Medailon zkázy 6.+7. upr.

6.kapitola

Hádka v zahradě

Najednou zavládlo v místnosti hrobový klid, které přerušil tichý, zaskočený a přesto nadějný hlas:
„Ale jak je to možný? To mě jako navštívil duch?“
„To si nemyslím. Podle mně to byla, nevím, duše, která se nemůže dostat do svého těla.“ Odpověděla tajemně Laura
„To ale potom znamená, že je tvá teorie správná a oni jsou na živu!“ vypískla nadšeně, ale spět do pochyb ji vrátila Laura, která ji ujistila, že je to jen pravděpodobné, ale ne stoprocentně jisté.
Potom sklonila opět hlavu k fotografii a její oči zabloudila na protější stranu kde její pozornost zaujal chlapec menšího vzrůstu s černými vlasy. Byla si stoprocentně jistá, že už ho někde viděla a několikrát, ale kde, kde to bylo? Nemohla si vzpomenout a tak se rozhodla, že zatím nic nepoví. Ale byla si jistá, že jí to nedá spát, kde ho jen mohla vidět?
Její pozornost přerušila Laura, která otočila list a k jejímu překvapení tu stály tři osoby: Klára, Tereza a ona.
„Jak je to možný? Nikde jsme se tu nefotily.“
„My nepotřebujeme, jak tomu říkáte, fo-ťá-ky,“ pomalu vyhláskovala pro ni neznámé slovo
„Nám stačí si přát a věřit svému přání. Ale takovou moc mají jen vyvolení a ty co mají talent.“ Vysvětlovala ji poněkud nechápavě Laura.
„Takže, aby mohl člověk kouzlit nemusí být vyvolený?“
„Samozřejmě, že ne. Ale nedokáže to ,co za pár dní třeba ty a stojí ho to hodně sil, takže je takových lidí velice málo
„A co jsi myslela tím, že vám stačí si něco přát a splní se to? Jak to myslíš? To si jako budu přát velkého plyšového medvěda a až otevřu oči tak bude ležet přede mnou?!“
„Ne tak jednoduché to zase není. Přání musí vycházet z nitra tvé duše a i tak je to velice náročné. Dokáže to jen hrstka vyvolených.“ vysvětlila jí Laura, ale Marika se stále tvářila dost nechápavě
„To znamená, že si nemůžeš přát velkého plyšového medvěda, teda samozřejmě můžeš, ale je opravdu malá pravděpodobnost, že ho dokážeš svou vůli vyčarovat. Protože aby se ti to povedlo, musí mít tvoje přání nějaký smysl. Proto se to používá velice málo. Ale proč ti to vůbec říkám? Měla bych tě teď nechat odpočinout po tak dlouhém dni. Víc se dozvíš zítra u snídaně stejně jako ostatní. Teď už běž. Je pozdě.“
Pak ji vzala za rameno a vyprovodila s pokoje.
„Hezké sny.“ Popřála ji, otočila se a pak už se Marika dívala jen do bílého dřeva dveří.
Cestou do svého pokoje ji opět nedala pokoj její mysl, která jí stále obtěžovala nechápavými otázkami, ale za to její podvědomí začínalo jásat. Dostalo totiž novou naději: Rodiče jsou naživu. Ale jak si vybavila jejich tváře s fotografie, vybavila se jí i tvář záhadného mladíka na protější straně obrázku. Kdo to může být? Jak je možné, že ho zná, když na Zemi utíká čas stokrát rychleji než na Veleře? To není možné, na Zemi ho vidět nemohla, ale tady už vůbec ne. Zahloubaná v záhadných myšlenkách, nabraly její nohy směr do voňavé zahrady.
Najednou ji probrala tichá hádka pár metrů od ní. Popošla kousek blíž a schovala se za neznámí druh stromu. Najednou leknutím až nadskočila, protože na vedlejší strom právě Laura přimáčkla Pavla.
„... nevím proč si se vrátil, ale pamatuj si, že mezi námi už nic není, podrazil si nás a mě využil. Já sice nevím proč ti Jakub pořád věří, ale já ne, rozumíš, já už ne. A jestli si my...“
„Kolikrát ti mám říkat, že jsem to nebyl já, nevěděl jsem co dělám...“
„Ty chudáčku. A to ti jako mám věřit, že si se prostě najednou probral, když ztrácel moc!?! To by byla trochu velká náhoda. Tak na to zapomeň. My jsme spolu skončili!“
Dokončila svou krutou řeč a dala se na odchod. Pavel se na ni nešťastně díval a bylo vidět že ho svými slovy ranila a ještě si pro sebe zazoufal:
„Lauro, proč mi nevěříš,." P
ak se otočil a dal se také na cestu směrem do Květinového domu.
„O co tady kruci jde?“ zašeptala do utichlé zahrady Marika.
O pár minut později vše vylíčila svým kamarádkám.
„No!?“ řekla důrazně Tereza. Klára s Marikou se na sebe nechápavě podívaly a Klára se opatrně zeptala:
„Jak to myslíš: No?“
„No, jako, no neříkala jsem, že spolu něco maj?“ odpověděla hrdě
„Ne, to si teda neříkala!“ obořila se na ni Klára a Marika ji svým pohledem jasně podpořila.
„Ne? Ale chtěla jsem.“ řekla s úsměvem.
„Ale na tom přece teď vůbec nezáleží, musíme přijít na to, o co tam šlo, protože já s těch mála slov jsem teda vážně jelen!“ přerušila nastávající napětí mezi oběma děvčaty. A po jejích slovech nastalo nepříjemné ticho, které po chvíli přerušila Klára:
„A neříkala Laura náhodou, že mu Jakub pořád věří?“
„Jo, to říkala. Takže, ...on by mohl vědět o co tu jde.“
„Že mě to nenapadlo dřív, hned zítra se ho na to zeptám. Ještě že tu tvou hlavu tady máme, Kláro!“ vyskočila nadšeně Marika, pak si dlouze zívla, rozloučila se se svými kamarádkami a odešla do svého pokoje.
Sedla si na postel a vzpomněla si na to, co říkala Laura o jejich nevhodném oblečení. Otevřela skříň a v ní byly troje šaty na ramínkách. Vyndala první. Ty byly jako z westernového filmu. Byly kožené a uprostřed měly široký pás ze stejného materiálu. Aby se v nich dalo dobře pohybovat, tak od pasu dolu byly jako nedopnutý kabát a proto u tohoto modelu byly i rozšířené kožené kalhoty.
Na druhém ramínku, jak usoudila Marika, byla noční košile v bílé barvě. Vypadala jednoduše, měla úzká ramínka, její délka sahala něco pod kolena a okraj byl zdoben krajkami. To si Marika připravila na postel a vrátila se ke skříni, protože její pozornost přitahovalo třetí, poslední ramínko.
Vypadalo to jako pytel.
„A co má bejt zase tohle?“ zeptala se sama sebe.
A není divu. Byl to opravdoví pytel se třemi dírami: na hlavu a na ruce. Sáhla na jeho okraj a ten se najednou proměnil na hedvábí. Marika se lekla a vzápětí co kus látky pustila se změnila znovu na pytlovinu. Nedalo jí to a tak vyndala poslední ramínko a při každém jejím doteku se znovu a znovu měnila na různé tipy a barvy látek, od bavlny až po satén. A jaké bylo její překvapení, když si pytel oblékla změnil se na krásné plesové rudé šaty s bílými květinami. Ale pak, když si řekla, že v tom tady rozhodně chodit nebude, se znovu změnily, tentokrát v bílou zástěru, podobnou jako měla Léňa. A tak to pokračovalo dál, dokud nebyla majitelka šatů spokojena a to trvalo dost dlouho. Konečně se proměnily v koženou minisukni s náprsenkou stejného meterialu. Ale jako by původní pytlovina vycítila ještě drobnou nespokojenost, přeměnila sukni na rozšířené kalhoty.
„Lepší už to asi nebude.“ řekla si Marika a to byl zřejmě povel, aby se už dál nepřeměňovaly. Uklidila své nové šaty zpět do skříně a oblékla si noční košili. Zaplula do postele a pomalu usínala při krásné vůni růží.

7.kapitola

Sen

Pomalu jí klesala víčka a pomalu začínala nevnímat ani vůni růží, ani šum křídel barevných motýlů. Začínala se propadávat do tmy svého snu.
Najednou se před ní objevila postava cizí ženy, ne nebyla to cizí žena, vypadala jako... ano byla to ona, její maminka. Vypadala ustaraně, v náručí držela malé miminko s kterým utíkala do temné místnosti.
Rychle za sebou zavřela a spěchala do protějšího rohu, kde ležela hromada hadrů. Najednou se ozvala rána a několik hlubokých hlasů, které stále sílili. Žena zpanikařila, položila své dítě na hromadu prádla a ve spěchu mu pověsila okolo krku nějaký medailónek s ozdobným R uprostřed. Pak co nejopatrněji ho zakryla a v okamžiku co to udělala, dovnitř vtrhli dva muži. Jeden mladý a druhý starý. Ten stařec krutě byl mladíka a pak se ledově zasmál. Bezmocný hoch se lítostně podíval na ženu a tiše řekl:
„Odpust mi to.“ Po těch to slovech dostal další ránu. Pak ho přinutil, aby se na něj podíval a něco vytáhl z kapsy, v tom okamžiku se chlapec zhroutil a když vstal oči mu bíle zářili.
„Né, nedělej to . Eriku, snaž se to přemoc prosím.“ Žadonila o život žena.
„Já nejsem Erik, to já jsem Medard!“ řekl chladným hlasem hoch, natáhl ruku z které vylétla studená zář, která odmrštila ženu strašlivou silou do zdi, kde se zhroutila v bolestech a se strachem čekala na další zákrok. Stařec se stále smál svým ledovým hlasem a pak na ni zpustil:
„Tak kde je, slyšíš, řekni mi kde je nebo tě zabiju!“ žena se nenápadně podívala na hromadu prádla a pak, když sebrala trochu sil se zeptala.
„A proč o to tak stojíš? Ty se snad bojíš malého kojence? Ty, velký Pán temnot, no to jsou věci, od kdy věříš na proroctví, co?!“ Ušklíbla se a to byl její rozsudek, hned po jejích slovech znovu z mladíkovi ruky vytryskla záře, která ji odmrštila na protější zeď, pak k ní přistoupil a spráskal ji jako psa.
„Radši bych zemřela než prozradila svou dceru!“ ječela s posledních sil žena.
„To ti můžem opravdu rychle splnit.“ řekl stařec a dal znamení chlapci, který napřáhl ruku a tentokrát vylétla rudá záře, která...“

„Néééééé!“ zaječela Marika a celá zpocená vylétla s postele, podívala se na svou hruď a tam se kýval lesklí Zlatý přívěšek. Vzala ho do dlaně a pevně zmáčkla, jako kdyby se chtěla ujistit, že tam opravdu je.
„Jak, jak jsem mohla zapomenout.“ Vyskočila z postele a rychle uháněla po chodbě. Zastavila se až u Lauřiných dveří. Rychle napřáhla ruku ke klice, ale v zápětí se zarazila, jakoby ji nějaký vnitřní hlas kladl otázku: můžeš jí věřit? Marika rychle zaklepala hlavou a tiše zaťukala, nikdo se neozýval tak to zkusila znovu a silněji a z pokoje se ozval rozmrzelí hlas:
„Co chcete, vždyť je ještě noc!?“
Tak to si Mariku neuvědomila. Podívala se z okna ven a tam byla ještě tma a pomaloučku začínalo svítat.
„A sakra.“ Špitla si pro sebe a tiše vešla do pokoje. Jakmile ji Laura spatřila, Hned vyskočila s postele a pospíchala na druhou stranu pokoje, kde se pomalu Marika hroutila k zemi.
„Ty vypadáš. Co se proboha stalo?“ řekla Laura a luskla prsty, vtom okamžiku se všude rozlilo světlo z několika svícnů a v krbu se rozhořel teplý oheň.
„Já, já s tebou musím mluvit, promiň že tě ruším.“ Koktala udýchaná a stále nervózní ze svého snu.
„Pojď si sednout, si úplně bílá. Co se ti stalo?“
„Já..., já sem se teď probudila ze snu a zdálo se mi jak zemřela má maminka.“
„Co, co jsi to říkala? Tobě se zdálo o smrti tvé matky?“ řekla udiveně Laura
„Já vím, že máš asi teď pocit, že jsem malá holka, která věří každému snu, ale mě už se to jednou stalo.“
„Stalo a co?“
„Ještě před tím, než jsem se dozvěděla o všem tady, se mi několikrát zdál sen, všechno vypadalo jako doopravdy a“
„Jaký..., jaký sen se ti zdál?!“ doléhala na ni
„Zdálo se mi, jak nějaká dívka utíká sklepením a přitom hlasitě volá nějaké jméno. Potom doběhla k jiné dívce a říkala ji něco, jako že je ve velkém nebezpečí, aby rychle někam utekla. Pak se daly znovu na útěk a rozdělily se. Ta druhá dívka se po chvíli zastavila a nahlas zakřičela: Nebudu utíkat před smrtí, až sto let uplyne přijde pomsta...“
„...strážcům temnuty.“ Dokončila za ni řeč skleslá Laura.
„A jak tohle všechno vlastně víš?!“
„Vždyť ti to tu celou dobu říkám, zdálo se mi to a několikrát.“
„A ty si pak přijela sem a dozvěděla se, že tvé sny jsou pravdivé.“
„Já nechci věřit tomu co se mi teď zdálo a proto jsem přišla. Doufala jsem, že mi to vyvrátíš.“
„A co se ti zdálo?“
„Obličeje jsem moc jasně neviděla, tedy kromě maminky. Ona se mnou, teda myslím že se mnou, přiběhla do nějaké místnosti a ukryla mě do hromady prádla. Potom se tam přiřítili dva muži, jeden starý a druhému mohlo být tak 20. Ten starý ho pořád bil a pak vyndal něco s kapsy a když ho donutil se na to podívat, začali mu bíle zářit oči a maminku strašně zbil a ona ho prosila o život a on na ni ječel, že on je Medard a ten stařec se strašně smál. A... a potom... po...potom...“
„No tak klid to bude dobrý.“ Snažila se utišit naříkající Mariku Laura.
„Proč nic neříkáš, proč neřekneš, že to tak nebylo a že je to jen výplod mé fantazie, Lauro prosím, řekni to!“ doléhala na ni se zvyšujícím se hlasem i nářkem.
„Mariko, to nemůžu. Nikdo neví co se stalo a už vůbec ne já. Jednou jsem se dozvěděla od Jakuba, že jsou nezvěstný a jejich dům celý zničený, ale že ty jsi naštěstí v pořádku.“
„Ne, Ne já nechci!!“ Rozčílila se Marika
„Co? Co nechceš?“
„Proč, proč jsem musela zůstat, proč za mě zaplatili ostatní, kvůli mně zřejmě zemřeli mí rodiče a možná i další. Proč se nechali zabít Proč?“
„Proč?! Protože v tebe věřili, věřili, že se sem vrátíš a věřili, že to dokážeš. A proč vlastně mluvíme v minulém čase? Pořád v tebe věří a věří, že přijde tvůj čas, A to všechno kvůli slovům jedné dívky.“ Povzbuzovala ji Laura
„Ale jak mám něco takového dokázat, nic neumím.“
„Když sem přišla Sára taky nic neuměla a stala se z ní jedna z těch nejlepších, tak proč bys to nemohla dokázat i ty?“
„Protože..., protože to prostě nedokážu.“
„No to máš teda pravdu. Nedokážeš, pokud si nezačneš aspoň trochu věřit. No tak. Víra předchází zázrakům, copak to nevíš?“ pokárala zmetenou dívku a ta lehce přikývla.
„A Lauro? Jak vůbec ten Medard vypadá, myslím jestli je starý nebo mladý?“
„To nikdo neví, ti co ho viděli se už nevrátili.“sklopila oči Laura.
„Vtom snu to křičel ten mladík, přesto že ho ten stařec bil, to nechápu.“
„Mohli být oba pod vlivem medailonu to není nic nového.“
„A jak se to pozná? Teda jak se pozná, že je někdo očarovaný?“zeptala se bázlivě Marika, protože tušila, že to buď vůbec nejde nebo to pozná jen někdo a podobné odpovědi se taky dočkala:
„No, na první pohled vypadá úplně stejně jako ostatní, ale prý se to pozná podle toho, že v očích očarovaného člověka je jen tma, ale třeba v tvých očích jsou vidět vzpomínky z tvého života. Ale já to vidím všechno stejně, jako mnoho dalších. A to proto, že to dokáže jen několik málo lidí. Z těch co znám to dokáže asi jenom Jakub a ani ten to neví vždy jistě.“
„Zvláštní.“ zamyslela se Marika.
„Zvláštní? A co je jako zvláštní.“ zeptala se zaraženě Laura.
No, Já sice vím, že to byl jen sen. Ale toho kluka tam dotáhl násilím, no prostě se nezdálo, že tam šel dobrovolně. A když vyndal, ehm... asi ten medailon tak mu začali bíle zářit oči. A hlavně, já myslela, že ti co jsou jednou omámeni se neproberou dokud ten medailon nezničí. A když tam přišli, tak on určitě omámený nebyl, nebo že by ho donutil Medard utíkat? A řekla bych, že ten medailon neviděl poprvé, ani toho druhého chlapa a ani mou maminku. A navíc mu potom začali bíle zářit oči.“ po neklidných slovech ustarané Mariky nastalo hrobové ticho.
„...kdyby jsem si aspoň vybavila jejich tváře...“ tiše zamumlala
„No tak, vždyť to znáš, něco se ti zdá a pak si z toho nepamatuješ nic nebo jen některé útržky.“ snažila se jí uklidnit Laura ale marně.:
„Ano, to vím, ale jestli to byla pravda a ne jenom fantazie, tak bych si to snad pamatovat mohla, ne?!“ prudce stala a nervózně začala chodit z jedné strany podivného pokoje na druhou.
„Možná právě proto ne.“ zarazila ji Laura
„No dobře zítra si o tom všem ještě promluvíme i s Jakubem. Zítra... no tak vlastně ne, už dneska.“ řekla se zívnutím, když si všimla prvního vycházejícího slunce.

Na Veleře jich měli 12 a každou hodinu vycházelo jedno z nich. Neznali čas, tedy čas v hodinách, minutách a sekundách, řídili se právě podle Sluncí. No a v poledne, nebo jak se na Veleře říká: „čas dvanácti“ svítí na obloze všech dvanáct sluncí a pak po každé hodině zapadají. A tak to jde pořád dokola, od té doby co Velera pamatuje.
Tu noc, nebo spíš ráno, už Marika neusnula, pokaždé, když zavřela oči viděla tu tvář, tvář toho mladého chlapce co bil její maminku. Cítila k němu strašlivou nenávist a stále dokola ji hlavou jela jen a jen ta samá myšlenka: Za to zaplatíš!