Lips(5)

Jenny:

,Tak kam teď? Musím se někam schovat.,´ spřádala jsem plány, jak se pobavit. ,Už vím, otevřu okno, dám tam kousek látky, jako že jsem vyskočila a pak se schovám někde tady v pokoji,´ uzrálo mi v hlavě.
Za pět minut jsem už byla schovaná ve skříni a okno bylo dokořán. Přiběhl, zastavil se u okna a koukal dolů.
„To je blázen,“ slyšela jsem ho, jak si šeptal. Najednou se ozvaly sirény. Poplach. ,To jsem moc nedomyslela,´ řekla jsem si, když se chytil za hlavu a už chtěl vyběhnou z pokoje a jít mě hledat.
„Stůj prosím tě!“ křikla jsme na něj. Zastavil se, v obličeji se mu zračila úleva, ale taky vztek.
„Ty si dobrá!“ vyjel.
„Děláš si ze mě srandu a já se o tebe bojim!“
„Já nechtěla…Nemohla jsem přeci vědět, že začnou troubit na poplach.“ Bránila jsem se.
„Neměli bychom se co nejdřív dostat na Základnu?? Jestli se něco děje, tak musíme být u toho.“ Probral se jako první.
„Jo to máš pravdu.“ Rychle jsme se obuli, nasedli na jeho motorku a jeli co nejrychleji na Základnu.
„Co se tu děje?“ seskočila jsem z motorky, ještě než zastavil.
„Ty si ale blázen, mohlo se ti něco stát!“ kroutil hlavou Nik.
„To je jedno, rychle musíme k Lipsovi,“ odbyla jsem ho.
„A kde máš ten…hm…motor?“ zeptal se, kdyby to nebyla vážná situace, tak bych se na místě složila smíchy. Tehdy jsem však odvětila:
„Už je tu. Cítí že ho loď potřebuje, že ho potřebuju já, tak je už v Lipsovi a čeká na nás. A pojď už! Víš že spěcháme.“
„Dyť už du,“ slyšela jsem, jak si zabrumlal. Přiběhli jsme k Lipsovi, kde postávala moje celá posádka. Tj.: Luca, malá přívětivá černovláska, Sam, můj druhý nejlepší pilot, taky Jane, tu moc nemusím je panovačná a myslí si, že je nejlepší. Pak je tu ještě Frank, můj nejlepší kamarád a to je vše. Všechny jsem pozdravila a představila jsem jim Nika. Jane mě úplně zaskočila, když se na něj vrhla, políbila ho před všemi a začala žvatlat:
„Ty můj broučku, jak dlouho sme se neviděli, co? Jak se pořád máš? Chyběla jsem ti, co?“ zůstala sem stát, z obličeje se mi začala ztrácet barva. Zato Nik začal nachovět a ošívat se. Jenže Jane se ho držela jako klíště. Nakonec ji až hrubě odstrčil.
„No ahoj. Co ty tu děláš?!“ řekl otráveně.
„No co asi miláčku? Lips je skoro můj,“ řekla tím svým pištivým hlasem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona si přivlastňuje moji loď?!
„Můžeš toho žvanění a vychloubání nechat Žaneto?! Nejsem na to zvědavá, jak se předvádíš. A to oslovování si nechte na doma,“ řekla jsem co nejchladněji a schválně jsem použila jméno Žaneta, protože ho nemá ráda. Pak jsem se otočila na zbytek posádky, tvářící se zaskočeně.
„Tak lidi, co se děje? Budeme muset startovat? Už je tu Aspic?“
„Ne, není,“ odpověděla mi Luca.
„Přišlo něco z Vesmíru, máš jít za velitelem,“ dokončil za Lucu Sam.
„Jo, už du. A kde bude, to vám neřekl?“
„Bude ve věži,“ řekl Frank a podíval se na mě pohledem, který se mi propaloval do kůže a jakoby jím říkal: co si to s ním dělala? Raději jsem se otočila a šla za velitelem.

Nik:

,Já tomu nemůžu uvěřit! Kde se tady vzala ta hrozná Jane?! Je blbá, že se na mě tak lepila?! Ani nemá právo mi říkat miláčku, nebo co to kvákala!´ lítaly mi hlavou myšlenky, kdybych mohl, tak bych ji na místě uškrtil. Vzal jsem ji surově za ruku a odtáhl dál od ostatních.
„Můžeš mi říct, co to bylo za divadlo?!“ začal jsem jí kázat.
„Snad nemáš zájem o tu naši velitelku,“ odfrkla si pohrdavě.
„Co je ti do toho! Ale to ti říkám, ještě jednou tohle uděláš, tak uvidíš!“
„Jo, a co uvidím? Snad by si mě neuhodil!“ vysmívala se mi. Neudržel jsem se a vlepil jsem jí facku.
„Tak tohle si přehnal!“ vykřikla a celá zrudla.
„Opravdu? Mě se zdá, že jsem udělal co se má,“ odbyl jsem ji klidně, a ještě se na ni mile usmál.
„Na tu stejně nemáš! Nebo si snad myslíš, že jo? Nebuď bláhový! Ty totiž patříš mě! Na to nezapomeň!“ ušklíbla se.
„Nepatřím ti. Bylo to nezákonná svatba a nezapomeň drahoušku, že sem byl na mol. Hlavně se uklidni a pořádně si to srovnej tady,“ zaťukal jsem ji na čelo. Ošila se.
„To se neboj, já to tam mám srovnaný! A nic se z tý mojí hlavinky neztratilo, všechno si pamatuju. Jak se jen bude tvářit ta kvočna, až jí to všechno řeknu??“ začala se hystericky smát.
„Nic říkat nebudeš, rozumíš?! Vyhodili by tě odtud,“ řekl jsem s převahou.
„Mě a vyhodili? Jsem pro ně moc důležitá! Ani nevíš jak! Nikdo to neví, ani ta cuchta co se ti líbí! Lips měl být můj!“
„Přestaň ze mě dělat blázna. Měla by si jít na nějaký vyšetření, protože tohle opravdu není normální,“ řekl jsem ledovým hlasem a odešel jsem k ostatním. Zůstala tam stát. A já už neviděl, jak jí zčervenaly oči.
„Však ty ještě uvidíš,“ zapřísahala mě šeptem.

„Tak lidi, moc se omlouvám, jak jsem se tu zapsal, ale je to pro mě větší šok než pro vás,“ začal jsem rozpačitě a klouzal jsem pohledem z jednoho na druhého. Jediná Luca mi přišla na pomoc:
„Ale to je v pohodě. Jane je prostě primadona, a tak nás ani nepřekvapuje, že tě tak přivítala,“ usmála se. Za to ti dva si mě pořád měřili pohledy. Pak se jeden vzchopil a řekl:
„No tak, co se stalo nejde vzít zpět, že? Jinak vítej u nás. Já jsem Frank.“
„A já Sam.“ Podali jsme si ruce a začali se normálně bavit jako přátelé. Jane za námi nepřišla a ani mi to nevadilo.

Jenny:

,Uf, ty schody sou vážně hrozný,´ vydýchávala jsem se na posledním, abych před velitelem nebyla tak udýchaná, jako bych běžela Maratón. Pomalu jsem vyšla ze dveří a stoupla si vedle velitele.
„Volal jste mě pane?“ Trocho sebou trhl, ale jinak na sobě nedal znát překvapení.
„Neslyšel jsem vás kapitáne,“ řekl přívětivým hlasem s nádechem výčitky.
„Odpusťte pane. Proč ste mě zavolal?“ šla jsem rovnou k věci.
„Jak již vám posádka řekla, přišla k nám zásilka z vesmíru…“
„Ano to vím, ale co s tím mám společného já?“ skočila jsem mu do řeči.
„K tomu bych se dostal v zápětí, kdyby jste mě nepřerušila,“ povytáhl pobaveně obočí.
„Promiňte mi,“ řekla jsem kajícně, i když jsem to řekla jen ze slušnosti.
„Takže k věci. Ta obálka je adresována vám…“
„Mě? To musí být nějaký kanadský žert, ne?“
„Zase mě přerušujete. Zůstaňte v klidu stát a buďte v klidu,“ podíval se na mě káravě. Jen jsem přikývla, nemělo cenu se mu omlouvat.
„Dobře, je to malá obálka. Zprvu jsem si myslel, že to je normální dopis, ale vzápětí, když jsem se toho dopisu dotkl, se vedle něj zhmotnila i bedna. Nevím co v tom je, ale myslím, že to není nic dobrého. Poplach se spustil sám od sebe, když se zde ta bedna objevila. A já myslím, že jenom vy máte právo tu bednu otevřít. Jen bych si vám dovolil poradit, první si přečtěte ten dopis.“ Jen jsem kývla a chtěla jít.
„Ještě jsem neskončil. U otevírání té bedny by jste neměla být sama a hlavně jí nikam neodnášejte. Tak a je to vše co jsem měl na srdci. Teď můžete jít.“ Ale já se nehnula z místa.
„Chcete se na něco zeptat kapitáne?“
„No, neřekl jste mi, kde je ta bedna i s dopisem, pane.“
„Ano, na to jsem zapomněl. Je to v mé pracovně. Nikdo tam není, dal jsem všem jasně najevo, že vás tam nesmí rušit.“
„Děkuju pane,“ řekla jsem a už sbíhala dolů.

Vletěla jsem do pracovny a vzala do ruky ten dopis. Nevím proč, ale najednou jsem se bála ho otevřít. ,Co v něm je? Kdo mi může psát?´ honily se mi hlavou myšlenky. Začala se mi třást ruka. ,No tak, vzchop se! Snad otevřeš jeden blbej dopis, ne?!´dodávala jsem si odvahu. Moc mi to nepomáhalo. Za chvíli se mi roztřásla i kolena. Radši jsem se posadila a položila dopis na stůl. Dlouho jsem se na něj jen dívala ale pak jsem ho naštvaně vzala a roztrhla s myšlenkou: ,Sem blbá že se toho bojim, dyť tam sou jen písmena!´ Byly tam jen písmena. Ale ty věty co tvořily se mi vryly do paměti až dodnes.

Jenny,
Jestliže teď čteš tento dopis, znamená to, že sem tě našel. Vidím tvou vyděšenou tvář a oči rozšířené strachem. Už teď se musíš přemáhat, abys četla dál. Tenhle dopis jsem napsal a poslal z planety tobě tak známé, z Lodi. Ano, je tu i tvá matka. Daisa byla tak laskavá že mi dovolila odeslat tento dopis a s tím i to co je v té bedně. Máš tam dárek k narozeninám. Měl být k patnáctým, ale protože jsi utekla, tak ti ho zasílám se zpožděním. A nemysli si, že mi nějak proklouzneš mezi prsty, slíbila jsi to! Z toho už se prostě nevykroutíš. Vím že na té Zemi musíš být osamělá a jsem tomu rád. Jestli se ke mně vrátíš poskvrněná a nečistá vlastnoručně toho tvého přítele zabiju. A počkám si na tvé dítě, které zajisté rádo na sebe vezme svůj úkol místo tebe.
S láskou tvůj
Carl

Mé první myšlenky byly:,Uteču, rychle nastartuju Lipse a zmizím pryč do vesmíru!´ , Ale kam poletím?´odporovalo mi mé rozumnější já. ,Přece na Loď!´ ,Ty jsi se zbláznila! Tam tě přece Carl chce dostat! A ty mu vlítneš rovnou do náruče!´ ,No tak jen tak nazdař bůh do vesmíru. Najít planetu podobnou Lodi, vždyť jsme se učili že je ještě jedna!´ ,Jo tak to by šlo. Ale s kým?´ ,Mám přece posádku.´ ,To si myslíš, že s tebou budou chtít jít?´ ,Tak se jich zeptám, no.´ ,A ještě se kouknu na ten dárek, mohl by se mi hodit.´
Vidíte to? Pár okamžiků a já už měla plán jak mu alespoň pro tentokrát uniknout. Pomalu jsem se zvedla a šla k bedně, které v útrobách přebýval můj dárek k narozeninám.