Neit,paní zemí západních

„Není to normální,myslete si co chcete,ale tahle Neit není nikdo jiný než podvodnice, která pobláznil našeho Antonia a taky vás ostatní!“ Křičel Tom.
„Jak se opovažuješ to tvrdit!“Ohranila se na něj slečna Agáta. „Dědečku,omlouvám se,ale Tom má pravdu,kde máte důkaz,že Neit je opravdu egyptská princezna?Podle mě má Tom pravdu.“Řekl Charlie. „Díky Charlinku.“Ušklíbl se Tom. „Nechte toho,vždyť je krásná jako princezna,chová se jako princezna,je to princezna.“Zapojila se do rozhovoru Elizabet. „No tak,Eli,vždyť takhle se popisují princezny v pohádkových knížkách,jsi na to moc malá,běž si hrát s Felixem.“Okřikl ji Charlie. „Takhle s ní mluvit nebudeš!Jak můžeš tohle říct!A já…jsem jen hloupá husa!Eli pojď,nech tady pana sobce.“křikla Melani,vzala Elizabet za ruku a odešla pryč. „Ale Mel,počkej…!“Vzdychl Charlie a chtěl se za ní rozběhnout,ale pan Ewenson ho zastavil. „Nech ji být.Určitě by sis to u ní teď jen zhoršil.“ „Nevím co si o vás dvou mám myslet.Na začátku jsme si řekli,že budeme pomáhat každému koho potkáme a bude sám,tak jako my všichni na začátku.Ale teď se chováte jako sobečtí moulové.Ať je Neit princezna nebo není já ji věřím a chci,aby zůstala,ať už kvůli Antoniovy,tak už kvůli Georgovi.“Poučila je slečna. „děkuji Agi, je to pod vás hezké.Půjdete se podívat na tu rozbořenou věž,chtěl jsem vás poprosit a pár fotek.“Řekl pan Ewenson. „S radostí.“odešli ven.
„Co je tohle?“ Zeptal se Antonio Neit. „Hm, vypadá to jako nohy nějaké sochy,nevím, ale Bes má podobné nohy.“Usmála se Neit a Antonio nahodil tak známý nechápavý výraz. „Bes,egyptský bůžek,takový rarášek.Hele,tady je druhá část.je to on.Vidíš,má takový úšklebný úsměv.Rarášek.“Neit přiložila hlavičku v nohám,které držel Antonio.Využil té příležitosti a chytil Neit za ruce.Zaskočilo ji to. „Bes?Hm,zajímavé…že bych začal Tomovy říkat Bes,je to rarach…“Usmál se a Neit se začala smát. „Ale Bes byl velice oblíbený,každý člověk měl jeho sošku a klaněl se mu.Ano to by se Tomovy líbilo,že?“ Řekla.Zadívala se do jeho očí a oba zvážněli. „Neit…“ „Pšš,nic neříkej…zkazilo by to vše…“Pohladil ji po tváři. „Jenže já nemohu…“Zašeptal. „Pokud ti řeknu,že já taky nemohu mlčet přestaneš?Ano,já také,ale prosím,nesmíme,tak už přestaň,prosím.“Řekla potichounku.Antonio ji pustil a opět se ji zadíval do očí. „Dobrá,omlouvám se.Ale věř mi,že se to nezmění a počítám s tím,že u tebe také ne.“ Zesmutněl. „Ano,v tom máš pravdu.Ale já jsem…“ Odmlčela se. „Princezna a já jen obyčejný kluk,znám etiketu.“ Řekl stroze. „Ne!Ne!Nejde o to!Jen…nechci tě ohrozit.Chápej,protože k tobě chovám takovéto city nedovolila bych,aby se ti něco stalo.A já a můj život je nebezpečný,chápeš?“
Antonio se usmál. „Ano,vlastně ne.Jenže,já tě…“ Neit mu přiložila prst na rty. „Neříkej to.Prosím.“špitla. „Neit mě nic nehrozí,chápeš,pokud budu s tebou budu nejšťastnější člověk na světě,nic mi nehrozí,jen chci žít…s tebou.“Řekl jemně.opět ji chytil za ruce.Byla studená. „Antonio,víš co cítím a já též,ale opravdu tě z celého srdce prosím,zapomeň.“Zvedla se a se slzami v očích odešla do svého pokoje.
„Maminko,proč?Proč mu tak musím ubližovat?“Ptala se Neit bohyně Eset.Někdo klepal. „Prosím jen ať to není on.Prosím.“Prosila. Otevřela,nebyl to Antonio,naopak před dveřmi stála uslzená Melani. „Co se stalo,pojď dál.“Chytila ji za rameno a vtáhla dovnitř. „Tak co se stalo?Proč pláčeš?“ Zeptala se. „To Charlie.“Vzlykla Melani. „Bavili jsme se dole o tobě a tvé cestě do Egypta,pak Tom začal s tím,že nejsi žádná princezna,že nás jenom klameš,no a Charlie se k němu přidal,prý jsi jen zblbla Antonia a nic víc.No a já se vás zastala,tebe a bráchy,jenže pak jsme se pohádali,já…Neit…“Řekla skrze slzy.
„Je to od tebe hezké,že jsi se mě zastala.děkuji,ale Charli tě miluje a ty jeho,neměli jste se kvůli mně hádat.“vysvětlovala Neit. „Já,Neit on odešel…“Zavzlykala. „Co?!Jak to myslíš?“Zarazila se. „Odešel s Tomem ,řekli,že pokud nedostanou důkaz,že jsi princezna nebudou tady bydlet.Odešel.Pryč.Neit,je období dešťů…mám o něj strach…co mám dělat…Neit…pokud ho ztratím…umřu.Ty jediná mě můžeš pochopit,taky miluješ.“Řekla Melani. „Ano,chápu tě…“nestačila to dopovědět,někdo opět klepal. Otevřela. „Melanie!“ Vběhl do pokoje Antonio.Objal sestru a podíval se na Neit. „Klid,Mel…poslouchej mě,Melaní…notak mě na chvíli poslouchej!“Vykřikl. „Antonio,co když…já nechci!“ Křičela Melani. „Nedovolím to,ano,prosím,venku je tma,ale zítra je najdeme,najdeme je živé,ano?“Ptal se Melení,která byla schoulená v jeho náručí. „Ano.Neodejdeš,že ne?Zůstaneš tady s Neit,že?“Špitla Antonio se podíval na Neit a ta kývla. „Melani poslouchej,teď si lehneš a pokusíš se usnout.Já i Antonio tady zůstaneme a zítra je najdeme,ano,tak pojď.“Řekla Neit a pomohla Mel vstát.Zavedla ji do ložnice a uložila.Chvíli u ní seděla a zpívala egyptské ukolébavky.Za chvíli usnula.Neit zavřela dveře od ložnice a vrátila se do salónku,kde seděl Antonio. „Děkuji za sestřičku.“Začal. „Nemáš zač.Vím jaké to je.“ Odpověděla. „Co?“ „Vím,jaké to je,měla jsem bratra.Zabili ho v boji.“Řekla. „Aha,pořád ji mám za malou holčičku,ale ona už je velká.“Usmál se. „Antonio,co tím myslela,když řekla,že to nechce,jako by to už někdy…“Řekla nesměle. „Ano,jako by to už někdy prožila.Bydleli jsme v Jižní Americe,naši rodiče šli na ekspedici do džungle,už se nevrátili,domorodci okolo Amazonky je zabili. Melani měla v té době asi osm let,od té doby se bojí džunglí a cizích lidí.“Řekl potichounku. „To je mi líto.Dobrá,tak kam myslíš,že mohli kluci jít?Co si mám vzít sebou?“Zeptala se. „Jak to myslíš?ne,Neit,ty a Melani zůstanete tady,já půjdu sám.“Řekl odhodlaně. „Tak na to zapomeň.Nenechám tě jít samotného.Antonio,je to nebezpečné.“Začala Neit. „Ne, nepůjdeš.“Rozhodl Antonio. „Podívej,buď půjdeme s tebou nebo tě budeme stopovat a půjdeme těsně za tebou,ale samy.“Tohle Antonia opravdu překvapilo.Vstal a postavil se k oknu. „Nedala jsi mi na vybranou.Proč to děláš?Proč mě tak trápíš?“zeptal se tiše. „Protože tě miluji“Zašeptala mu do ucha Neit a on sebou jen škubl,otočil se a objal ji. „Tak já to říct nesmím,ale ty smíš?“usmál se. „No,přemýšlela jsem…“zasnila se. „Já vím,oba jsme přemýšleli.Dobrá,zítra půjdeme spolu,ale teď už musíš jít spát.“Vzal ji do náruče,Neit málem vykřikla.Položil ji na lenošku a pohladil ji po vlasech. „Ty blázne.Mel jsi slíbil,že zůstaneš,slib to i mě.“Řekla. Antonio přisunul další lenošku,na kterou si sám lehl a objal ji. Neit se jen usmála a zavřela oči.Byla to ta nejklidnější noc od doby co opustila domov.Byla konečně šťastná a klidná.Snila.