem zvedla hlavu.
Stál v otevřených dveřích, v ruce svíral termosku, nejspíš s čajem a upřeně mě pozoroval.
„ Promiň.“ odložila sem narychlo nástroj a hodila po něm provinilým okem.
„ To nic, časem tě něco naučim…teda jestli budeš chtít.“ usmál se a přisedl si ke mně.
Podal mi hrnek do něhož nalil čaj a vzal si kytaru na klín. Zamyšleně vybrnkával jakousi melodii a chvílemi mi připadalo, že je kdesi mimo…nejspíš nebyl, jelikož po chvíli se na mě usmál a dlaní překryl rozechvělé struny.
„ Chtěla bys slyšet jeden příběh?“
Zmateně jsem zamrkala. Cože?
„ Je o dívce, říkejme jí třeba Alex a o klukovi, říkejme mu třeba Matt…“
A tak sem poslouchala. Poslouchala sem cizí vyprávění, které vlastně až tak cizí nebylo…byl o mě a tomu se mi nechtělo věřit.
Povídal dlouho. Neskákala sem mu do řeči, ne že bych nemohla, ale nechtěla sem. Mluvil o tom, co se stalo, o tom co cítil a o tom co sem pro něj udělala. Popisoval mi zvláštní místo s šedou mlhou, které sem viděla ve snu a vyprávěl o muži, který nás dva rozdělil.
„ Omlouvám se.“ řekl nakonec a smutně svěsil ramena. Teď už sem věděla jaká byla naše poslední slova, když jsme se loučili. Dobře, hádka nakonec se mi nezdála vrcholem romantiky, ale nedokázala sem se na něho zlobit…to ani v nejmenším.
„ Já myslim že si s z toho nemusíš dělat těžkou hlavu…protože si na to stejně nevzpomínám.“
„Nechci se vám do toho montovat mládeži, ale řekl bych, že z dobrého důvodu!“
Lekli jsme se…a to pořádně. Z rohu pokoje se z ničeho nic vynořil postarší muž s bílými křídly a přísně si naší dvojici měřil.
Strachem se mi sevřelo srdce. Šéf…určitě…ten co mi vymazal všechny vzpomínky na Matta a rozdělil nás.
Ustrašeně jsem sevřela Mattymu paži…jo, asi dost křečovitě, protože sebou malinko škubl…no kdo ne, kdyby mu jedna potřeštěná holka zaryla nehty hluboko do kůže.
„ Co tu děláš?!“ zavrčel na toho chlápka trochu znechuceně a dával mu tim najevo, že přichází značně nevhod.
„ Spíš bych se měl ptát co tu dělá ona! Matte tohle je nebezpečný, už jsme o tom mluvili…s nim si není radno zahrávat a…“
„ Jo, jo já vim, minule si mi to vysvětlil dost jasně…až moc jasně na můj vkus, ale ty si zase slyšel muj názor, takže by tě to nemělo až tak překvapovat…navíc Alex přišla sama a já sem za to rád!“
Zmateně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého a popravdě netušila o co tady jde. Přišlo mi malinko divný, že by Matty takhle nezdvořile mluvil s nejvyšším andělem…
„ Nepřekvapuje mě to, jen říkám, že by tu být neměla!!!“
„ Ale je tu, takže už s tim nic neuděláš.“ zpražil ho pohledem a konečně se všiml mého nepředstíraného zmatku.
„ Alex…to je Jan, můj nový ochránce…ten chlápek co ti vymazal paměť ho sem poslal místo tebe…Jane, tohle je Alex.“
Ulehčeně sem konečně ovládla křeč v ruce a přestala drtit Mattyho paži.
„ Aha…já myslela, že je to…“
„ Buďte ráda slečinko, že není, ale ani bych se moc nedivil, kdyby se tu brzo ukázal.“
Janův tvrdý pohled po chvíli trochu zjihl. Upřeně si prohlížel naše sousoší a nakonec se dokonce usmál.
„ Měli byste si dávat pozor…to, že jste teď spolu určitě ví, ale z jistých důvodů vás zatím nechává napokoji…zajímalo by mě proč…“
Se zájmem jsem se na toho starého muže zadívala…třeba o něm něco ví? O nejvyšším…
„ Co on je vůbec zač?“
Šibalsky na mě zamrkal a nakonec i přes Mattovy zlé oči usedl k nám na podlahu.
„ Nikdo o něm neví všechno…takže já nejsem žádná velká výjimka, ale něco málo bych ti možná říci mohl.“
Nezdvořile a bez jediného slova vytrhl podmračenému Mattovi z rukou hrnek s čajem a dlouze se napil.
„ Nikdo nezná jeho pravé jméno…říká se, že jich měl už tolik, že si je sám ani nepamatuje…ale v poslední době se hodně ujalo jméno Arellan…ani nevim proč. Myslim že je to jméno nějakého božího anděla, ale nejsem si jistý…v bibli nejsem moc zběhlý.“
Arellan…převalovala jsem jméno na jazyku…stejně je to zvláštní. Lidé si nás spojují s božími posly, nebo božími služebníky, jak chcete, ale přesto jen málo z nás věří v boha…zvláštní.
„ Podle toho co vím, není obyčejný člověk jako já nebo ty. Samozřejmě, že mi také nejsme obyčejní, ale přesto zůstáváme stále lidmi…on ne. Navíc má pod kontrolou všechny nositele světla…vědí co dělají, přiděluje nové svěřence a má na starost plno důležitých věcí, takže podle mě je o moc víc než mi. Má mnohem větší moc a možnosti…navíc poslední dobou se proslýchá, že hodně vyjednává s temnými. Nikdo neví kvůli čemu, ale prý se to hodně týká budoucnosti…ale to jsou jen povídačky, nemusí být pravdivé.“ dodal rychle, když uviděl, jak jsme se s Mattym po sobě vyděšeně podívali.
Třeba to nějak souvisí s tím, že nemůžeme být spolu. Řekl přeci, že Matta čeká v budoucnu něco důležitého…něco, kvůli čemu nás musí rozdělit, jinak by byla budoucnost ohrožena…
Nelíbilo se mi to…vůbec se mi to nelíbilo, už jen proto, že nejvyšší vyjednával s temnými.
Matty mi povzbudivě stiskl ruku. Teplo jeho dlaně mě trochu uklidnilo, ale stále sem cítila narůstající neklid. Cosi mi říkalo, že kdysi jsem o Mattyho budoucnosti věděla…věděla jsem co ho čeká, ale teď to bylo pryč a zůstal jen divný pocit neklidu a toho, že to s temnými jistým způsobem souvisí.
„ No, jinak se ještě tvrdí, že vedoucí temných je jeho bratr…poslední dobou se mu říká…počkejte, určitě si vzpomenu…Azrael…ano myslím že tak.“
Na Mattyho tváři se objevil pohrdavý úšklebek.
„ Tak Azrael jo? Nehoní po nocích náhodou Šmouly?“
Pobaveně sem vyprskla, ale Janův tvrdý pohled mě tiše zchladil.
„ Pokud si chcete dělat z někoho legraci tak prosím, ale z nejvyšších ne…navíc z temného!“
„ Promiň.“ zašklebil se Matt a spiklenecky na mě zamrkal.
„ Co tedy ještě víte o šéf…ehm tedy o Arellanovi?“
„ Vlastně už nic moc…jen to, že vy dva musíte být hodně důležití, jelikož on se zjevuje jen velice zřídka andělům, natož pak obyčejným lidem!“
V tichosti jsem svírala Mattyho dlaň a nepřítomně zírala na Janovy boty, které sem ani neviděla. Hlavou se mi honily všechny ty podivné věci, které sem se právě dozvěděla a snažila se v tom nepřeberném množství informací a prázdných míst najít jakoukoliv souvislost. Bylo toho na mě moc. V mysli se mi prolínalo vše co mi řekl Matt, Jan i Sebastian…všude otázky a žádné odpovědi. Pochopila jsem pouze jedno…ať už mě a Matta rozdělil jakýkoliv důvod, nechci aby se to opakovalo…ať jde k čertu Sebastian i se svými sliby a prosbami…nikdy k němu nebudu patřit, když bude na blízku Matt…nikdy.

Dlouho poté co Jan odešel jsme seděli v tichosti. Pevně jsme svírali dlaň toho druhého a hráli si na „tuláky po hvězdách“ až na to, že jsme bloudili ve svých myšlenkách.
„ Pořád si na nic nevzpomínáš?“ protrhl ticho Matty, ale se stále zamyšleným pohledem zíral kamsi do rohu pokoje.
„ Ne, promiň.“
„ To nic…hlavní je, že si u mě.“ usmál se a konečně trhl hlavou, aby se mi podíval do tváře.
„ Ale na jak dlouho…“
Prudce a naprosto nečekaně mě strhl k sobě do náruče.
„ Strašně sem se bál…bál sem se, že už se nikdy neuvidíme…vyčítal sem si všechno to, co sem ti řekl předtím v tom hnusnym světě kde si byla zavřená a navíc sem ani pořádně nevěděl co se s tebou stalo…Alex mě to tak mrzí…“
„ Matte to je…“
„ Kašlu na nějakýho Arellana i na nějakýho pošahanýho Šmoulu z podsvětí…už nedovolim, aby mi tě vzali!!!“
Se smíchem jsem ho objala okolo krku.
„ Sice si na Vás nevzpomínám pane, ale i tak bych Vás nechtěla opustit za nic na světě.“
S ulehčeným úsměvem mě poprvé v životě a vlastně ne tak docela poprvé, políbil…

13. Kapitola „ Anděli půjč mi svá křídla“

No řeknu vám jediný slovo…Páni!!!
To co si Sebastian musel brát násilím to bych tomhle klukovi dovolila prakticky ihned. Matty každopádně zachovával čestné chování.
Místo toho, aby se na mě jako pan temný vrhnul, po velmi dlouhé době (kdy jsme se zrovna čile věnovali učení francouzského mluvení) mě s umučeným povzdechem pustil z náručí a poposedl si o kousek dál.
Vůbec sem netušila co mám dělat. Něco říct? Poděkovat za tak pěknou pusu? No ani do jednoho se mi moc nechtělo, takže sem jen v tichosti seděla a přeměřovala se s tím, ještě před chvílí neznámým, klukem pohledem.
Oběma nám začaly nastejno cukat koutky úst. Poté co nás zastihla i nekontrolovatelná třesavka brady vyprskli jsme v nekontrolovatelném záchvatu smíchu a zhroutili se na zem.
Nevim proč, ale až teď mi připadalo, že všechny problémy a tíha, která panovala všude kolem i ve mně, opadla.
Leželi jsme na zemi, smáli se jako dva blázni a bylo nám fajn…zvláštní, tak dobře mi totiž už dlouho nebylo.
„ Víš co je divný?“ prolomila sem narůstající ticho, které rušilo jen naše hlasité oddychování.
„ Že temnejm vládne šmoula?“ zavtipkoval unaveně a přetočil se na břicho, aby mi lépe viděl do tváře.
V prstech si pohrával s pramínky mých vlasů a vyčkávavě mi hleděl do očí.
„ Azrael byl ten kocour co je honil ne?“
„ Tak to se ho začínám fakt bát.“
S úšklebkem jsem ho šťouchla do žeber.
„ Já chtěla mluvit vážně, ale v návaznosti na šmouly to už nejspíš nepude.“
„ Dobrá dobrá, už sem vážnej jako Vážená paní Váženová…tak co?“
„ Jen mě tak napadlo…proč nám nevymazal vzpomínky oběma? Proč jenom mě? Takhle mohl přeci tušit, že se dřív nebo později setkáme…“
„ Jo, taky mě to napadlo.“ připustil podmračeně, ale ani ne za pár sekund se mu po tváři opět rozlil spokojený úsměv.
„ Třeba je milej pan Arellan senilní, poplet si ty svoje čáry máry a já mu díky své lásce vyklouzl…neměl proti mně šanci.“ zašeptal mi do ucha, ale můj smutný pohled ho zarazil. Téměř okamžitě si uvědomil co řekl a trochu zbledl.
No dobře, nechtěla sem, aby ho to až tolik mrzelo, ale vyznělo to, jako by mě miloval jenom on a já na něj kašlala. Přeci sem ho taky musela milovat, když sem kvůli němu udělala takový kraviny, jako nechat se zavřít do nějaký mlžný nekonečný díry a rozhádat si šéfa…vlastně sem ho milovala už teď, ale tak trochu sem se to bála připustit. V tomhle ohledu mi totiž pořád dělal trochu starosti Sebastian…přeci jen to byl temný a navíc temný, který byl podle všeho do mě zamilovaný…fakt prekérka…
„ Alex promiň já…já nechtěl aby to vypadalo že…že…já přeci vim, že ne…měl to být…já nemyslel…“
To jeho zmatený blábolení mě rozesmálo…jestli se vám stane situace, kdy kluka rozhodíte jenom díky smutnýmu pohledu a s nadhledem kvůli úplný blbosti, tak si to užívejte.
Zaraženě na mě vykulil oči, ale to už sem nevydržela. Se smíchem jsem si ho přitáhla k sobě a užívala si příjemného pocitu tepla, které se mi rozlévalo po celém těle…no asi to bylo z velké části tím, jak na mě zpola ležel, ale to už je detail.
„ Opravdu sem to tak nemyslel.“ zamumlal trochu přidušeně a mě po celém těle naskočila husí kůže…tak jo, nejspíš z toho jak mi foukal na krk kde jsem příšerně lechtivá, ale i tak mě jeho slova těšila.
Prudká rána a zvláštní rozeznění spadlého předmětu nás oba vylekal. Nechápavě jsme zamžourali k posteli kde ležela spadlá kytara a struny se jí po nárazu tiše třásly.
„ Měl bych si ty nohy nechat amputovat.“ zasmál se Matty a chtěl nejspíš pokrčovat v předešlé činnosti, ale s úsměvem jsem ho zarazila.
„ Co?“
„ Zahrál bys mi něco?“
Trochu vyjeveně si mě měřil, načež se upřímně rozesmál a v očích mu zasvítilo něco, čemu jsem moc nerozuměla.
„ Žádný problém.“
Vyčkávavě jsem se na něj zadívala. Prsty obemkl krk kytary a zavřel oči.
Strašně se mi líbily jeho ruce…tak fajn, zní to trochu divně, někdo by řekl úchylně, ale nemohla jsem si pomoct. Navíc se mu na pravém zápěstí houpaly nějaké pletené náramky, což se mi u kluků vždycky líbilo…takže sem mu chvíli malinko zasekle zírala na ruce, než jsem konečně trhla hlavou trochu výše a zjistila, že má zavřené ty oči.
Pomalu nechal rozběhnout prsty po strunách a já věděla, že tuhle písničku už budu navždycky milovat…Mattyho hlas se v jemném doprovodu akordů rozezněl pokojem a já přestala i dýchat…

„Jednou jsem potkal anděla, který seděl a byl zoufalý
spočinul jsem v jeho očích, on byl smutný a já byl troufalý.
Prosil jsem ho…

Anděli, půjč mi svá křídla já dám ti své srdce
půjč mi svá křídla a podej mi ruce
Já nechci tě trápit, chci být jen volný
No tak natáhni ruce a buď k tomu svolný
Tak pomoz mi můj krásný anděli…

Chtěl jsem vidět tvé oči a skrz ně poznat celý svět
vzít si tvá křídla, vyletět k nebi a zase zpět
Prosím tě…

Anděli, půjč mi svá křídla já dám ti své srdce
půjč mi svá křídla a podej mi ruce
Já nechci tě trápit, chci být jen volný
No tak natáhni ruce a buď k tomu svolný
Tak pomoz mi můj krásný anděli…“

„ Napsal sem jí včera, ale chtěla by ještě dodělat.“
„ Je krásná.“ vydechla jsem trochu přiškrceně a právě ve chvíli, kdy sem měla v plánu se rozbrečet a ulíbat ho k smrti stalo se hned několik věcí.
Matty smrtelně zblednul a s jakousi nenávistí zíral kamsi za mě.
„ Co ty tady děláš!!!“ zasyčel jedovatě a mě stačilo jediné ohlédnutí, abych věděla, že ty černé oči plné nenávisti nevěstí nic dobrého.
Oni dva se znají?!?!
„ Chci mluvit s Alex, takže si dál brnkej ty svoje milostný ódy a sbohem.“ ušklíbl se pohrdavě a vykročil směrem ke mně.
Trochu vyděšeně jsem se zvedla na nohy a chtěla začít couvat, ale Matty mě prudce chytil za ruku a s trhnutím mě zašoupl za svá záda.
„ Kliď se odtud!!!“ usykl s takovou nenávistí, která mě samotnou popravdě zaskočila.
Vyjeveně jsem zírala na Sebastianovu, vztekem zkřivenou tvář a opět sem Mattymu zaryla nehty do paže.
„ Pudu, ale jenom s Alex!!“
„ Opravdu? A zeptal ses jí, jestli s tebou chce vůbec jít?!“
„ Neprovokuj mě Heidene!!!“ ( ehm, jen tak pro srozuměnou, Matthew Heiden….zajímavý jméno co?)
„ Nebo co, utlučeš mě křídlama?“
Fajn, začínala sem být na ty dva fakt namíchlá. Hádali se jak malý kluci o hračku a mě se zrovna dvakrát nelíbilo, že tou hračkou sem já. Ne, že bych měla proti plastovým autíčkům a podobným blbostem nějakou averzi, ale posuďte sami, že na moc příjemnou situaci to nevypadalo.
Rozhodně sem pustila Mattyho paži a vystoupila ze stínu jeho zad, abych se mezi ně mohla postavit.
Oba udiveně zmlkli. Matty se na mě díval trochu vyděšeně a Sebastian zase dychtivě…si myslí, že pudu s nim? Asi upad hošík!
„ Okamžitě po sobě přestaňte štěkat a vysvětlete mi, odkud se, právě vy dva, znáte!!!“
Zachytila jsem, jak po sobě nerozhodně koukly.
„ Prostě známe.“ zamumlal Matt a pohrdavým pohledem si, když to tak řeknu, svého protivníka přeměřil.
Prostě známe? Co je to sakra za odpověď???
„ Jo? Odkud?“
„ Nemusíš vědět všechno vílo. Takže se rozluč a jedeme. Navíc máme ve tvém pokoji něco nedořešené…a něž se ustele, chtělo by to dodělat.“ zazubil se Sebastian a obdařil mě jedním ze svých sexy úsměvů.
„ Ty hajzle!!!“ zařval Matt, ale to už jeho pravačka mířila Bastianovi přímo do obličeje a jeho tělo se v jediné vteřině prosmýklo kolem mě.
Sebastian měl i přes náhlý útok dost času uhnout, ale jen bez hnutí stál a díval se, jak se mu zaťatá pěst blíží k obličeji. S roztrženým rtem sebou praštil na zem, ale po celou tu dobu nevydal ani hlásku a na jeho tváři se krom potlačované bolesti, nic nezměnilo.
„ Zasloužil sem si to.“ pokrčil rameny na otázku, kterou mi četl v očích a ještě trochu roztřeseně se postavil na nohy.
„ Tak to sis SAKRA zasloužil!!!“ zavrčel vztekle Matt a protahoval si ztuhlé prsty, které ho po úderu do Sebastianovi tváře bolely.
„ Nechcete mi vysvětlit co se tady děje?!“
Přiznávám, začala se mě zmocňovat lehká hysterie, ale koho ne, kdyby si právě dva typani, kteří mu v jednom a tom samém dni zkoumaly dutinu ústní, vyřizovali pěstmi svoje spory.
„ Teď už kromě tebe nic.“ zahučel Matt a kdyby jeho pohled uměl zabíjet, Sebastian by byl tuhej jak prkno.
Dřív, než jsem se stačila rozhoupat k dalším námitkám, vymrštil Sebastian ruku a v pevném stisku si mě přitáhl k sobě. Poslední co jsem spatřila byla Mattyho polekaná tvář.

„ Okamžitě mě pusť!!!“ vřískla sem naštvaně a prudce ho od sebe odstrčila.
Znovu jsme byli u mě v pokoji a já se třásla víc vzteky, než strachem.
„ Uklidni se já…“
Prudce sem do něj strčila.
„ Okamžitě mi řekni, odkud znáš Matta!“
„ Já…“
„ Dělej!“
Fajn, řvala sem. Řvala sem na něj div se mi nestrhaly hlasivky a byla sem ráda, že jako anděly, nás mamka s taťkou nemůžou slyšet ani vidět.
„ Nekřič na mě.“ zařval tentokrát on a mě proběhlo hlavou, že se chováme jak manželé v kritickém třináctém roku manželství.
„ Tak to vyklop ty srabe, čeho se bojíš…že tě budu nenávidět? Tak to máš smůlu…začínám tě totiž mít plný zuby už teď!!“
„ Alex…“
„ Srabe, srabe, srabe, srabe….“
„ Buď zticha!!!“
„ Způsobil si smrt jeho rodičů a pak ses mu s tim šel ještě pochlubit že jo?!?!“
O.K. asi sem se chovala hystericky a šíleně k tomu, ale věděla sem, že ještě chvíle řevu a konečně mi to vyklopí.
„ Ne, tohle na svědomí ne…“
„ Tak co, přiznej se ty hrdino poša…“
„ Chtěl sem zabít jeho!!!“ skočil mi se vzteklým zařváním do řeči a mě se udělalo mírně nevolno.
„ Cože?!“
„ Tohle nepochopíš Alex, vůbec nic nechápeš…nechápeš ani mě ani pravidla temnejch. Proto si mu nejspíš dokázala zachránit život. Neměla si to dělat a mě do dneška mrzí, že jsem neměl tolik sil, abych ti zabránil v tom se za nim přemístit. Sice si to tenkrát rozmyslel a nechtěl zemřít, ale stejně by nakonec vytuh…vůbec nic nechápeš!“
Po tváři se mu za rychlého chrlení slov kutálely slzy. Šouravým a zoufalým krokem se vydal ke mně, ale já začala vyděšeně couvat…
Tohle nebyl Sebastian se kterým jsem jako malá kamarádila…tohle byl někdo úplně jiný!
„ To…to kvůli tobě se…se podřezal…“
Vyděšeně jsem docouvala až ke zdi.
Prudký záblesk…Mattyho bledá tvář…zkrvavené ruce…nasáklé ručníky…koupelna…všude krev.
„ Proč…?“
Sebastianova tvář vypadala nezdravě bledě. Roztřesené ruce opřel o zeď, čímž mě uvěznil v jakémsi vězení, které tvořilo jeho tělo, paže a stěna…
„ Ten pitomec ani neví co všechno dokáže.“ zachraplal a mě se neovladatelně roztřásla kolena. „ Kdo by to byl řekl…smrtelník a má takovou moc!“
„ Sebastiane…proč…proč si ho chtěl zabít?!!“
Po tvářích mi tekly slzy a já myslela, že se v nich brzo utopím.
Jak jen mohl!!!
„ Tohle nemůžeš pochopit…už sem ti to řekl. Nechápeš pravidla…“
„ Di do háje s blbejma pravidlama temnejch!!“ vřískla sem. „ Já mám taky svoje pravidla a kvůli Mattovi sem se na ně vykašlala!!! A nechtěj mi nakecat, že v pravidlech temných je zabíjet někoho, kdo zemřít nechce!!!“
Rozzuřeně mě přitiskl svým tělem ke zdi.
„ Ale on zemřít chtěl sakra! Chtěl a mě dali povinnost, abych mu to trápení urychlil!“
„ Lžeš…sám si říkal, že si to nakonec rozmyslel! Nechtěl zemřít!!! Nechtěl, nechtěl, nechtěl….“
Možná až moc prudce mě umlčely jeho rty. Rozzuřeně sem se začala zmítat, ale jen zesílil stisk.
„ Nech mě napokoji!“ zasípala jsem přidušeně.
„ Poslyš, kdyby mi to neřekli tak sem to neudělal. Ne, že bych byl nějak radikálně proti, ale neměl bych práva mu jako anděl ublížit slyšíš?!“
„ A co teď? Chceš ho dodělat nebo co? Musíš splnit ten svůj pošahanej úkol?! Sebastiane…jestli se ho jenom dotkneš...“
Během vteřiny se jeho zoufalý a prosebný pohled změnil v pohrdavý.
„ Nechápu co na tom pitomci vidíš. Navíc ten váš šéf stejně nedovolí, abyste zůstali spolu…na to je pan Matthew moc důležitý!“
„ V čem?“
„ No, myslim, že to ti vílo neřeknu…zhebnout se mi moc nechce.“
„ O co ti vůbec jde?!“
Překvapeně, jako bych se ho zeptala na tu nejprimitivnější věc, pozvedl obočí, načež se protivně ušklíbl.
„ V tomhle máme bohužel s Heidenem stejný cíle…si docela na roztrhání vílo co?“
No, tak nevim jestli mě právě tohle zjištění, které sem vlastně dávno věděla, mělo potěšit! Vlastně mě netěšilo vůbec.
Taky sníte o tom, že se do vás na smrt ( a to doslova) zamilují dva kluci a pak se třeba kvůli vám porvou? Já sem právě dosnila, protože tahle situace byla fakt na dvě věci, které tu radši ani nebudu jmenovat. O.K. dalo by se říct, že někde tam hluboko uvnitř mě to malinko…MALINKO…těšilo, že sou do mě tuhý dva fakt sexy týpci, ale na muj vkus s tim bylo až moc problémů.
„ Sebastiane co na mě vůbec vidíš? S tvým vzhledem můžeš mít jakoukoliv holku na kterou si ukážeš…vždyť ani nejsem moc hezká…tak pro…“
Se smíchem přerušil moje blábolení…jo, činností, která mu šla asi nejlíp.
Popravdě, ne že by se mi líbání nějak zvlášť příčilo, navíc s někym, kdo měl Sebastianovu vizáž, ale každou hodinu tohle praktikovat s někym jinym…noo prostě nejsem žádná lehká děva!
Uměl to dobře, to se musí nechat. Fakt mi trvalo než jsem se vzpamatovala a…dobře, fajn přiznávám…s velkým sebezapřením otočila hlavu.
„ Chci tebe!“ zašeptal mi rozvášněně do ucha a mě se chtě nechtě podlomila kolena.
Nejhorší bylo, že ta hnusná schizofrenie se začala rapidně prohlubovat. Jedna část chtěla podlehnout Sebastianovi…no a druhá Mattovi.
V uších mi pořád znělo jemné brnkání strun a Mattyho hluboký hlas, ale na krku jsem cítila rty někoho jiného…
Takhle to přeci nemůžu nechat! Takhle mi hrozí tak maximálně cvokhaus a ne happyend v podobě okřídleného srdce a lásky až za hrob.
Chtěla jsem otevřít pusu a něco říct, ale z ničeho nic se mi zatmělo před očima. Jo, asi nemusim moc upřesňovat, že ne touhou, nebo milostným vzplanutím.
Všude okolo vířila šedá mlha a mě se začalo dělat špatně…

14. Kapitola „ Sliby…“

„ Ahoj Alexandro, tak znovu se shledáváme. Popravdě…doufal jsem, že už se neshledáme vůbec!“
Taky by vás takovýhle přivítání potěšilo? Já z něj byla opravdu odvařená…no muj zlý pohled ho v tom musel ujistit.
„ Taky vás ,ráda‘ vidim...co tu ksakru zase dělám?!“
Pořád sem byla trochu zmatená ze Sebastiana a pan Arellan si mě ještě, ve chvíli, kdy si chci konečně vyřešit svůj osobní život, vcucne do očistce. Nechci se tvářit nevděčně, ale tohle fakt nebylo podle mých představ.
„ Vypadá to, že ses s tou svou problematickou povahou opět dostala do nepříjemné situace…“
Problematickou povahou?!?!
Copak můžu za to, že se do mě zabouchli hned dva týpci najednou, jeden z nich je temný, druhý něco jako novodobý Anakin a vzájemně by se nejradši povraždili?!
Hej, jako v tomhle sem fakt nevině!!!
„ A kvůli komu asi!“
„ Já tě přeci nenutil, aby sis cokoliv začínala s temným andělem!“
Připadala sem si jako tlakovej hrnec…jo, jen začít pískat…
„ Kdybyste mi nevymazal Matta ze vzpomínek, nic z tohohle by se nestalo! Nemusela bych nic mít se Sebastianem, nemusela bych být jednou nohou u temných a nemusela bych být TADY!!!“
S kamenným výrazem přihlížel mému hysterčení a to mě nejspíš štvalo nejvíc…ta jeho lhostejnost.
„ Nechám tě, ať si to vyřešíš sama.“ prořízl nastalou chvíli dusného ticha.
„ Cože?“
„ Slyšelas…nehodlám ti v tvých problémech pomáhat.“
No neberte to špatně, ale čekala sem spíš zvednuté ruce, bílé světlo a ztrátu paměti…
Ne, že bych si toho z předešlého výplachu vzpomínek nějak extra moc pamatovala, ale jisté záblesky tu byly…jako třeba zakrvácený Matt v koupelně, což moc příjemný obrázek nebyl. Asi nejvíc mě mrzelo, že jsem si nepamatovala na to, co Mattyho v budoucnu čeká…
„ Takže…můžu zůstat s Mattem?“
Zachmuřeně vzdychl. Na tváři se mu objevily unavené vrásky a roztřeseně si promnul čelo.
„ Možná toho budu v budoucnu litovat, ale dám vám…jistou šanci.“
Divoce bušící srdce, které mi po celou dobu nekontrolovatelně lítalo v hrudním koši se najednou zastavilo…“ jistou šanci“.
Právě to slovíčko „ jistou“ mě znepokojilo.
„ Tím myslíte co?!“
„ Promluv si se Sebastianem.“
U všech andělů, jak do toho může být vmíchaný i Sebastian?
Dobře, když to vezmu kolem a kolem, zamíchaný do toho jistým způsobem už je…za prvé… je to muj kamarád od dětství, který by teď chtěl být něco víc. Za druhé… díky své temné prácičce chtěl zabít Mattyho, což mu v bodě jedna moc nenahrává. Za třetí…nejspíš ví co Matta čeká do budoucna a podle všeho se to domáknul právě od Arellana, protože jiná možnost, jak by se tihle dva mohli znát mě nenapadá. No a pokud všechno sečteme, znásobíme a ještě vydělíme vznikne mi guláš informací které zračí jen jediný výsledek…Sebastian mi stejně nic neřekne, poněvadž složil přísahu!
„ Já myslím, že by nebylo až tak marné se ho na jisté věci pozeptat.“ zabručel Arellan.
No…ani mě moc nepřekvapilo, že zase věděl na co myslím.
„ Ale co přísaha…“
„ Ten kluk je chytrý…chytřejší než myslíš a měl by dostat šanci, aby ti řekl všechno co uzná za vhodné.“
Ironicky sem se ušklíbla. Jo, chlapec chytrej určitě bude, ale taky je to pěknej hajzlík…
„ Když mi to neřekl do teď, pochybuji, že by s tim hodlal začínat.“
„ Nech ho mluvit a naslouchej Alexandro…třeba potom změníš názor na něj…i na Matta.“
„ A proč mi to neřeknete vy?!“
Chtěla sem být klidná, ale ta zmínka o tom, že bych mohla změnit názor na Matta mě trochu vyděsila…
„ Chci aby to udělal on!“
Nestačila jsem z úst vypustit jedinou námitku. Vířivá mlha se v děsivé vteřině zvedla a dost nešetrně nasoukala mojí duši zpět do mého těla, které Sebastian držel zděšeně v náručí…

„ Jsi…jsi v pořádku?“ vysoukal ze sebe a s neskrývanou obavou zkoumal můj obličej.
„ Nic mi není.“
Jakmile doznělo to nepříjemné škubání ve spáncích a ustoupil i ten nezvyklý pocit závratě, vyškubla jsem se mu nešetrně z rukou a sedla si na židli.
Tak jo, na posteli sice bylo docela dost místa vzhledem k tomu že mám letiště, ale potřebovala sem si s tim klukem obyčejně promluvit…a u něj slovo mluvení mělo nejspíš úplně jiný význam.
„ Co se stalo?“
„ Mluvila jsem s Arellanem.“
Viditelně ztuhl. Zamyšleně, jako by vyhodnocoval co všechno mi Arellan navykládal, mi hleděl do očí a z toho pohledu mě mrazilo po celé délce páteře.
„ Chce, abych ti to řekl, že jo?“
„ Správně, prý všechno co víš.“
Zákeřně se zašklebil. Přemítavý a možná i trochu…vždyť říkám jen trochu…vystrašený výraz byl během vteřiny pryč a jeho černé oči se mi zabodávaly až na dno duše.
„ Co je?“
„ Nechci tě urazit vílo, ale spíš bych vsázel na to, že ti mám říct všechno „ co uznám za vhodné!“, takže něco bych si s dovolením nechal pro sebe.“
Vzdorně jsem našpulila rty. Fakt mě vytáčel a ne právě málo.
„ Nemusíš mě tahat za každý slovo!“
„ Já jen aby nedošlo k nedorozumění.“ zašklebil se a z toho jeho ksichtění se mi otevírala kudla v kapse!!! Jo jasně, že jenom obrazně řečeno…přeci jen tak z hecu netahám švýcaráky po kapsách…
„ Tak dělej, neprotahuj to jo?!“
Nutno poznamenat, že trochu zblednul. Ne moc, ale přeci.
„ Nebude se ti to líbit.“
„ No tak jo.“ zamumlal poté, co ho zpražil můj, ne právě něžný, výraz.
„ Nevim kde přesně začít, ale všechno se to točí kolem Heidena a temných. Víš, jak si byla rozčílená a nechtěla věřit tomu, že jsem Matta měl zabít jenom díky tomu, že sem to dostal za úkol?! Byla to pravda! V té době jsem ještě nevěděl, že je tak důležitej. Prostě sem dělal svojí práci to je vše.
Jenže pak věci nabraly novej spád…“
„ Proč je tedy Matt tak důležitej?!“
Omlouvám se, ale prostě sem mu do tý odmlky skočit musela.
„ Nepřerušuj mě! Každopádně…je to celkem jednoduchý. Matt má v sobě jakousi sílu…ehm, popravdě nikdo neví jakou…s kterou by měl teoreticky možnost zabíjet anděly…a jiná stvoření. Sama víš, že temný nedokáže zabít temného, nebo naopak světlý světlého…navíc když zabiješ anděla čeká tě něco příšernýho a podle všeho to smrt není…Matt by měl mít v rukávu ještě nějaký fígle navíc a nejspíš si bude moct zabíjet dle libosti…
Slyšela jsi už o tom, že Arellan nějak moc často vyjednává s temnými?! No dalo by se říct, že se snaží vyvrátit válku mezi temnými a světlými.“
Tak tohle mi dokonale vzalo dech. To je přeci…nesmysl!!! Matty jako nezadržitelná vraždící mašina a k tomu ještě něco jako fantasy válka mezi zlem a dobrem…
„ Sebastiane, proč by, ale temní chtěli zničit světlé?!?! Jaký je důvod?“
„ Vzpomínáš jak sem ti vyprávěl o tom, že temní přeci jen nejsou tak špatní jak si všichni myslí? Zapomeň na to!“
Tvrdost poslední věty způsobila mrazení, které mi přeběhlo po celém těle.
„ Sebastiane co…“
„ Řekl sem snad jasně…zapomeň na to…nejsme žádní svatoušci!“
Vztekle zaťal pěsti.
Rychle jsem seskočila ze židle a klekla si k jeho nohám. Jasně, že sem mu tím nenaznačovala podřadnost!
Zmateně jsem chytla jeho ruce do svých a upřeně mu zírala do tváře.
„ Azrael je cvok!“ zamumlal.
„ Proč?“
„ Proč? Proč?! Alex, ten kretén už roky vyhlazuje světlý anděly, nebo je přetahuje na svojí stranu. Proto sem se u tebe tak z ničeho nic objevil. Někdy…sem se za tebou přišel podívat jen tak, to jo…už dávno před tím, ale to si v anděly ještě nevěřila, takže si mě nemohla vidět. On po mě chtěl, abych tě dostal k temným…nejspíš hlavně kvůli Mattovi, aby se k nám přidal taky.“
„ On…on ví o Mattovi?!“
„ Jasně, že o něm ví! Proč myslíš, že chtěl, abych se ho pokusil zabít?“
„ Ale potom…co když…“
Nervozitou a zděšením jsem nemohla ani mluvit. Vyděšeně jsem stiskla Sebastianovy prsty a pokoušela se vykoktat zmatenou myšlenku, která mě upřímně, hrozně děsila.
„ Neboj…Arellan ho už delší dobu nechává hlídat armádou světlých, takže pochybuju, že se k němu někdo dostane.“
Ulevilo se mi o tom žádná, ale i tak jsem mu viděla na očích, že jeden člověk by se tam dostat mohl. Azrael.
„ No a řekl bych, že temní o něj zatim moc sát nebudou, protože žádný extra velký schopnosti se u něj, do teď, neprojevily.“
Pokoušela jsem se všechny ty informace do sebe vstřebat a pochopit je, ale fakt sem v tom měla děsný zmatky.
„ O co Azraelovi vůbec jde? Proč tohle všechno dělá?!“
„ Nevim…je to magor toužící po moci, po vládě nad všemi anděly…já nevim Alex.“
„ Takže na Mattovi je, aby ho zastavil?!?!“
„ Arellan to tak vidí.“
Z ničeho nic se ve mně vzedmula vlna vzteku.
„ Tak proč proboha světlé nevaroval? Proč nás nechává jen tak vyvražďovat a přetahovat k temným?!“
Nebudu lhát, kdybych měla toho okřídlenýho zmetka po ruce, tak ho snad uškrtim! Jak tohle všechno může dovolit???
Nevim jak by bylo vám, kdyby se najednou ukázalo, že po klukovi, do kterýho jste zamilovaný až po uši, jde tlupa temnejch a navíc je velice malá možnost, že vám na konci tohohle všeho zůstane v jednom kuse. Ne, že bych Mattovi nevěřila, ale musela sem dát zapravdu Sebastianovi…Matty opravdu zatím neprojevil žádný extra nadání, jak likvidovat anděly a navíc, aby toho nebylo málo, ještě toho nejvyššího. Řekla bych, že rána pěstí ho od toho, aby zaklepal bačkorama nezachrání.
„ On je už varoval Alex.“ vzdychl Sebastian a sklouzl z postele, aby si mohl vedle mě kleknout. „ Sice pozdě, ale přeci…tobě to teď říkám já a budu na tebe dávat pozor.“
Nejspíš mě chtěl obejmout, nebo nevim, ale prudce jsem ho od sebe odstrčila.
„ Já nepotřebuju, abys mě hlídal Sebastiane…chci pomoct Mattovi…chci, aby někdo dával pozor na něj.“
„ Alex ty to nechápeš?“ zařval pobouřeně a značně nevěřícně, až jsem úlekem nadskočila.
„ Pokud všechno pude dobře, tedy dobře pro světlé, tak Heiden stejně nejspíš skončí v jámě pekelný, nebo na hřbitově. Bude zabíjet anděly…vraždit, chápeš?? A víš co čeká člověka, nebo anděla, když zabije jiného anděla…Alex s nim tě nečeká nic dobrýho a pokud to Mattovi aspoň trochu myslí, tak tě u sebe chtít ani nebude!!!“
Do očí mi vyhrkly slzy. Kutálely se zběsilou rychlostí po tvářích a moje mysl je nedokázala nijak zastavit.
Tentokrát jsem se obejmout nechala.
„ Alex…věříš mi? Věříš mi, i když jsem temný? Než odpovíš, něco ti řeknu…víš proč jsem ztratil důvěru a sympatie k temným? Protože jsem na vlastní oči viděl, jak Azraelovi kumpáni vraždí anděla.“
Vyděšeně jsem se mu zadívala do očí…ta bolest, která v nich byla mě bodala do srdce víc, než jsem si troufala připustit.
„ A když někdo…kdokoliv…vidí jiné anděly jak vraždí…a ještě ke všemu světlého…“ zběsile zatřepal hlavou, aby zahnal slzy, které se mu tlačily do očí.
„ Věřím ti.“
S povzdechem se usmál.
„ Nikdy bych ti nedokázal ublížit slyšíš? Přísahám že ne…a ať už budu říkat a dělat cokoliv…věř mi ano?“
Zoufale vzal můj obličej do dlaní.
„ Slíbíš mi to?“
Připadalo mi jako bych v krku měla velký knedlík.
„ Tak slíbíš? Prosím!“
„ Slibuju, že ti vždycky budu věřit.“
Jeho něžný úsměv se během vteřiny změnil v pohrdavý.
„ To vám to trvalo…sem myslel, že z těch keců chcípnu na vnitřní krvácení.“
Vyděšeně jsem se ohlédla.
Stáli tam tři temní a obličeje v kterých se zračila zprvu pochybnost, prozářily potěšené úšklebky…

15. Kapitola „ Noc s temnými“

„ Vida…Sebastian…tak tebe bych tu teda nečekal.“ zasmál se blonďák uprostřed a mě nedalo moc velkou práci uhodnout, že týhle trojce tak nějak nepsaně šéfuje.
Sebastian se zvedl ze země a jakýmsi zvláštním dotykem dlaní se s blondýnem pozdravil. Mohl být asi stejně starý jako on, ale druzí dva vypadali kupodivu o dost starší, než mi. Hnědovlasému muži po pravé straně mohlo být už přes třicet a černovlasá žena napravo určitě měla čtyřicítku za sebou.
„ Přece si nenechám ujít takovou šanci.“ zasmál se chladně Sebastian a jeho slova otřásla celým mým tělem.
Upřely se na mě čtyři páry očí a já musela pod tím náporem bojovat o každé nadechnutí. Vůbec sem nevěděla co dělat…jak mě ten prevít mohl zradit?!?!
„ Tak se do toho pustíme ne?!“ zavrčela černovláska a přeměřila si mě tak pohrdavým pohledem, až se mi udělalo nevolno. Sakra…tohle nevypadá dobře Alex…vůbec to nevypadá dobře…
„ Pustit do čeho?!“ vypadlo ze mě spontánně…no co? Proti mně stály čtyři temní s mega vražednym výrazem a já chtěla vědět jak na tom jsem. Ne že bych si chtěla počítat minuty před tim, než zhebnu, ale prostě mě zajímalo co se mnou mají v plánu.
„ Do toho tě zabít beruško, co myslíš jinýho?!“ zakrákala ta čůza a ve mně se současně zvedla vlna strachu a vzteku zároveň. Hej…na to, abych zaklepala bačkorama sem ještě příliš mladá, navíc sem dostala šílenej vztek na Sebastiana a všeobecně na všechny temný.
Rozhodně jsem se napřímila, sedět na zemi totiž nebylo při případný záchraně života to pravý ořechový a navztekaně zabodla oči do těch Sebastianových.
Nenáviděla sem ho…nenáviděla!!!
Lehkomyslně pokrčil rameny a potěšeně se zazubil, jako bych mu tím, že sem se na něho podívala, prokázala nějakou službu.
„ Slíbil sem jednomu kámošovi, že se bude moct tohohle divadýlka taky zúčastnit.“ prohodil k blonďákovi, který se potěšeně zazubil.
„ Ne, že by mi to nějak vadilo, ale starej říkal co nejmíň lidí…tak dělej, ale jestli ten kámoš jenom cekne, tak ho osobně zabiju, jasný?!“
Sebastianovi se na tváři usadil prazvláštní úsměv.
„ Neboj…ten bude mlčet jako hrob.“
S potutelným úšklebkem mi věnovala malou poklonu a nechal mě napospas třem temným, kterým jsem se neměla šanci ubránit.
Proboha pro koho to šel? Přece nemůže přenést Mattyho, aby viděl jak umírám?!?!
Napadla mě zoufalá, ehm velmi zoufalá, myšlenka.
Na nic sem nečekala a vložila do přemístění tolik síly, kolik jsem jen byla schopná.
Nic…v přenosu mi bránila přesně ta samá síla, která mi nedovolila přenést se za Mattym, když mě tolik potřeboval.
„ Jen šetři síly andílku…“ ozval se posměšně blonďák a mě se neovladatelně rozbušilo srdce a roztřásly nohy. V jediné děsivé vteřině jsem si uvědomila, že právě zírám do očí svým vrahům…vyděšeně jsem se přitiskla k hraně stolu a cítila jsem, jak se mi v němém děsu chvějí i křídla.
„ Když nebudeš moc velká hysterka, tak to možná nebude ani moc bolet.“
Velká hysterka??? Tak to bych chtěla vidět jí, jak se jen tak nečině nechává zabít a nevydá u toho ani hlásku…já sem teda hysterickej řev plánovala a to dost hlasitej, aby to dolehlo do oušek nejlépe Arellanovi…přeci mi někdo musí pomoct!!! Musí…!!!!
Přes stažené hrdlo se mi ozvalo něco jako zasýpání…v krku sem měla příšerně sucho a srdce mi bušilo tak hlasitě, že sem ho cítila až ve spáncích. Upocenýma rukama sem nahmatala první co mi padlo pod ruku na psacím stole a vyděšeně tu věc natáhla před sebe v chabé sebeobraně. To kružítko sice vypadalo ostře, ale pokud se mi nepovede zarazit ho jednomu z nich do oka, tak je mi celkem na nic!!! Trojitý smích mě v tom ujistil…
Černovláska se z ničeho nic vymrštila a křídla jí obklopila zvláštní namodralá záře…pravé křídlo prudce proťalo vzduch a mířilo přesně na mě…
Se zaječením jsem se vrhla k zemi a sledovala, jak mi do obličeje míří stovka ostrých třísek, které vylétly ze stolu, který byl nyní přeťat na dvě poloviny…
Dohajzlu!!!!

* * * * * * * * * *

„ Kde je Alex?“ vystartoval sem hned poté, co se uprostřed pokoje, zhmotnil ten temnej zmetek.
Sebastian vypadal nezvykle pobledle.
„ Musíš jít se mnou, za Alex přišli tři temní a chtěji jí zabít, musíme jí pomoct…ty jí musíš pomoct.“ vychrlil ze sebe a mě dalo práci rozeznat slovo od slova.
Zatrnulo mi po celé délce páteře…buď má pravdu, nebo mě chce zavléct k temným, kde žádná Alex není a prostě mě přivede jen na popravu…trochu mě vyvádělo z rovnováhy, že tím popraveným, bych byl já.
„ Proč by asi chtěli jít po Alex.“ zamračil sem se.
Sebastian vzdychl a prudce se mnou zatřásl.
„ Musíme jí pomoct slyšíš? Já nelžu…dělej, než bude pozdě.“
Přesně ve chvíli, kdy řekl dělej, než bude pozdě, mi cosi řeklo, že ti temní tam nejspíš jsou, ale oni i Sebastian čekají jen na to, jak se mě co nejrychleji zbavit…

* * * * * * * * * *

Dřív než se mohla zase rozmáchnout prudce jsem vystartovala…
Pokud jsem si správně všimla, oba dva temní jen tak nečině přihlíželi, jak se jejich přítelkyně snaží a netečně se opírali o skříň.
Byla to otázka necelé vteřiny, než mi došlo co musím udělat.
Tady v domě, spíše v mém malém pokoji, jsem určitě víc zranitelná, než když budu čelit třem temným v otevřeném prostoru.
V duchu sem zaklela, když jsem si všimla, že okenice je pevně zavřená…ale ta temná přeci použila k útoku křídla…!!!
Už jste zažily pocit, kdy jste z ničeho nic postaveni před úkol, který nesmíte pokazit, ale vlastně jste ho ještě nikdy nedělali? Jo, měla sem jen jeden pokus…kdyby to nevyšlo asi bych jim ušetřila práci, ale když to vezmu kolem a kolem…ti machři v televizi taky přeci proskakujou sklem a nic moc to s nima neudělá…
Všechny tyhle na hlavu postavený myšlenky a teorie my prolétly hlavou, až nebezpečně rychle. Prudce jsem roztáhla křídla a jejich špičaté konce namířila proti dvojitému sklu.
Musí se to povést!! Musí!!!!
Koutkem oka jsem zahlédla, jak sebou všichni tři vyděšeně trhli.
Prudce jsem přitiskla rozechvělá víčka a čelila dalšímu průběhu událostí z podivného ticha a tmy. Veškerou svojí sílu a myšlenky jsem soustředila před sebe, kde má křídla prořezávala vzduch.
Třeskot skla mě přinutil otevřít oči. Malé skleněné úlomky se rozlétly daleko přede mě a mé tělo mířilo přímo do nich.
Těsně po mém, nejspíš velmi efektivním, průletu oknem jsem roztáhla bílým světlem obalená křídla a prudkým máchnutím vzlétla k obloze.
Čerstvý vzduch mi vehnal do očí dlouho potlačované slzy, ale nemohla jsem si vydechnout …cesta z mého pokoje byla volná a temní se nejspíš jen tak nesmířili s tím, že jsem jim pláchla. Vzteklý řev za mými zády mě v tom každopádně utvrzoval.
Zřícenina…
Prudce jsem se vznesla do vzduchu…výš a výš…ke hvězdám…ne že bych se jim na některý třpytivý krasavici chtěla schovat, přeci jen nejsem galaktický stopař, ale už dávno jsem zjistila, že z čím větší výšky se pouštím k zemi, tím větší naberu rychlost.
Všichni tři se vydali za mnou a nerada to přiznávám, ale docela rychle mě doháněli.
No Alex…skončila doba na hrdinství…
S vyděšeným trhnutím jsem si přitiskla křídla k tělu a střemhlavým pádem jsem se pustila k zemi.
Nemyslete si, že jsem se nepokusila i během tohohle blbnutí, kterýmu by se mohlo říkat let alá Potterovo Vronského finta, přemístit. Pokoušela, ale jelikož jsem se stále vyšší a vyšší rychlostí řítila na tvrdý zdivo rozpadlého hradu, lze usoudit, že se mi to nepovedlo.
S velkým úsilím jsem znovu roztáhla svoje bílý kamarády. Nebylo to nic lehkého díky vysokému odporu větru, ale po chvilce snažení jsem dosáhla určitého zpomalení a s roztaženými křídly jsem sklouzla po větru až ke zřícenině.
S tichým zašustěním, které se ozvalo a mokrým obličejem jsem pod nohama nahmatala tvrdý kámen.
Tahle situace byla hodně špatná, co si budeme nalhávat. Nikde jsem neviděla žádné východisko…žádnou skulinu, jak z tohohle zápasu vyjít se zdravou a neporušenou kůží. Přenést jsem se nemohla, utéct taky ne a že by mi někdo pomohl…tak tuhle naivní myšlenku jsem zavrhla už při demolici mýho stolu…
Tři černé postavy se až neskutečně rychle blížili ke mně a vzduchem se nesl tichý svist a šustění jejich křídel…
Kousek od mě zazářilo slabé bílé světlo…Sebastian se vrátil…

Vyděšeně jsem vytřeštila oči. Tak přeci jen to udělal…přivedl ho!
Matt nevypadal vůbec zmateně. S tvrdou a napjatou tváří obhlédl situaci.
Všichni tři temní přistáli na zídce kousek ode mě a do noci jim zářila modrem obklopená křídla.
„ Toho si sem tahat neměl.“ zavrčel vztekle blondýn.
Na Sebastianově tváři se usadil zvláštní škleb.
„ Myslim, že je tu zcela nezbytný. Navíc by od vás chtěl něco slyšet…“
Pokoušela jsem se z Mattovi tváře vyčíst cokoliv, co by mi objasnilo nastalou situaci, ale jeho chladný a tvrdý výraz, zbaven jakýchkoli emocí nevypovídal vůbec o ničem. Dokonce se nedíval ani na mě. On i Sebastian věnovali veškerou pozornost temným.
„ Takže Bastianek drží přeci jen se světlými.“
„ Copak tě vede k takovému přesvědčení Margaret?“ protáhl líbezně na tu temnou čůzu co mě málem připravila o život a posměšně se zašklebil.
Tak teď už sem byla zmatená úplně. Buď ten prevít přebíhá z jedné strany na druhou, asi tak jak se mu to právě hodí, nebo drží s jednou, ale má všechno perfektně naplánovaný tak, aby si nikdo nebyl jistý…
„ Je to pravda?!“ sykl z ničeho nic Matt a oči se mu zúžily neskrývanou nenávistí.
Zmateně sem těkala z jeho tváře k temným a fakt neměla páru o co tady běží. Ostatní nejspíš věděli…
„ Je ti líp bez nich, abys věděl.“ zašklebil se blondýn a mě připadalo, že každou chvíli si vytáhne odněkud z kapsy cigárko a ležérně si s otcovským výrazem zapálí. Asi bych měla přestat koukat na televizi, pak z toho i v krizových situacích blbnu.
Postřehla sem jak Matty vztekle zaťal pěsti a žíly na krku mu nebezpečně vystouply.
„ Drž hubu!“
„ Prokázali sme ti službu, kterou nám teď můžeš oplatit kamaráde. Přidej se na naší stranu.“
„ Řekl sem drž klapačku.“
Blonďák se ušklíbl. „ Proč jít proti nám, když můžeš jít s námi? Po světlých už brzy stejně nezbude ani prach, navíc tě budou omezovat…s námi budeš volný…“
„ Zmlkni!!“
„ Bez okovů a zábran.“
„ Drž už tu svojí klapačku!!!“ zařval Matt a nebýt Sebastianovy ruky na jeho paži nejspíš by se na blonďáka vrhnul zřícenina nezřícenina.
„ Láká tě to, to nepopřeš.“ mumlal mírně podlézavě temný.
V Mattym se dělo něco zvláštního. Touha po svobodě se tloukla s touhou po pomstě.
„ Který z vás zabil mé rodiče?!“
Ta tiše zašeptaná věta mi bodla do těla jako nůž…proto ta pomsta…proto ten vztek.
Blondýn se na malý okamžik zatvářil trochu křečovitě.
„ Poslyš timhle by ses neměl…“
„ Tak kdo?!!!“
„ My tři.“ prolomil ticho postarší muž a pobavený úšklebek mu prozářil celou tvář.
„ Drž klapačku Mariane.“
Tak tohle bylo silný kafe. Klepala sem se na zídce a cítila, jak mi po zádech stéká stružku ledového potu. Byla jsem připravená na ledacos, ale tohle…
Matty vypadal, že se co nevidět vytrhne Sebastianovi z rukou a vlastnoručně všechny tři temné zabije.
„ Uklidni se.“ šeptal mu neustále Bastian do ucha, ale zjevně to moc nepomáhalo.
„ A Alex chcete zabít proč?“
Všechny pohledy se přemístily na mou maličkost.
„ Máme rozkaz, navíc by tě v budoucnu jen rozptylovala a odrazovala.“ zasmála se Margareta a mrkla na mě rádoby laškovně.
Jo, tentokrát sem zaťala pěsti já. Dostala sem neovladatelnou chuť tohle všechno skončit a tu přemilou paní vyřídit jako první.
„ Vlastně nevidím důvod, proč to nedokončit hned teď.“
Nečekaně a přes hlasitý výkřik protestu ze strany svého vůdce se na mě vrhla. Nestačila jsem dostatečně rychle uskočit a vlastně jakkoliv zareagovat.
Ostrá bolest mi projela celým pravým křídlem. I přes slzy jsem si uvědomila, že ve vzduchu poletují bílá peříčka obarvená čerstvou krví…mou krví!
Stále s křikem jsem dopadla na kolena. Téměř celá dolní polovina pravého křídla byla pryč a horní se pomalu zbarvovala do šarlatova.
Můj křik se smísil s křikem někoho jiného...a ten byl mnohonásobně bolestivější než to, co se mi doposud podařilo vydrat z hrdla.
Polekaně jsem zvedla hlavu a přes mlžnou clonu spatřila Mattovo tělo, obklopeno stříbrným světlem.
Musel se vytrhnout Sebastianovi, protože byl napůl cesty ke mně. Jeho bolestivý křik se nesl po zdech celé zříceniny a já dokonce zapomněla na nesnesitelnou bolest, která mi sužovala už polovinu zad.
Matt prudce klesl na kolena a v jakési šílené křeči se zkroutil do klubíčka. S hrůzyplným výkřikem sebou škubl opět do kleku a ze zad mu vystřelila obrovská křídla…rudá…jako krev!
Ve tvářích temných se objevil nehraný úžas a nejspíš i něco jako bázeň.
Matt prudce oddechoval a po tváři mu stékaly perličky potu, mísící se s několika slzami a slepenými černými vlasy, které měl spadlé do obličeje. Opatrně roztáhl křídla a křečovitě stahoval tvář, jak se mu hlavní klouby víc a víc ohýbaly.
Pozvedl tvář a v té neprostupné tmě zažhnul pár červených očí. Neznámých…cizích, které nepoznávaly nic a nikoho.
I přes celkový šok, jsem musela zasténat pod novým přívalem bolesti, čímž sem na sebe upoutala jeho pozornost.
V těch rudých propastích se najednou objevil jakýsi náznak něhy, který brzy vystřídal vztek a nenávist.
Matt, nebo spíš to, co před chvílí bylo Mattem, se zvedl a jeho oči spočinuly na Margaret. Kolem křídel mu nečekaně vzplálo červené světlo a se svistem proťalo vzduch dřív, než stačil kdokoliv zareagovat.
Oba špičaté konce se v chladném opovržení zabořily temné do hrudi.
Margaretiny rty se pohnuly v němém úžasu, jakoby nemohla pochopit to, že na ní někdo zaútočil a nohy se jí podlomily…byla mrtvá!
Zděšením mi vyhrkly do očí slzy. Matt…můj Matty právě chladnokrevně zabil člověka…hůř…anděla…

16. Kapitola „ Rudá jako krev“

Rudé oči se otočily ke zbývajícím dvěma temným, kteří nebyli schopni slova, či jakéhokoliv pohybu. Zaraženě zírali na svou mrtvou společnici, která ležela na úzké zídce v kaluži vlastní krve…ne! Na pravém hrotu křídla to nebyla její krev, ale má!!!
Zděšeně jsem se začala drápat na nohy, ale stačil jediný Mattyho pohled, abych opět klesla na kolena.
Nebudu si hrát na žádnou hrdinku, protože z toho kluka šel fakt strach. Když se na holku podívá kluk, do kterýho je tuhá, ale místo zaláskovaných zornic uvidí sytě červený a napůl šílený pohled, přeci jen jí to trochu vyděsí.
„ Matte…“
Nejspíš to zašeptání zaslechl, ale jeho kroky a další myšlenky již směřovali ke zbývajícím temným.
Čekala nás další krev…
Zděšeně jsem se podívala na Sebastiana.
„ Nemůžu mu pomoct.“ zamumlal a přikrčeně došel až ke mně.
„ Já vám, že ne…nemůžeš jako temnej zabít temného.“
„ Teoreticky můžu, ale…“
Vzduchem se rozneslo další zasvištění křídel. Matty se bez sebemenší námahy oběma párům křídel vyhnul a tentokrát zahájil útok sám.
„ On to nechtěl.“ dokončil s pozdržením větu a zamyšleně si Matta prohlížel.
„ Takže stojíš s námi?“
„ Stojím s tebou.“ zabručel a já opravdu nevěděla co si o té odpovědi myslet.
Mattovi se vydralo z úst vzteklé zasyčení. Na pravé tváři měl krvavý šrám, který mu uštědřilo blonďákovo křídlo. Hned mi bylo jasné, že to byla osudová chyba. Samozřejmě, že ne pro Matta, ale pro toho kluka, co mu to udělal.
Tmu prozářilo rozmáchnutí rudých křídel a srazilo se s krkem temného.
Tolik sem si přála, aby to byl poslední výkřik v té hnusné noci…poslední krev kterou uvidím, ale teď mi připadá, že jsem byla příliš naivní.
Blondýnovo tělo spadlo na kraj zídky a v nastalém doznívajícím tichu se rozlehl tlumený dopad něčeho těžkého, co spadlo z velké výšky.
Příliš jsem nerozeznávala co se v té tmě děje, ale modrá pohasínající křídla a ten podivný náraz mi dokázaly zvednou žaludek.
Vyděšeně jsem si přitiskla dlaně na uši a pokoušela se trochu sebrat, ale nešlo to.
Sebastian mě pevně objal a přitiskl svou tvář na mou. Oba, jsme je měly umáčené od slz, ale ani jeden jsme nedokázali odtrhnout oči od těch rudých křídel, které se s tichou chladnokrevností blížily k poslednímu z temných.
„ Ty seš zrůda.“ zasýpal Marian a vyděšeně klopýtal po úzké zídce, couvajíc před Mattym.
„ Můžeš hádat, kdo jí ze mě udělal.“
„ Skončíš v pekelných plamenech!“
„ Jako my všichni.“ zachrčel nenávistně a vyděšená tvář byl ten poslední výraz, který si temný uchoval na tváři, než jeho duše a život opustili tělo. Nebránil se, možná to ani nestihl…jeho tělo padalo do černočerné propasti a zarazilo ho až kamenné nádvoří…náraz…tiché křupnutí.
„ Matte…“
Matty dopadl prudce na kolena a jeho zády otřásly vzlyky.
Pokoušela jsem se vytrhnout Sebastianovi z náruče, ale pevně mě přitiskl zpět k sobě.
„ Mat…“
Hlasitý výbuch nad našimi hlavami a následná vlna horkého vzduchu mě přitiskla pevněji ke kamenné zídce a způsobila nesnesitelnou bolest v mém zraněném křídle.
V uchu, jsem zaslechla tichou kletbu, kterou Sebastian vypustil z pusy. Oči jsem měla ještě zalité slzami, ale ani to mi nezabránilo ve spatření tří osob, které se zhmotnily nad našimi hlavami.
Sakra tohle mělo už dávno skončit…jakej pošuk nám chce zase ničit život?!
Do ticha se ozval hlasitý potlesk prostředního muže, který se mi ostře zařezával do těla a v té chladné noci připomínal jediného diváka, který tleská konci představení, ač je sál přeplněný lidmi.
„ Působivé hochu.“
Vyděšeně jsem pohlédla na Matta, který se pomalu napřímil a pohasínající oči i křídla mu opět zažhnula rudě. Tváře měl ještě mokré od slz, ale neotřel je. Chladně a odhodlaně si příchozího prohlížel a mě neušlo, že pěsti má zatnuté a nepatrně se mu chvějí.
„ Neměl jsem v plánu se s tebou dnes setkat, ale znáš to, náhoda je blbec‘.“
Nepatrným pohybem křídel se přenesl před Mattyho a na tváři mu hrál rádoby otcovský úsměv. Vypadalo to jako obdiv…hrdost…hrdost nad tím, že Matty zmasakroval tři temné…
Dva temní co příchozímu stáli po boku se snesli na zídku přímo k nám…jeden napravo vedle Sebastiana a druhý nalevo ke mně.
„ Co ode mě chceš?“
Z Azraelových úst se ozvalo káravé zamlaskání.
„ Proč ten ostrý tón chlapče? Navíc proč bych od tebe měl něco chtít? Chci ti něco nabídnout…“
„ Výměnou za co…“
Nejvyšší temný se pobaveně zasmál.
„ Myslí ti to, to se musí nechat.“
„ Tak se vymáčkněte!!!“
Zarážel mě ten lhostejný a přitom útočný tón, který Matty měl. Nezračila se v něm žádná emoce, ať kladná nebo záporná. Byla to jen hluchá ozvěna a chlad…
„ Chci ti nabídnout svobodu…přidej se ke mně já ti slibuju, že budeš mít vše po čem tvoje divoké srdce prahne. Sám víš, že je v tobě něco víc než v normálních andělech…taky už možná tušíš co a proč…“
„ Tak to nemám ani páru!“
„ Ale no tak Matty, nebudem si hrát na hlupáky…ty opravdu nevíš, kdo byla tvá matka a tvůj otec?“
Mattyho přimhouřený pohled mě utvrdil v tom, že předtím mluvil pravdu…nikdo z nás neměl tušení o čem to Azrael mele…
„ Věříš na démony?“
Tohle mě zarazilo…hodně. Z ničeho nic, jsem si vzpomněla na celý rozhovor s Arellanem, který jsme měli v tom divnym mlžnym světě…démon. Jediný co mě v týhle absurdní situaci napadlo, byla věta „ Tak tohle je hlína“…což mi přišlo fakt nevhodně zasazený do týhle chvíle.
„ Tvůj otec byl anděl a matka démon…cožpak jsi to nevěděl? A právě to jsi ty…anděl, který má více z démona, než z anděla…proto si před chvílí tolik toužil po jejich smrti, proto ti dělalo takové potěšení cítit jejich krev a vidět jejich zděšené obličeje…a já ti tohle všechno můžu dopřát Matte…tolik krve a duší, kolik si jen budeš přát…“
„ Držte hubu.“ zařval Matty a s dlaněmi na uších vysíleně padl na kolena…cítila jsem v něm, že je to pravda…všechno co Azrael řekl…chtěl prolévat krev!

Celá tahle noc mi už připadala strašně zdlouhavá.
Nechci si nijak moc stěžovat, ale během jedný hodiny málem přijít o život, vidět, jak ze zad kluka, kterýho mimochodem miluju, vystřelujou rudý křídla a koukat na to, jak si hraje na smrťáka…to není zrovna něco, co musim mít denně.
Celá pravá polovina zad i se zbytkem křídla mě ukrutně bolela a to i přes to, že mysl se zabývala úplně něčím jiným.
Azrael se stále vznášel kousek od Matta a vypadal na to, že jen tak roha nevezme.
V Mattyho nitru bylo plno rozporuplných pocitů a mě děsila každá uplynulá vteřina jeho nerozhodnosti. Jakoby s velkou námahou, strčila ruku do kapsy a cosi z ní vytáhl. Prudce tu věc stiskl v dlani a zavřel oči.
Srdce mi bušilo snad ještě zběsileji, než před tím.
To je ten hakysák…ten co sem mu poslala, když už sem nevěděla jak ho rozptýlit…
Vzduchem se rozneslo vzteklé zařvání a Matty se prudce odrazil nohama od zdi. Rudá křídla mu krvavě zářila a děsivou rychlostí mířila přímo na nejvyššího temného.
Víc jsem toho ovšem neviděla, jelikož v tu samou chvíli se nižší temní rozhodli, že si to pro změnu rozdaj s náma.
Sebastianova pohotovost byla o hodně rychlejší než moje. Prudce jednoho z andělů, samozřejmě toho co stál blíž k němu, nakopl, čímž našetřil čas, aby mohl pomoct mě…snad ani nemusim přílišně naznačovat kam to ten temnej „chlap“ i když teď už by se dalo polemizovat, schytal.
Vyděšeně jsem zaječela a poslepu uskočila dozadu. Jo, správně…pořád jsem seděla a skákání vsedě je fakt stylovka!
Křídlo toho temného se zarazilo o kámen jen kousek od mé levé nohy.
Sebastianovi, který mi šel právě na pomoc, jsem prudce narazila do nohou. Vyděšeně zavrávoral, roztáhl křídla a jediným máchnutím se dostal do vzduchu…temný, co mi chtěl ukrátit čekání na cestu do záhrobí, vylétl za ním. Nejspíš sem mu nedělala těžkou hlavu. Jeho přítel už se pomalu a s tichými kletbami zvedal ze země a i když byl pořád lehce handicapovaný, na jednu malou holku bez křídla přeci jen stačit musel.
Vyděšeně jsem se podívala po Mattovi.
Byl uvězněn spolu s Azraelem v jakési světelné kouli a chvílema nebylo poznat kde začíná Matty a kde nejvyšší temný.
Arellane kde sakra seš?!
Znovu jsem obrátila pozornost na temného, což bylo dobře, protože nedívat se na někoho kdo vás chce zabít není právě nejpraktičtější.
Se škodolibou radostí mě nechal vstát na roztřesené nohy, přičemž mi připadalo, že mám záda v jednom ohni. Teplá krev mi pomalu stékala ze zraněného křídla po nahých zádech a já bojovala se strašlivou nevolností. Slabost mi pomalu prostupovala celé tělo a já věděla, že dřív nebo později omdlím…nebo zemřu, což bylo v mé situaci pravděpodobnější.
Vystrašeně jsem kladla jednu nohu za druhou a couvala od tý zrůdy, který zářily křídla nebezpečným modrým světlem.
Pořád sem tomu nemohla uvěřit…zemřu…ještě několik málo kroků, mávnutí křídel a nebudu…
Smrtelný skřek po našem boku mnou otřásl, jak náraz vichřice.
Temný naposledy mávl křídly a mrtvý spadl do tmy pod ním.
Chtělo se mi křičet radostí…Sebastian to zvládl…zabil ho a teď pomůže i mě…ale úsměv mi zamrzl na rtech.
Temný naproti mně se radostně ušklíbl a pozoroval Sebastiana, kterému tekla z boku krev a jen tak tak se držel ve vzduchu.
„ Myslim, že už to skončíme…“ zazubil se na mě a napjal křídla.
Nedokázala jsem se pohnout. Úsměv tmavé postavy přede mnou mě zarážel stále víc do země a já věděla, že to co mi hrozilo celou noc se přeci jen stane.
„ Alex…Alex nééé!!!“
Modré světlo se začalo obloukem přibližovat…bylo stále blíž a blíž a já věděla, že je to moje propustka…někam…nejspíš ne do nebe ani do pekla, ale někam jinam, kde se možná shledám s těmi mrtvými temnými, které Matt pozabíjel.
„ Aleeex.“
Tmavá postava mi zahalila výhled na modré světlo, které bylo jen necelý metr od mého těla. Dotyčný vykřikl, když se mu ostré hroty zaryly s lačností do těla.
Postava mi těžce spadla do náručí.
„ Sebastiane…“
V krku mě rdousil obrovský knedlík, který nešel spolknout.
„ Sebastiane.“
Jeho zkrvavená tvář se mi rozmazala pod přívalem slz…slaných a hořkých…tak hořkých, jak ještě nikdy nebyly.
Ruka se mi chvěla, když jsem mu pokládala dlaň do míst, kde jsem tušila srdce…
„ Sebastiane prosím…prosím!!!“
„ Sebastiane prosím.“ opičil se po mě temný a nanejvýš pobaveně si prohlížel, jak drtím Bastiana v náručí.
Mé zdravé křídlo prudce proťalo vzduch a se slzami v očích jsem sledovala, jak se zarazilo přesně v jeho srdci…které přestalo bít stejně jako to Sebastianovo…

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla…slzy mi bez přestání putovaly po tvářích, až dolů po bradě a v tichu dopadaly na mrtvé tělo, které jsem stále svírala v náručí.
Kousek ode mě vytrysklo jasně červené světlo. Netečně jsem zvedla hlavu…tak divně…pomalu a s jakousi lhostejností.
Studený vítr mi nepříjemně chladil tváře i oči, ale nevadilo mi to…stejně jako tenkrát jsem cítila mateřídoušku, ale i v té chvíli jsem věděla, že nic už nebude jako tenkrát…nikdy!!
Tmavá postava muže spadla z té několika metrové výšky na hradby a druhá jí s trhavým mácháním obou křídel následovala. Bylo vidět, že jsou oba ranění, ale nedokázala jsem odhadnout, kdo je kdo.
Možná jsem ani nechtěla…
Připadalo mi věčnost, než muž, který stál na nohou něco udělal…
Znovu jsem měla před očima rudá křídla, která se snesla na ležícího…nejvyššího temného…

Pokud hledáte šťastný konec, tak ho nehledejte…i když…možná jen z části.
Matty totiž neměl dost odvahy…nebo možná jen nenastal ten správný čas…Azrael přišel sice o to nejcennější co jako anděl měl… ale Matt ho nedokázal zabít.
Poté co temného připravil o obě křídla…Azrael zmizel…nevím jak, ale pamatuji si Mattyho skrčenou postavu, jak stojí na hradbách, křídla i oči mu pomalu pohasínají, ale stojí sám.
Po několika minutách došel až ke mně.
Vyčerpaně poklekl před mě a Sebastina…nebo spíše Sebastianovo tělo a z očí mu tekly slzy.
Oba jsme tenkrát brečeli…za kluka, kterému už nebylo dovoleno dýchat a moje roztřesené paže ho svíraly v náruči…za světlé anděly, kteří zemřely a budou umírat …a možná i za ty temné, kteří leželi mrtví pod hradbami…
Nevím co se dělo potom. Před očima se mi zatmělo a poslední co jsem viděla, byla Mattova tvář a jeho oči, které na mě upřeně hleděly…s láskou.

„ Kde je Sebastian?“ zašeptla jsem tiše, hned poté co jsem otevřela oči.
Matty seděl na posteli a jemně mi svíral ruku.
„ Doma…přenesl jsem ho…přenesl jsem ho k rodičům.“
Po jeho slovech jsem opět nedokázala polknout. V očích mě začaly pálit slzy a já cítila, jak se ve mně všechno to nahromaděné napětí uvolňuje a vyplouvá na povrch.
Prudce jsem vystřelila do sedu a padla Mattymu okolo krku.
„ Alex…“
Jeho pevné obětí mi skoro bránilo v dýchání, ale za nic na světě jsem z něj nechtěla utíkat.
„ Byl tu Jan.“ zašeptal a já ihned poznala, že nenesl žádnou dobrou zprávu.
„ Co říkal.“
„ On je…Arellan je mrtvý.“ zašptal a přesně v té chvíli jsem si uvědomila, že dnešním bojem všechno teprve začíná. Ať už je Azrael schopný boje nebo ne…ostatní temní jsou!

Epilog

Čekají nás zlé časy. Cítím to…možná až příliš zřetelně. Pořád mám před očima tváře těch temných, Azraela, který je stále naživu, Mattyho a jeho krvelačný výraz, když se v něm probudil démon…také Sebastiana…a to člověku stačí, aby věděl, že se všechno změní.
Věřím Mattovi…zvládne to…ale za jakou cenu?!
On nemá strach. Pořád je mezi námi to zvláštní citové propojení, proto to můžu říct s takovou přesností, ale ve mně je. Narůstá s každým uplynulým dnem. Narůstá ve mně i teď, kdy mu ležím nahá v náruči a to neuhasitelné štěstí mi pořád proudí celým tělem.
Jenže proč se bát zítřků, když ani nevím, jak dopadne dnešek…
Možná máte v hlavě spoustu nezodpovězených otázek…ano já také…
Léto pomalu končí a my se s Mattym snažíme žít normálně…obyčejně…ale nás už v životě nic obyčejného nečeká.
Některé rány zůstanou navždy nezaceleny…jako mé křídlo, kterého mám jen polovinu…nebo Mattyho jizva na tváři…ale největší jizvy máme v srdcích…

Už věříte v anděly? V překrásné bytosti s bílými křídly, které nad vámi drží stráž a dělají vám společnost v temných nocích, kdy je vaše duše nepokojná a osamělá? Nevěříte? Měli byste. Protože já jsem jedním z nich. Ano, byla jsem smrtelníkem, ale něco, co nechápu, mi dalo sílu...sílu a moc...ale také zodpovědnost. Jsem tu, abych chránila výjimečné lidi...lidi, kterým se nesmí nic stát a kteří věří. Nepleťte si však víry. Jsou lidé, kteří věří v boha a lidé, kteří věří v nás...anděly.