Medailon zkázy 3.up,

3.kapitola

Ze Země, až na Veleru

Trvalo dlouho, než dokázaly obě vychovatelky přemluvit, sice se jim to nakonec podařilo, ale jen stou podmínkou, že se od Mariky nehnou ani na krok.
„No to bude žůžo, budeme jako hrdinové z filmu.“ řekla nadšeně Tereza.
„Jo, ale s tím rozdílem, že to bude doopravdy na živo, to znamená, že vždy zázračně nevyváznete bez jediného škrábnutí, kterých vy budete mít hodně. Ale když na tom tak trváte, tak vám nemůžu bránit.“ řekla neklidně Marie a Tereze sjel vzápětí úsměv z tváře.
„Takže, o půlnoci tady v kuchyni a pak vám řeknu víc.“
Když se všechny tři děvčata vracely na pokoj, mluvila jen Tereza, která stále básnila o skvělém dobrodružství, které je mělo čekat. Ale Klára s Marikou tiše stoupaly po schodech a stále víc se ztrácely ve svých myšlenek. Až Klára z nenadáni promluvila:
„Ty tomu věříš? Myslím to, že jsou někde ve Vesmíru další lidé, kteří dokážou nadpřirozené věci?“
„Já nevím, ale proto s nimi dnes půjdem a zjistíme, co s toho všeho je pravda.“ Odpověděla Marika, ale ve skutečnosti se jí stále vracely Mariina slova o Sáře a její sen.
„Ale jestli je to pravda, tak je mi to líto, myslím ... to o tvých rodičích.“ to už i Tereza zmlkla a zavládlo naprosté ticho.
„Jo, ale jestli je to pravda, tak ti co jim to provedli za to zaplatí!“ řekla rozhodně Marika. „To přísahám!“

Pět minut před půlnocí se tiše vytratily z pokoje a jen za světla baterky sestupovaly po schodech dolů, kde už na ně čekala Marie s Natašou.
„Ale jak všem vysvětlíte, kam jsme zmizely?“ „Víš, když bránou projde někdo nevyvolený, tak se zastaví na Zemi čas, no a až se vrátíte, tak jen vklouznete ještě do teplé postele.“ odpověděla ji Nataša.
„Nemusíte se ničeho bát, až projdete bránou, už tam na vás bude čekat Laura, která se o vás bude starat a učit, co budete potřebovat k přežití.“ řekla mile Marie.
„Laura?! Ta Laura co tu noc varovala Sáru před Medardem?“ užasla Marika.
„Ano, přesně ta, ale neměj strach, nezestárla o sto let, ale jen o rok. Je jí 18 let.“ Bylo vidět, že si Marika oddychla a není se čemu divit, každý by alespoň zneklidnil nad představou, že se o něj bude starat sto sedmnáctiletá stařenka.
A už se blížily, scházely po temném schodišti, až konečně zabočily k tajuplným dveřím. Nataša otevřela. Dnes se nic nestalo. Neslyšely žádné hlasy ani se za nimi nezabouchly dveře. Prostě vešly do úplně obyčejného sklípku s kompoty.
„Tak začneme.“ řekla tajemně Marie, podívala se na Natašu a kývla. Nataša si jako na povel stoupla na kulatý obrazec uprostřed místnosti. A v tom okamžiku se zabouchly dveře a objevily se dvě zářící pochodně s tajemnými dveřmi mezi sebou.
„No páni!“ užasla Tereza a spolu ze svou kamarádkou dál třeštily oči.
„Myslím, že se mi to začíná líbit!“ dodala a asi zapomněla, že má stále otevřená ústa.
„Tak, je čas.“ Řekla s úsměvem Marie a jakoby se Tereza probudila s tvrdého spánku, sebou trhla a pobídla Mariku:
„Je to na tobě!“ Marika po chvíli váhání natáhla ruku směrem ke dveřím a bylo zřetelně vidět, že se celá chvěje. Konečně její ruka dopadla na kliku a z velkým vrznutím otevřela dveře. V tu ránu se všude rozlila zlatá záře, která všechny oslepila. Marika pohlédla na své ohromené kamarádky a pak na obě vychovatelky.
„Tak tedy sbohem.“
„Ale no tak, nefňukej, než se nadějeme, tak se vrátí.“ Najednou jim zmizely ve zlaté záři a Marie tiše dodala:
„Když se vrátí.“
„Bože, do čeho to zase lezu!!!“ ječela Tereza, když je oslepující záře vyplivla a oni dopadly na tvrdou zem.
„Nikdo po vás nechtěl, abyste...“
„Mariko? Jsi to ty?“ přerušil, ji neklidný hlas z křoví.
„Kdo-kdo-kdo jste, ukažte se!“ schovaná osoba chvíli váhala ale nakonec vstala a její tvář ozářilo světlo z brány. Jakmile ji Marika spatřila, vzpomněla si na dívku ze snu.
„Lauro? Jsi-jsi to ty?“
„Jistě, a ty jsi určitě Marika, Tereza a ty jsi Klára, že?“ S úlevou je Laura vyjmenovala a když přikývly pokračovala:
„To jsem ráda, ale teď musíme rychle pryč není tu ani trochu bezpečno, každou chvíli tu můžou být! A teď,... doufám že umíte jezdit na koni?!“
„No..., snad trochu,“ na Lauřině tváři bylo vidět, že si mírně oddechla.
„Ale na jakých koní máme...“ svou otázku ale nedokončila. Laura totiž právě luskla prsty a z ničeho nic před nimi vyrostli čtyři bílí hřebci.
„Tak na co ještě čekáte? Rychle!“ řekla Laura třem dívkám, které stále třeštily oči.
Všichni se vyšvihly do sedel a tryskem vyrazily.
„A, kdo že tu může každou chvíli být?“
„No přece..., ale ne, otoč se a uvidíš.“ stalo se to, čeho se Laura evidentně bála. Pronásledovalo je asi tak dvacet jezdců na černých koních.
„To jsou ty strážci?“
„Ne, naštěstí jen Medardovi rytíři! Do chalupy je to ještě kus cesty, asi jim neutečem, ale žádný strach, zvládnem je.“Chvíli přemýšlela a pak řekla :
„eventersempo“
Tentokrát se neobjevili žádní koně, ale něco mnohem zvláštnějšího. Kolem nich se vytvořil nějaký zeleno-průsvitný kruh, který je zakryl do velké bubliny a všechny černé jezdce odrazil do dálky. Všichni tři hrdinky nadšením zajásaly a Laura se začínala červenat.
„Nechte toho, ještě nemáme vyhráno!“ po tom opět luskla, tentokrát mnohem silněji a všude kolem se rozeběhli stovky koní, od poníků až po silné hřebce všech barev.
„To aby nás nenašli tak rychle. Až objeví místo, kam teď jedem, dávno už tam nebudeme.“
Ještě chvíli rychle klusaly na svých bílých ořích, Laura vpředu a ostatní hned za ní. Vypadalo, že si dělá starosti, protože se každou chvíli otáčela a nejistě pokukovala po svých spolujezdkyních.
„Dívejte,“ ukázala prstem na starou chajdu, jen tak tak stojící pár metrů od nich.
„Tam dnes přespíme a zítra se přemístíme do mého domu.“
„Tady?! A vejdem se tam vůbec? Vždyť je to velký jak náš záchod, no a to jsem si na něj stěžovala kvůli nedostatku prostoru mezi nohami a dveřmi, protože nešly zavřít.“ vyjekla Klára při pohledu na malou místnůstku plnou sena.
„No a to je co říct, ty si jinak vůbec na nic nestěžuješ!“ přikývla ironicky Marika, která si vyměnila souhlasný pohled s Terezou. Ale Klára nevšímavě pokračovala dál:
„A to mám ležet tady na seně?!“
„Nebojte, je to jen na dnešek, tahle stará chalupa je jediná nehlídaná část v okolí a navíc s utajeným přemísťovadlem.“
„Cože?! Přemísťovadlem?!“ vyjekly kamarádky
„Ach jo, kolik toho vůbec víte, řekly vám vůbec proč jste tady? Nedivila bych se kdyby ne, to je totiž dost oblíbený zvyk, říkat jen polovinu.“ vydechla Laura
„No, víme něco o zabití Sáry, o Medardovi, o mích rodičích, ale o přemísťovadlech jsem neslyšela.“
„Výborně, to by jste měly vědět i o Medailonu.“ zamyslela se Laura
„O čem?!“ zarazila se Marika
„No přece o Medailonu, Medailonu zkázy!“
„Obávám se, že právě tuhle část vynechaly.“ řekla bázlivě, protože čekala Laury další reakci a taky se dočkala:
„COŽE!!! Proč mi vždycky nechaj tu nejtěžší část!“ pak se zhluboka nadechla a pokračovala:
„Víte jak kolem sebe začal shromažďovat lidi?“ zeptala se co nejklidněji mohla
„No, buď šli dobrovolně, nebo je k tomu donutil.“ odpověděla ji Marika
„Výborně. A víte jak je k tomu donutil?“
„Ehhmm, nějakým kouzlem?“ Laura se znovu pořádně nadechla a začala:
„Víte, Medardových dobrovolných spojenců bylo moc, moc málo, atak začal přemýšlet jak by donutil i ostatní. Samozřejmě, že nejprve vyzkoušel všelijaká zaklínadla a kouzla, ale nic nebylo natolik účinné, aby ho to uspokojilo. Proto začal listovat ve starých knihách černé magie a tam objevil jeden předmět, který po menší úpravě vyhovoval jeho nárokům.
Byla to věc ze zvláštní slitiny, která nejde ani roztavit, ani odčarovat a už vůbec ne rozsekat. A do této slitiny ukryl svou moc a pak nad ní vyřkl kletbu, nikdo neví jak přesně zněla a o co přesně šlo. Ale funguje takto- Kdybych byla Medard, dívala se na tebe a přitom měla v rukou ten Medailon, stalo by se něco jako, že bych ti vzala duši a ty jsi nevěděla, co jsi ani co děláš, jen bys plnila mé rozkazy.
Medailon jde zničit jen na jediném místě a to na místě jeho vzniku, ale ani toto nevíme zcela jistě. Je to spíš jen domněnka. Nevíme kde byl vyroben, mělo by to být vyryto na něm. Sára o něj bojovala a dokonce se jí ho podařilo získat. Když byla v tom sklepení, měla ho u sebe a byla na cestě k jeho zničení. Ale nechtěla nám říct, kde to místo je, aby nikoho neohrozila. A proto ji zabil, chybělo málo a mohli jsme mít všichni klid.“
Pak zavládlo naprosté ticho a Laura se zhroutila na zem a zamáčkla si stékající slzu.
„Tys ji měla moc ráda, viď?“ sedla si k ní Marika a chytla ji kolem ramen. Ale Laura byla silná dívka a nemohla ani nechtěla připustit jakoukoliv slabinu. Rychle vstala a pokračovala:
„Přemísťovadlo je vlastně založené na podobném principu jako brána, kterou jste se sem před chvílí přepravily. Ale přemísťovadlo přenáší jen z místa na místo tady na Veleře. Ne s planety na planetu a díky němu se zítra dostaneme na druhou stranu řeky do mého domu, aniž by si toho někdo všiml.“
„A můžu ses tě ještě na něco zeptat?“ řekla opatrně Marika a potom co Laura kývla pokračovala:
„Víš, když jsme jely od brány říkala jsi, že nás pronásledují Medardovy rytíři, já myslela, že si říkají strážci temnoty?“
„Ano, ale tak si říkají čarodějové, tohle byli rytíři temnoty, ti nekouzlí. Jsou hrozbou pro obyčejné lidi tady na Veleře, nebo na místě...“
„Tam kde zemřela Sára?“
„Ano, přesně tam.“