Neit,paní zemí západních

Antonio se probudil brzy.Sluneční paprsky prosvítaly do jeskyně a ozařovaly Neitinu tvář.Spala klidně schoulená u Antonia,ten ji pořád objímal.Když se chtěl zvednout,jemně sebou škubla a otevřela oči. „Ty už vstáváš?“ Zeptala se rozespale. „Pšš,lež,ještě spi,nechtěl jsem tě probudit.“Řekl a přikryl ji dekou. „Nechoď nikam.“Žadonila,ale Antonio vstal a pomalu odešel z jeskyně. Šel nachystat věci,za pár hodin měli odejít.
Jako poslední vstala Melani a Charlie.Vyšli brzy,slunce,které bylo ještě nízko nestačilo vysušit rosou zmáčenou zem,ale nikomu to až tak nevadilo,šli domů,konečně domů.Okolo poledne se zastavili a trošku si odpočinuli,teď když byla cesta schůdná se všem šlo mnohem lépe a pozdě večer…
„Jsme doma!“ Křik Tom,všichni se podívali směrem,kterým ukazovat.A opravdu,mezi stromy prosvítalo světlo domu. „Co jim řekneme?Pan Ewenson se na nás bude tak zlobit a Agi nás probodne pohledem.“Postěžovala si Mel. Charli ji objal. „Půjdeme normálně dál,já promluvím s Ahajem,nebojte se,pochopí to.“
Vešli,dům krásně voněl santalovým dřevem a z jídelny šel slyšet cinkot příborů.
Všichni se zastavili a jedině Neit šla dál.Zaklepala na dveře,které byly pootevřené. „Zdálo se mi to,nebo někdo klepal.“ Zeptal se nahlas Felix.v té chvíli uslyšeli písknutí a malé krůčky,které cupitaly ke dveřím.otevřela Elis.Usmála se a skočila Neit do náruče. „To jste vy!Vrátili jste se,a jste živí!“křičela.Neit vstoupila a sklopila hlavu. „Omlouvám se,ale mohla bych s ostatními vstoupit dál, do domu,který nám byl domovem,ale s museli ho na nějaký čas opustit?“zeptala se pokorně.Pan Ewenson a slečna Agáta se na sebe podívali a pak usmáli.Vstali a šli ke dveřím.Pan Ewenson se ještě víc usmál a objal Neit.Slečna vyšla na chodbu a přivítala všechny ostatní.Felix se protlačil k Antoniovi a řekl: „Taky jsi mě mohl vzít sebou.“ Antonio se usmál a objal Felixe.Nejzajímavější bylo přivítání pana Ewensona a Charlieho. „Charli,ty kluku jeden!Tvá máma by mě zabila,kdyby tady byla.“Řekl se slzami v očích a pak Charlieho objal.
Všichni se šli umýt a spát,Neit také,ale pak sešla do pracovny pana Ewensona,chtěla,musela mu vše vysvětlit a hlavně mu říct jednu zásadní věc.
Povídala a povídala,až se dostala k tomu hlavnímu. „Noa co s toho mám já,hodně se toho stalo,když Toma kousl ten had,modlila jsem se s Mel u něj,bylo to opravdu mocné,ale já se cítila slabá,neboť jsem si nebyla jistá,jestli se mi podaří jej uzdravit,no a pak další věci.Mé rozhodnutí doufám budete akceptovat.“Zhluboka se nadechla. „Nechci se stál egyptskou královnou,nechci plout do Egypta.Chci tady zůstat s vámi-mou rodinou,s Antoniem,neboť jedině on ve mně dokázal zažehnout ten krásný oheň,to on mě tady udělal opravdu šťastnou.nechci si to pokazit mocí,válkou a vším s tím spojeným.Tím pádem,vás jako Ahaje,mého komorného odvolávám a doufám,že z nás budou přátelé,jako nikdy předtím,pane Ewensone.“Domluvila a pan Ewenson se krásně usmál. „Má milá Neit,to víš,že budu tvé rozhodnutí akceptovat,dokonce bych musel lhát,kdybych neřekl,že se mi do Egypta moc nechtělo,stejně pro mne budeš stále ta krásná a ctěná ,má,paní.Jsem rád,že jsi šťastná a jsem rád,že pořád chceš u nás zůstat.“vstal a objal ji.Neit byla dojatá,nedokázala potlačit radostný pláč.Už neměla Ahaje,teď pro mi byl pan Ewenson jako její otec.Políbila jej na čelo,otočila se a odešla spát. Když stoupala po mohutném schodišti vzpomínala na vše co zažila v Egyptě a nakonec si řekla. „Teď jsem někdo jiný,někdo kdo je hodný a šťastný,ne smutný a krutý,proto jsem tady doma.“ Otevřela dveře do svého pokoje,byl tak krásný,nikdy předtím ho tak nevnímala jako teď,vše bylo krásné…jako by teď vše objevovala znovu.Bambusová roleta byla zatažená a v pokoji bylo šero,došla k malému stolku a zapálila olejovou lampu.Málem vykřikla leknutím. Antonio seděl na posteli a koukal na ni.V tom šeru si ho vůbec nevšimla. „Nechtěl jsem tě vylekat.“Řekl. „Ale povedlo se ti to.Co tady děláš?“ Zeptala se a Antonio vyskočil a objal ji. „Čekám na tebe.“ Neit se mu zahleděla do očí.Měl je tak krásné,tak svůdné. „Pokoušíš mě?“ Špitla a Antonio se zasmál. „Možná.“ Přiblížil se k ní ještě blíž a rukou ji zajel pod šaty.Zavřela oči.Antonio se pomalu naklonil a dotkl se tváří jejího krku. Byla napnutá jako struna.To se mu líbilo ještě víc.Pomalu otevřel ústa a zašeptal ji něco španělsky do ouška.To už Neit nevydržela.Chytila mu hlavu,otočila ji k sobě a vášnivě ho začala líbat.Antonio ji ještě pevněji objal a jeho ruce ji teď hladily celou.Pomalu ji chytil do náruče a položil na postel.Neit si ho jen přitáhla blíž a opět ho začala líbat.Oba tohle ještě nezažili,byli si tak blízko jak jen v tuto chvíli mohli.Nedokázali se nabažit jeden druhého,svých pronikavých a vášnivých pohledů,slastných doteků a láskyplných polibků.

Další dny byly tak projasněné a plné slunce,že jej všichni trávili na pláži.Tom všem zaškvařoval,pokaždé,když vešli rozpálení do moře okamžitě po nich začal stříkat vodu.Agi a Elis pokaždé začali tak pištět,že si museli všichni zaspat uši.
Neit seděla ve stínu palem a povídala si s Mel.Felix s Charliem stavěli nádherný hrad s písku a Antonio si povídal s panem Ewensonem o Egyptě. „Počkat, a Kleoparta,královna,kolik jí bylo když zamřela?“Zeptal se potichu Antonio,aby to Neit neslyšela. „Tak to ti přesně neumím říct,nevím,ale byla tehdy matka tří dětí,tedy tří o kterých víme.“Dodal pan Ewenson. „Měla 38.Proč to chceš vědět?“Zeptala se Neit,ať chtěl nebo ne Neit ho slyšela. „Jen tak,to byla tak mladá?“Řekl smutně. „Hm, byla,mladá a nešťastná.“ Vstala a šla si nalít pití.
Dny míjely počasí bylo pořád krásné a Neit pomalu zapomínala na Egypt a její minulé trápení.Pořád uvažovala jestli udělala dobře,ale pokaždé,když viděla Antoniovu smějící se tvář a ostatní…ne udělala dobře.Často chodila s Elis a Mel sbírat bylinky.Honili se po kvetoucích loukách. Konečně by se dalo říct,že byla šťastná,po tak dlouhé době našla svůj domov,rodinu,přátele,kteří ji neodsuzovali za to kým je a co dělá,konečně se cítila v bezpečí a láskyplná.