Medailon zkázy 14.+15.

14.kapitola

Krutá pravda

Tak tohle nečekal. Zhluboka se nadechl a tázavě se podíval nejdřív na Mariku a pak i na Erika, to aby si ověřil, že je opět při vědomí. Vyběhl s pokoje a na okamžik je tam spolu zase nechal o samotě. Erik už pootevíral ústa, aby něco řekl, ale to už se přiřítil Jakub i s lékařem.
„Dovolíte? Teď potřebuji udělat patřičná vyšetření. Počkejte na chodbě, pak pro vás přijdu.“ Řekl lékař a zavřel za sebou dveře.
Marika se posadila na sedačku v prázdné čekárně, bála se jen podívat Jakubovi do očí. Vlastně ani nevěděla proč, nebylo za co se stydět. Ale když se vžila do Jakubovi situace, kdy vejde do pokoje a ona se drží s Erikem za ruku a nepřetržitě se na sebe dívají,... Ani nechtěla vědět, co si v tu chvíli myslel.
Sednul si naproti ní a přátelsky se na ni usmál.
„Mariko nemusíš se bát, já se tě na nic vyptávat nechci, ale uvědom si, že to není vůbec moudré a hlavně...
„No moment, kam s tím míříš? Prosím tě, nic si hlavně nemysli. On se probral a chytl mě za ruku. To je všechno.“
„Jo dobře. To je teď jedno. Mluvil jsem s doktorem a říká, že netuší jaké kouzlo to způsobilo. A že by s tím magie neměla nic společného, to taky vylučuje, takže zase nevíme nic.“
„A kde to vlastně jsme? Jsme pořád na Veleře?“
„No, ano i ne.“
„Co? Tak to nechápu.“ Řekla Marika a myslel to naprosto upřímně.
„Vlastně jsme na Veleře, ale na místě, co s naší kulturou nemá moc společného. Víš Velera je asi větší než jsi myslela a moc toho ještě o ní nevíš. Tak třeba, že je místo, které je k nerozeznání od Země.“
„To jako znamená mobily, televize, McDonalds a podobně?“
vyhrkla nadšeně.
„Ne, ne. Ty jsi mě špatně pochopila. Myslel jsem způsob života. A navíc tu žije asi 90% pozemšťanů. My na tohle nejsme stavěný. Tady je prostě moderní civilizace a hlavně ti nejlepší lékaři. Dokáží vyléčit obyčejné chřipky, zlomeniny, viry nebo bakterie, ale i všemožné kletby, zaklínadla nebo podobné nehody z neopatrnosti.“
„Tak to jsem netušila. Ještě mi řekni, že na Zemi existuje taky podobné místo, kde žije 90% procent Veleřanů a já si pudu už vážně skočit“
„Ne, to ne.“
„Tak to jsi mě uklidnil“
„Tam žije 95% Veleřanů.“
„Co?“ zarazila se Marika, ale pak už pro ně přišel ten sympatický lékař s tím, že už za ním můžou.
„Takže, všechny životní funkce má v pořádku, ale vypadá to na amnesii.“ Sdělil jim.
„Ach ne, takže on si nic nepamatuje. Tak to nám opravdu pomůže.“svěsil hlavu Jakub
„A doktore, je to dočasné?“
„Ale, vás ještě slečno neznám.“ Usmál se na ni
„Marika Rolenová a vy jste?“ představila se a podala mu ruku na seznámení.
„Thomas Preston. Velmi mě těší. A jak jste se ptala, jestli je to jen dočasné, tak vás asi zklamu. Protože neznám příčinu amnesie, nemohu ani určit její délku. Je mi to líto.“ Řekl bezmocně.
„No ale stejně děkujeme, pane doktore.“ Poděkoval Jakub možná jen tak ze slušnosti.
„A mohu tedy už za ním?“ani nevěděla, kde se v ní ta netrpělivost bere, ale nemohla se dočkal, až ho znovu uvidí.
„No jistě.“
„Mariko, já si tady z panem doktorem ještě chvíli popovídám, hned za tebou přijdu.“
„Jistě“
„Jo a Mariko, nedělej hlouposti...“

Opatrně vešla do pokoje a co nejtišeji za sebou zavřela dveře. Erik byl otočený na opačnou stranu a vypadalo to, že spí. Ale jakmile Marika pustila kliku, otočil se a velmi něžně se na ni usmál. Ale i přes to viděla tu nervozitu a paniku v jeho očích.
„Kdo jsi, Anděl?“ zeptal se znovu a jeho hlas teď zněl tak příjemně, vůbec ne, jako v jejích snech, nebo na plese, kdy se jen chladně smál. Tohle bylo úplně jiné.
„Doktor říká, že si nic nepamatuješ. Je to pravda?“ snažila se zachovat chladnou hlavu. A při své otázce mu ani jednou nepohlédla do očí. Dívala se jen na stěnu před sebou.
„Když jsem se probudil a viděl tě, myslel jsem si, že jsi anděl. Je to asi hloupé a dětinské, ale opravdu. Měl jsem za to, že už jsem v nebi. Ale byl jsem rád. Víš proč? Při pomyšlení, že by mi tam dělal společnost takoví krásný anděl, bych se toho zatraceného života vzdal hned a rád.“
Asi byl ještě mimo. Pomyslela si Mariko. Jo, mluví z cesty. Ani není divu, byl dlouho v bezvědomí. Ale pak ji něco napadlo.
„Proč zatracený život? Prožil jsi něco zlého?“ Třeba si na něco vzpomíná. Uvažovala v duchu.
„Já vlastně nevím, jediné co si vybavuji je bolest a utrpení. Ale nevím. Prosím tě kde to jsme? V jakém městě. V Londýně?“
Panebože. Tak on ani neví, že jsme na Veleře. A proč ho napadnul zrovna Londýn? Proč ne třeba Praha, nebo Brno?
„Promiň, ale tohle ti já říct asi nemůžu. Někoho za tebou pošlu. Nikam nechoď.“ Usmála se na něj
„Co pak na to vypadám?“
Rychle vyběhla z pokoje. Zavřela za sebou dveře a pospíchala do čekárny. Ale Jakub nikde. Co jí to vůbec napadlo? Ona hledá Jakuba v čekárně, když ví, že je s doktorem. No jo, ale kde je doktor...
Pomalu prošla celé patro, nebylo to vůbec příjemné. Určitě taky znáte ten nepříjemný pocit z nemocničního prostředí. To je jasné, má ho každý. Ale tohle bylo ještě horší! Stokrát horší!
Na chodbách posedávali uplakaní lidé a modlili se za své blízké, Co vteřinu se přiřítil někdo další s novým závažným pacientem, nebo pacienty. Pokoje byly už plné a zraněné začaly umísťovat i do čekáren. Ležely všude i na lavičkách na chodbě. Bojovalo se o každé místo. Lékaři panicky poletovali mezi každým pacientem a sestry měly v očích smrt... Bylo to jako ve válce. Vlastně proč jako, vždyť válka skutečně byla. Teprve teď si to Marika uvědomila a ani netušila, že jí po tvářích stéká jedna slza za druhou. Opatrně prošla celou chodbou, ale Jakuba nikde nezahlídla, ani kancelář se jménem Thomas Preston.
Uviděla dveře od toalet, vešla dovnitř a rychle za sebou zavřela. Pohlédla na svou uplakanou tvář v zrcadle a snažila se smít ze sebe tu bolest.
Za tu dobu, co žila v Květinovém domě si neuvědomila, jak závažná je situace. U Laury byly chráněny před skutečným světem, před pravdou.
Marika si neustále otírala slzy a snažila se zadržet nepřetržitý pláč. Když v tom...
Najednou jakoby někdo vypnul zvuk. Celý nemocniční chaos utichl. Marika pootevřela dveře a škvírkou pozorovala dění na chodbě.

„...slyšíte?! Tak kde je!!! Po třetí se už ptát nebudu!!!“ vřískal. Marika neviděla majitele toho hlasu. Nebyl v jejím zorném úhlu. Viděla jen kamenný výraz všech lidí na chodbě. Pak se konečně objevil i Jakub s doktorem. Nevěřícně si změřily celou situaci.
„Hej vy tam, už a ni krok, jinak za sebe neručím!!! Chceme jen toho kluku! Slyšíte? Kde je!“
„Jen klid, můžeme se přece dohodnout, jen prosím pusťte tu ženu i její malou dceru. Prosím.“ Řekl opatrně Jakub.
Až teď, co udělali pár kroků vpřed, je spatřila. Bylo jich asi tak deset. Měly černé hábity a na tvářích masky. Jeden z nich svíral pod pažemi ženu z malou holčičkou. Mohlo jí být nanejvýš sedm.
Pak z jednoho pokoje vyběhl malý chlapec. „Mami!“ vykřikl a rozeběhl se za zajatou ženou. To neměl dělat! Jeden z nich napřáhl ruku směrem k němu a z dlaně mu vytrysklo rudé světlo. Chlapec padl na podlahu a svíjel se v bolestech.
„Prosím nechte ho! Tak přestaňte!“
„To záleží jen na tom, kdy nám dáte Erika!“
„Tak dobrá, ale netrapte už toho chlapce. Hned jak všechny pustíte, vás k němu zavedu.“ Snažil se vyjednávat Jakub, ale nebylo mu to vůbec platné
„Hele starej, ty nejsi zrovna v té správné pozici, kdy jsi můžeš určovat pravidla.“
To už Marika nevydržela. Jakmile se posunuli ještě o kousek dál, dostali se do pozice, kdy dveře od záchodu měli za zády. Opatrně vyšla ze svého úkrytu. Ale co má dělat teď? Chvíli přemýšlela. Je jich deset, čím může zvládnout deset chlapů, tak aby se nikomu nic nestalo? Rychle vzpomínala na všechny kouzla a zaklínadla, co se už s Laurou učila. To by mohlo vyjít! Udělala tiše ještě pár kroků vpřed a ...
„Lasiíadestrn!“ zašeptala a s její dlaně se v tu ránu vymrštilo ohnivé laso, které ihned pevně spoutalo všech deset mužů. Super! Zajásala nad svým výkonem. Ale radovala se příliš předčasně. Svazovací kouzlo zasáhlo jen jejich nohy. Už už jeden z nich natahoval ruku a připravoval se na další úder, ale to už zasáhly i ostatní. Málem zapomněla, že je na Veleře, kde jsou kouzla běžné. Takže se nemohla divit, když stará babička je všechny umlčela roubíkem, který se při prvním lousknutím jejích starých prstů objevil u všech pachatelů. Nebo když ta samá holčička, která ještě před chvíli byla rukojmím na ně poslala silnou únavu. Za chvíli všichni spaly jako miminka.
„Dobrá práce, Mariko!“ pochválil ji Jakub, když se nemocnice dostala opět do svého všedního tempa. Teď jakoby všichni zapomněli na to , co se tu ještě před chvílí dělo. Není divu, jsou zvyklí.
„Jde vidět, že s Laurou děláte pokroky.“
„Ale Jakube jakýpak pokroky. Viděl jsi tu malou holčičku? To co dokázala ona si já neumím ani představit!“
„Armen je sice teprve šest, ale žije tu odmalička, ona měla šest let aby se naučila to, co ty zvládáš za jediný týden! Co asi budeš umět ty za šest let!“ snažil se ji povzbudit, ale na její tváří stále viděl bolest.
„Mariko, co se děje?“
„Co? Ne nic! Jo, Erik se mě ptal v jakém je městě, ptal se jestli není v Londýně!“ vzpomněla si Marika až teď na to, proč vlastně chtěla s Jakubem mluvit
„Ano? A co jsi mu odpověděla?“
„Řekla jsem, že mu to vysvětlíš ty, no a proto jsem se dostala až sem.“ Chvíli pozorovala jak Jakub přemýšlí, ale pak to nevydržela a musela se zeptat:
„Co mu řekneš? Nic si nepamatuje, takže ani neví, že je na Veleře a že je kouzelník! To na něj chceš teď všechno vychrlit?“
„Já nevím. Původně jsem si myslel, že bude nejlepší, když ho pošlem zpátky na Zem. Jak se zdá, tak pod vlivem medailonu není. Ale po tomto incidentu je asi pro Medarda něčím důležitý! Nemůžeme ho jen tak poslat pryč, oni by si ho našli velmi snadno. Takže nevím.“ Chvíli se odmlčel a zadíval na stěnu naproti a pak ...
„Teď mě napadá, asi to není nejlepší ani nejrozumnější nápad, ale co když ho vezmeme sebou k Lauře a podstoupí stejný výcvik jako vy. Bude to všechno dělat už podruhé! Třeba mu to vrátí paměť. A my se budeme tvářit tak, jako že zrovna prošel bránou. Nepovíme mu nic o tom co se stalo. A uvidíme“ dořekl s úsměvem Jakub.
A měl pravdu, opravdu to nebyl rozumný nápad. Ale jiný neměly. Takže se ze své návštěvy z nemocnice vracely i s ním. Ještě u něj v pokoji si s ním Jakub popovídal, ale když se to tak vezme, neřekl mu nic důležitého. Jen to, že ho osud zvolil pro zvláštní a důležitý úkol, víc se měl dozvědět až v Květinovém domě.
********************************************

15.kapitola

Spousta pochybností najednou

„Tak tohle mi ani jedna neuvěříte!“ rozrazila Marika dveře ke Kláře do pokoje hned jak dorazili. Obě se na ní nejprve dívaly dost nechápavě, ale po tom, co jim prozradila tu novinu...
„Děláš si z nás prdel?“
...vypadaly ještě překvapeněji než před tím.
„Počkej, počkej. Musíš na nás trochu pomaleji.“ Začala Klára potom, co se dlouze nadechla.
„Ty nám chceš jako říct, že se tu s náma bude učit on?“
„Přesně tak! Teď je právě u Jakuba a on mu říká asi to samí, co říkala Laura nám v té chýši.“
„A není to nebezpečné?“
„No Jakub říká, že ho takhle budeme mít pěkně pod dohledem! A až si něco vybaví, bude to jen dobře!“
„Jo? A pro koho? Pro nás, nebo pro Medarda! No jak může Jakub vědět, že to nedělal dobrovolně“
„Jak asi vysvětlí, že není pod vlivem medailonu?!“ zeptala se vítězoslavně Klára
„No...“
„Třeba tak, že pod ním nikdy nebyl!“ přerušila Mariku Tereza
„Teda musím uznat, že jsem vás dvě takhle dlouho sehraný neviděla!“ usmála se Marika, ale tenhle rozhovor jí dost znervóznil. Musela si přiznat, že na tom něco bude! Co když to všechno bylo jenom divadlo a oni teď Erika přivedli rovnou sem do Květinového domu, kterého se Medard chtěl tak moc zmocnit.
A pak to všechno najednou dávalo smysl. Proto se nechal Erik chytit tak snadno! Třeba žádnou amnesii nemá a temný se tu ukážou každou chvíli!!!
„A sakra!!“ neuhlídala svou reakci Marika
„Co? Říkala jsi něco?“
„Já? Ne.“
„No ale zase si musíme přiznat, že by ho sem Jakub jen tak nevzal, kdyby hrozilo jakékoliv nebezpečí, takže...“
„VEČEŘE!!!“ Přerušila přemýšlející Kláru Léňa.
„Díky bohu. Už umírám hlady...“ Pohladila si jemně své bříško Terka.
„No to já taky, ale s tohohle jekotu budu mít brzo infarkt!“
„Aby sis ty na něco nestěžovala, Kláro.“

Jídlo bylo jako obvykle vynikající! Léňa se opět vyznamenala. Všichni se cpaly jak... no jak dobytci. Jakoby teď všichni zapomněli, že je tu jeden obyvatel navíc...
„Mariko! Tak Mariko slyšíš mě?“ drkla do ní Tereza.
„Co je?“
„Dívej! Už jde! Ale holky, teď mě tak napadá, že mě teda asi vůbec nebude vadit, že tu bude s námi. Vypadá líp než na tom plese!“
„Terezo!!“ rychle ji napomenula Klára, když už hrozilo, že ji uslyší. No jestli to tak bylo, tak to na sobě nedal znát. Už od začátku - co vešel do jídelny – byl hodně nervózní. Prošel kolem nich se sklopenou hlavou, div nevrážel do židlí. Pak si sedl na opačnou stranu stolu. Vypadalo to, že chtěl být od všech co nejdál.
„Dobrý večer. Doufám, že vám chutnalo, i když to je asi hloupá otázka...“ Začal Jakub hned, co všichni dojedli a špinavé nádobí zmizelo ze stolu.
„Jak jste si nejspíš všichni všimli, odedneška nás tu bude o jednoho navíc. Tím to vám chci představit Erika. Erik k nám přišel z Londýna včera večer, ale bohužel si musel udělat malou přestávku v nemocnici...“
„Tak tomu říkám komedie!“ zašeptala tiše Tereza
„Všichni tady moc dobře vědí, kde se tu Erik vzal a z Londýna to teda určitě není“
„Jen ho nech, řekla bych, že se Jakub minul povolání. Byl by z něj úspěšný herec. No, mě by o tom všem přesvědčil!“ šeptaly si obě dívky, ale Marice teď něco došlo. Londýn! Proč zase Londýn? To už nebyla náhoda!
„Jakube? Promiň mi prosím tě, že tě přerušuji, ale jak je možné, že Erikovi rozumíme. Jestli je z Londýna, měl by nejspíš mluvit anglicky, ne?“
„Tak to je dobrá otázka, Mariko. Máš pravdu, o tom jsem se ještě nezmínil. K nám na Veleru chodí pozemšťané s celého světa, a právě proto, aby se všichni dobře domluvili a byly překonány všechny jazykové bariery, u nás nikdo nemluví česky, anglicky, německy ani žádným jiným jazykem. Vy si to ani neuvědomujete, ale mluvíte po našem.“
Pak zavládlo ticho, tohle opravdu netušily. Jakub pokračoval dál. A už se nenechal od nikoho vyrušit, když řekl vše co chtěl, rozloučil se s nimi a odešel do své pracovny.
„Musím říct, že dneska byl Jakub opravdu poučný... Mariko? Jdeš s náma?“
„Jo, hnedka. Běžte napřed, já za vámi přijdu.“ Jakmile byly obě dívky z doslechu¨, odvážila se přiblížit k Erikovi.

„Docela síla, co?“
„To jo... Co prosím?“
„Není to zrovna jednoduché se s tím vším vyrovnat. Najednou na tebe začnou chrlit jednu vetší kravinu než druhou. A ty jen bezmocně posloucháš a snažíš se přijmout fakt, že existujou dva světy.“ Řekla Marika a nevěděla kde se vzala ta odvaho s ním opět promluvit.
„Tak to bylo dost vystižný.“ Usmál se Erik
„No buď v klidu, taky jsem si tím prošla a ještě teď s tím nejsem úplně smířená.“
„Vážně? A jak si tady dlouho?“
Marika se nadechla a chtěla odpovědět, ale teprve teď si uvědomila, že to vlastně ani neví.
„No víš, mě to pořád přijde jako jediný den. Ale myslím asi tak týden? Nebo dva? Už opravdu nevím!“
„Ale vždyť to nemůže být pravda. Kouzla! Čáry! Zaklínadla! To všechno je jenom v pohádkách!“
„Jo, přesně to jsem si taky říkala!“ vzpomínala Marika a přišlo jí to opět tak neskutečné jako na začátku.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se jí ostýchavě
„Jo jistě, když budu moc, určitě ti odpovím.“ To myslela do slovo a do písmene. A trochu se bála, že se zeptá na něco, na co by sice znala odpověď, ale opravdu by ji nemohla říct.
„Je to těžký? Myslím se to všechno naučit. Nic z toho co říkal Jakub přece nemůžu zvládnout!“
„Vím určitě, že TY nemusíš mít strach. Uvidíš. Nemusíš mít strach. To mi věř!“
***