Medailon zkázy 4. upr.

4.kapitola

Přízrak v Černém lese

Potom si každý zabral svůj kout a stočil se do klubíčka.
„Jestli se něco stane, tak mě zbuďte, ale za žádnou cenu nevylézejte ven a nehrajte si na hrdinky! Na to budete mít ještě dost příležitostí.“ varovala je Laura a pak už slyšely jen lehké oddychování a pochrupování.
Marika se otočila na druhý bok a zavřela oči. Ale nemohla usnout, myslí se jí prohánělo tolik otázek, že nevěděla nad kterou se má zastavit dřív. Ten den jí utekl tak rychle a stalo se tolik věcí.
Ještě včera byla úplně normální holka, co se na kouzla dívala jen v televizi a najednou objeví bránu, kterou projde na planetu, o které vůbec netušily že existuje a před jejíma očima se z nenadání objeví koně a dozvídá se o strašlivém černokněžníkovi, který okrádá lidi o to nejlepší co v sobě mají a ona, ona, že má tomu všemu zabránit? To prostě nedávalo smysl.
Přemýšlela a čas utíkal, až najednou ji z myšlenek probudil rachot. Byla to Klára:
„Mariko, Mariko kde je Tereza?!“
„CO?! Jak to myslíš kde...“ najednou venku praskla větvička a byly slyšet kroku.
„Už zase?! Kláro, já pro ní skočím než se někam ztratí a ty zatím probuď Lauru. Ona je určitě zase náměsíčná“ Vzdychla, šáhla po plápolající louči a vyšla ven.
„Ale Mariko, víš přece, co říkala Laura...“ volala ještě za ní, ale ta už jí neslyšela.
Venku to nebylo vůbec příjemné, byla tam tma a mezi stromy se tiše proplétal studený ranní vánek.
Křup.
Ozvalo se mezi stromy.
„Terezo? Jsi to ty?“ zavolala a zrychlila krok.
„Tady jsi, všude tě...“
V okamžiku kdy ji spatřila, se za ní objevili tři postavy. Ne to nemohli být lidé, bylo skrz ně vidět. Marika to nechápala, co to bylo? Muž, který stál čelem dalším dvou osobám a zády k Marice, se nadechl a promluvil. Jeho hlas byl tak skřehotavý, že by pokácel všechny stromy kolem:
„A vy jste si mysleli, že vás nedostanu?! Ó, jaký omyl. Já získám všechny a nic mě nezastaví, a už vůbec ne vy. I když jste byli vytrvalí, vytrvalejší než ostatní, stejně jsem vás dostal.“
„Ne, ty nedostaneš všechny! Nebo si snad zapomněl? Za chvíli uplyne sto let a přijde tvůj konec!“ vyjel na něj druhý muž
„A kdo mi v tom zabraní? Snad ne ta vaše malá holka, ta už asi těžko!“
„Co si s ní provedl, kde je. Jestli ji něco uděláš zabiju tě.“ ječela paní, ale pak následoval jen ledoví smích:
„Ty, ty že mě zabiješ? Když vám poručím, zabijete se tu oba navzájem, ale byla by vás škoda.“ Potom vytáhl něco lesklého z kapsy a...
„Mariko, jste v pořádku?“ přiběhla za nimi Laura s Klárou celý ustaraný.
Marika se prudce otočila a když se podívala zpět, spatřila už jen stromy, ale ona si uměla představit co se stalo pak.
Podívala se na Lauru a přikývla. Společně pak probudily Terezu, která se s jekotem probudila a vydaly se na cestu k chajdě. Marika stále myslela na rozhovor, který právě vyslechla. Ne to přece není pravda, co si to namlouvám. Mí rodiče jsou přece dávno mrtví .Ale co když ne? Stále jí hučelo v hlavě, až ji přerušila Laura:
„Co je z tebou, celou cestu si vůbec nepromluvila. Není ti nic?“
„Lauro, co se stalo s mými rodiči. Jsou mrtví?“ odhodlala se Marika.
„Víš, já asi nejsem ta pravá, co by ti to měla vysvětlit. Počkej do rána a brzo se všechno dozvíš.“
„A kam vůbec zítra jdem?“ zeptala se zvědavě Marika
„Zítra se přemístíme ke mně domu a tam na nás bude čekat Jakub, který nám ve všem pomůže.“
„Lauro, a ty jsi se znala s mými rodiči?“
„Ano, byli to úžasní lidé, měla jsem je moc ráda a když mi řekli že, že jsou ...“ vzdychla a zhluboka se nadechla
„Ale hlavní je, že ty jsi pořád tady.“
Když dorazily, vyčarovala Laura Tereze zvoneček na krk, aby ji slyšely, až se zase vydá na noční túru lesem.
„Tedy, jak originální.“ Zasmála se Klára
„Je to nejúčinnější věc co znám.“
Řekla tiše Laura a pak všem znovu domluvila, aby za žádné situace nevycházely ven a pak se uložily ke spánku.
Ale Marika prostě nemohla usnout, možná proto, že se venku začalo pomalu rozednívat, nebo proto, že jí myšlenky křížily cestu ke spánku. Stále přemýšlela o lidech v lese, a bylo zvláštní, že jí připadali známí, ale ne jen muž se ženou, ale dokonce i ten další člověk. Jeho hlas jí stále zněl v uších a ona si byla jistá, že to nebylo poprvé, co ho slyšela.
Najednou ji někdo oslovil a ona sebou trhla až s toho vrazila do zvonečku, který vysel Tereze na krku a slabě cinkl, ale naštěstí nikoho nevzbudil. Když se otočila nemohla uvěřit svým očím. Před ní stála mladá žena, která jí byla hodně povědomá, ale byla si přesto jistá, že ji nikdy neviděla.
„Koukám, že s tebe vyrostla pořádná holka, silná po tvém otci a statečná po m... po své matce. Neboj se já ti nic neudělám, tak už přestaň vyvalovat oči nebo ti vypadnou.“
„Kdo, kdo jsi?“ zeptala se překvapeně
„Správná otázka, kdo jsem. Asi duše co neustále hledá své tělo, které mi odcizili. Ani nevíš jak jsem se nemohla dočkat, až tě znovu uvidím. Víš proč jsem tady?“ ale když Marika nic neříkala a dál třeštila oči, pokračovala dál.
„Jsem tu, abych ti pomohla pochopit situaci ve které se právě teď nacházíš. Zní to asi šíleně co? Že ti chci pomoc, abys to pochopila, spíš to vypadá, že ti to chci ještě víc zamotat, viď? Ale neboj, všechno se dá do pořádku, uvidíš. Tak, kde začnem. Asi, nejlépe od začátku, co?“ Marika nechápala proč, ale k té ženě začínala cítit čím dál větší náklonnost.
„Víš, to co si viděla před chvíli v lese, byla moje práce. Chtěla jsem, abys pochopila jak to tehdy bylo.“ řekla mile
„Co, jak tehdy bylo?“ nechápavě promluvila Marika
„Ach jo, tohle se tak těžko vysvětluje. To co jsi tam viděla, bylo přesně to, co se děje až do teď všude kolem nás. Ta žena s mužem věděli co je čeká, ale nebáli se toho, protože ví, že se jednou zase vrátí mezi nás. A ty to musíš dokázat a dokážeš to, už kvůli tvým rodičům Mariko.
„Rodičům? Ty je znáš? Takže nejsou mrtví? A kde jsou, chci je vi...“
„Klid, klid, uklidni se. Už brzy se s nimi uvidíš, ale chci tě varovat, i kdyby si k nim byla jakkoli milá, oni tě nepoznají a klidně tě i zabijí!“
„Zabijí, jak to myslíš?“
„Není to jejich chyba, oni by ti nikdy neublížili. Bojovali proti Medardovi a pomáhali Sáře a po její smrti, když ses narodila ty, je ale Medard unesl sem do toho lesa, no a sama jsi viděla co se stalo.“
„Vzal jim duši? A oni teď vůbec nevědí co dělají, ani kdo jsou?“
„Přesně tak. Mariko. Když si Medard zamane, můžou pro tebe rodiče být tou největší hrozbou! Nebudou mít s tebou slitování, protože ho s tebou nebude mít on. Dávej si na ně pozor, můžou předstírat, že tě poznali a zavést tě do pasti. Nesmíš jim věřit Mariko, nesmíš!!!“ po těchto slovech se Marice zablesklo před očima a vtom okamžiku jí spadla víčka, sesunula se na zem do teplého sena a tvrdě usnula.
„Mariko, no tak stávej už přece, přijdeme pozdě.“ vyrušil ji něčí hlas ze snu o ženě v bílém, co náhle mizí ve zlatém světle. Konečně otevřela oči a přední stála Laura a její dvě kamarádky oblečené a připravené k cestě.
„Co je s vámi, vždyť je tak brzo.“ řekla rozmrzele
„Brzo?! Kdyby to řekla Tereza tak se nedivím, no i když...“
„Tak dlouho jsem nespala ani já!“ řekla pyšně Tereza, ale potom co spatřila Klářin pohled znejistila a tiše dodala:
„Aspoň co si pamatuju tak, tak ne.“ to se ale začaly všichni smát
„No to ti samozřejmě všichni věříme Tery, ale teď už honem vstaň ať na nás Jakub nečeká.“
„Kdo to vlastně je, ten Jakub, o kterým stále básníš, je to asi pořádný fešák, co?“
„COŽE?! Ehm promiň, Cože, fešák? To asi zrovna moc ne, ale uvidíme, třeba máme jenom jiný vkus. Pár svých Fanynek totiž určitě má. No, dočkej času a posoudíš to sama.“ odpověděla Kláře po své neuhlídatelné reakci Laura a pár kroku ustoupila.
„No tak na co ještě čekáte, jděte.“ pobídla udivené dívky a ty se na sebe podívala jako by si říkaly, že se už doopravdy musela zbláznila. No není se čemu divit, kdo by taky někoho pobídl, aby šel přímo proti zdi.
„Ehm, Lauro, nezapomněla si nám něco říct? U nás totiž obvykle zdí neprocházíme.“ zeptala se nejistě Marína
„Ó, ta moje hlava.“ zabědovala nad sebou Laura a pak vzala ze země menší kamen, pobídla všechny tři dívky k pozornosti a hodila ho přímo proti zdi.
Ale on místo toho, aby se odrazil a spadl jim přímo k nohám, prolétl zdí, jako by si nevšiml, že už neletí vzduchem.
„No? Už chápete? Tohle je to utajené přemísťovadlo. Odnese vás kamkoli si jen budete přát.“
„A jak pozná kam chci, ehm... přemístit?“
„Správná otázka Mariko, v našem světě všechno závisí jen na tvé vůli. Pamatuj Mariko. Pokud věříš, tak se svou vůlí dokážeš zázraky. Tak, Tery, jdi první, neboj ani nepoznáš že procházíš zdí. A jestli máš strach, tak prostě zavři oči, ale nezapomeň je znovu otevřít. Mám totiž na zahrádce čerstvě zasazené růže, ale to co tě bude asi víc zajímat, je můj stoletý dub, tak mi ho prosím tě neporaz!“
Tereza se zhluboka nadechla, ale nic víc už nestačila, protože ji Laura postrčila kupředu, že se prostě nestačila zastavit, a jestli jo, tak už někde jinde.