Medailon zkázy 19.

Mám k vám ještě malou prozbyčku. Kdyby jste měl někdo dobrý nápad, jak pojmenovat kapitoly nebo cokoli jiného, dejte mi prosím vědět. Veškerý názvy, co tu používám beru jako provizorní než mě napadne něco lepšího. A to se týká i kouzel. Tak vám děkuju za případné návrhy!
********************************************

19.kapitola - Cesty

„Mariko! Tak slyšíš mě?“ Naléhala na ni Tereza. No samozřejmě, že už ji slyšela, ale své myšlenky měla úplně jinde. Nemohla se vzpamatovat z toho, co právě viděla. Ani nevěděla, co to všechno mělo znamenat a jak se do toho podzemí dostala. Ale jediné, co měla před očima byl Erik a její matka. Nebyla ani schopna postavit se na nohy.
„Odnesu jí do postele. Přece se nebudeme dívat, jak se válí tady pod stolem. Podle mě bude ještě chvíli trvat, než se vzpamatuje. Jestli právě zažila svou první Cestu a ještě k tomu bez varování, tak to nebude hned.“ Řekl Pavel a vzal ji do náručí, aby jí odnesl do jejího pokoje.
Když se po pár hodinách Marika konečně odhodlala otevřít oči, seděl u ní na posteli Jakub. Měl velmi vážnou tvář. Ale jakmile postřehl, že se na něj Marika dívá, nasadil co nejmilejší úsměv, který v tu chvíli dokázal na své tváři vyčarovat. Ale i přes veškerou snahu nedokázal své starosti skrýt!
„Vítám tě zpátky mezi námi, Mariko.“ Promluvil na ni tiše.
„Co se to se mnou stalo? Já jsem byla… byla jsem… a tam…“ snažila se rychle zavzpomínat, ale jakmile se o to pokusila, měla co dělat ze svými slzami. Ano, už tu byly znovu.
„No tak, jen klid. Samozřejmě si to všechno budu chtít vyslechnout, ale nejdřív ti vysvětlím jednu věc já. Měl jsem to udělat dřív, ale netušil jsem, že by se něco takového mohlo stát.“
Marika se ho snažila poslouchat, opravdu chtěla, ale její pozornost se řítila vlastním směrem.
„Jen mám k tobě jedinou otázku. Chci jen, aby si se teď soustředila a snažila sis vybavit všechny ty lidi, co tam byli.“ To nebylo pro Mariku tak těžké. Jejich tváře se jí stále míjeli před očima!
„Tak. A teď mi zkus říct, který z nich věděl, že tam jsi. Kdo věděl o tvé přítomnosti. Nemyslím to tak, že by na tebe mluvil, ale kdo se na tebe třeba jen na okamžik podíval?“
Jak to asi měla vědět? Marika ani v nejmenším netušila, co se tam s ní dělo a měla ještě zjišťovat něco takového? Když se ale znovu podívala na Jakuba, pochopila, že je to zřejmě pro něj dost důležité. A tak se snažila udělat přesně to, co jí řekl. Pokusila si přehrát vše od úplného začátku. Ano! Vydechla najednou.
„To Erik! Já to teda nevím tak jistě, ale on se na mě opravdu chvílemi díval!“
„No výborně.“ Řekl Jakub tajemně, ale neznělo to tak, jakoby měl z toho velkou radost. Na chvíli se opět zamyslel a zadíval se otevřenou okenicí do zahrady.
„Jakube? Vysvětlíš mi teda, co to bylo?“
„Ó ano, jistě. Tak tedy, jestli si vzpomínáš, hned na začátku jsem vám dole v hale řekl, co kdo koho bude vyučovat. Semnou si se mněla seznámit se složitostí magii průtok. Ale bohužel jsme se k tomu ještě nedostaly?“
„A to, co jsem právě zažila, byl ten průtok?“
„Myslím si, že ano. Někdo tomu říká jednoduše Cesty. Je to jedno. A to celé je založené na tom, že k sobě přivoláš nějakého člověka, ten jediný ví, že tam jsi. Nikdo jiný ne!“
„Takže mě si tam zavolal Erik?“
„No vypadá to tak! Víš ale je mi záhadou jak to dokázal, jestli tedy máš pravdu ty, tak by si neměl nic pamatovat, natož pak něco tak složitého!“
„Ehm, já už jsem taky uvěřila, že to byl jen špeh“
„No dobře. Myslím, že je na čase, abys mi vyprávěla, co jsi viděla.“ Řekl Jakub a pohodlně se usadil.
Marika začala. Vyprávěla mu vše a on jen tiše naslouchal. Když skončila, neřekl ani slovo, jen se znovu díval z okna.
„Jakube? Jak to mám chápat?“
„Mariko, já nevím. Buď tomu můžeme věřit, ale jestli je to skutečně pravda tak…“ jen zavrtěl hlavou a vzdychl.
„Nebo nemusíme. Je možné, že je to zase jen Medardova sehraná komedie aby tě poštval proti tvé matce. Každopádně to není dobrý.“
„Takže…“
„VEČEŘE!“
„Cože? Vždyť jsem ji ani nedojedla!“ Zarazila se Marika nad Leniným ohlášením další večeře.
„No víš Mariko, Cesty jsou velmi vyčerpávající, zvlášť pro člověka, co na ně není připraven. Takže…“
„Takže já prospala celý den?“

Když opět scházela schody do velké jídelny, připadala si jako ve špatném vtípku. Bylo to pro ni jako před minutou, když po nich šla na včerejší večeři. Tak jako vždy už všichni seděli na svých místech a jedli.
„Ale dívejte! Růženka se nám probudila! Který princ tě zachránil?“ Přivítala ji s úsměvem Tereza.
„Teda ty jsi nám dala! Takhle vyděšená jsem snad ještě nebyla!“
„Jo to já taky ne, Kláro.“ Ujistila ji Marika.

„Tak, abychom to všechno nezdržovaly…“ Postavila se Laura ke všem čelem a pokračovala.
„ S Jakubem jsme se domluvili, že do Dorbasu vyrazíme ještě dnes. Bohužel se tam nebudeme moci přemístit, vzbudili bychom tím moc velký rozruch a to nepotřebujeme. Pojedeme na koních.“
„A co si máme brát sebou? Kůň asi nemá kufr, nebo nějaký jiný zavazadloví prostor, co?“
„Ne to skutečně nemá, Kláro. Sebou si nevezmete nic. Jo a málem bych zapomněla, tady jsem pro vás připravila pláště. V Dorbasu si každý skrývá svou tvář, nikdo nepotřebuje, aby nás tam znali více než všechny ostatní, takže si hned tady nasadíte kapuci a dokud vám neřeknu, nesundáte jí, jasný?“
Plášť byl dlouhý až na zem a celý černý jak noc. Jakmile Laura dokončila svůj rozkaz, každá si oblékla jeden z nich. Totéž udělala i Laura, Pavel a Jakub. Prošli celou zahradou až úplně na její konec, kde byly stáje. Nikdy před tím si jich tady nevšimla.
Vešli dovnitř, kde už byli připraveno a osedláno šest koní.
„Takže holky, až vyjedeme, zastavíme se až na místě. Žádné pausy nebudeme dělat…“
Mezi tím co je seznamovala se všemi důležitými překážkami cesty se z druhé strany stáje ozývaly silnější a silnější rány!