Země Černého draka kapitola II. Sucho

I. Sucho

Nastalo horké léto. Obilí zlátlo a jiné plodiny se začaly sklízet. Ale čím déle se teplé dny zkracovaly, tím více byla země vyprahlá. Na obloze se pomalu již třetí týden neukázal ani malý mráček. Začal být nedostatek pitné vody. Bažiny a blata napůl vyschla, nebo byla natolik zkažená, že se o zdroji pitné vody nedalo ani hovořit. A přehrada? Do ní přestala přitékat voda a její hladina začala klesat. Bylo jasné, že s tím se musí něco dělat. Přeci nemůžeme každým dnem trpět žízní! A tak jsem svolal na jedno poledne radu.
„Pánové, doufám, že chápete závažnost dané chvíle!“
„Sire, zajisté,“ ozval se purkrabí , „my všichni moc dobře víme jak je bez pitné vody,“ a ostatní přikyvovali.
„Dobře,“ pokračuji, „tak to doufám, že nalezneme řádné řešení,“ ale bylo ticho. Náhle se přihlásil o slovo starší muž, byl to můj nejlepší polesný.
„Sire,“ počal omluvně, „jestli mohu něco říci...“ Přikývl jsem. „V každém městě by mělo být studen. I na hradě je vždy alespoň po jedné studni.“
„To jistě, ale my máme přehradu,“ přerušil jej architekt.
„Ano,“ přisvědčovali ostatní.
„A stavba studny by zabrala hodně času a peněz,“ přidal se správce pokladny a podpořil ho i architekt „kor když se v této bažině musí vysypat pískem a jílem,“
V následujících chvílích se strhla velká debata a někdy se vyhrotila, až v ostřejší výměnu názorů.
„A co voda z bažin?“ Vhodil náhle někdo do nastalého ticha.
„Jestli nás chceš všechny otrávit!“
„Nebo chytat dešťovou vodu!“
„Kdyby pršelo tak neřešíme nedostatek vody!“
Začínal jsem se nudit. Měl jsem již od nějaké chvíle jasno. Nechám vykopat studnu, snad i více než jednu.
„Pánové, prosím. Některé vaše nápady jsou vskutku geniální, například tenhle pana Nitrila: lisovat vodu z trávy. Ale musíte dát za pravdu tuhle panu polesnému. Studnu bychom měli mít, o tom nemusí být pochyb. A vy pane Zítek, vy máte za úkol vybudovat hlavní studnu,“ Architekt se poklonil a poté všichni odešli.
Ani tři hodiny neuplynuly a už tu byl Zítek s plány. „Sire, myslím, že mám vše.“ A hodil několik srolovaných papírů na stůl. Rozvinul jeden z nich a začal po nákresech jezdit prstem. „Tady jsem se rozhodl, že studnu vykopu. Zakomponuji ji tak, aby byla blízko bašty a zároveň k cestě do vsi, teda města. Bude široká jeden a půl sáhu a hluboká maximálně deset. Aby brala pouze čistou spodní vodu, bude dole vypískována a odshora osm sáhů vyjílována. Protože jíl nepropouští a písek vyčistí kal.“ Pak se na mě podíval a čekal na reakci. „Tak mohu zahájit stavbu?“
Podíval jsem se na něj. „Vidím, že to máte skvěle promyšlené, ale proč deset sáhů?“
„No, víte, chci pro vás kvalitní vodu a velký zdroj. A hlubší určitě nemusí být, protože okolo jsou bažiny, že? A proto se domnívám, že v zemi bude vody habaděj.“
Tedy jsem stavbu odsouhlasil. Architekt sbalil své náčrty a vyletěl jak střela. Okamžitě začal organizovat a připravovat vše ke stavbě. A tak na druhý den brzy z rána mě probudily práce na studni. Viděl jsem vykolíkovaný kruh a v něm již kopalo několik dělníků, jiní odklízeli hlínu a nakládali jí na vozy. Tu přijížděl vůz se dřevem. Okamžitě se k němu nahrnulo několik tesařů a počali klády shazovat. Druzí je otesávali a stavěli z nich nad budoucí dírou ‚jeřáb‘ na vytahování bahna. A okolo tohohle všeho běhal architekt Zítek a dirigoval práce.
Vyšel jsem ven a zamířil přímo ke staveništi. Zítek mi šel vstříc. „Áá, sire,“ začal mluvit již zdaleka a oči mu zářily jako malému dítěti. „O, sire, práce už začaly,“
„Ano, všiml jsem si,“
„Ach, jistě, promiňte mi to vzbuzení,“ omlouval se a hluboce se klaněl.
„A jak to vypadá?“
„Ach, jistě, vše jak jsem předpokládal. Hlína, žádné kamení. Rašelina, nic víc. Brzy narazíme na vodu,“
„A co...“
„I to je vyřešeno. Na tamhletom překladu bude fungovat výtah se třemi lany, Jedno na hlínu a dvě na přebytečnou vodu.“
„A to si myslíte, že bude tak silný pramen?“
„Když jsou to bažiny...?“
„Ale zapomínáš, že jsou pomalu vyschlá a hráz již dávno zadržuje zbytky vody.“
„To je pravda, ale pod zemí?“
Rozhovor pokračoval ještě dlouho, mezitím práce stále pokračovaly.
Minul druhý den kopání a hlína byla stále suchá. Voda nikde a to jsme byli již na šesti sazích. A další den k večeru byla díra již vykopaná přes deset sáhů a voda nikde, stále nikde.
Ráno jsem si zavolal Zítka. Přišel celý zdrcený a nervózně si hrál s prsty.
„Sire,“ začal koktat. „Já-já nevím jak je to možné, jsme jedenáct sáhů hluboko a hlína je suchá, jen více zpísečněla,“
Podíval jsem se na něj. „Ale já si tě zavolal proto, že ti chci oznámit, že za chvíli odjíždím na průzkum prací na severní cestě přes blata. Za čtyři dny se vrátím a chci, aby studna stála,“
„Ale - ale,…“
„Za čtyři dny ze studny bude pitná voda. Klidně ať je třicet nebo padesát sáhů hluboká, klidně vykopej jinou, ale za čtyři dny chci vodu,“
„Sire, ale...“ opět nedomluvil. Tentokrát do místnosti vběhl jeden z vůdčích dělníků.
„Omlouvám se sire, ale nesu zprávu z výkopu!“
„No mluv,“ pobídl jsem ho.
„Sire a pane Zítek,“ pokračoval, „bude to horší než jsme si mysleli. V hloubce necelých dvanácti sáhů jsme narazili na skálu,“
„Pískovec?!“ vykřikl Zítek.
„Ne, bohužel,“ zavrtěl hlavou dělník. Zítek se otočil ke mně.
„Sire, to ale znamená těžké kopání.“
„Čtyři dny.“

Osedlal jsem koně a s malým doprovodem dvou mužů vyrazil na cestu. Ještě jsem se stavil u stavby, ale Zítek byl ze všeho špatný, bylo mi ho líto, ale jako panovník jsem musel být tvrdší. A pak, kdyby došla pitná voda? Co potom? Nastaly by nemoci a my? Kam bychom šli?
Tu se ke mně přiřítil náš alchymista. „Ach, sire to jsem rád, že jsem vás ještě stihl. Přišel jsem na prášek, který se smíchá s mlékem a rozežere železo, dřevo sklo, no prostě všechno!“
„A kámen?“
„Všechno!“ ukazuje mi otevřený pytlíček s červeným práškem.
„Skvěle, tak utíkej za architektem a ukaž mu jak to funguje.“
„Samozřejmě, sire. Vidíte, stačí hrnek mléka na mísu prášku...“
„Architektovi vše ukaž, ten toho nyní potřebuje více.“
„Ano jistě – a vy si s sebou nevezmete?“
„Ne, mě k ničemu není. Sbohem, za čtyři dny se vrátím a ta studna bude hotová. A ty Zítkovi pomůžeš.“
„Ano, zajisté – sbohem sire!“
Konečně jsme vyjeli z městečka a vydali se po nové silnici k severu. Co počaly blata, silnice se zvedla. Celá totiž stála na dubových pilířích. Dá se tedy říci, že plavala. Byla prašná a lemovaly ji akorát bílé hrubě otesané kameny. A jak jsem se díval na cestu před sebou a na odkvétající okolí, připomnělo mi to mou starou Dračí říši. Pamatuji si jak jsme s otcem, který brzy odešel na věčnou pouť, vybudovali ohromnou říši, která prošla strastmi i rozkvětem.