Medailon zkázy 12.+13.

12.kapitola

Okamžik pravdy

Teprve až teď, když v místnosti zavládlo ticho, se k ní pomalu dostala příjemná hudba, přicházející asi z velkého sálu.
„Mariko, co myslíš, jak to tam bude vypadat?“ Zeptala se jí Tereza, která se jako první dokázala osvobodit od nervozity, co tu už dlouho panovala.
„Doufám, že to nevím.“
„Ale no tak, snad ti Laura řekla, že si nemáš dělat starosti, ne?“ snažila se ji podržet Klára.
„Holky, myslíte, že tam budou i nějaký pořádní kluci?“
„No to snad není možný!“ snažila se říct Klára, ale její smích jí to moc nedovoloval.
„No co, musím myslet taky na svojí budoucnost. U nás na Zemi se evidentně nikdo nenajde, tak se musím rozhlížet tady. Já si myslím, že tady to bude jiný kafe. Jeden hrdina vedle druhého.“
„Ty jsi fakt neskutečná, jak teď můžeš myslet na chlapy?“
„Vždyť vám to tu celou dobu vysvětluju, budoucnost dámy, budoucnost! No nemůžete mi mít snad za zlí, že jsem tak trochu sobecká.“
„Sobecká? Proč?“
„No, vás zajímá taky budoucnost, ale celé Velery a všech lidí. Mě jako taky, to je jasný, ale přece jen víc ta moje. No na to má snad právo každej, ne?“
Tereza si toho nebyla ani vědoma, ale Marika ji byla v tuto chvíli neskutečně vděčná za to, že se konečně dokázala trochu uvolnit. A potom co je musel Pavel napomenout, aby se trochu ztišily, byla nervozita skoro pryč. Ale to už jejich záchvat smíchu byl stejně na vrcholu.

Pak se už po třetí za ten večer, objevil ten mladík a kývl na Pavla. To pro všechny v místnosti bylo znamení, že teprve teď to začne.
„Konec srandy, začíná legrace.“ Řekla ještě Tereza a pak už se slova ujal Pavel.
„Jdem na to. Pořadí určuje vaše příjmení: Mathonová, Rolenová, Synovcová. Budete přicházet podle abecedy. Takže první půjde Klára, pak Marika a naposled Tereza. Já vám řeknu, kdy máte vyjít. No v sále to vypadá asi tak, že v popředí je něco jako podium, tam půjdete. Sedí tam Jakub, Laura a pak ještě pár významných lidí našeho světa a samozřejmě Její výsost, ta sedí uprostřed a s obou stran má své rytíře. Vy předstoupíte před ní a postupně pokleknete a ona pak řekne pár slov na vaše přivítání. A bude to za vámi. Její výsost pak všechny vyzve k dobré zábavě a my se jen budeme modlit, aby se to nepokazilo.“ Dopověděl Pavel a po svém proslovu se pořádně nadechl.
„No páni, to je jako v pohádce o třech mušketýrech, nebo tak. ,Předstoupíš před královnu, ta tě pasuje na rytíře a budeš přísahat věrnost a oddanost královské koruně.“ No není to až nemužný?“ divila se Klára
„Budeš se divit, ale spousta pohádek je inspirováno životem a hrdinskými činy některých Veleřanů. Tak ale teď už je opravdu na čase. Kláro, hodně štěstí a užij si svou chvíli slávy.“

Mezi tím ve velkém sále se všichni hosté usadili ke svým stolečkům, které byly dokola celé místnosti. Dámy měly na sobě skvostné šaty různých barev a střihů a pánové Různě barevné obleky s bohatými límci.
V popředí sálu seděli, jak to popisoval Pavel, ty nejvýznamnější lidé a to bylo poznat už na první pohled. Byli usazeni za dlouhým, krásně prostřeným stolem a nad nimi se pohupovaly tři křišťálové svícny, co osvětlovaly část sálu. O zbytek se postaraly louče a menší svícny nad tanečním parketem.
Pak se jedna z těch významnějších postav zvedla od stolu a předstoupila před lid. Byla to postarší žena v těch nejvzácnějších šatech ze všech dam- Její výsost. Poprosila je o pozornost a po té je všechny srdečně přivítala:
„Jsem moc ráda, že jsme se, i za těchto těžkých času, zde přece jen sešli a to samozřejmě na přivítanou těch odvážnějších z nás, co se sem ze Země přišli pokusit nám pomoci a to je podle mě dost obdivuhodné. Především, když jim může být dění v našem světě lhostejné. No, já si myslím, že by to ode mě mohlo stačit. Tak je tu prosím společně pořádně přivítejme a pamatujme si, že na počtu nezáleží.“
Dala znamení starci na opačné straně sálu a ten zas nad sebe na malý balkónek, kde sedělo několik muzikantů. Ti zpustili famfáry a stařec otevřel velké dveře vedle sebe, kde už stála nastrojená Klára, prošlá přes taneční parket, až k dlouhému stolu v popředí. Po té co k ní došla i Marika s Terezou se otočily čelem k té vznešené paní a poklekly. A dál to pokračovalo přesně tak jak řekl Pavel.
„Kláro Mathonová, Mariko Rolenová a Terezo Synovcová, všichni přítomni co jsou dnes tu, vám jsou nesmírně vděčni za vaši neocenitelnou odvahu a vůbec vaši přítomnost zde,...“
Mezi tím co Její výsost povídala se z davu začalo ozývat: „Ony jsou jenom tři? Já věděl, že jich bude málo, ale že tak...“ „To se nestyděli uspořádat ples kvůli třem holkám...“ „No teda je jich opravdu dost málo, ...“
Bohužel bylo vidět i na té významné paní, že se k ní tyto komentáře dostaly a aby mohla pokračovat, zhluboka se nadechla.
„...a tak tedy prosím o velký potlesk těmto třem statečným dívkám. A i když jsou pouze tři, tak bych vás požádala o tak třikrát větší potlesk než obyčejně bývá zvykem, protože to budou mít v této době tak třikrát těší!“
A sama pak začala tlaskat. Nejprve se nervózně ohlížela po ostatních v sále, ale ty se naštěstí všichni přidali. Holky vstaly a otočily se čelem k lidu a děkovně se poklonily nejprve vládkyni a pak všem přítomným.
Až teď, co se otočily, se Marika vyděsila. Rozhlédla se po sále a málem zapomněla dýchat. Bylo to přesně jako v tom snu. Začaly se ji zjevovat jednotlivé útržky a ona viděla ty mrtvé, co leželi na parketě. Zavřela oči a zatřásla hlavou. Stále dokola si v duchu opakoval:
„To není možné, všechno to byl jen sen a nic s toho se nestane. Je to jen náhoda, jen náhoda.“
„Mariko, jdeme.“ Postrčila do ní Tereza a všichni tři sešly dolu z podia, kde už na ně čekala Laura s Pavlem.
„Tak co byla to taková hrůza?“ šťouchla do ní Laura.
„Ne, ještě větší. A pořád je. Tolik lidí a všichni se na nás dívají. To je strašný.“

„... a nyní vám přeji pěknou zábavu. Dobře se bavte.“ Tím ukončila svůj projev Její výsost a ples byl tímto zahájen. Hudba začala hrát a parket se pomalu začal zaplňovat tančícími páry.
„Mohl bych tě poprosit o tanec?“ přišel za Laurou Pavel a ostýchavě se jí zeptal. Laura váhala.
„No tak Lauro, běž.“ Tiše ji postrčila Klára a tak na parket přibyl další pár.
„No chápete je? Mají se stoprocentně rádi a přece nejsou spolu a jsou nešťastni. Já si vždycky myslela, že když je láska oboustranná, tak už štěstí nic nebrání.“ Povzdychla si Tereza
„No jo mají to těžký. Laura má prostě strach mu znovu začít důvěřovat. A důvěra je dost důležitá. A co ty našla si tu už svojí budoucnost.“
„Já zatím hledám, ale tebe si už asi někdo našel, Mariko!“
„Co?“
„No podívej, támhle ten krasavec s tmavými vlasy, no tak musíš ho vidět, stojí naproti nám. Tak vidíš ho?“ nabádala ji netrpělivě Tereza. Ale ať se Marika snažila jak chtěla, viděla jen tančící dvojice.
„No teď někam zmizel. Ale byl fakt dobrej.“
„Můžu prosit?“ zeptal se ten mladík co je před tím za závěsem informoval o dění v sále.
„No tak teď se teprve ukáže, jestli to byla pravda, co nám navykládali o těch tancovkách.“ Špitla Kláře ještě Marice, než odešla s tím mládencem.
Jak se Marika dověděla jmenoval se Štefan byl to opravdový Veleřan, jeho předkové sahaly až skoro na počátek dějin Velery. Byl to moc sympatický mladík a Marika se od něj dozvěděla spoustu věcí o tomto světě, co ani náhodou netušila. Za dobu co s ním tancovala, si všimla, že ani Klára s Terezou nezůstaly na ocet. A boty tancovky fungovaly skvěle.
Poté se během tance vyměnili partneři a jí se ujal hoch s tmavými, delšími, kudrnatými vlasy. Do tváře mu neviděla, a to proto že měl zatím skloněnou hlavu.
Pak něco spatřila na protější straně sálu. Něco co se logicky prostě nedalo vysvětlit. Byla to ona, určitě se nemýlila. Ten jediný pohled jí dokázal naprosto vyvézt z míry, ale pak jí z ničeho nic ztratila. Se třesoucíma rukama opustila svého tanečního partnera a utekla na toalety.
„Panebože, už toho mám opravdu dost.“ Hněvala se na svůj odraz v zrcadle, když se konečně celá udýchaná zastavila teprve až na záchodě.
„Tohle prostě není normální, já jsem asi už opravdu zcvokla. Jinak si to neumím ...“
„Mariko?! Děje se něco?“
„Sakra! Terezo, ty jsi mě strašně vyděsila! Co tu děláš“
„Jako ty se mě ptáš, co tu dělám? Co se asi dělá na záchodě? Mariko jsi při smyslech, není ti něco?“ ptala se ustaraně, když za sebou zavírala dveře od záchodu.
„Ne, co by bylo. Jsem v pohodě. Proč?“ snažila se nahodit co nejpřesvědčivější pohled co dokázala a už se pomalu dávala na odchod, ale Tereza si nedala pokoj.
„No tak dobře. A můžeš mi alespoň říct, s kým si tu teda mluvila?“ tak na to už odpověď neměla.
„Terezo, co pak ti musím všechno vysvětlovat? Zapomeň na to a dej mi sakra aspoň jednou pokoj, Jasný?!“ Vybuchla Marika a Terezu tam nechala prostě jen tak stát.
Rychle vyběhla ze záchodů zpět do sálu. Neustále se ohlížela po všech stranách a kontrolovala každičkou tvář hostů. Ale jí už nespatřila.
„Mariko jsi v pořádku?“ Byla to Laura a velmi ustaraně se na ni dívala. Marika nejprve přemýšlela jestli se jí má svěřit, ale rozhodla se že ne. Ještě by mě měla za blázna, pomyslela si.
„Ano samozřejmě. A co ty bavíš se?“ snažila se říct co nejklidněji.
„No, snažím se, ale nemůžu se zbavit obav. Určitě bych chtěla být optimista a říct ti, jak se nemusíme strachovat, že vše probíhá naprosto perfektně, ale to nemůžu.“
„Něco se snad děje?“
„Zatím ne. Ale přemýšlej, bylo by snad normální, kdyby se dneska nic nestalo? Myslíš, že by si Medard nechal ujít takovou příležitost? Já tomu prostě nevěřím!“ Pak se na chvíli odmlčela a opatrně pozorovala Mariku.
„Mariko? Opravdu se nic neděje? Mě můžeš říct cokoliv.“
„Já vím Lauro, ale nemusíš si dělat starosti. Já jsem v pohodě.“
„Tak dobře, ale dávej na sebe pozor.“ Usmála se na ni a odešla. Marika se opět rozhlídla po sále a uviděla Terezu s Klárou jak o něčem opravdu dost vážně diskutují. Ale jakmile si všimly, že se k nim Marika blíží, svůj rozhovor rychle ukončily. Marice bylo jasné o čem mluvily a cítila se strašně. Jakmile k nim došla, obě její kamarádky na ní zůstaly viset svými pohledy a bylo jasné, že čekají vysvětlení. Ale Marika v tu chvíli nemohla najít žádná slova.
„Prosím tě, Terko ...já, já ...“
„... se ti omlouvám?“ napověděla ji Klára
„Jo přesně, fakt promiň. Já jsem se prostě neudržela. Je toho na mě moc a asi to už nezvládám.“
„Mariko, to na nás všechny je toho moc. Ale ty jsi mě prostě zaskočila. Nikdy jsem tě takovou neviděla. Vážně jsi v pořádku?“
„No tak to bych taky ráda věděla.“ Řekla už naprosto vyčerpaně Marika
„Jak to myslíš?“
„Dneska jsem něco viděla, řeknu vám z toho se jen tak ne...“
„Mariko dívej, to je on! No ten kluk co na tebe pořád zíral!“
Tak tohle jí neměla ukazovat. Teď už to s ní málem doopravdy seklo!
„Není to ten, co si s ním před tím tancovala?“
„Mariko!“
Teď na ní mohly mluvit nebo třeba i křičet. Ale ona je nevnímala ani neposlouchala. Byla úplně mimo sebe.
„To není možný!“ Zašeptala.
„Co? Co není možný? Mariko mluv s námi? Slyšíš?“
„Musím hned mluvit s Laurou!“ Řekla ještě a rychle se rozeběhla ji najít. Proběhla celý sál, prošla záchody a zašla dokonce i do kuchyně, ale po Lauře jako by se země slehla.
„Mariko!“ přiběhla za ní Tereza
„Nevím sice proč jí hledáš, ale my ji našly. Tak pojď rychle.“ Marika tiše děkovala bohu. Už ztrácela naději. Jako o život proběhla dlouhou chodbou spojující kuchyň s hlavním sálem. Celé udýchané doběhly ke Kláře s Laurou.
„Lauro, díky bohu!“
„Co se děje? Prý se mnou chceš mluvit, ale ...“
„Lauro, mlč prosím tě. Vzpomínáš si jak si mi ukazovala ten album?“
„Ano samozřejmě.“ Kývla Laura nechápavě.
„No, na té samé fotografii, co jsou i mí rodiče byl chlapec. Má tmavé, kudrnaté vlasy, víš?“
„Ty asi myslíš Erika?“
„Co je s ním? Kde je teď?“
„Proč tě zajímá Erik?“
„Tak sakra Lauro, co je s ním!“ Zvyšovala netrpělivě hlas.
„Tak jo, jen klid. Erik byl mezi prvními, co zmizeli. Nikdo ho už neviděl.“
„Je tady!“ vykřikla Marika
„Co?! Co to meleš za blbosti?“
„Jo je tady, viděla jsem ho a Terka s Klárou taky! Lauro musíme něco udělat. Něco se tu chystá.“
„Myslíš že ho poslal Medard?“
„Jo něco takovýho. To je jedno. Ale musíme něco udělat my nebo se tu stane katastrofa. Já nechci, aby se mí sny naplnily.“
„Tak jo, teď rychle najděte Pavla a řekněte mu, že je čas na plán B.“
„Co je plán B?“
„Tak už běžte, rychle!“ Vykřikla na ně a sama se rozeběhla, ale směrem, kde stál Jakub.
„Tamhle je! Tak jdeme.“ Ukázala Klára na Pavla.
Po tom co mu řekly o plánu B celý ztuhnul.
„No výborně, dělejte, chytněte se za ruce.“ Řekl spěšně a sám chytl Terku, ona Kláru a ta Mariku. Holky se po sobě nechápavě podívaly. A Pavel začal rychle něco drmolit: „Megsun tentli kelemetlen zagokat...“
Pak to Marice došlo. Na poslední chvíli se Kláry pustila. Hned co to udělala, jí všichni tři zmizeli z očí. Rychle se rozeběhla za Laurou. Tohle jí neměli dělat. Plán B, teď jí to konečně všechno došlo. Pokud by se měly její sny naplnit, musí se zachránit alespoň ony. Konečně Lauru dostihla.
„Mariko, vy jste Pavla nenašly?“ ptala se ji udiveně.
„Našly, oni už jsou pryč. Promiň Lauro, ale já jsem nemohla jen tak utéct. To prostě nešlo.“
„No mě bylo hned jasný, že dobrovolně nepůjdeš. Ale ten blb ti to prostě musel říct!“ Rozčílila se.
„Ne, ne, nic mi neřekl. Já to poznala sama. Co pak jsi zapomněla? Tohle jsem se už učila.“ Uklidňovala ji co nejrychleji. Ale pak...
„Co to bylo!“ zachvěla se Laura hned po tom co utichla hlasitá, dunící rána. Všichni ve vteřině ztichly i muzika přestala hrát a všichni se z panikou v očích rozhlížely po všech stranách.
„Je to tady!“ Špitla Laura a už chytala Mariku za ruku. Ale ona se ji rychle pustila
„Ne teď nesmíme utéct!“ Řekla tiše a nenápadně ukázala na druhý konec sálu.
„Dívej, není to podezřelé?“
„Co?!“ Nechápala Laura
„Zkus chvíli pozorovat toho kluka. Vidíš? Všichni v sále mají strachy vytřeštěné oči. A on? On se prostě těší! Vidíš jaký má nedočkavý výraz?“ Pak se podívala stejným směrem jako on a viděla ho znovu.
„Lauro dívej, to je on!“ strčila do ni opatrně a nejtišeji Marika, i když už ani nemusela, v sále zavládla panika. Všichni se co nejrychleji snažili dostat k východu.
„Panebože, ty jsi měla pravdu. Je to Erik!“ třeštila oči, ale Marice se vyrovnat nemohla. Ona už nespočitatelně za ten večer zažila šok. Byla tu zas, ta žena co ji dnes už po druhé tak vyděsila.
„Lauro, vidíš jí taky?“ zeptala se ostýchavě Marika
„Koho?“ Jakmile to dořekla, někde z téhož místa, kde viděla Erika se vymrštil ohnivý blesk a strhnul ze stropu všechny lustry. Z velkým rámusem dopadly na zem a byla tma.
Všechny dámy ječely a všichni utíkaly někam, kde měly být dveře od východu.
„Konečně!“ vydechla si s úlevou Lauro. „Jsou tady!“
„Kdo, co?“
„Tak pojď rychle.“ Chytla ji za ruku a rozeběhly se na druhou stranu, kde naposledy viděla Erika. Konečně přispěchaly ke skupince asi dvaceti lidí, Protože byla tma, mohla se jen dohadovat, ale podle tmavých siluet jich víc být nemohlo.
„No konečně, kde jste byli tak dlouho?!“ pustila se Laura hned do nich.
„Promiň, měli jsme co dělat na Malým hrádku. Další útok.“ Vysvětloval jeden z nich vyčerpaně.
„A co se děje tady, Její výsost je v pořádku?“
„Ano to bylo první, co jsme zařídily. Už je v bezpečí. Hele jinak je to divný. Asi nás zkouší. Jediný co se tady stalo, je to, že jsme přišli o světla. Nevím třeba nás chtěj jen vystrašit.“
„Bože, lidi, zmizely východový dveře“
„Jsme tu v pasti!“ křičel jeden hlas přes druhý.
„Cože!“
„Tak co se tady děje? Co má v plánu?“ řekl jeden z mužů, ale to ještě netušil, co přijde.
Pak se na malý okamžik všude rozzářilo světlo a hned potom znovu a znovu.
Teprve teď začala opravdová panika. Teprve teď, co se na zem v bolestech sesypalo několik lidí. Teprve teď, kdy si všichni uvědomily, v jaké jsou nebezpečné situaci.
Mezitím, co dávala Laura povely, si Marika všimla opět toho chlapce, Erika. Stál, ještě s několika lidmi, na opačné straně sálu a velice rychle se blížil k nim. A pak zahlédla i ji. To už na ni bylo opravdu moc a tak se rozhodla vše říct Lauře. Otočila se, ale...
„No do háje, kde je!!!“ Rozčílila se a ihned se rozhlížela po celé místnosti. Normálně by neviděla ani na krok, ale protože se každou chvíli rozjasnilo světlo z nějaké kletby, viděla až na protější stranu sálu. Konečně ji spatřila a rozeběhla se směrem k ní.
„Lauro, Prosím tě teď mi musíš věřit, rozumíš? Na nic se nevyptávej...“ vybuchla Marika hned jak ji dostihla a Laura na ni jen nevěřícně zírala.
„Prosím tě, ať kluci všeho nechaj a soustředěj se hlavně na Erika., Slyšíš?! Když dostanete Erika, Tak to tady Skončí! Tak Lauro!“ Teď už Marika nepříčetně křičela a úzkostlivě na ni naléhala.
„Ale... jak, jak to můžeš vědět!“
„Na to není čas. Lauro musíš je hned teď poslat na Erika. Tak dělej!“
„No dobře. Kde je.“ Řekla dost nejistě Laura, ale když na něj Marika ukázala, dost se zhrozila.
„Mariko, to nejde, byla by to sebevražda. No vždyť se podívej!“ Měla pravdu. Erik byl v té nejpočetnější skupince temných, co se tu utvořily. Chvíli se na něj nehnutě dívala a pak jí to všechno došlo.
„To nech na mě a řekni klukům, ať se připraví!“ a dala se do práce. Už nevnímala to, jak na ni Laura volá. Jen se modlila, aby to, co si myslela, byla pravda. Byla jak utržená ze řetězu, možná proto neměla strach. Jinak by se určitě neodvážila jít přímo proti Erikovy a té ženě. Rychle kolem nich prošla a ... ano, stalo se přesně to, co předpokládala! Ten až nad míru pohledný kluk a ta žena se vydaly za ní. Sami. Marika ale dobře věděla, že i přesto jsou dost silní a tak jen doufala, že Laura udělala to, co se jí ve spěchu snažila vysvětlit.
Chvátala temnou chodbou, co vedla na toalety a už je za sebou slyšela. Nemluvily. Slyšela klapaní jejich kroků.
„A sakra!“ Ano, bylo to přesně tak. Zabloudila. Tahle chodba rozhodně nevedla na záchod, vlastně nevedla nikam. Marika došla až na konec chodby, kde byla jen holá, vlhká zeď.
„Tohle není dobrý!“ zazoufala si Marika. A pak je viděla. Spatřila dva stíny na stěně jak se k ní neuvěřitelnou rychlostí blíží.
„Ne, tohle rozhodně není dobrý!“ A pak to přišlo. Obě postavy se zastavily těsně u ní a ten chlapec se z plna hrdla začal smát.
„Tak tohle byl hodně hloupý nápad, Mariko!“ řekl hlubokým hlasem, ale... ale co to má znamenat! To už opravdu není normální. Mluvil na ní sice Erik, Ale rty se hýbaly i té ženě. Až teď, co ji Marika viděla tak z blízka, si to musela přiznat. Nechtěla. Tak moc nechtěla, ale bylo to tak jasné a zřetelné. Musela to být ona, nebo ji klamal zrak. Ztěžka se nadechla a se slzami v očích ji opatrně oslovila, tak jak si celý život přála někoho oslovit:
„Mami?!“

13.kapitola

„Co jsi zač?“

Když poprvé spatřila matčinu tvář u Laury na fotografii, byla štěstím bez sebe. Strašně moc si přála ji vidět na vlastní oči a obejmout ji, chtěla ji tak moc říct, jak jí scházela. Jak toužila potom, znát své rodiče. Ale teď, když ji hleděla přímo do očí, na nic z toho si ani nevzpomněla. Byla tak moc zmatená, vůbec ničemu nerozuměla. Ale když pohlédla do matčiných očí, zjistila, že na tom byla dost podobně. V tom okamžiku, co ji oslovila, zpanikařila, jako by vůbec nečekala, že ji pozná, a z ničeho nic se vypařila. Zmizela.
Jestli si myslíte, že potom co se Marice ztratila z očí, byl konec překvapivých záhad toho večera, tak se šeredně mýlíte. Protože v zápětí, co opustila místnost, Erik upadl do hlubokého bezvědomí a zčista jasna se opět všude rozsvítila světla. Až teprve teď ji objevila Laura se svými přáteli.

Když teď seděla na židli před Jakubovými dveřmi, cítila se hrozně. Ničemu nerozuměla. Nechápala, co znamenala přítomnost její matky na plese, ani to jak se rychle někam přemístila. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. A Erik? Po celou dobu, co je tady a v noci ho vídá ve snech, si myslela, že třeba on je tím záhadným Medardem. Ale po dnešku? Kdyby to byl on nechal by se chytnout tak snadno?
Pak se otevřely dveře a v nich stála Laura. Z pohledu na ni se nic vyčíst nedalo. Tvářila se neutrální.
„Mariko, už tě čeká. Máš jít dál.“ Řekla a už se na ni nepodívala. Ani jediným pohledem o ni nezavadila a rychle pospíchala do svého pokoje. Marika se dvakrát zhluboka nadechla a vešla dovnitř.
Tak tu byla znovu, opět v tomto pokoji. Už po třetí. Na stěně vyselo velké zrcadlo, odrážející část pokoje. Marika teď nemohla uvěřit, že s ním vůbec někdy mluvila. Zdálo se jí to tak absurdní, že chvílemi přemýšlela, jestli se to skutečně stalo.
„No tak pojď blíž.“ Promluvil na ní milý hlas zpoza stolu.
„No pojď, máme si co povídat. Už jsem moc zvědavý na tvůj příběh. Posaď se prosím.“ Ukázal na pěkně vyhlížející křeslo hned na druhé straně, co seděl on. Marika se nervózně posadila a najednou vůbec netušila, kde by začala. Ani nevěděla, co je vlastně důležité.
„No? Já čekám.“ Pobídl ji znovu a aby si zkrátil čekání, zapálil si dýmku.
„Pane, víte já...“ začala pomalu Marika.
„Ale, ale. Co jsem ti říkal o tom pánovy!“ pokáral ji s úsměvem Jakub.
„Tak dobrá. Víš Jakube, já vůbec netuším, kde mám začít.“ Svěřila se mu a nejspíš čekala nějakou reakci, jako třeba Nejlépe od začátku, nebo tak něco. Ale nic. On tam jen seděl, pronikavě se na ni díval a usmíval se.
„Tak jo. Nějak to zkusím. No prostě jsme tam s holkama a s Pavlem dorazili. Její výsost nás uvítala a zahájila ples. Klára s Terezou tančily a pro mě přišel taky jeden kluk, Štefan. Byl to ten samý, co nás chodil informovat o situaci v sále ještě před zahájením. Ale pak se vystřídali dvojice a mě se ujal nejspíš Erik. Nejsem si jistá, vůbec jsem mu neviděla do obličeje...“ Pak se na chvíli odmlčela a přemýšlela nad tím, jestli mu to o své matce má říct nebo ne. Po chvíli se rozhodla a pomalu pokračovala.
„No a pak jsem ji poprvé uviděla...“
„Koho?! Koho jsi viděla. Upřesni to prosím!“ Tak tahle její poslední slova ho zaujala ze všeho nejvíc.
„Víš, já jsem si nejdříve nebyla vůbec jistá. Myslela jsem si, že mám halucinace, že se mi to zdálo. Ale ihned jsem si vybavila tu fotografii, co mi ukázala Laura. Nikomu jsem to neřekla. Jo, já vím. Asi jsem měla. Ale připadala jsem si jako blázen. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohla být doopravdy ona...“
„Tak už mi to prozraď a nenapínej mě.“ Znovu se zhluboka nadechla a ...
„Byla to má matka.“
Jakmile to dořekla, nastalo hrobové ticho. Oba se na sebe zamyšleně dívali a ani jeden nic neříkal. Ale na Jakubovi bylo vidět, že čekal cokoliv. Jen toto ne.
„Jsi si jistá Mariko? Víš určitě, že to byla ona? Uvědomuješ si, jak moc je to důležité?“ řekl tiše a vážně.
„Ano, samozřejmě si to uvědomuju. A nechápu to. Jak je to možný?“
„Mám jistou teorii, ale zatím, jestli dovolíš, si ji nechám pro sebe. Teď povídej dál.“
„No, potom, co jsem ji tam poprvé zahlédla, jsem zpanikařila a utekla na toalety...“
Postupně mu převyprávěla celý večer, Jakub se zvrásněným čelem napnutě poslouchal. Byla na něm vidět, že urputně přemýšlí nad každým jejím slovem, ale nedalo se poznat, co ho zaujalo nebo znepokojilo. Měl naprosto kamenný výraz. Zamyšlený, ale kamenný.
„... no a když jsem se už prostě neudržela a řekla jsem ji mami, tak ona asi zpanikařila, jako by nečekala, že ji vůbec poznám. Jak si sakra mohla myslet, že ji nepoznám?!“ tím skončila a nervózně čekala na Jakubovo vysvětlení.
Ten se jen zhluboka nadechl a...
„Mariko, co měla na sobě? Soustřeď se. Měla plesové šaty?“
Vůbec nechápala proč se jí na něco takového ptá? Snažila se vzpomenout, snažila se vybavit si ji, ale stále před sebou viděla jen její dychtivý obličej. A pak si vzpomněla:
„Ne nic takového, byla oblečená podomně jako třeba teď já.“ Jak si toho před tím nemohla všimnout?
„Mariko, ona se nepolekala toho, žes ji poznala. Ale toho že jsi ji vůbec viděla.“
„Co?“ zarazila se Marika a chvíli na něj jen tak civěla.
„Ano a tím se vysvětluje, že si ji tam nikdo jiný nevšiml.“
„Ale jak to, že já ji viděla a ostatní ne?
„Tak to se ti přiznám, že sám nevím...“
Pak, už po několikáté, nastalo to nepříjemné a trapné ticho. Má ještě něco říct? Nebo už může odejít? Nevěděla. A tak jen dál seděla a čekala, co přijde dál. Ale nepřišlo nic. Až potom, co se v křesle trochu zavrtěla a odkašlala si, se nejspíš Jakubovi připomněla a on si uvědomil, že tam ještě sedí.
„Mariko, ještě jsem se tě chtěl zeptat, prosím tě, co tě to tam napadlo!“ řekl dost přísně.
„Prosím? Co máš na mysli?“
„Ale no tak. Nebudeme si hrát na schovávanou. Myslím to, jak si ze sebe udělala návnadu. Víš co se mohlo všechno stát?“
„Ano vím, ale já jsem si byla naprosto jistá, že to vyjde.“
„Vyjde? A co jako?“
„No že za mnou půjde jen Erik s ní.“
„Dobře. Nebudu se tě teď vyptávat, kde si vzala tu jistotu, ale i když se stalo to, co si předpokládala, tak to bylo velice nebezpečné! O tom jsem mluvil. Byli na tebe dva, Mariko!“
„Ano, to já vím. Vlastně teď už ani nevím, co mě to popadlo.“
„Tak dobrá. Ale příště nedělej nic bez konzultace s Laurou, nebo s někým, co už má nějaké zkušenosti. A hlavně přemýšlej než se do něčeho pustíš!“
Z tónu, jakým Jakub ukončil své kárání, Marika pochopila, že to není dobrý a už chtěla jít co nejrychleji pryč. Potom, co se ho zeptala, zda už může jít a blížila se ke dveřím si na něco vzpomněla.
„Mohla bych se ještě zeptat?“ Jakub přikývl.
„Co se stalo s Erikem?“
„Umístili jsme ho v jedné blízké léčebně, promiň, ale raději ti neřeknu kam přesně. Je pod přísným dohledem.“
„A...“
„Ano, ještě se neprobral. Zatím nikdo neví, co se mu vlastně stalo.“ Pak se na ní opět podíval s tím propichujícím pohledem, při kterém má vždy pocit, jakoby ji četl myšlenky.
„Mariko, večer mám v plánu se za ním podívat. Nechtěla by jsi jet se mnou?“ I přesto, že si to tak moc přála, to nečekala. Nemusela ani nic říkat a hned byla jasná její odpověď.
„Tak dobrá. Dám ti včas vědět, kam máš přijít. Teď už tedy můžeš jít.“
Marika vystřelila jako neřízená střela. To, že se může jít podívat na Erika, jí dávalo další šanci, aby to mohla všechno pochopit. A navíc si prostě musela přiznat, že se jí ten kluk fakt líbil. No co, byla to taky jen holka v pubertě. Jak si hrála se svými myšlenkami, vrazila do Terezy.
„Ale, ale. Slečinko dávejte pozor. Tak co, už jsi tam byla?“ jen co ji Marika kývla, odtáhla ji k sobě do pokoje, kde už netrpělivě čekala i Klára. Rychle shrnula dění v pracovně a vychutnávala si zaskočené pohledy.
„Prosím tě to jsi nám to nemohla říct hned? Jako potom, co si tam na mě tak vyjela, jsem si myslela, že to bude něco vážného, ale tohle jsem si teda opravdu nepředstavovala.“ vybuchla úžasem Tereza
„Ale jak je to možný? Co tam tvá máma dělala?“
„To kdybych věděla.“ Řekla zamyšleně Marika. Pak se na ně šibalsky podívala a s úsměvem řekla:
„Třeba se dozvím něco dneska od Erika.“
„Co?! Ty se s ním uvidíš?“
„No tak to je bomba! Jeden večer se tě snaží zabít a hned druhej s ním máš rande! Tak bych řekla, že s tou budoucností vyhraje asi Marika. Promiň Terez!“
„No abych to upřesnila. On je teď někde v nemocnice. Je pořád v bezvědomí. Jakub mi nabídl, jestli s ním tam nechci jet. No a já souhlasila.“
„Tak teda nevím, jestli je to zrovna takovej úspěch, jak to na první pohled vypadalo.“ Prohlásila Tereza
„Jak to myslíš?“
„No řekla bych, že toho dneska moc nenamluvíte, Mariko. Ale co, každý vztah začíná jinak.“ Řekla z úsměvem Tereza a ve vteřině se začaly smát i obě její kamarádky
„Tak jsi normální? Co si myslíš! Já tam jedu z čistě pracovních důvodů!“
Konečně se všechny tři po dlouhé době pořádně uvolnily a zasmály. Konečně ze sebe shodily všechen stres a napjetí. Konečně se mohly...
„Mariko, přemýšlela si už nad tím, kdo vlastně může být skutečným Medardem?“ To snad není pravda. Ta neponaučitelná Klára musí všechno zkazit!
„Jo, samozřejmě. Ale promiň, teď se o tom nechci vážně bavit.“ Odbyla ji rychle Marika.
„Já vím, ale něco mě napadlo. Nevím, třeba je to hloupost! Prosím tě nevíš, kdy přesně se začal Medard předvádět?“
„Ne, přesně to nevím. Promiň.“

„Mariko! Jakub chce s tebou mluvit. Máš jít ihned za ním.“ Oznámila ji hned po zaklepání Léňa. Je to tady. Pomyslela si v duchu Marika.
„Jo Mariko, co si vezmeš na sebe?“ volala na ni ještě Tereza a Marika ještě slyšela jak ji Klára napomíná.
„No co, musí přece vypadat skvěle. První rande je jen jednou za život, ne?“

„Mariko pomatuj, vše co od téhle chvíle uvidíš nebo uslyšíš je přísně tajné, rozumíš?“ řekl Jakub hned, co ji oznámil, aby se připravila na cestu.
„Promiň, ale to nebudu moc říct ani holkám? No, já bych nemusela, ale oni mi stejně nedají pokoj, dokud ze mě něco nedostanou.“
„Dobře, ale jen jim. Nikomu jinému.“ Na chvíli se odmlčel a...
„Dovolíš?“ zeptal se zdvořile a vzal ji jemně za ruku. Tak tohle už Marika dobře znala. Přenášecí kouzlo. Když se je snažil Pavel ten večer přenést, potřeboval určité zaklínadlo, které si tiše brblal pod nosem, ale Jakub ne. Ten jen soustředěně přivřel víčka,... (V tu chvíli si Marika vzpomněla na Lauřina slova:
„Přenášecí kouzla jsou jedni z těch nejnáročnějších. Málo který Kouzelník je svede, aniž by si při tom pomohl slovy.) ...a pak Mariku s nenadání oslnilo bílé světlo, ale jen na krátký okamžik. I přesto musela zavřít oči. Nedalo se to prostě vydržet. Když je po chvíli otevřela, zdálo se, že už jsou na místě.
Tak takhle si to opravdu nepředstavovala. Stáli před lůžkem v pokoji, který vypadal přesně tak, jako, ty co znala ze Země. Obyčejný nemocniční pokoj. Tohle opravdu nečekala... vlastně, když nad tím teď tak přemýšlela, ani nevěděla, jak si to tu představovala.
Na lůžku ležel on, Erik. A vypadal tak bezbranně, až to nebylo možné. Všude kolem postele pípaly všemožné přístroje a zařízení.
„Pane, mohu s vámi na okamžik mluvit?“ zeptal se jeden z lékařů, co právě vešel do pokoje. Ten také vypadal jako ostatní doktoři, co Marika znala. Začala si klást otázku, jestli jsou stále na Veleře. Ale jiná možnost nebyla, to by museli projít bránou a to neudělali.
„Mariko budeš se na mě zlobit, když tě tu teď chvíli nechám samotnou? Musím něco vyřídit s panem doktorem.“ Pane bože, proč si toho nevšimla dřív?! Teprve teď to viděla. Jakub měl na sobě obyčejný černý oblek, žádný hábit ani nic podobného. A ona? Ona byla oblečená v tom samém, co měla na sobě, když s Terezou a Klárou vstoupily poprvé na Veleru, jen triko s džínovými kalhotami. Nechápala jak, ale nejspíš byla opravdu doma.
Jakubovi na jeho otázku přikývla a on odešel s lékařem. Stála uprostřed pokoje a jen tak zírala na toho chlapce. Byl tak bezbranný. Marika pořád nevěděla, co si o něm má myslet. Stále se jí vybavovaly ty samé útržky ze snu, kdy brutálně bije její matku. Nevěděla proč, ale ta šílená nenávist, co k němu cítila, pomalu vyhasínala.
Teprve teď se jí podařilo překonat obavy a přišla k němu o krok blíž. Pak ještě o jeden a už u něj byla natolik blízko, že se odvážila si k němu sednout. Zamyšleně si ho stále prohlížel, vypadal tak nešťastně a jeho výraz jí trhal srdce. Musel si toho hodně vytrpět. Pomyslela si, ale ihned tuhle myšlenku zahnala. Jak ji to jen mohlo napadnout? Kolik lidí asi zabil, zbil nebo proklel? Ale nemohla si pomoci. Ta jeho tvář, ten výraz. Bylo to strašný. Marika se neudržela a opatrně ho chytla za ruku. Byla studená. Soustředila svůj pohled jen na ni, jako by doufala, že tím ji zahřeje. Ale pak...
Myslela si, že se jí to jen zdálo, ale potom co se jeho prsty pohnuly podruhé už měla jistotu. Rychle mu pohlédla na tvář, ta ale vypadala pořád stejně kameně. Ale najednou se mu jemně zachvěla víčka a pak ještě jednou. Pomaloučku odkryl své zelené oči. To už Marika nevydržela a rychle se vymrštila z postele. Erik ji ale rychle chytil za tu samou ruku, jakou ho sama před tím držela a...
„Počkej, prosím...“ promluvil tiše. Chvíli se tam na sebe jen tak dívali. Měl tak hluboký pohled. Úplně ji s ním svíral.
„Co jsi zač?“ zašeptal
„Mariko? Tak jsem mluvil s doktorem a...“
Rychle pustila Erikovu dlaň a nervózně poodstoupila o pár kroků dál.