Medailon zkázy 10.+11.

10. kapitola

Výcvik

Ale toho co řekla, ihned litovala. Věděla, že to nebude jednoduché, ale tolik nových věcí najednou prostě nemohla zvládnout! A to i přesto, že ji Jakub, a nejen on, stále povzbuzoval a dokola ji opakoval, že to nikomu nejde ihned, a že si vede dobře, tak žádné pokroky neviděla.
První hodinu zahájil Pavel:
„Tak vás tu konečně vítám a omlouvám se za zdržení. Náš vyučovací plán se bude z části podobat tělesné výchově. Ale jak správně tušíte, bude o něco obohacen. Ze začátku se budeme věnovat bojovému umění, nazývaném aikido, které...“
„Bezva, to je jako první den ve škole!: ,Prosím zapište si číslo hodiny a datum! A nadpis je: Seznámení s učivem.´ “ Zašeptala Terka Marice do ucha a při svém tichém smíchu málem ani nepostřehly Kláru, která stejně jako oni měla také poznámku, ovšem k tématu:
„Ale vždyť aikido je japonské bojové umění to znamená pozemské!?“
„To je správná poznámka, a já ti ji lehce zodpovím. Já pocházím stejně jako vy ze Země.“
„Cože? A jak dlouho tady jste? Protože jestli cestujete sem a tam, tak to by znamenalo, že...“
„Že bych to tu znal buď jen chvíli a nebo jsem tu byl odmalička.“
„Ale to ...“
„...není možné, protože sem se chodí až od 17 let.“ Dopověděl za Kláru Pavel a po menší pauze pokračoval.
„Jste velice bystrá slečno. Ale mám k vám dvě připomínky. Tak zaprvé: Už jednou jsme si řekli o tykání. A zadruhé: Jste zapomněla na třetí možnost.“ A pak pozoroval, jak nechce uvěřit faktu, že nebyla stoprocentní.
„A mohl bys mi teda říct, co je to za možnost?“ řekla netrpělivě.
„Třetí možnost je, že už jsem se na Zem nikdy nevrátil.“
Zatím co Pavel s Klárou diskutovali, se Tereza evidentně dost nudila. No, za co se stydět, pokaždé když Klára začala filozofovat nebo tahat rozumy, nastala její slabá chvilka. Ostatně stejně jako u Mariky. Ale tu toto téma zajímalo a se zamyšlenou tváří natahovala uši, aby ji nic neuniklo.
„A co když se tu člověk narodí?“ poznamenala tiše a chvíli trvalo, než to ostatní zaregistrovali.
„Co jsi říkala?“
„No co když se tu někdo narodí?“
„To máš pravdu to by byla čtvrtá možnost. Ale v tu chvíli se většina pozemšťanu vrací zpět na Zem. Aby dítě vyrostlo ve svém přirozeném prostředí. Pokud ne a vyroste na Veleře je pokládáno více za Veleřana než za člověka pocházejícího ze Země.“ vysvětlil překvapeně Pavel a z jeho hlasu bylo slyšet, že tuto možnost nečekal.
„Ale teď zpět k našemu tématu. Aikido je jedním z nejmladších japonských umění. Volně přeloženo aikido znamená způsob života v harmonii s přírodou. Jsou však možné i užší výklady, ve smyslu cesta harmonie s protivníkem atd. Základem je...“
„No nazdar. Jestli to takhle půjde dál, tak nám tu předříká celou encyklopedii!“zašeptala Tereza tiše, ale ne příliš. Takže bylo o jednoho posluchače víc.
„No dobrá, jak myslíte.“ Vzdychl si Pavel a pak luskl prsty. V tu chvíli se před nimi začala postupně rýsovat běžecká trať.
„Tak a můžete začít dámy! Předveďte se!“ ušklíbl se na ně a pak zlehka pohnul dlaní a v tom před ním vyrostlo už napohled pohodlné křeslo, na které se pomalu usadil.
„Tak dámy. Pohyb, pěkně poklusem klus.“
„Co?!“
„No tak ti pěkně děkuju Tereza. Řekla uraženě Klára a pak se to ozvalo! Tak pronikaví zvuk už dlouho neslyšely a když se otočily, stál za nimi Pavel s píšťalkou v puse. A po písknutí se jim jakoby sami rozběhli nohy. Běžely asi tak deset kol a poté si Pavel řekl, že by to pro začátek mohlo stačit a znovu pískl. To se jim pochopitelně nohy přestaly násilně pohybovat a mohly pomaličku přejít do chůze. Z nenávisti ve tváři a jazykem až na vestě se přesunuly zpět k Pavlovy a čekaly co bude dál.
„Chápu vaše pocity, ale pochopte vy mě. Trochu respektu bych si snad zasloužil, začátky jsou vždycky těžké, zvláště když se ocitnu sám v přítomnosti třech pěknejch holek. A pokud to pochopíte, slibuji, že jsem tuto píšťalku použil naposled.“
Pak je nechal vydýchat a pokračoval:
„Než přijde řada na výcvik jako takový, tak začneme strečinkem.
Abych to upřesnil, ten náš konkrétně se jmenuje Suzukiho strečink. Je to celosvětově uznávaný a používaný systém dokonalého protažení na Zemi. Musíte dodržovat pořadí cviku, které budete provádět alespoň dvakrát denně. Na to si dohlédnu, už z toho důvodu, že ze začátku budu muset cvičit s vámi .Teprve až budete dostatečně protaženi podíváme se na něco zajímavějšího.“ A pak začali:

Jednou z těch optimistických lidí, tedy ze začátku, co věřili v Maryččin úspěch byla také Laura, a právě tam se chystala po první hodině sebeobrany.
„Jak už ti Jakub řekl, my se tu společně pokusíme přijít na kloub všem kouzlům. A to kouzlům vyslovovaným = kouzla slovy, těmi začneme, no a pak přejdeme na složitější kouzla a to kouzla myslí. Jsou náročnější, ale také mnohem spolehlivější a účinnější. A to hlavně z toho důvodu, že tvůj nepřítel nepozná, kterou kletbu na něj pošleš...“
Takto zahájila Laura jejich společné setkání a ze začátků si vůbec nevšimla Maryččiných pootevřených úst.

Utíkaly dny a Marika se svými přítelkyněmi se postupně začínala zdokonalovat v bojovém umění, střelbou z luku, v jízdě na koni a už nahlížela i do královského souboje s meči.
Čím rychleji dny utíkali a ples se blížil, tím houstla nervozita v celém květinovém domě. Počínaje Klárou, která se trápila pro své nedostatky v tanci a konče Jakubem, kterého už ani v jejich společném domově nebylo vidět a Marika u něj na své hodině ještě ani jednou nebyla.
Každý den brzy ráno se ztrápenou tváří někam odcestoval a vracel se až pozdě večer, kdy už byli všichni po večeři.
Ze starostmi se mu mohla rovnat snad už jedině Marika a není divu, právě jí se to týkalo ze všeho nejvíce.
Poslední dobou se jí motali hlavou všelijaké myšlenky.
Bále se, že až předstoupí před svůj lid, budou zklamáni.
Bála se, že se potvrdí Jakubovi starosti a ples nedopadne vůbec dobře.
Bála se, že ohrozí Terezu s Klárou, protože budou představeni společně a nikdo nebude vědět, která je ta vyvolená.
A v poslední řadě se bále svých snů.
Ano, ty ji naháněli největší strach. Kromě těch co vídala až doposud, zabití Sáry a možná i její matky, se začínal objevovat nový:
Stála v osvětleném sále a po svém boku měla své dvě kamarádky. Někde v dálce tiše hrála hudba a spoustu lidí kolem ní tančili a náramně se bavili. A pak to přišlo. Ona už moc dobře věděla co, vídala to noc co noc, a noc co noc se třásla jak to dnes dopadne. A vždy na chlup stejně.
Rozrazily se dveře na protější straně sálu a dovnitř s šíleným řevem vběhli stovky mužů v černých maskách. Byl to sen, tak to vše viděla jak v mlze, ale jednou věcí si byla naprosto jistá.
Muž, který přišel do sálu jako první, byl ten samí, jako ten co ho viděla ve svém snu, jak bije její maminku. A nyní si počínal víceméně stejně.
V celém sále se náhle rozzářilo to samé světlo, kterým útočil i na Maryččinu matku. Pak vše utichlo a ona viděla jak všichni tanečníci i její přátelé leží nehybně kolem ní. Po tomto okamžiku se každou noc zpocená a plná paniky probudila.
Její sen jí trápil jak v noci tak i ve dne a to hlavně proto, že toto místo bylo první, kde se začínala cítit jako doma. Nemohla si ani představit co by se stalo, kdyby jí ten sen napovídal budoucnost. Ale zatím se rozhodla s tím za nikým nejít. Byla přesvědčena, nebo se spíš pokoušela přesvědčit sama sebe, že je to jen úplně obyčejný sen, noční můra.
Ale bohužel nebyla moc dobrá herečka a tak se jí každou chvíli někdo vyptával, jestli je v pořádku. Až to jednou Klára nevydržela a zatlačila ji do kouta:
„Tak ale už toho mám dost. Sakra známe se snad dost dlouho, abych poznala, že se s tebou něco děje. A neříkej mi že nic. To už jsem tenhle týden od tebe slyšela nejmíň stokrát. Tak slečno, ven s tím.“ Spustila na ni svůj přísný leč přátelský a starostlivý hlas
„Ne vážně nic se neděje. Jen je toho na mě v poslední době trochu moc.“
„Ne, to na mě nezkoušej. To není ono, to bych poznala. Tak co se děje.“
To už Marika nevydržela a pobídla ji k sezení. A pak spustila. Nejprve začala sny o Sáře, její mamince a pak s těžkostí i ten poslední. Během vyprávění, si všímala jak Klára postupně začíná třeštit oči a pootvírat ústa. Pak, když skončila, zavládlo ticho. Klára se pomalu nadechla, vzpřímila a pak řekla:
„A kdo o tom všem ví?“ „No, Laura a Jakub, ale o tom posledním jen ty.“
„Co?! Děláš si srandu? Víš co to všechno může znamenat? Já teda ne, ale právě proto jsi jim to měla říct. Mariko co pak to nechápeš? Třeba vidíš do budoucnosti. To je skvělí , ne?“
„Děláš si srandu?! Jak to můžeš říct? Vždyť já viděla naší smrt a tomu ty říkáš skvělí.“ vyjela na ni překvapeni Marika
„Počkej tak jsem to nemyslela. Tak za prví, je to výhoda v tom, že jestli teď znáš budoucnost, můžeš ji třeba změnil. A za druhý, nikdo neříká, že to nemůžou být jen tvoje noční můry. Vždyť až do teď se ti zdálo jen o minulosti, ale tohle byla budoucnost. Třeba to nebude jako u těch ostatních snů a nebudou pravdiví. Ale každopádně se seber a běž rychle za Jakubem, on o tom musí vědět.“ Pak se otočila a dala se na odchod z Maritčinýho pokoje.
„Tak počkej, máš pravdu. Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Asi bych byla taky trochu mimo, bejt na tvým místě.“
„No ne, jak to jako myslíš? Já jsem podle tebe mimo?“
„Jo a už vlastně ani nepamatuju, kdy tonu bylo jinak.“ Řekla se smíchem Klára a pak se spolu rozloučily a Marika se vydala za Jakubem. Klára měla pravdu, měl by o tom vědět.

11.kapitola

Den D

Když se blížila k Jakubovým dveřím, pořád dokola si v duchu říkala: „Jsou to jen sny, jenom pouhé sny. Nic víc...“ A pak najednou stála před dveřmi toho velkého pokoje. Ani netušila jak rychle se tam dostala a jak dlouho jí trvala cesta od ní až sem. Sebrala odvahu a zaklepala. Ale nikdo se neozval, nikdo neřekl, pojď dál nebo něco podobného. Zkusila to znovu a pak ještě jednou, ale opět bez výsledku. Tak opatrně vzala za kliku a potichoučku vstoupila do pracovny. Byla prázdná, jen všude voněly žlutě rozkvetlé květy.
Ještě se chvíli rozhlížela a pak se dala na odchod. Když ale šahala po klice, někdo za ní vyslovil její jméno. Pomalu a nejistě se otočila a pak to spatřila, nemohla uvěřit svým očím.
„Potřebovala jsi něco, dítě?“ Zeptal se ten hlas. Ten hlas, který tehdy slyšela hovořit s Jakubem. Ten hlas, který vycházel ze zrcadla. Ucho lidu.
Když se Marika pořádně podívala, viděla jak v tom zrcadle se míhají nuance modré barvy a někde uprostřed se tvarují ústa.
Marika se pořádně nadechla a pak řekla:
„Já jsem jen potřebovala mluvit s Jakubem, ale zřejmě tu není.“
„Tak to máš tedy pravdu, skutečně tu není. A jen tak se nevrátí. A děvče, co pak u vás není zvykem před vstupem do cizí místnosti zaklepat?“ řekl ten hlas s vážností
„Já jsem klepala a několikrát. Ale nikdo se mi neozýval. Tak jsem...“
„Tak jsi po velkém váhání vešla dovnitř. Vždyť já vím, už pár dní tě sleduji Mariko.“ Tak toto opravdu nečekala.
„Ale jak ...“
„Ty si myslíš, že já vidím pouze tuto místnost? Já nepotřebuji nic hmotného, jsem všude.“
„Jak to myslíte?“
„Já vlastně s lidmi moc nepromlouvám a oni nemluví se mnou, někteří ani netuší, že mezi nimi neustále jsem. Já jim pouze naslouchám a pak některé informace sděluji tady Jakubovi.“
„Omluvám se, ale není to narušování osobní svobody, soukromí, nebo tak něco?“
„Ne, já naslouchám jen veřejným věcem, věcem co se týkají existence Velery. Takže nějaké ty manželské roztrže ani nevnímám.“
„A když jste, jak říkáte, všude, tak vy třeba nevidíte, kdo je a kde se ukrývá Medard. Co má v plánu a kdo je jeho další oběť? To se přece taky týká existence Velery, ne?“
„Ano to máš teda pravdu, to se týká Velery tak, jako snad ještě nic před tím. Ale tohle je oblast černé magie a tam já nevidím. Bohužel. Sám si uvědomuji, že kdybych to dokázal, bylo by vše o mnoho jednoduší.“ Pak, jako by ho už bolely rty od mluvení, si promnul jeden o druhý, potom se asi zamyslel a pokračoval:
„Já vím co tě trápí. Tvé sny jsou opravdu závažné.“
„Mé sny? Vy o nich víte?“
„No vždyť už jsem ti jednou řekl, že vím o všem co se týká Velery.“
„Takže je to pravda? Viděla jsem co se stane?“
„Jo to já nevím slečinko. Na to jsou jiní odborníci. Ale Jakub by o tom měl vědět.“
„Jo, to říkala i Klára.“
„Pak to bude určitě chytré děvče.“
„No, ale jak se to Jakub dozví, když tu není?“
„Na to jsi mohla myslet dřív. Ale už je pozdě na výčitky, je čas na činy. Já se s ním pokusím nějak spojit a ty jdi zatím alespoň za Laurou. Těšilo mě Mariko. Někdy dáme opět řeč.“
Po těchto slovech se proměnilo zpět na obyčejné zrcadlo a Marika hleděla jen sama na sebe.

„Cože? A jak se s ním chce asi tak spojit? Že by mobilem?“ Smála se Klára, když si spolu sedaly v zahradě na lavičku.
„To nevím. Tady nejsme na Zemi, všechno je možné.“ „No jo s tímhle na mě nechoď, já si zvykám pomalu. Ale co ti teda řekla Laura?“
„No byla to složitá přednáška, nevím co s toho jsem pochopila. Ale když jsem na ni začala chrlit to o tom plese, netvářila se moc nadšeně.“
„A co ti teda řekla. To to s tebe musím všechno páčit?“ naléhala na ni s úsměvem a netrpělivostí Klára. Ale pak...
„No ne, ta tady opravdu chybělo. Náš pošuk jde.“ A obrátila se směrem do zahrady a tam si to k nim mířila Tereza.
„No nazdar parto. Nepodnikneme nějaký to dobrodružství, když jsme v tý kouzelný zemi?“ Přiřítila se k nim, ale když zpozorovala že tu nevládne zrovna uvolněná nálada pokračovala.
„A sakra. Ona už tam byla?“
„Cože? Kde jsem jako měla bejt?!“ vyjela na ni překvapeně Marika.
„Víš já jsem jí to všechno řekla, nevadí?“ Řekla bázlivě Klára.
„Ne samozřejmě mi to nevadí. Proč taky?“
„Jak jsi si mohla myslet, že nic nepoznáme Mariko? A navíc...“
„Hele, hele jenom brzdi.. Uklidni se, jo?. Klára už mi to všechno dostatečně vysvětlila.“
„No? A co ti teda Laura řekla?“
„No, Prý se jí to zrovna moc nelíbí, ale, že jestli je to pravda, máme jednu velkou výhodu. A to že to víme. Když nám někdo napoví budoucnost máme šanci ji změnit. Tak mám teď přemýšlet jak.“
Obě holky se na ni se zaujetím dívaly, až se Tereza neudržela a opatrně se zeptala:
„A to je jako všechno? Nic víc?“
„Jo,..“

O chvíli později si je všechny svolala Laura do jídelny. Marika byla tak nervózní jako ještě nikdy, protože tušila, že se ples už blíží. Nevěděl kdy a jaký den to vypukne, ale byla si jistá, že to bude brzy. Když se všichni shromáždily, tedy až na Jakuba, který se stále neukázal, začínala nervozita houstnout. Laura si stoupla tak, aby na ni všichni dobře viděla a s panikařícím výrazem ve tváří pozorovala všechny přítomné. A pak začala:
„Jak dobře víte, asi před týdnem nám Jakub oznámil, že se bude konat ples na vaše přivítání. Nikdo, tak jako vždy, v tu chvíli nevěděl, kdy to přesně bude. Určitě jste si všimli Jakubovi nepřítomnosti. On a ještě několik významných lidí se starali o přípravu sálu, A to myslím o jeho zabezpečení. Dnes ráno, těsně po tom co ode mě odešla Marika, jsem se dozvěděla, že se ples koná dnes večer.“
Tak takovouhle podpásovku Marika opravdu nečekala. V tu chvíli se jí málem zastavilo srdce. Nevnímala ani to, jaká panika zavládla v jídelně, jen si neustála dokola přehrávala ten obraz ze snu, kde všude kolem ní leží spousta mrtvých. Pak ji někdo zaklepal na rameno.
„Mariko, snad si nemusíš dělat starosti. Mluvila jsem o tom s Jakubem a nemělo by to být tak vážné. Můžeš být v klidu.“ Řekla Laura.
Ano, je pravda, že se jí trochu ulevilo, ale svých pochybností se nemohla zbavit.
„Takže holky, všechny tři, jste měly ve skříni, takový kus pytloviny s dírou na hlavu. Myslím že jste, jedna jako druhá, natolik zvědavá a určitě jste už přišly na to jak tento elegantní kus hadru funguje. Oblékněte se do něj a přijďte dolů. Pak uvidíme jestli vám vaše šaty schválím nebo ne. A s vlasy si nedělejte starosti, to zařídím já. Tak rychle nemáme tolik času.“
Jak to dořekla, odebraly se zmateně do svých pokojů a udělaly to co jim nařídila. Pak se vrátily dolu a po schválení modelů se mohly všichni, Tereza, Klára, Laura, Marika i Pavel, vydat na cestu.
Marika, a asi nebyla jediná, netušila jak dlouho a kam půjdou, ale to co přišlo opravdu nečekala.
Prošly napříč zahradou a pak ještě chvíli do temného lesa a pak se zastavily.
„Proč stojíme? Ztratily jsme se,“ zeptala se Klára po chvíli ticha, kdy zůstaly stát a kolem nich nebylo nic jiného než jehličnaté a občas i listnaté stromy.
„Ticho.“ Zašeptal Pavel a s Laurou se soustředěně dívali někam dál do lesa. Pak se na něj podívala a řekla:
„Mám to.“ A opět vyrazili.
„Co to má znamenat? Já to už opravdu nechápu.“ Šeptala Tereza Marice a ta jen souhlasně kývla hlavou. Jejich rozhovor ale zaslechla Laura a šibalsky se usmála.
„To časem pochopíte. Ale teď na to není čas ani vhodná chvíle.“
„Dobře, tak nám aspoň řekni jak dlouho ještě půjdeme“ řekla netrpělivě Klára
„Už nepůjdeme nikam, jsme na místě.“ Marika se svými kamarádkami se nejprve rozhlížely kolem sebe, pak se na sebe nechápavě podívaly a Klára se smíchem řekla:
„No tak teda musím uznat, že to byl dobrej pokus o fór. Tak jak daleko ještě, šest, sedm, patnáct, nebo třicet kilometrů? Tak co budeš si z nás dál utahovat, nebo půjdeš s pravdou ven!“
„Nedělám si z vás legraci, opravdu jsme skoro na místě.“ Řekla Laura
„Pavle, můžeš prosím?“ On se ohnul k zemi, odhrnul trochu hlíny s jehličím a pak to konečně uviděly: Poklop. Pavel ho vší silou otevřel a pod ním se ukázala jen černá díra.
„Není to trochu moc jednoduché? Na to jaký jste si s tím dělali starosti, jsem čekala něco, něco... no prostě ne poklop.“ Řekla rozrušeně Marika.
Ale Laura ji v tuto chvíli opravdu nemohla poslouchat, natož ji něco vysvětlovat a dál soustředěně koukala do tmavé díry. Pak se zhluboka nadechla a řekla:
„Jdu na to.“ Klekla si před poklop, natáhla ruku, zavřela oči a jakoby něco říkala se strašným soustředěním stále dokola. Po chvíli se jí z dlaně začalo linout slabě zelený proud světla, který stále sílil, až kolem nich nebylo vidět nic jiného než zelená záře. Marika, i všichni ostatní, byla až děsivě oslepená, bylo to asi půl minuty neuvěřitelné nervozity, pak najednou mrkla a zelené světlo bylo z ničeho nic pryč. A oni stáli před malými dveřmi. Marika se podívala nahoru nad sebe a pak to zjistila. Dívala se na ten poklop, u kterého ještě před chvíli stáli, a nad ním viděla koruny stromů. S úžasem pohlédla na Lauru, která se s vyčerpáním opět soustředila na další překážku.
„Tohle nech na mně, ty už toho máš dost.“ Řekl Pavel a ona si jen oddechla.
Lehce se dotknul dlaní kliky malých dveří, zavřel oči a ona sama klesla dolu a dveře se pootevřely.
„Tak jsme tu.“ Řekl s úlevou a otevřel dveře úplně. Za nimi byla menší místnost velkolepě zařízená.
„Tak rychle“ popoháněla je Laura.
Po té co vešli dovnitř, rychle zabouchla malá dvířka, která s této strany vypadala úplně jinak, a ta se vzápětí ztratila a zůstala tam jen holá zeď.
Pokoj nebyl velký. U stěn byly skříně s tmavého dřeva a ony samy byly vymalovány pestře oranžovou barvou. Naproti místu odkud přišli byl průchod celý zakrytý závěsem a právě odsud přišel Jakub.
„No to je dost, že jste tu.“ Řekl hned co je spatřil.
Měl na sobě sváteční dlouhý kabát, asi ze sametu, a na hlavě čapku ve stejné barvě i ze stejného materiálu. Byl jako vystřižený kouzelník s dětských pohádek, ale byl mnohem hrdější a důstojnější. Vypadal opravdu majestátně.
„No tedy děvčata, moc vám to sluší. Ale teď rychle, je před vámi dost nabytý program.“
„Co? Jaký program?“ konečně se odhodlala Marika promluvit, protože žádné informace neměly.
„No budete představeni Veleřanskému lidu a taky těm významnějším.“
„Významnějším? A to je jako kdo? Máte tu snad senát, parlament, politiky nebo podobný blbosti?“
„Ne my si vystačíme jen s jedním vladařem, nebo spíše s vladařkou.“
„S vladařkou? A proč jste nám o ní neřekli dřív?“
„Neřekl jsem vám o ní a stejně tak jsem ještě donedávna neřekl ani jí o vás. Vy jste byly hrozbou pro ni a ona pro vás.“
Jen co to dopověděl, objevila se za závěsem silueta člověka. Byl to nějaký mladík, který se sklopenýma očima nervózně informoval Jakuba, že už je čas.
Jakub kývl a otočil se zpět na děvčata, která začínala být teď už opravdu dost nervní.
„Jen klid holky, nemáte se čeho bát.“ Řekl sice co nejklidnějším hlasem, na který se v danou chvíli zmohl, ale Marika moc dobře viděla ten úzkostný pohled, co jí daroval a tím jí ale vůbec neuklidnil.
„Já už teď musím jít. Zůstane tu s vámi Pavel a ten vám řekne, kdy která máte vejít.“
„Jakube, prosím můžu s tebou mluvit?“ Požádalo ho neposlední chvíli Marika.
„Nic neříkej, já už o všem vím.“
„A co, máme důvod se něčeho bát?“
„To máme vždy. I kdybys neměla ty sny, taky bychom nemohli být bezstarostný.“
„No dobře, ale je to tak závažné?“ naléhal stále netrpělivě Marika
„Mariko nebudu ti lhát, já sám nevím. Nemusí to být vůbec nic, jen tvá fantasie, nebo...“
„Nebo to taky může být pravda.“ Dopověděla to za něj a bylo na ni vidět, že si dělá větší a větší starosti.
„Přesně tak. Ale mi máme výhodu. Můžeme to brát jako varování.“
„To je moc hezký, ale...“
„Jakube, už je opravdu čas.“ Zvolal opět ten mladík za závěsem.
„Mariko nesmíš se bát. Strach posiluje zlo. A pamatuj. I silný strom se v bouři zlomí, slabá tráva se jen ohne.“ Řekl přátelsky a pak už jí zmizel z očí.