Medailon zkázy 5. upr.

5.kapitola

Květinový dům

Byl to zvláštní pocit, úplně jiný, než když procházely zlatým světlem utajené brány. Tehdy je to vyplivlo tak, jako když padaly vzduchem a najednou jim zem překazila let a oni na ni prudce dopadly. Teď to bylo, jako by jen prošly záclonou a ocitly se na jiném místě. Opravdu to byla rozkvetlá zahrada, přesně, jak popisovala Laura.
Všude okolo nich kvetly všemožné květiny různých barev, známé i neznáme a mezi nimi i čerstvě zasazené rudé růže a silný, starý dub.
Najednou se za ním objevil urostlý mladík se zlatými vlasy, který jim přicházel naproti.
„Né Lauro, stejný vkus rozhodně nemáme. Vždyť to je pořádnej kořen a ty sis z něho utahovala!“ ale když se na ni Klára podívala měla stejně překvapený pohled jako ona, ale né zrovna radostný.
„Lauro? Posloucháš mě vůbec?“ šťouchla do ní
„Co? Ale ano. Tohle není Jakub.“ ale to už se na ně chlapec usmíval a mile je přivítal
„Vítejte, doufám, že se vám tu bude líbit.“
„Co tu děláš, Pavle!“ zeptala se ho přísně Laura
„Jakub mě sem zavolal, že mě tu prý bude potřebovat, ale zdržel se a tak poslal mě, abych vás uvítal místo něj, snad ti to nevadí.“ promluvil na ni se sklopenýma očima
„No tak dobře, asi už chápu, proč tě sem pozval, holky tohle je váš nový učitel, bude vás učit jak se ubránit, což se bude týkat hlavně vás dvou, protože jinou zbraň mít zatím nebudete.“ ukázala na Kláru a Terezu a oni v ní zas uviděli tu Lauru, kterou včera poznaly.
„Jo a Lauro já vím, že s tím kamenem je to efektní a to všechno a tebe to náramně baví, ale příště si dávej pozor kam ho hodíš, ano?“ požádal ji konečně s úsměvem Pavel a ukázal si na čelo, kde se mu začínala klubat boule.
„Promiň.“ omluvila se mu se smíchem svým i ostatních a přiložila mu svou dlaň na ránu a ta v zápětí zmizela. Když ji odendávala, Pavel ji chytil, ale ona se mu vyškubla a aby nestála řeč, řekla rychle:
„Tak půjdeme dál.“ ukázala na dům a po pár krocích se k ní přidali i ostatní.
Laura vzala za kliku a ta jemně vrzla. Všude se rozlilo světlo a dívky prostě musely tajit dech.
„Vítejte v mém domě.“ usmála se na ně Laura.
„No tak to je jiný kafe!“ řekla nadšení Klára.
Byl to nádherný a tak zvláštní dům. Nebylo pochyb, že měla ráda květiny, protože kam se kdo podíval nestačil se divit, jaké všechny druhy vůbec jsou.
Tato místnost byla laděna do růžova a všude byly květy rozkvetlých růží. V místnosti stál velký stůl s pěti židlemi a na něm váza plná květin. U prostřed se klikatily dlouhé schody a na jejich vršku byla úzká chodbička, která se táhla po obvodu celého domu a z ní vystupovalo dalších pět dveří.
„Než vám ukáži vaše pokoje, tak se určitě budete chtít najíst.“ promluvila na ně Laura a v tu chvíli se všichni probraly. Laura luskla prsty a najednou se na stole objevilo pět talířů s poháry. Pak luskla ještě jednou a vzápětí u nich stála žena se zástěrou.
„Jídlo bych vám mohla vyčarovat také, ale nebylo by tak dobré, jako od Léni.“
„ Od Léni?!“ divily se holky
„Ano, mi ji tak říkáme odjakživa.“ potom ji pobídla a Léňa začala nosit na stůl všemožné pochoutky. Od salátů, až po křehce vypečené pečínky. Ty byly následovány sklenicemi s ledovými nápoji s růži uprostřed a stejným vzorem byly malované i poháry.
„Na co ještě čekáte? Jen se neostýchejte a berte si na co máte chuť.“
Potom, co dojedly, dopily a jemně si hladily svá naplněná břicha, těžce vyšláply schody a po chodbě přistoupily ke třem pokojům. Při otevření prvního nemohly odtrhnout oči.
Byl celý v modré barvě a všude voněly krásné pomněnky. Nejvíc se rozzářily oči Kláře, takže byl hned jasný majitel prvního pokoje.
Když přistupovaly k druhým dveřím, byl za nimi slyšet zvláštní zvuk. Všichni natahovaly uši i krky, aby, až se dveře otevřou, viděly co nejvíc. Pak je Laura otevřela a do chodby vlétl voňavý vzduch pronásledovaný třpytivými bělásky. Vůně patřila rozkvetlým kopretinám, které zamořily celý pokoj. Dolíčky v Tereziiných tvářích všem říkaly , že právě ten si dá v příštích hodinách, dnech a mužná týdnech, do parády právě ona. Z nadšení druhého rozkvetlého pokoje je vyrušila náhlá vůně, linoucí se z následující místnosti.
Laura sáhla na kliku, ta jemně vrzla a... a všichni náhle zatajili dech. Místnost byla plná růži všech barev doplněná zářivě velkými pavými oky. Uprostřed pokoje byla postel porostlá květy a celá v bílých krajkách. Na každý straně u dveří stáli dvě vysoké vázy naplněné zářivými barvami voňavých růží.
„Málem bych zapomněla.“ Hned co to dořekla luskla prsty a vzápětí zmizely všechny trny.
„Tak teď je snad vše v pořádku. Ve skříních máte oblečení, ne že by to vaše nebylo dobré, ale určitě chápete, že by jste tu dost zářili a akorát ulehčily temňákům práci. Já mám pokoj hned naproti, Pavel uprostřed a Jakub vedle něj. Jestli budete něco potřebovat, zajděte buď za Léňou, ta bydlí v přízemí vedle kuchyně, nebo za mnou. Zítra ráno vám řekneme, kdy, co a s kým se začnete učit. Teď se převlíkněte, ale hlavně nevycházejte se zahrady.“ pak se otočila na Mariku a tiše řekla:
„A ty pojď ještě se mnou, něco pro tebe mám!“ usmála se na ni a ukázala na protější dveře.
Když se k nim blížily, ohromila Mariku krásná, ale neznámá vůně. Při otevření ji úžasem přecházel zrak. Hned při prvním pohledu bylo jasné, že tyto kytky na zemi určitě nerostou. Okvětní lístky měly zvláštní tvar a duhově přecházely z jedné barvy do druhé, místo pestíku a tyčinek se uprostřed neznámého květu vznášeli bylí motýlci. Jejich vůně se nepodobala žádné co znala, ale všechny její smysly jí byly omámeny.
„Co je s tebou? Haló, slyšíš mě?“ podívala se na ni nechápavě Laura a Marika jako by se právě probudila s tvrdého spánku, leknutím nadskočila a když zjistila, že se na ni celou dobu dívá, rychle se zeptala:
„Co je to za kytku? Ještě nikdy sem je neviděla.“
„Aha, No to je ošálník.“
„ Ošálník?“ vyvalila Marika oči
„Jo, ošálník.“
„A proč se tak krásná květina jmenuje tak... ,tak...“
„Tak divně?“ Dořekla za ni Laura
„Asi proto jak vypadá, ne? Ale to na co tu celou dobu zíráš není květ. Tahle rostlina se tak jmenuji, protože většinou všem ošálí zrak.“ když ale spatřila Maričin nechápaví výraz, rychle pokračovala
„To barevné s těmi motýli není květ, květ je to, co ti právě leze po nohou.“ Marika ,se zvrásněnou tváří, se pomalu shýbla a při pohledu na něco, co nedokázala pojmenovat vyjekla hrůzou. Bylo to slizké, hnědé, ale přitom drsně chlupaté. Marika to rychle setřásla s nohou a v letu zahlédla něco, co asi mělo být oko.
„Bože, proč to tady máš?“
„Abych si pamatovala, že všechno není tak, jak se na první pohled zdá. A to si pamatuj i ty Mariko. Na takovou nedbalost doplatila už spousta chytrých lidí a to v obou případech.“
„Jak to myslíš?“ ptala se stále nechápavě
„No ten první si vlastně potvrdila i ty, že za krásným vnějškem se může skrývat i něco ohavného. A to druhý je vlastně opak, ale ten nám neuškodí, raní to spíš toho druhého. A to je, že za nehezkou skořápkou se skrývá krásné a citlivé duše.
Ale neboj, tyhle potvory tu nebudou tak dlouho, za chvíli se také změní na tuhle krásu. Ale kdybys ošálníky pěstovala tak dlouho jako aspoň já, poznala bys, že v sobě mají také své kouzlo, jako každý z nás.
Tak ale dost povídání, málem jsem zapomněla proč jsem tě jsem pozvala.“
Pobídla Mariku pohybem své dlaně a přesunuly se na druhou stranu pokoje k něčemu, co připomínalo psací stůl. Laura vysunula jeden ze tří šuplíků a vyndala nějakou tlustou knihu. Vzala ji do rukou a předala Marice.
„To je kronika všech vyvolených, co kdy vstoupili na naší planetu, od těch prvních, až po ty poslední .“ Marika to otevřela a hned při prvním pohledu jí bylo jasné, že drží v rukou album. Na první stránce byla přilepená velká fotka, kde stálo asi kolem padesáti lidí.
„To jsou úplně první pozemšťané co nás navštívili, to se ještě ani nenarodil Medard, ale nemysli si, práce měli až nad hlavu.“
Potom otočila několik listu až se zastavila na předposlední stránce. A ukázala na jedno děvče s dlouhými, zrzavými vlasy.
„To je Sára. Těsně po tom co sem přišla i s ostatními. Ale tohle tě asi bude zajímat víc.“
A pomalu ukázala na dvě malé postavičky stojící hned v přední ředě. Blíž k ní stála dívka s dlouhými hnědými vlasy a vedle ní chlapec s jasně zelenýma očima. Na jednou v dívce poznala ženu, která jí tu noc co prošly bránou navštívila.
„Tu znám!“ vyjekla
„Co že? Jak jí můžeš znát? Ty jsi ji už někdy viděla? To není možné, aby sis ji pamatovala!“ rozčílila se udiveně Laura
„Ala ano. Tu noc, co jsme sem přišly se tu zjevila a říkala mi něco ehm ... ale to je jed...“
„Ale není to jedno! Co, co ti říkala!“
„No tak jo, no. Tak to není jedno, se hned tak nerozčiluj.“ udiveně ji uklidňovala.
Co na tom mohlo být tak důležitého?
„Říkala mi, abych si dávala pozor na své rodiče, že prý pro mě můžou být tou největší hrozbou.“ pátrala ve svých nedávných vzpomínkách
„Tak přece...“ usmála se a zašeptala
„Co? Co přece? Jak to myslíš Lauro?“ Lauře rychle zmizel usměv ze rtů a s vážnou tváří řekla:
„Mariko, víš kdo jsou ti dva mladí lidé? Ty dvě postavy co stojí v první řadě? To je Adam a Hana, tví...tví, jsou to tví rodiče.“