Tajemství Targarossu (stará verze)

*Jestli už nevíte, kde jsme skončili, tak se radši ještě mrkněte na 5.díl. Jinak, jestli se vám už nechce (=o)), tak se nás právě Syn zla chystá poslat na onen svět. Au au au, to bude bolet, ale jsem holka z 21. století. Tak snad něco vymyslím, ne?
------------------------------------------------------------

Nevím jestli mám brečet nebo vzpomínat. Pár vteřin před smrtí se čas skoro zastaví. Hluk okolo utichne a všude je jen hrobové ticho. Jediné dvě věci, které narušují ten klid, jsou tlukot mého srdce a Violiny vzlyky. Syn zla, který se rozhodl skoncovat s našimi životy, se pomalu přibližuje, a i když to momentálně absolutně není vhodné, konečně mám možnost si to stvoření prohlédnout z blízka.
Nejsem si jistá, jestli se ještě jedná o člověka, nebo to už je nějaký netvor z podsvětí, ale každopádně má popelavě šedou pleť, dlouhé, černé, mastnotou lesklé prameny vlasů. Ostře řezané hrany jeho obličeje zračí pouze čirou nenávist. Nos skoro nemá, zato jeho ústa, zkřivená do podivného šklebu, jsou větší než normální a vyčuhují z nich dva špičáky. Místo brnění mu bedra halí jakási kožená vesta, který sice nemůže být moc ochranná, ale stále lepší než naši (už se považuji za jednoho z nich) mající jen obyčejné tkané košile a bronzový štít v levých rukou. Ale zpátky k Synovi. Celé tělo je potřísněné krví nebohých targarosských mužů, kteří měli tu smůlu, že zemřeli o pár minut dříve než ti ostatní. Všichni tak skončíme. Je nemyslitelné, aby každý z nás dokázal zabít čtyři tisíce těch oblud a sám přitom život neztratit. Tady už pomůže opravdu jedině zázrak.
Zemřeme tu mezi tisíci dalších. Nikdo si už pak nevzpomene na holku, co nebyla odsud. Na holku, která se obětovala úplně zbytečně, protože stejně nikdo nemůže přežít. Na holku, co zklamala. Na tu, která jim možná mohla pomoci, ale neudělala to. Ani to nezkusila...
Ne! Takhle to nesmí dopadnout! Aspoň jedna z nás přežije. Musí... Chvilku bojuji s pocitem utéct a nechat tam Violu. (Jasně asi si říkáte, že takhle se hlavní hrdina nechová. Jenže já do téhle doby nepatřím. Kdo z vás by dobrovolně zemřel, kvůli úplně cizí holce? Já teda nevím jak vy, ale... ) Na obě najednou zaútočit nemůže, jenomže... (rozhodování mi netrvá ani tak dlouho) se nakonec rozhodnu obráceně. Kdyby Lili, moje výborná kamarádka (je divné, že nazývám kamarádkou právě ji a ne Violu, a že se známe jenom chvilku, na tak silná slova, ale prostě to tak cítím), poté co ztratila oba rodiče, přišla i o jedinou sestru, bylo by to... Snad ani neexistuje slovo, kterým by se ty pocity daly vyjádřit.
„Violo, uteč!“ křiknu na ni v poslední chvíli, ale ta se ani nehne. Čas opět nabere normální rychlost a je to hrozný skok. Syn zla se nerozhodně podívá nejdřív na mě a potom na mou kamarádku. Jaksi podvědomě sáhnu po řetízku, co mám na krku, a druhou ruku nastavím před sebe, jako na obranu. Nemám už sílu ani čas, sehnout se pro spadlý meč. Netvor udělá ještě jeden krok a rozpřáhne se mečem. Vybral si mě...
Ten zvuk svištícího kovu, mi ještě několik minut poté zní v uších. Ostrá čepel se zaleskne ve slunci, které nás i v tomto krvavém dni nelítostně spaluje. Mám neuvěřitelný strach. Je to jako skočit z mrakodrapu bez jakéhokoli lana. Bez možnosti záchrany. Letět dolů, prožívat poslední vteřiny života a vědět, že už není cesta zpět.

Ani pořádně nevím, co se stalo, ale jediné co jsem zahlédla, byl azurově modrý paprsek světla, vycházející z konečků mých prstů, který zasáhl Syna zla a projel mu tělem. Celá otřesená si uvědomím, že nepřítel je momentálně neschopen pohybu. Jsem tak vyděšená, že ruku stáhnu, a v tu chvíli se ta obluda začne probírat k životu.
„Udělej to znova!“ ozve se za mnou mužský hlas. Nemám čas se otočit, abych zjistila kdo to byl, ale i přesto se pokusím znovu nepřítele zastavit. Napodobím pohyb, co jsem udělala před chvilkou a... a nic. No tak!
„Stůj,“ zaprosím tiše.
Celou silou mysli se soustředím, i když nemůžu přesně popsat na co, prostě se snažím představit si ten azurový paprsek a to, jak zastavuje Syna zla. A najednou se mi to povede!!! Opravdu se zastaví zmražen, ale teď nemám čas na radování. To, že jeden stojí, neznamená, že další tisíce ho začnou kopírovat.
Rychle popadnu Violu a táhnu ji do bezpečí, tedy jestli vůbec nějaké je. Ještě stihnu zahlédnout Garlinova rádce, jak se shýbá pro Matějovo tělo. To on na mě zavolal, uvědomím si. Nevím, co se dělo dál, se zmrazenou stvůrou, ale jaksi podvědomě cítím, že už je opět v pohybu. Rádce nás předběhne a vběhne do dveří, které bych já určitě přešla bez povšimnutí. Když Viola zjistí, že tělo její lásky je před námi a nebude tedy ušlapáno na bojišti, konečně trochu přidá a obě dvě se rázem ocitneme v nějakém tunelu, jehož stěny jsou pokryty zajímavými freskami a zlatými svícny. Nemám moc času, na to, abych si všechno prohlédla, ale přesto mi za stálého klesání začíná být jasné, kam jdeme. Po dalších minutách nekonečné cesty do podzemí se opravdu objevíme v pohřební komoře. Tady jsou pohřbeni zdejší králové. Zde leží minulost Targarossu. Uprostřed ohromné místnosti, vedle krypty sedí samotný Garlin, se zachmuřenou tváří, kolem nějž stojí asi desítka bohatě oděných lidí. Když nás spatří, donutí se do nepatrného úsměvu.
„Olivere, čí je to tělo?“ zeptá se rádce jakási sympatický paní, který má absolutně přepychové rudé šaty, s drahými zlatými šperky s kameny laděnými do stejné barvy. Světlé vlasy má načesané do, pro tuto dobu zřejmě moderního účesu. Z její tváře se zračí laskavost. Rádce položí Matějovo tělo k Violiným nohám a věnuje ženě smutný pohled.
„Je to přítel Tamary, nemohl jsem ho tam nechat,“ přizná a podívá se mi do očí.
„My ale nemůžeme sbírat mrtvoly!“ rozhorlí se muž v zeleném hábitu. „MY MUSÍME BOJOVAT!!!“ Tohle je na kamarádku opravdu moc, sveze se nad Matějovo tělo a dá se do pláče.