Medailon zkázy 1. upr.

1.kapitola

Proroctví

10.října 1907 Velera
„Sáro, Sáro!“ stále úpěnlivěji zní volající hlas ve starém sklepení. Konečně udýchaná dívka našla toho, koho celou dobu hledala: „Sáro, musíš rychle pryč, hledají tě všude a jeho špehové se blíží, do večera tu určitě budou a víš co se stane, až...“ „Ale ano, samozřejmě že to vím.“ přerušila ji neklidně Sára: „Ale kam mám jít? Na Zem se vrátit nemůžu, padla bych jim rovnou do náruče!“ „Samozřejmě že ne, musíme prostě najít lepší úkryt. Na Veleře je pro tebe pořád bezpečněji, i když jsi pozemšťanka, ale co..., slyšela jsi to taky?“ zeptala se velice neklidně Laura ,,Víš nechci nic říkat, ale měly by jsme...“ „Psst“ přerušila panikařící Lauru Sára, která se zaposlouchala do náhle vyrušeného ticha: „Rychle!“
Tryskem se rozeběhly a dusot kopyt je stále více nutil zrychlovat. Slyšely je blíž a blíž, věděly, že jestli se hned někam neztratí, přijdou o život. „Lauro, musíme se rozdělit, zatoč hned za první roh a snaž se co nejrychleji dostat k Jakubovi!“ drmolila v běhu Sára a ještě stačila zahlédnout Laury nešťastný a vyděšený pohled, a pak už se jí na vždy ztratila ve tmě. Tušila, že ji právě viděla naposled, ale dobře věděla, že by ji také zabili, kdyby zůstala s ní.
Dusot koní stále sílil, stejně jako válečný křik a bubny strážců temnoty. Sára běžela jako o život a pak se náhle zastavila, otočila se čelem svému nebezpečí a hlučně zaburácela: „Nebudu utíkat před smrtí, až 100 let uplyne, přijde pomsta strážcům temnoty!“

10.října 2007 Země
„Né!“ vylétlo zpocené děvče z tvrdého spánku. Netrvalo ani pět vteřin a už u ní byly dvě vychovatelky. To sedmnáctiletá Marika se právě strachy a vyděšením probudila ze strašlivého snu v dětském domově.
O své rodiče přišla, když před 13 lety vyhořel jejich rodinný dům. Byla to tehdy záhada a nikdy se nenašli pachatelé, příčina ani těla manželů Rolenových. Jediné co jí po nich zbylo, tedy jak se domnívala, byl malý zlatý přívěšek, ve tvaru srdce, s ozdobným R uprostřed. Měla pocit, že se dá otevřít, ale nikdy se jí to nepovedlo. Marika byla velmi jemná a citlivá dívka, která se dokázala velice snadno rozčílit a to pak lítala jak ostrá slova tak i občas ostré rány. Nikdy nezapadla mezi ostatní děti, nikdy si nehrála s panenkami a nikdy nenosila načesané vlasy s velkou mašlí. Byla prostě jiná než ostatní a to byla její chyba.
„Mariko, co se stalo?“ vyptávala se starostlivě Marie. „Co by se asi tak stalo, slečince se prostě zachtělo zbudit celý dům. To dělá často, ne? Nějaké ty záhady kolem ní se nedají ani spočítat!“ „Ale Naděždo, co kdybys ji aspoň jednou nechala na pokoji, vždyť celá hoří!“ ohradila se na svou kolegyni ustaraná vychovatelka. „No tak děvče co se ti stalo?“ „Ale nic jen jsem měla zlý sen.“ „Noční můry?! Ty máš každou noc noční můry a většinou ve stejnou dobu! To abychom si začaly nastavovat budík Marie, byla by to příjemná změna, kdyby nás měl pro změnu budit on místo jekotu téhle slepice!“ „To si trochu přehnala! Radši pojď a nech ji spát. Kdyby něco tak klidně zavolej.“
Ona byla jediná kdo se k ní choval hezky. Ona a kuchařka, která ji občas obdarovala milým úsměvem. Ostatní v ní viděly holku, která přitahovala problémy a těch bylo dost!
Marika se ještě dívala do tmy jak se v dálce ztrácejí dva protiklady a pak se snažila ještě usnout. Ale nemohla, stále myslela na sen, který se jí právě zdál a ne jen dnes, už víc jak týden vidí stále tu samou ženu jak prchá sklepením. Prostě to nechápala!