Tajemství Targarossu 7 (stará verze)

POZOR!!! ‚tyhle značky (před a za textem) vyjadřují co mi Oliver neslyšně říká - takže to slyším jenom já =o)‘

--------------------------------------------------------------

Ten muž je mi odporný! Jako kdyby to jeden člověk vytrhl. Stejně tam zemřou všichni.
„Koukej se vrátit zpátky a bojuj jako muž! Nejsi tu za anděla, ale za vůdce naší armády. Teď se nemáš starat o úřední dokumenty, kroniky,“ podívá se na knihy v pravém rohu místnosti, „ani žádné dalšího.“
„A proč si tam nejdete sám?“ zeptám se vztekle. Co si ten chlap o sobě sakra myslí? Je mi jedno, že takhle mluvím se starším mužem, je mi jedno, že jako dívka taky vlastně nemám právo mluvit. Nemám už co ztratit. Prostě to tenhle chlápek dost přehnal. „Schováváte se tady a čekáte, že se to nějak vyřeší samo, ale tahle bitva JE PROHRANÁ!!! Vy nemůžete vyhrát. Zbytečně tam umírají vaši lidé. A skončí tak VŠICHNI!“ nevydržím to a dám se do pláče. Není to ani tak z lítosti těch mrtvých, i když samozřejmě taky, ale hlavně z toho, že tady je jim člověk prostě něco snaží říct, a oni ho skoro neposlouchají. Jen kvůli tomu, že jsem holka. Všichni čekali nového Fangara. Jenomže nikdo ne mě. Chtěli bojovníka, ne zhýčkanou dívku. Teda zhýčkanou podle jejich názoru. Já sama si to o sobě rozhodně nemyslím. Když konečně můžu zase mluvit, pokračuji, i když to nemá cenu. Bojuji s větrnými mlýny, ale nemůžu si prostě pomoct. „Všichni padnou zbytečně. Rozumíte mi? Asi ne co? Vy máte svoje muže vést v boji, když už o to teda tak stojíte, a ne se tady ukrývat. Tohle jim opravdu nepomůže.“
„Ty spratku jeden! Jak se opovažuješ mluvit s ministrem zahraničí a státních věcí takovým tónem?“ rozpálí se ten zelenáč – omluvte ten výraz, ale já ho prostě nenávidím. „Já jsem tu ze všech nejvyšší a ty, takovej černovlasej fracek mi budeš sdělovat svoje rozumy? Tak to teda ne, děťátko.“ Tohle fakt nemá cenu, nic s ním nezmůžu, ale takhle mě urážet... Moment, moment, neřekl náhodou, že...
„Nic proti, ale nejvyšší tu nejste vy, nýbrž Garlin,“ vypálím na něj. Uvědomí si svou chybu a trochu zčervená. Vzápětí však nabere dech a začne mlít ty tvoje ubohý nadávky, ale na to já opravdu nemám náladu.
„Garline,“ oslovím starého krále a naznačím poklonu, „odvolejte zbytek svých mužů, vzdejte se. Stejně není šance na výhru. Noomových nestvůr je několikanásobná přesila. Nedosáhneme ani remízy. (Nevím jestli něco takového v boji existuje, ale doufám v to.) Jediná možnost jak zachránit alespoň ten zbytek je přestat s tím, dokud to jde. Stáhněte se do hradu,“ zaprosím nakonec.
Garlin na mě upře svůj moudrý pohled. Vím, prostě to cítím, že on sám bojovat nechce, ale nemá na vybranou. Tak tohle skončí špatně.
„Mazej bojovat a netlachej tu!“ ozve se zase ten maniak – no zelenáč =o).
„Nekecejte mi do toho!“ zařvu na něj. Těch emocí je na mě prostě moc. Hádám se tu se starým dědkem o životech tisíců lidí. Takhle to možná nevypadá tak hrozně, ale tahle bitva může rozhodovat o celé další existenci Targarossu. Když zemřou muži, nezbude tu už nikdo, kdo by dál vytvářel civilizaci. ‚Tisíce zemřou‘ – hučí mi v uších. Představím si svou třicetičlennou třídu. Kolik takových tříd by to muselo být? Kolem pěti set! Skoro neuvěřitelné.
„Jakým právem....?“ – to nic zase Zelenáč.
„To je v pořádku, Zikmunde,“ vloží se do toho král, „Tamara je Fangar a jak jsem se od Olivera stačil dozvědět, právě objevila sovu moc. Jenom ona nás může zachránit.“ Nějak jsem nepostřehla, že by s ním rádce mluvil. On asi vážně dokáže komunikovat pomocí myšlenek.
‚Na to jsi přišla až teď?‘ ozve se Oliverův hlas v té hlavě, ačkoli ten dotyčný ani nepohnul rty. Věnoval mi pouze dlouhý pronikavý pohled. I přes chmurné myšlenky se musím usmát.
Zikmund si po Garlinovi už promluvit nedovolí. (Mimochodem to jméno Zikmund na něj dokonale pasuje. Už když jsme ve škole brali Zikmunda, tak jsem ho nesnášela =o) ) Mezitím se to mezi ostatními lidmi v místnosti rozšumí tichým šepotem. Fakt, že jsem Fangar, většina zřejmě netušila – přecenila jsem je.
„Honem Tamaro, čím dříve nás zachráníš, tím lépe. Jaká je to schopnost? Pomůže nám?“ ozývá se ze všech stran. Oliver mě vezme za ruku a vede mě někam pryč. Ostatní se automaticky přidají.
„Ale co Viola?“ zajímám se o kamarádku.
„Neboj, postarám se o ni,“ nabídne mi ta sympatická paní v rudých šatech.
„To nebude třeba Heleno, dole se jí nic nestane,“ odmítne Zikmund její nabídku. To poslední, o co stojím, je, aby teď kamarádka zůstala sama v královské hrobce s mrtvolou své lásky!
„To budete moc hodná, když zůstanete u ní,“ usměji se na ženu a ona se vrátí zpátky dolů.
‚Máš strach?‘ ozve se neslyšně Oliver.
„Neumíš mluvit normálně? Hrozně mě to rozčiluje,“ přiznám se, zatímco stoupáme po točitých kamenných schodech. Nevím kolik už jich máme za sebou, ale asi dost, protože už sotva stojím na nohou.
„To víš, že jo,“ řekne už normálně. ‚Ale takhle to slyšíš jen ty,‘ usměje se na mě. Kdybych neznala Tobiase, tak bych Olivera rozhodně zařadila do pomyslné rubriky „zajímavý kluci“.
‚Máte tam u vás dost divný zvyky,‘ prohlásí opět neslyšně. Už si na to trochu začínám zvykat.
„Co konkrétně myslíš?“ nechápu.
‚Víc nahlas by to nešlo? No myslím to řazení kluků do rubrik, je to divný. Tady je prostě jeden kluk a jedna holka. Nemůže se ti jich líbit víc.‘
„Ještě nejste tak zkažený no,“ usměju se nervózně. Nechápu co mu vadilo na hlasitosti mého projevu, ale fakt jsem nijak zvlášť neřvala, a tak jako on to fakticky neumím. Počkat! Kde vzal to s těma rubrikama? Nahlas bych přece nikdy nic takovýho neřekla! „Hej, ty umíš číst myšlenky?“ naježím se, protože jestli ví o všem, co si myslím, tak to je v... No radši no coment.
‚Ale no tak, zase tak hříšný myšlenky jsi neměla,‘ snaží se mě uklidnit, ale já sama moc dobře vím, kterým směrem se moje myšlenky ubíraly!

Když se konečně vyškrábeme na vrchol jakési věže, neodolám a vyhlédnu ven. Ta podívaná mě doslova dostane na kolena. Když vidím, tolik krve a mrtvých leží všude a přesto se naši muži statečně vrhají do boje, připraveni bránit Caer Daross do posledních chvil. Je mi líto všech těch, kteří již padli, jejich manželek s dětmi, které ve strachu čekají doma, jejich přátel, kteří možná ještě žijí. Lituji je a nejvíc jejich krále, který je za to odpovědný. Vždy´t to mohl odvolat!
‚Neznáš všechno Tami,‘ ozve se opatrně Oliver. „Pojď, vstávej,“ začne už normálně a zvedne mě zpátky na nohy. Až teď si uvědomím jak má teplé ruce. Naprostý opak Tobiase. A sakra, teďka si určitě pluje mými myšlenkami, rychle mysli na něco jinýho! – poroučím si.
„Tamaro,“ osloví mě Garlin, „náš osud leží ve tvých rukou. Pouze tvé srdce a síla nás mohou zachránit.“
‚Musíš se pokusit zmrazit je všechny,‘ řekne Oliver.
„Zkusím to,“ rozhodnu se. Co jiného taky říct, přece tu nejsem jen tak. Do pravé ruky vezmu znak Targarossu, co se mi houpe na krku, a levou natáhnu před sebe. Tělem mi najednou projede vlna uklidňujícího tepla. Celou silou mysli se soustředím na to, abych je zastavila. Na konečcích mých prstů se objeví azurové světlo, které se začne rozestupovat směrem k bitvě.
„Je moc slabá,“ slyším něčí hlas a další se začnou přidávat.
„Nezvládne to, proč musí být Fangar zrovna holka? A navíc dítě?“ ptá se Zelenáč ostatních přítomných a v tu chvíli se dá modrozelené světlo na ústup.
‚Pomůžu ti,‘ nabídne mi Oliver a vzápětí cítím, že mě zezadu objal. ‚No tak, mysli jen na to světlo‘ radí mi neslyšně, a i když by to za normálních okolností bylo vzrušující, teď se soustředím pouze na svůj úkol. S Oliverem se cítím o mnoho silněji a modrý paprsek vystřelí z mé ruky jako šíp z luku. Napětím ani nedýchám, v očekávání toho, co se stane. Bude to stačit na všechny? Jednoho jsem zvládla jen tak tak, jak dokážu zastavit tisíce?

Všichni Synové zla ztuhnou uprostřed pohybu. Naši jsou nejprve překvapení, potom je však zalije vlna radosti a nakonec se dají do hromadné likvidace nepřátel. Je to dost nechutný pohled.
‚Klid, vydrž to a mysli na paprsek. Jsem tu s tebou, pomůžu ti, neboj se,‘ uklidňuje mě rádce beze slov. Fakt se snažím, ale dělají mi problém hned dvě věci. Tou první je koncentrace. Zkuste se třeba přesně dvě minuty soustředit na to, že papír je bílý, aby vám myšlenky ani na chvilku neunikly jinam. Druhou věcí je problém udržet se na nohách. Po všem co jsem tady zažila, jsem unavená jako nikdy a navíc mě to zmrazování nebo jak to mám nazvat pořádně vyčerpává.
Oliver si to v mých myšlenkách samozřejmě přečte a přitiskne mě k sobě ještě pevněji.
Takováhle forma boje je mi absolutně proti srsti, protože o když to jsou stvůry, přece jen nemají možnost se bránit.
‚Mysli na vesnici, kde bydlela Lili s Violou. Zabili jejich rodiče při jednom z tréninků této děsivé armády. A nejen ony skončily jako sirotci. Kdybys je nezastavila, tak by zřejmě ani ty děti nepřežily,‘ promlouvá ke mně. Fakt se snažím uklidnit, ale za těchto podmínek to prostě nejde.
Všechno tady je tak opravdové. Ne jako ve filmech. Viola právě přišla o Matěje, Lili je bůhví kde a já tu stojím v pozici vyšší síly, protože jen já rozhoduji o dalším průběhu boje. Ale co bude dál? Co bude potom? Jedna vyhraná bitva není vyhraná válka a já tady přece nezůstanu do konce života. Přišla jsem jen najít svou rodinu... Nechci bojovat, spřátelovat se tu s lidmi jako jsou Viola a Lili, a ani se tu nechci zamilovat! Hlavou mi proběhnou hned dva obrazy najednou.
Ten první má samozřejmě jméno Tobias. Vzpomenu si na náš společný noční let na Moorliovi a mnoho dalších chvil, které jsme spolu stačili prožít. Ta jeho tajemnost mě k sobě táhne jako magnet.
No a ten druhý mi vyjeví usmívajícího se Olivera. Klidně si to přečti, mě už je to jedno. Zážitků s ním sice nemám tolik, ale jsou o to intenzivnější, že je právě prožívám. Je to nepopsatelný pocit. Snad poprvé vím, že tohle je chvíle, kdy jsem šťastná. Jistě pod námi lidé umírají, ale nikdy na to nezapomenu. Většinou si tyhle věci uvědomíme až moc pozdě.
Oba dva jsou naprosté kontrasty. Den a noc, léto a zima, černá s bílou a taky... dobro a zlo... Tohle ale nechci. Nesmím na to myslet. Až ta bitva skončí, tak se zeptám Garlina na svého otce a dědu s pradědečkem a vrátím se domů. No jestli mi tohle holky ve třídě uvěří, tak musí být na hlavu.

Čas se vleče neuvěřitelně pomalu. Cítím se vteřinu od vteřiny slabší a přitom je mi jasné, že to ještě nemůžu vzdát, protože, ač se naši dole činí, Synů zla je stále převaha. Jasně, před půl hodinou to bylo horší, ale vzhledem k tomu, že už se asi moc dlouho neudržím, to nevypadá moc povzbudivě.
„Nemůžete něco udělat?“ začne Oliver, protože přesně ví, jak mi je. „Ovládáte nejrůznější schopnosti a kouzla. Tak jí pomozte dokud je čas. Vždyť jde o vaši zemi!“
„Uklidni se chlapče, myslíš si, že kdybychom mohli pomoci, že by to nikdo neudělal? Ale není jak... Znáš naše dary, víš co zvládneme. Nic z toho nám není platné. Jediní, kdo mají dar související s fyzickou činností jsou Tamara se Zikmundem.
Zikmund? Jak to, že právě on? – uvažuji rychle a doufám, že mi Oliver odpoví.
„On je taky Fangar. Přišel sem zhruba před osmnácti lety, ozve se mi v hlavě a v tu ránu má rádce co dělat, protože nemám daleko od omdlení. Z toho, co jsem se právě dozvěděla, vyplývá, že Zelenáč je můj DĚDA!
‚Promiň, Tami, to mě nenapadlo,‘ omlouvá se chvatně.
Zvednu hlavu k nebi a rychle zamrkám, nechci zase brečet, a v tu chvíli v dálce před námi spatřím malou, černou, rychle se přibližující tečku. Nedá mi moc problémů poznat, že se jedná o černého Moorlia, kterého tu používá pouze jedna osoba. Teď už můžu zřetelně pozorovat Tobiho zděšení nad situací boje. Jak mě jen kdy mohlo napadnout, že by přešel k nám? Náhle ho ztratím, avšak v zápětí se vynoří přímo u okna, kde s Oliverem stojíme. Chvatně od sebe rádce odstrčím, i když mi pak samotné stání dělá neskutečné problémy.
„Tami! Musíme rychle!“ začne Tobias naléhavě.
„Co se stalo?“ vyděsím se a nevnímám přitom Oliverův neslyšný hlas, sdělující mi své obavy z Tobiasovy přítomnosti.
„Lili,“ zašeptá a tohle jediné slovo mě donutí přestat vysílat modré světlo na Noomovu armádu pod námi. Okamžitě pocítím příval navracející se energie. Co se děje dole najednou nevnímám.
„Co je s ní?“ zaskučím. Jestli se jí něco stalo, tak... Ach to ne, prosím, ať je v pořádku.
„Honem, nasedni, musíme být u ní co nejdřív,“ prohlásí Tobi. Jasně může to být taktický tah, jak mě odstranit z cesty, ale co když se jí opravdu něco stalo a já tu jen ztrácím čas? Tobias by mi přece nemohl lhát, že ne? Přesto se podívám po Oliverovi – třeba ho napadne přečíst si jeho myšlenky, jenže rádce mlčí.
‚Nevím Tami,‘ ozve se konečně. ‚Moondrorci jsou už od mala učení nitroobraně. Vědí jak zabránit lidem se stejným darem jako mám já, aby se jim hrabali v myšlenkách. Vidím jen to, co mě on sám vidět nechá.‘ No tak to jsem tam, kde předtím...

----------------------------------------------------------------*Tak a teďka ta věcička pro vás.
*Jak byste se rozhodli vy v její situaci?
*Tobi x Oliver ?
*Utéct z boje, nechat Garlina a jeho zemi na holičkách a důvěřovat klukovi ze strany zla, protože třeba fakt mluví pravdu a Lili se něco stalo.
*Ale co když to je podfuk?
*Svoje tipy mi dejte do komentu - nebudu se tím řídit, ale zajímá mě, váš názor. Jestli jsem jenom já zvrácená, nebo jestli se i někdo přidá =o)