Neit,paní zemí západních

Oheň pomalu zhasínal. „Půjdu pro dřevo.Za chvíli jsem zpátky.“Řekl Antonio. „Půjdu s tebou, zem je ještě pořád mokrá,abys nám někde nespadl.“Tom se zvedl a přehodil si přes rameno košík, vyšel z jeskyně a za ním Antonio.
Neit seděla a dívala se na sluncem zalitý kopec naproti vchodu do jeskyně.
Deště ustaly a z temných mraků opět koukalo sluníčko.Ptáci začali hojně zpívat a celým lesem se nesl šum hmyzu.
„Ahoj.“ Pozdravila ji Mel. „Á…tak jste skončili.“usmála se na ni Neit. „Kde jsou kluci?“ „Tom a Antonio šli pro dřevo,a ten tvůj..to nevím.“Usmála se ještě víc Neit a Mel zčervenala. „Spí…večer to nějak nešlo.Tak co bráška,řekl ti něco?“Vyptávala se. „Hm…hm…ano,řekl…“Napínala ji Neit. „No tak…co?“Přerušilo je však hlasité volání. Vyběhly před jeskyni. „Neit!Neit!“Byl to Antonio. Byl udýchaný. „Pojď,rychle,pojď!“ Chytil ji za ruku a vláčel mezi kameny.Doběhly k potoku.Na břehu ležel Tom,nehýbal se.Po jeho břiše se plazil had. „Neit,můžeš pomoct.Určitě ho uštkla,Tom nesnáší hady. Nevím jak se tady po takovém dešti vzal had,ale hlavně mu pomoz,prosím.“Žadonil Antonio. „Neboj se.Teď běž do jeskyně a řekni Mel ať uvaří kůru s palmy,kterou jsem ji ukazovala na pláži,roste kousek od jeskyně,udělejte to hodně silné,pak přijď,pomůžeš mi ho odnést.“ Antonio se otočil,pak zaváhal,podíval se na Neit a letmo ji políbil. „Buď opatrná.“ Odběhl. Neit si klekla a začala promlouvat k hadovi. „Jsi ochránce,jsi stejně jako já dítě bohů,jsi dítě Vadžet,já jsem dcera více bohů.hlavně Eset, Neit a hlavně boha Re…všichni jsme dětmi Reovými,tak tě prosím,skláním se nad tebou,opusť tělo jednoho nezkušeného dítěte,prosím Vadžet,jsi ochránkyně mého doma,volám tě,prosím pomoz mi a nenech zaniknout můj nynější domov.“ Had zvedl hlavu a začal se přibližovat k Neit. Ta ho opatrně vzala do rukou.Pohladila a uklonila se mu. Otočila se a spatřila vytřeštěného Antonia. „Jsi čarodějka?Nikdo by to nedokázal!Hadi přináší smrt,nesmí se nechávat žít,musí se zabít!“Řekl výstražně. „Ne!Tady nikdo tohle nádherné stvoření zabíjet nebude.Hadi jsou naši bratři,jsou též děti bohů stejně jako my.Teď mi pomoz odnést Toma do jeskyně.
Mel již čekala u vchodu. „Odnes ho do té prázdné jeskyně,je malá a suchá.“Řekla hned když je uviděla. „Mel máš ten výluh,potři ho sním,celého ho v něj omyj.Já jdu nasbírat byliny,pokud tady něco roste.
Našla jen divokou kopřivu a černý bez,nic jiného tady nerostlo,zvlášť po dlouhých a silných deštích.
Tom ležel na vlněné dece.Mel stála nad ním,podívala se na Neit. „Víš co máš dělat?“Zeptala se váhavě. „No,tuším.Má horečku?“Zeptala se Mel. „Myslím,že má.Kdybychom věděli co to bylo za hada dalo by se podle toho vyrobit sérum.“
Uvažovala nahlas Mel. „Byla to nějaká kobra,divné,že tady v pralese,ale vypadala podobně.Tak dobře,tady máš černý bez,slij ho horkou vodou a přines mi ho,prosím.“Podala Mel rostlinku a ta okamžitě odešla.Neit se sklonila nad Toma.Had ho kousl do ruky…snažila se mu z rány vysát jed,pak zabránit jedu prostoupit celým tělem…snažila se vybavit si nějaké obřady,které znala z dětství…nakonec nezbývalo nic jiného než čekat.Neit odmítla odejít, a proto ji Mel přinesla jídlo a deku.
Po dva večery se nic nedělo,Neit začala být bezradná,co když ji Tom umře pod rukama?Prosila,doufala,modlila se.Vždyť ji Vadžet v hadovi pochopila,tak proč nechce pomoct i tím,že Toma přivede z temnot zpátky.Když se modlila k strážci mrtvých bohu Usirovi přerušili ji kroky. „Tak co?Nějaká změna?“Zeptala se Mel. „Ne.Právě jsem se za něj modlila.“Řekla smutně. „Pomůžu ti,když se budeme modlit obě tak máme větší šanci,že nás bohové uslyší.“snažila se ji utěšit. „Znáš boha Usira?“Zeptala se Mel. „Hm,ochránce podsvětí?Je to on?“Zabrouzdala v paměti.„Ano to je on.“ Chytli se za ruce a společně se začali modlit.
Další dva dny se stále nic nedělo,ale pak. Neit opět usnula.Najednou ucítila studený dotek,otevřela oči.Tom.Byl vzhůru a lapal do pití. „Ach,Tome!Jak,jak se cítíš?“zeptala se vylekaně. „Teď ti již věřím,že jsi princezna,měl jsem sen…zakašlal…“ „Klid,povíš mi to pak.“Podala mu kokosovou skořápku a naklonila hlavu,aby se mohl napít.poté nechala Toma ležet a zašla to říct ostatním.
Tom se náhle uzdravil až pozoruhodně rychle.Jednoho večera,když Neit přišla z večerní procházky,zastihla všechny sedět u ohně,mluvil jen Tom a ostatní ho napjatě poslouchali. „Stála tam v bílých šatech a mluvila s hadem,který vykukoval z mé ruky.Mluvila jinou řečí,nejdřív jsem se bál,že mě proklíná,ale pak ten had začal vylézat.Teda, řeknu vám,bylo to o fous.“Vyprávěl Tom.Neit dělala,jako,že ho neslyšela a opatrně okolo nich přešla.Neměla nějak chuť tam sedět.Zašla si do své jeskyně,sedla si,přikryla dekou a naslouchala tichu,jediné co ji rušilo,byly kapky vody stékající po stěnách jeskyně.Meditovala,ticho,tak krásné ticho.Ale ne,kroky,opět ji někdo vyrušuje.Otevřela oči a otočila se.Stál tam Antonio. „Promiň,nechtěl jsem rušit.“Řekl nesměle. „Nerušíš.Posaď se.“Vyzvala ho. „Díky,tak jak se vede?Zítra jdeme domů,Tom i Charlie uznali,že jsi ten kdo jsi,že jsi princezna.“Usmál se,ale Neit nikoli. „Hm,tak to je super.“Řekla. „Co se děje?“Naléhal. „Nic,co by.Jen to,že Tom málem zemřel,musel jít tak daleko,aby konečně uznal svou chybu,mrzí mě to a na druhou stranu to ani nechápu.Proč,mohl opravdu zemřít,nejsem tak dobrá léčitelka, za kterou mě považujete.“Řekla smutně Neit. „No tak,Neit,my lidé jsme už takoví.“Řekl klidně,jako by to bylo normální. „Máš pravdu,nejsem člověk,proto to nemůžu posoudit.“ Řekla ještě smutněji a to už Antonio neunesl. „No tak to by stačilo!Mě nejde o to jestli jsi člověk nebo ne,miluji tě takovou jaká jsi!Nikdy bych nechtěl,aby ses považovala za něco víc či míń než jsem já.“Řekl rázně. „Hm,jak chceš.“Umanula si. „Co se tedy stalo,nechápu tvé chování,zachránila jsi ho,měla by ses radovat,jdeme domů…tak co je špatně,něco jsem udělal já?“Ptal se zmateně Antonio. „Ne,ty ne,já…já…přišla jsem mezi vás,tam kam nepatřím.“Řekla smutně,ten tón u ní ještě Antonio neznal.Bolelo ho,že se trápí. „To neříkej,kdybychom tě nenašli byla bys mrtvá a já…nenašel bych nikdy štěstí.“Chytil ji za ruku.Neit se k němu přitulila.Objal ji a podíval se do jejích očí.po její sametové pleti stékaly malé démanty.Pevněji ji objal.Po chvíli se odvážil promluvit:„jsem tady,s tebou,že mě nechceš opustit?“
„Ne,chci tady zůstat,nechci do Egypta,nechci vládnout,nechci být tou kdo jsem.chci být jen Neit,tvá Neit,ale problém je v tom,že taková nikdy nebudu,mám v krvi magii,mystickou vůni mého lidu a země,země zakrytou v mlze tajemství.“Schoulila se Antoniovi do náruče.Teď si toho teprve všiml,i tak silná osobnost jako je Neit,i ona potřebuje lásku,i ona,teď byla slabá,malé koťátko v jeho náručí,které prosí a pohlazení,touží zažít něco krásného,něco co se jí zapíše do paměti a alespoň kouskem zakryje tu hrůzu co doposud prožila.
Opatrně ji položil a přikryl dekou.Usnula.Byla tak bezbranná,čistá,něžná a sladká.Pootevřela jedno očko. „Zůstaň,nechci být sama.“Špitla. „Neboj se,nejsi sama.“Lehl si k ní.Neit si opřela hlavu o Antoniovo rameno a on ji objal.Usnuli.Neit měla po dlouhé době klidnou noc,věděla to,věděla,že už se od Antonia nedokáže odpoutat,i přes svou hrdost,možná i malou pýchu cítila to co tak dlouho zapírala.Našla zalíbení v tomhle Španělovi,zamilovala se.