Země Černého draka kapitola I. Konec - Začátek

Země Černého draka
kapitola I. Konec - Začátek

Na zemi leželo ještě mnoho sněhu. Noci byly chladné a dlouhé. Z hlavního města zbyly jen rozbité cesty, spadlé mosty, rozvalená hradba a trosky obydlí. Z velké pevnosti Unglsách zůstaly bezútěšně stát torza dřevěných palisád a dva rozštíplé pilíře. Její majestát byl ta tam.
Na vozy jsme naložili naše poslední věci a vyrazili na cestu přes mokřad a bažiny. Nikdo z nás se zde už nechtěl zdržovat. Někteří se nedokázali ohlédnout zpět, jiným se hrnuly slzy do očí.
Z přístavu odplouvala již poslední loď. Jakožto panovník a správce města jsem se vyhoupl do sedla svého koně a po boku Martirana, svého spojence, vyrazil do čela konvoje. Vedli jsme jej nejkratší cestou do hlubokého lesa za bažiny a mokřady. Cesta ubíhala pomalu. Sníh byl hluboký, cesta skoro žádná. Přes noc málokdo zamhouřil oka. Mráz zalézal za nehty a stěží si člověk zahřál nohy.
Druhý den průvod dorazil až k bažinám. Zde se cesta opět zpomalila. Jen díky promrzlé půdě byl přechod snadnější. Ale některé vozy se stejně bořily a propadaly. Tomu neušel ani můj vůz jedoucí těsně za mnou v čele. Bylo to k večeru a hledali jsme místo k utáboření. Vtom zapraskal led a koně za mnou zaržali. V úleku jsem se otočil a viděl jak jsou zadní kola mého vozu až po osu v bahně, v tříšti ledu. Kočí bil bičem a řval na koně. Ty měli v široce otevřených očích děs. Bylo jim vidět až rudé bělmo. Z nozder pára. Od huby jim kapala pěna. Seskočil jsem z koně a běžel k vozu. „Přestaň!“ A bezhlavě jsem skočil do ledové tříště ke kolu. Martiran ke mně přiběhl také.
„To musíme podložit.“ Radil Martiran,“ ani kdybychom všichni co jsme tu zatlačili, tak to kolo nevytlačíme!“
Počali tedy vůz vykládat. Pak někteří donesli velké a dlouhé kůly. Zasunuli je pod vedením Martirana pod vůz. Dlouhé kůly podložily a tím vytvořili páky, kterými se snažili vůz nadzvednout. Několik mužů a já se opřelo o vůz a tlačili co to dá.
„Pobídni koně!“ křičel jsem.
„Pověste se na ty kůly!“
„Můj bože, tlačte!“
Vůz se počal nadzvedávat. Vtom se přiřítili jezdci, kteří měli za úkol prozkoumávat okolí za konvojem.
„Sire! Sire Davirane!“ křičel první, který ke mně dorazil.
„Ano,“ a drápal jsem se z bahna.
„Pane! Tři míle za námi se objevilo vojsko, čítá jen okolo dvou tisíc mužů,“
„Ale my zde máme ani ne tři sta lehce ozbrojených mužů,“
Horlivě jsem opět skočil ke kolu a počal tlačit. „Tak honem!“ Nohy se mi bořily hlouběji a hlouběji do bahna. Najednou vůz vyjel. A jak jsem byl zapřený, padlo moje tělo do ledové tříště. Vytáhli mě promrzlého na kost. Martiran o vojsku za námi nic nevěděl a tak jsem mu řekl o tomto dalším problému.
„Hm, to není dobré, ale máme výhodu. Oni jsou těžší a tak můžeme využít bažin,“
„Ano, to už mě napadlo taky,“ a při tom jsem přemítal co bude příštích několik hodin. „Ale tři sta a dva tisíce?“
Martiran se usmál. „Ale Davirane, pamatuješ jak jsi mi přemohl s dvaceti pěti muži celou posádku o sto padesáti chlapech?“
„Jo, ale nás bylo dvacet sedm a vaše stačilo jen spoutat. Vždyť byli opilí!“
„Hmm,“ zamračil se sir Martiran, „ale teď musíme řešit náš problém,“
Po nějaké době byl plán naplánován do posledního detailu.
„Jestli tohle vyhrajeme, sire Davirane, budete u mě velice vážený muž,“ Řekl Martiran a zasmál se.
Přesunuli jsme vozy ke stromům na druhé straně této bažiny, udělali z nich hradbu, za kterou se schovali ženy a děti. Před hradbou stálo ani ne dvě stě padesát jezdců v lehkých zbrojích a málo přes padesát mužů bez koní s luky. To byli mí elitní střelci. Pomalu se smrákalo. A my každou chvílí očekávali nepřítele. Netrpělivě jsem přešlapoval vedle svého koně.
„Už jede!“ zakřičel kdosi.
Okamžitě jsem se podíval přes bažiny. Opravdu. Jezdec se k nám hnal tryskem. Dorazil a ještě než zastavil již křičel: „Už se šikují! Samí jezdci, žádní střelci!“
Po těchto jeho slovech byla vidět ve všech tvářích malá úleva. Aspoň o jednu hrozbu méně. Tu se na druhé straně počaly srocovat oddíly.
„Tak jo, jen pojďte sem, hněte se,“ říkal jsem si v duchu.
Armáda proti nám stála na dobrých osm set yardů. Nějaký jezdec jezdil s loučí před nimi a pak zazněl ryk. Jako když se v dálce žene vichřice. Ticho. Armáda stříbrných jezdců stála, ani se nehnula. Mé srdce začalo divoce tlouct. Vytasil jsem meč a pevně jej sevřel. „Tak pojďte, hejbněte sebou, nebo tady zmrznu,“ šeptal jsem si pro sebe.
„Sire, sire, vy svým mužům nic neřeknete?“ mluvil ke mně sir Martiran. „Na povzbuzení, ne?“
„Mým mužům není třeba nic říkat, stačí když budu stát v čele,“ a pobídl jsem koně před jednu jedinou linii jezdců, mezi kterými byli střelci.
„Davirane, vy jste blázen,“ sykl Martiran zpoza linie.
„Když muži vidí, že jejich vůdce je pořád jejich vůdce, tak bojují a chrání jej,“ pak se můj kůň vzepjal a zaržal. A mých tři sta bojovníků se rozryčelo tak, že i nepřátelský hukot byl jakoby pouhý vánek.
Protější armáda se dala do pohybu.
Mí muži vytasili meče, střelci vsadili do luků šípy a plně se soustředili, kdy budou moci zacílit. Z protější vřavy k našim uším doléhal těžký dusot kopyt. Vysvitl měsíc. Celou pláň zalil bílým světlem. Bažiny náhle budily zvláštní dojem. Bylo světlo skoro jako ve dne, ale hodně tlumené, díky sněhu a obloze hodně do modra.
Jezdci byli již skoro v prostředku. Když začal pukat okolní led. Rozeznívaly se dunivé rány. Protější jezdci začali padat z koní a za divokého ržaní jejich zvířat se bořili do bahna a tříště ledu. Zamrazilo mě v zádech při pomyšlení, tonout v brnění v tak studené vodě a bahně. Nemoci se nadechnout. Jako malý jsem to zkusil v rybníce, když jsem náhle sklouzl po jílu do hloubky, kde jsem nestačil. To se člověk mohl aspoň hýbat, kopat nohama, plácat rukama. Ale tonout v bažině. Raději jsem přestal pomýšlet na tuto hrůzu. Velká armáda jezdců přestala postupovat a zastavila se. Nyní vyrazily naše řady. Přibližovali jsme se korkem. „Ještě sto yardů a budou na dostřel.“ Nepřátelští vojáci se začali znovu rychle šikovat. Tentokrát s daleko většími rozestupy, ale i tak se některý kůň propadl a shodil svého jezdce. Obě linie vojáků se k sobě přibližovaly opatrně. Dal jsem povel k zastavení. Přejel pohledem linii nepřátelských jezdců. „Na nás pořád příliš mnoho,“ otočil jsem se k veliteli střelců. „Jakmile budou na dvě stě čtyřicet yardů, začněte střílet.“ Střelci udělali krok před jezdce.
„Zacílit!“ křičel velitel a po obou stranách se rozkaz opakoval. Tětivy luků zapraskaly a čekaly až budou moci vymrštit šíp. Protější armáda se dala do pohybu. „Pal!“ a šípy zasvištěly. Okamžitě byla připravena další salva. Teď šípy dopadly. Zasáhly však jen jednoho nebo dva jezdce. Co to je, padesát střelců na dvě stě yardů? Ale nepřátelé padali, aniž by dopadaly naše střely, díky své váze na křehkém ledu. Střelci se snažili jak mohli. Už jsou daleko jen skoro padesát yardů, pozvedl jsem meč. Pobídl koně. Naše řada se dala do pohybu. Střelci vystřelili ještě jednu salvu a vytasili své meče. Jejich řada se více semkla. V tu chvíli se ozvala dunivá rána pukajícího ledu. Můj kůň se vzepjal a zaržal. Naše řada se zastavila. Led před námi se prolomil a protější jezdci zapadli do bahna. A i když někteří zastavili, byli sraženi jezdci za nimi. Při pohledu na pláň před námi mě zamrazilo. Všude byl již rozpraskaný led a bahno. Plno jezdců se z bahna vydrápalo a odjíždělo zpět. Však plno koní marně zápasilo v bahně. Po pláni se rozléhal naříkavý křik mužů a žalostné ržaní.
„Sire! Vlevo!“ křikl někdo po mé levici. Na levé straně blat se objevili ještě schopní jezdci v čele s černým oděncem. Snažili se ještě zaútočit. Mohlo jich být tak dvě stě. Ale tím, že útočili na naší linii z boku měli ohromnou výhodu. Ovšem střelci byli pohotoví a již nepřítele zasypávali šípy. Naši jezdci se okamžitě semkli a vyrazili proti posledním odpůrcům. Teď první z mých vjeli do nepřátelského voje.
Sevřel jsem meč a pobídl koně ještě víc. Zařval jsem a vjel do nepřátelských řad. Můj meč ťal, srážel a odrážel. Pak náhle můj kůň padl a mě shodil ze sedla. Zvedl jsem štít a bojoval dál. Mé oči těkaly, hledaly černého bojovníka. Támhle, zrovna srazil jednoho z lučištníků. Rozběhl jsem se k němu. Však nějaký jezdec mi vjel do cesty. Chtěl tít, ale můj štít byl rychlejší, srazil jsem jej a shodil z koně. Při dopadu se o něj již postaralo těžké brnění. A opět se vydám hledat očima vůdce. Zběsile přeskakuji padlé a celou svou vahou srážím muže v lesklé zbroji s rudým chocholem. Padá na zem, následovně odráží mou další ránu. Zoufale se snaží uhnout, uniknout těžkým ranám. Teď jsem o někoho, či něco, zakopl a zakolísal. Rytíř toho využil a snažil se vstát. Byl to nyní boj jen mezi námi dvěma. Jeho hnědé oči žhnuly. Rána, další, těžké zbraně řinčí a plechy na sebe narážejí. Zmrzlá ocel se lepí na ruce a mráz štípe do tváří. Tu náhle nepřátelé začnou utíkat zpět. Jejich vůdce počne couvat a upřeně se na mě dívá. Nedělám nic, dívám se a neschopen dalšího pohybu pozoruji jásot mých mužů.
Unaveně jsem si lehl do vozu a zanedlouho tvrdě usnul. Ráno slunce nebylo vidět přes hustou mlhu. Vše bylo ojínělé a my vypadali jako kraj okolo, skoro k nerozeznání od bílých trav a malých stromků. Ach, jak nehostinný kraj. Jak to tu asi vypadá na jaře, nebo v létě? Musí to být nádherné, všechno tu kvete a voní prosluněnými travinami. Ale teď. Mohl by se zdát konec světa.
Ještě tři dny trvala pouť sněhem. A k pozdní hodině čtvrtého dne náš průvod zůstal stát na malé mýtince uprostřed hustého lesa. Před námi tekl jako zázrakem nezamrzlý potůček. Nad ním pak stráň se skalkou. Věděl jsem, že zde bude stát naše nové město a pevnost. Velká pevnost s palácem, pod ní přehrada s vodou a okolo domy a smějící se děti. Vše daleko od ostatního a schováno za bažinami.
I začalo se stavět a na začátku jara zde stála hráz s domky a malým hrádkem. Vonělo zde kvítí, bylo hojně zvěře a panoval klid. Nemohl jsem uvěřit, že je vše teď takovéhle. A na jak dlouho? To nám ukáže čas a osud...