Hydroponic town XXI.- Motýl

,,Vzpamatuj se! Nemáš tam co dělat, tak se seber a běž za Sarrah!" volal na něho z podvědomí jeho anděl.

,,Ale no tak, Joshi, nevzdávej to! Jen si představ, co za tou bránou je za divy vědy! To to chceš vzdát?! Já tě nepoznávám!" křičel na něj jeho ďábel. Josh se otřepal, podíval se na tu bránu, a pak se skoro nedobrovolně odebral k odchodu. Všiml si ovšem, jak k němu sjíždí ze shora výtah, jako kdyby k němu sestupoval sám Bůh.

Otevřely se dveře a z nich vystoupil profesor Bosh v hnedé kombinéze.

,,Ale, Joshi, co tady děláš?" zeptal se překvapený profesor, který ho tu očividně nečekal.

,,Víte, hledal jsem pro svoji slečnu, Sarrah, naivně postel, až jsem se dostal sem. A teď mě hrozně láká dostat se za bránu a vidět ty výtvory vědců." nenápadně se Josh zeptal, zdali by tam s ním nemohl projít.

,,No, Joshi, to vážně nemůžu, je to tam přísně tajné. Obzvláště teď, když..." zarazil se profesor Bosh ,,...Prostě tě tam nemůžu pustit! Nezlob se. Už musím jít, čeká nás důležitá porada." řekl profesor a podal Joshovi ruku na rozloučenou. Josh zlamaně viděl stále sez menšující záda profesora, ale nehodlal to ještě vzdát. přeci jen to byl beran, a ten je od přírody tvrdohlavý. Doběhl k vodopádu, který se tříštil kousek vlevo od něho a skryl se v emulzi, ve které díky bílé kombinéze nebyl vůbec vidět. Běžel okolo vodopádů k bráně, přičemž slyšel jen mohutné burácení a šumění vody. přes mlhu tvořenou vodou spatřil, jak profesor Bosh pomalinku přikládá svoji levici k jakémusi přístroji zavěšenému na bílé zdi. Josh zrychlil své střídání noh na své běžecké maximum a spěchal k bráně. Profesor jí právě prošel a ta se začala pomalu zavírat. Josh udělal posledních pár skoků a ve chvíli, kdy proskakoval úzkou štěrbinou, si připadal strašně špatně. Vždyť využil člověka, kterého si tak vážil, který byl jeho vzorem. A výmluvy na vrozenou lidskou zvědavost ho neutěšovaly.

Brána se zavřela. Před sebou spatřil neuvěřitelnou spleť bílých uliček. Joshovi to připomínalo krétský labyrint, ve kterém byl údajně uvězněn bájný muž s byčí hlavou, Mínotaur. Své kroky Josh směřoval vpravo, aniž by měl nejmenší tušení, co uvidí. Procházel bílým tunelem, na který byl už více než zvyklý. Měl trochu nepříjemný pocit z naprostého ticha, které vládlo všude okolo něj. Po každých pár metrech se otáčel, jestli náhodou někdo nejde za ním. Nikdo. Všude bylo prázdno a ticho. Jen slabé ševelení vody. Josh nemohl přijít, odkud ji slyší, a tak kladl své ucho ke stěnám a poslouchal, jak to viděl ve starých kovbojkách. Ale nezjistil, kde voda kape. Šel stále tunelem a pomalu si připadal jako před dvěma dny, jen dveře kanceláří chyběly. Z ničeho nic se nalevo plynule přeměnila bílá zeď v čisté a průhledné sklo, ve kterém se odrážela zelená barva. Josh k němu odšel a zadíval se přes něj. A nevěřil svým očím, takový pohled pro studenta přírodovědecké fakulty byl nádherný. Za sklem rostl neprostupný prales vytvořený ze dvou druhů rostlin, které Josh do té doby neznal.

Jedny měly ostré listy podobné konopí, dosahovaly výšky v průměru dvaceti metrů, ale Josh viděl i exempláře skoro jednou tak vysoké. Měly dužnatou lodyhu a vrchol rostliny zakončoval mohutný list zbarvený do jemné červeně.

Druhé rostliny, které tam rostly, vypadaly jako zkroucené šlahouny vinné révy. Byly úzké, stočené a dosahovaly výšky čtyřiceti metrů. tím pádem se dotýkaly stropu, ve kterém byly malinkaté dírky, kterými sem pršelo. Josh nad tím chvíli přemýšlel, a pak mu došlo, že to je ta voda z vodopádů.

,,Dokonalý koloběh vody!" pomyslel si užaslý Josh. Hned mu došlo, že obrovská masa zeleně zásobuje alespoň čtvrtinu Noemovy archy kyslíkem, který všichni obyvatelé nutně potřebovali ke svému přežití. Fascinoval ho podhled ja jakkousi syntetickou džungli. Ta zeleň ho uklidňovala. Josh si tak v hlavě přemítal vzpomínky z posledních pár dnů a zjistil, že až do teď na lodi neviděl ani jeden malinký zelený lísteček. Ale nějak mu to předtím nepřišlo divné, že by tu nebyly stromy, keře, květiny, mechy a lišejníky. Teď si ovšem nedokázal představit svůj život bez zelených listů. Ovládán svým uchvácením se okamžitě rozhodl najít za každou cenu, teda kromě svého života samozřejmě, vchod do džungle. Jenže než stačil udělat jediný krok vpravo či vlevo, přímo naproti jeho nosu si na sklo sedl obrovský motýl hrající ohnivými barvami.

Byl bezmála dvaceticentimetrový i s rozpětím křídel, které zdobily dvě majestátní černé skvrny. Motýl seděl nehybně, jen chvílemi zavřel a znovu rozevřel své krásné křídla. Joshovi se zdálo, jako by si ho motýl prohlížel. Přitiskl se tedy ke sklu v jeho úrovni a zadíval se na motýlí oči a sosák. V tu chvíli se z džungle cosi ohromnou rychlostí vymrštilo a po motýlovi zůstal na skle jen stékající zelený sliz smíchaný s krví. Josh cítil, jak mu žaludek stoupá ke krku. Odrazil se v šoku od skla k protilehlé stěně a zalapal po vzduchu. Upřeně sledoval motýlí pozůstatky přilepené na skle a znovu tichou a mírumilovnou džungli. Jen ho poněkud opustila touha projít se v ní. Po chvíli si ze svých zpocených zad odlepil kombinézu a pomalu podél zdi kráčel dále. Na džungli se stále díval s velkým respektem a bál se vůbec přiložit svoji dlaň ke sklu.

,,Chudák motýl..." pomyslel si a, jak ho to vzalo, vykouzlil na své hrudi kříž. I přesto, že byl zarytý ateista, v rychlosti se pomodlil za právě zesnulého tvora, a pak se znovu vydal hledat další vědecké pracoviště a výzkumy.