Medailon zkázy 8.+9.

8.kapitola

Ucho lidu

Najednou ji s přemýšlení vytrhl hlas hospodyně Léni, která stála na chodbě a bušila na každé dveře a tím všem oznámila, že je konec lenošení a čas na snídani. Když se dostala k Maričiným dveřím a chystala se na pár pořádných ran, přilítla rozespalá Laura a začala Léňu vyhánět se slovy, že toho dnešní noc Marika moc nenaspala, aby ji ještě chvíli nechala, ale ta se bránila tím, že od té doby co tu slouží se dodržovala nějaká pravidla a ty, že se kvůli nočním můrám nebudou měnit. Marika to už nevydržela a hádku mezi Léňou a Laurou nakonec musela ukončit sama.
Ale nakonec stejně přicházela do velkého sálu poslední, dokonce i Terka se už ládovala dobrotami, které zaplňovaly celý stůl a Léňa pokračovala v servírování. Ale pak přišla na to, že už není kam. No a právě v té chvíli si ji všimli.
„No ty vypadáš...!“
„Díky, taky tě ráda vidím Kláro.“ odpověděla váhavě Marika.
„Náhodou kruhy pod vočima jsou teď děsně sexy. Mariko no viděla jsi někdy tolik jídla pohromadě? Hele. Sleduj..., no to... to je..., vlastně ani nevím co to je, ale chutná to fantasticky, Dej si“!
„Dík Tery, dám si radši něco, co znám“ Odmítla Terce to, co vypadalo asi tak jako růžový gel na vlasy co voní po fialkách. A to nebylo jediné podivné jídlo na stole, ale Marika si toho nevšímala, stále byla ponořená ve svých snech.
Když tu jí na rameni přistála něčí ruka a ona se v tu ránu vzbudila. Byla to Laura:
„Máš se jít podívat na Jakuba. Neboj, už tě čeká. Řekla jsem mu vše o té tvé divoké noci tak se pak za ním stav.“
Jindy by byla Marika celá nervózní, vždyť poprvé uvidí toho velkého Jakuba, ale teď se jí k němu vůbec nechtělo. Byla tak mimo realitu, že ani nereagovala na pichlavé poznámky kamarádek. Dojedla svůj jediný koblih a dala se na cestu k Jakubovým dveřím.
„No to si děláš srandu? Jak můžeš odcházet když je tu tolik jídla? Ty budeš ještě litovat. Já fakt nech......“
Ale Marika se ani neotočila a ještě přidala. Ne že by změnila názor a k Jakubovy se těšila, ale zrovna teď by byla nejraději sama, i kdyby šlo jen o chvíli.
Když vyšla schody a podívala se směrem ke dveřím, do kterých měla namířeno, všimla si, že jsou pootevřené a škvírou vychází společně se světlem i několik hlasů. Přišla tiše blíž, rozhlédla se po chodbě a když se ujistila, že je tam sama, přiblížila se co nejvíc k pokoji a tiše pozorovala dění v pracovně. Škvírou ale viděla jen jednu postavu.
Marika nejspíš čekala starého muže v černém hábitu se stříbrným plnovousem, který by mu splýval až na hruď a stejně dlouhými vlasy, tak si vybavovala všechny velké čaroděje a kouzelníky s televize.
Ten muž, Marika předpokládala, že právě tohle bude jistě Jakub, měl sice černý hábit, ale to bylo jediné, co uhodla. Měl krátké, už dost prošedivělé vlasy, a na tváři jen bílé křoví, rozhodně ne plnovous. Mohlo mu být nejvýše tak padesát, ale musela uznat, že za svého mládí musel zlomil nejedno dívčí srdce.
Ale nyní se s utrápeným výrazem díval někam kde byla asi stěna, ale jistě to nevěděla, tak daleko škvírou neviděla, ale na co by byla přísahala bylo to, že ten druhý hlas vycházel právě s té strany.
„...je mi to líto, ale lidé se bouří, mají strach, potřebují důvod, aby mohli dál věřit, že naděje stále existuje,...“ říkal rozčílený hlas u zdi
„Ale to ještě nejde, vždyť to víš, ještě není připravená je to moc nebezpečné...“
„To ano, ale nám ubývá spojenců, tak co je nebezpečnější?! Nakonec zůstaneš sám s pocitem, že to tenkrát bylo nebezpečné...“
„Tak to už by stačilo! Vyřiď lidem, ať se připraví na ples, tam uvidí tu svou naději! A ještě něco...“.

„Ale, ale kohopak tu máme?“ to byla Léňa, musela se plížit tak potichu, že si jí Marika vůbec nevšimla. Skoro nedýchala a chvíli jí trvalo než se vzpamatovala a mohla něco říct, a ani pak to nebyla žádná sláva. Marika ani netušila, že ze sebe může dostat takové zvuky, jako při koktání, ale na neštěstí to nebylo všechno. Rozhovor v pokoji utichl a dveře se otevřely.
Tak to je konec, přesně to se právě honilo Marice hlavou, ale když v tom...
„To je v pořádku Léňo, já tu mladou dámu očekávám.“ Řekl Jakub svým klidným hlasem a obě zůstaly stát s otevřenou pusou, bohužel se první vzpamatovala Léňa:
„Ale pane ona vás šmírovala, já ji sama viděla těmahle očima a říkám vám, že...“
„To je v pořádku“, přerušil ji
„Alespoň si ušetříme čas. Opravdu Léňo nic se neděje. Můžete jít a připravte něco dobrého, tak jak to umíte jen vy. No a nás Mariko čeká i když o něco kratší, ale i tak dlouhý rozhovor.“ a naznačil ji, aby ho následovala.
V jeho pracovně nemohly samozřejmě chybět květiny. Jak si Marika hned všimla, byly to žluté karafiáty a zbytek pokoje byl tedy laděn do té samé barvy. Byl větší než se na první pohled zdálo a mnohem vetší než ostatní pokoje. Ze zadní strany místnosti se linuly další schody do další místnosti. Uprostřed pracovny byl veliký stůl zhotovený z mohutného dřeva. A všude kolem byly police, skříně a několik truhel. Jen jedna stěna byla prázdna a to ta, na kterou se před chvílí díval Jakub.
Jak teď Marika zjistila, nebyla úplně holá, jak nejprve předpokládala, ale vyselo na ní ohromné zrcadlo, které ji celou překrývalo. Rám, který se linul po celém jeho obvodu, byl vyřezán ze stejného tmavého a masivního dřeva jako všechen nábytek v místnosti.
Teprve teď ze sebe Marika vypravila několik málo slov na které se zmohla:
„Omlouvám se, já jsem nechtěla poslouchat, ale bylo otevřeno a ...“
„Ale no tak, já myslel, že tohle už máme za sebou. Tentokrát ti to odpouštím, ale pro příště bych byl rád, kdy by se tu zavedlo klepání.“ řekl mírným hlasem Jakub a zadíval se přitom přímo na Mariku. Chvíli zavládlo v pokoji ticho, pak se nadechl a znovu vzpřímeně promluvil:
„Tak nebudeme otálet, máme toho před sebou ještě moc. Řekl bych, že na začátek by bylo vhodné se představit. Já se jmenuji Jakub. Tak mi tu i všichni říkají, ale můžeš mi říkat jak chceš, ale prosím tě, hlavně ne Kubíčku. To opravdu ne. Smrtelně to nesnáším už od té doby co mi tak poprvé řekla moje stará mamka. Podívala se na mě a z ničeho nic povídá: ,Kubíčku´ no není to odporné?“ až teď se Marika dostatečně uvolnila, že mohla mluvit a dokonce se i smát a tak z dolíčky ve tvářích přikývla.
„No tak dobře, jak si přejete pane, ale...“
„Ne, ne, žádný pane tady si všichni tykáme. No myslím, že ty se mi nemusíš ani představovat tvá tvář mluví za všechno, představit se můžeš jedině ze slušnosti a tu ty dokazovat nemusíš. Takže by jsme mohli jít rovnou k věci, co říkáš Mariko?“
Marika souhlasně přikývla a čekala, že se jí bude ten fousatý pán z brýlemi tázat, ale nastalo ticho. Znejistila. A bylo vidět, že to na ní Jakub jistě poznal, protože se začal pod tichounce pochechtávat. A pak se smíchem promluvil:
„To nebyl asi moc dobrý začátek, co říkáš?“ ani by jste netušili jak se při těchto slovech Marice ulevilo. Usmála se a přikývla.
„Poslal jsem si pro tebe a hned bych chtěl abys si začala vyprávět svůj příběh z nočního dobrodružství, to jsem ale nezdvořák. Co pak můžeš vědět, co přesně mě zajímá?“chvíli se odmlčel, pozorně si ji prohlédl a pak ještě řekl:
„Co pak tě trápí, tedy kromě těch záležitostí, kvůli kterých tě za mnou poslali. No tak vidím ti to na očích!“
„Ehm, no mě by jenom zajímalo s kým jste tu celou tu dobu mluvil, neviděla jsem nikoho odcházet!“
„Jsi sice chytrá holka, ale měla by sis pomalu zvykat, že jsi už v jiném světě, kde je všechno možné. Klidně jsem tu mohl mít hosta, který má takovou moc, že se dokáže sám pomocí telepatického kouzla přenést na jiné místo, nebo tu mohu mít utajené přemísťovalo a je mnoho dalších a dalších způsobů, jak se dostat z místnosti i z celého domu bez použití dveří.“ Marika pochopila, že ji do toho nejspíš nic není a už se dál nevyptávala, ale to ani nemusela, protože Jakub pokračoval sám:
„Ale nic s toho se tu nestalo, stejně bych ti to musel dneska vysvětlit, tak to vezmeme z druhého konce, než jsem měl v plánu.“ Tiše přešel ke stěně se zrcadlem a začal vyprávět svým důrazným a upřímným hlasem:
„Víš, každoročně se u nás koná na přivítání nových učenců jeden velký utajený ples. Už naposled s tím byly velké organizační nepokoje a to kvůli bezpečnosti. Pro Temný je to jedinečná příležitost jak je zlikvidovat ještě dříve než se stačí cokoli naučit a pak se nemusí bát, že nastanou takové potíže jako třeba ze Sárou.
I přesto že používáme ty nejsložitější utajovací zaklínadla, se často stává, že jsme prozrazeni a často někým zrazeni. Proto jsem já osobně proti tomu. Ale bohužel jak jsem se dnes dozvěděl, lidé naléhají a chtějí vidět, jak se domnívají, několik vyvolených co k nám včera přišli. Nevím jestli budou o něco spokojenější, až zjistí, že jsi jen ty vyvolená, a i kdyby to nezjistili, číslo tři je i tak dost malé. A já jim nemohu říci co se domnívám o tvých vlastnostech a schopnostech, co v tobě čekají až jim pomůžeš na svět, už právě kvůli bezpečnosti.“ Při těchto slovech se Marika neudržela a ironicky se zasmála. A bohužel se na ní Jakub neustále zpříma díval.
„Ty tomu stále nevěříš?“
„Nemůžu si pomoct pane, ale opravdu ne.“
„Ale no tak, co jsem ti říkal o tom pánovi Mariko!“
„Promiňte, omlouvám se.“
„No to nevadí na to si časem zvykneš, každému to trvá, když vidí před sebou starého, plesnivého dědka, co chce po tak mladých lidech aby mu tykali.“
„Ale né tak to není, já jen že...“
„Ne, nemusíš se omlouvat. Raději budeme pokračovat. Kde jsme to jen... Ach ano.
Já se ti vůbec nedivím, taky bych tomu nevěřil, kdybych se v jeden den dozvěděl o jiném světě a strašlivém nebezpečí co po něm chodí. Né vážně obdivuji všechny, kdo tomu uvěřili.“
„Ono se už stalo, že někdo neuvěřil?“
„No samozřejmě a kolikrát. A já se ani nedivím, asi bych taky nevěřil. Vždyť to je opravdu jak pohádka. Zvlášť v tvém případě. ,Ty jsi ta vyvolená Mariko, to ty dokážeš zastavit Medarda ´ no nezní to jako z dobrodružného filmu?“
„To teda jo!“
„Ale nejhorší je, že je to pravda a to je hlavní důvod, proč tomu tolik lidí nechce věřit, to je totiž to nejtěžší.“
„Ale jak si potom vysvětlí, ty záhady co se kolem nich dějí? Jako u mě ty stále opakující sny, hlasy v jídelně a mnoho dalších. To to jen tak přehlížejí?“
„Ale ne, mnoho z nich nemají co přehlížet. Ty náznaky jiného světa jsou buď tak nepatrné, že si toho ani nevšimnou nebo je nevnímají a domnívají se, že s nimi není něco v pořádku a končí na psychiatrii. Ale teď k těm tvým snům...“
„Ne,ne ještě ne! Promiň, chci říct ještě jsi mi nevysvětlil jak odtud odešel tvůj host. Ale jestli nechceš nemusíš“
„Ale ano, málem bych zapomněl, proč co jsme toto začali. No prostě, tímhle zrcadlem vidím do našeho světa a on pak mluví zase ke mě.“
„Cože? To je jako z pohádky o Sněhurce!“
„No to já nevím. Ale co vím, je že tomuto zrcadlu se říká Ucho lidu.“

9.kapitola

Ples

„Cože? Ucho lidu?! Proč se to jmenuje tak blbě?“
„Tak to nevím, možná proto že naslouchá lidem nebo proto, že to tak kdysi jeden moudrý pán nazval. Ucho lidu je tu skoro tak dlouho jako samotná Velera.“¨
„A kdy že má být ten ples?“
„Ukecal jsem to alespoň na příští týden, to aby jste měly čas se něco naučit.“
„No tak to si udělal moc dobře, já totiž neumím tančit.“ řekla Marika nesměle.
„Ale tak jsem to vůbec nemyslel, to si vezmete tancovky. Měl jsem na mysli učení co se týče čar, kouzel a sebeobrany.“ řekl ze samozřejmostí v hlase Jakub. Ale tím rozhovor prodloužil o další vysvětlování negramotné pozemšťance:
„Tancovky? A to je zase co?“
„No co by to asi mohlo být. Že by boty na tancování? Ale teď už opravdu k těm snům, ano?“ Marika z kyselým výrazem přikývla.
Postupně mu převyprávěla sen o Sáře ve sklepení i ten, co se jí zdál včerejší noci. Jakub celou tu dobu neřekl jediné slovo a tvářil se velice vážně, To Mariku moc neuklidnilo, ale dál poslušně vyprávěla. Když skončila, Jakub se zvednul, jak se už před tím Marice svěřil, ze svého oblíbeného křesla a začal:
„No.“
Marika čekala opět dlouhou přednášku, ale zdálo se jí, že Jakub nemá, co by k tomu řekl. Ale to se spletla. Po menší pauze se opět zhluboka nadechl a pokračoval:
„S tím si nelam hlavu. Řekl bych, že to jsou jen další příznaky, že jsi opravdu tou vyvolenou, na kterou všichni čekáme.“
„No tak to jsi mně vážně uklidnil. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet. Jsi si tím jistý? A doufám, že ty sny nejsou pravdivý! Protože jestli jo, co by to všechno pak mělo znamenat? A pak není ti divný, že... “ drmolila rozrušeně Marika..
„No tak, no tak, uklidni se děvče. Tak a teď k tvému dotazu. Asi tě trochu zklamu, ale z části určitě jsou pravdivé.“
„No super! A jak to myslíš z části.“
„No je to jako když vyprávíš příběh. Aby zaujal stoprocentně všechny posluchače, tak ho každý trošičku přizdobíš. Naříkej že ne, to dělá každý i já samozřejmě.“
„A kdo teda byl v mím případě vypravěč?“
„Tak s tím ti nepomůžu, nato budeš muset přijít jen ty sama.“
„A kdo je teda Medard, ten mladý?“
„To já nevím, ale je to možné. Jestli je to pravda, tak jsi jediná kdo ho může identifikovat!“ Po menší odmlce Jakub pokračoval:
„No nevím na co tady čekáme. Sedm dní není zas tak dlouhá doba...“ pak se otočil a otevřel dveře. Marika ho nejistými kroky následovala, až oba došli do velké jídelní síně, kde se dojídaly poslední dobroty.
Jakmile ho Léňa s Laurou spatřily, okamžitě zmlkly, toho si samozřejmě všimla i obě děvčata, která seděla zády ke schodišti a tak si příchodu toho vznešeného muže všimla až teď co se otočila. Nastalo ticho. Bylo slyšet jen tiché, přesto důrazné klepání bot při každém kontaktu s měkkým kobercem na schodišti.
Byl to ohromný zážitek, tak to později popisovala děvčata na Zemi. Jak Jakub majestátně sestupoval po schodišti a za ním v závěsu ho následovala Marika. Tak na to prý nezapomenou. Byl to pocit, jakoby k vám sestoupil sám král, co jde zkontrolovat své poddané.
„Doufám, že jste se v Lauřině domě, který nám poskytla jako hlavní ústředí naší kdysi velké organizace, dobře vyspaly a najedly. A nyní bych vám byl vděčný, kdyby jste mi věnovaly chvíli pozornosti.“
Začal svým velkolepým hlasem Jakub, a pak si počkal na vyžádanou pozornost hostů a pokračoval:
„Právě jsem dostal informaci, že odedneška za týden se koná ples na přivítání nových pozemšťanů. Takže, to znamená, že nesmíme otálet s vaší výukou!“
Pak se opět chvíli odmlčel a pozoroval nejistě vzrušené pohledy dívek, co se po sobě ohlížely a poté pokračoval:
„Nejprve bych začal s vámi.“ A ukázal prstem na Kláru s Terezou, kterým se pomalu začala v očích objevovat panika.
„Zachovejte klid! S vámi to nebude tak těžké. Prozatím vám bude stačit jediný učitel. Bude vás učit veškerou sebeobranu co tu budete potřebovat při soubojích. To znamená vše od osobních soubojů až po střelbu z luku a jízdu na koni. To se samozřejmě týká i tebe, Mariko, ale...“
„No moment!“ neuhlídala se Klára.
„Ještě jste nám neprozradil, kdo že nás to bude učit a kdy s tím vším začneme!“
„No dobře, o tom jsem se sice chtěl zmínit až později, ale jak chcete. Vaším učitelem je Pavel, toho, jak předpokládám, jste poznaly už včera. Nemám pravdu?“
Po společném kývnutí děvčat Jakub pokračoval:
„Ale vaše první hodina přijde nejdříve až tak ve večerních sluncích.“
„A to jako proč? Myslela jsem, že nemáme moc času, ale...“
„Jen klid,“ snažil se uklidnit rozčarovanou Kláru
„Samozřejmě jsem říkal, že nesmíme otálet, ale Pavel teď pro mě něco zařizuje, a jak jsem říkal, vrátí se až pozdě. Ale to neznamená, že by jste měly celý den volno. Aby jste se nenudily, zařídil jsem vám menší zábavu tedy u naší Léni!“ šibalsky mrkl na Kláru s Terkou.
Než obě holky odešly s kuchařkou do kuchyně nastalo ticho. Až poté co se za nimi zavřely dveře, Jakub pokračoval:
„Tak, a teď konečně k tobě.“ Pousmál se a sedl si naproti ní.
„Jak už jsem ti řekl, stejně jako pro tvé kamarádky platí výuka sebeobrany. Ale to bude pro tebe ten nejlehčí předmět. Tedy alespoň to tak bývá.
Další co budeš potřebovat, jsou kouzla slovy a kouzla myslí. S obojím ti pomůže Laura.
A nakonec tě čeká to nejtěžší. Nemám nějaký konkrétní název k tomu, co tě čeká se mnou. Ostatně já se ti budu snažit pomoci s čímkoli, co ti nebude jasné, to je první věc. A teď přijde to nejtěžší. Pokusím se ti nejprve vysvětlit pojem Průtok, a pak přejdeme i na praktickou část.“ odmlčel se a pozoroval Mariku jak tiše hledí do protější zdi s nechápavým výrazem, a jak se rychle snaží pobrat vše co jí teď sdělil.
„No žádný strach. Ani toho moc není, co říkáš?“ Marika se na něj s ironickým úsměvem podívala a pak dodala:
„No to máš pravdu! Většinu s toho si pravidelně procvičuji tajně po nocích! Takže ne. Nic nového to není!“ ale pak se neudržela, padla na stůl a tiše vzdychla:
„Tohle já nikdy nezvládnu!“
„Jen klid. Úsilí zaručuje úspěch!“
To byla ta slova, která chtěla a potřebovala slyšet. Pomalu zvedla hlavu ze stolu, smála se pokyvující hlavou a pak řekla: „Jasně!... Tak na co čekáme!?“