Nový život - 2. kapitola

2. kapitola – Vlak

Do konce prázdnin zbýval už jen týden a Rora se pomalu chystala do nové školy – do Bradavic. Moc se tam těšila. Strach už ji přešel, i když ne úplně, ale už byla klidnější. Začalo se jí v Anglii líbit. Dvakrát ji přišla navštívit Pansy a pokecaly si (teda spíš Pansy mluvila, mluvila o Zmijozelu, Dracovi, škole jako takové, Dracovi – její oblíbené téma). Dostala i pár dopisů od přátel z Austrálie.
V den odjezdu do Bradavic byl dům vzhůru nohama. Pokaždé, když Rora zavřela kufr, vzpomněla si, že něco zapomněla a rychle si to přibalila. Ani nevěděla, co si má obléct. Nakonec se rozhodla pro černé kalhoty, bílé tričko a černobílé tenisky. Černá a bílá – nesmrtelná kombinace. I když byla čarodějka, mudlovskému oblečení rozuměla – vyplatí se mít kamarádky z mudlovských rodin. Oči si zvýraznila černou tužkou a na rty si napatlala lesk. S vlasama jí pomohla máma a zapletla jí cop.
„Jsi kočka,“ ohodnotila ji máma.
„Tobě to taky moc sluší.“
Opravdu jí to slušelo. Měla tmavě modrou sukni ke kolenům, sáčko stejné barvy a pod ním béžový top. Nalíčila se decentně – trochu zdravíčka na tváře, světlé stíny a tmavší rtěnku.
V půl jedenácté už byly na cestě na nádraží.
„Kde je vůbec táta,“ ptala se Rora.
„Čeká na nás na nádraží. Musel si ještě něco zařídit.“
Na nádraží dorazily ve tři čtvrtě na jedenáct. Kousek od přepážky mezi nástupišti 9 a 10 stál muž kolem 39. Měl černé vlasy sestřižené na krátko, hnědé oči a tvář s aristokratickými rysy. Vlasy a aristokratické rysy zdědila Rora po něm.
„Ahoj Rorísku,“ pozdravil ji otec a objal ji.
„Ahoj Karísku,“ taky ji objal a na tvář jí dal pusu. Její otec moc rád přidával k jejímu i k máminu jménu – ísku. Je to sice roztomilé, ale někdy jim to leze krkem.
„Tak pojďte, první jdi ty Karin a pak půjdeš ty Roro a nakonec já,“ ujal se organizace Petr. Karin se rozhlédla a prošla přepážkou, Rora se o přepážku opřela a během několika vteřin byla na nádraží, Petr se k nim po chvilince přidal. Pomohl Roře s kufrem a vrátil se ke Karin. Na nástupišti byl docela frmol. Bylo za pět jedenáct a všichni už byli ve vlaku. Rora zamávala rodičům, ještě jim poslala vzdušnou pusu a šla si hledat volné kupé. Naštěstí Pansy nebo Draca nikde neviděla. Volné kupé našla až na konci vagónu. Kufr dala do přihrádky na zavazadla, ale ještě předtím z něj vytáhla časopis, aby si zkrátila cestu. Jakmile se do něj začetla přestala vnímat, ostatně jako vždycky, když něco četla.
„Je tu volno?“ ozvalo se po chvíli.
„Jo, je. Teda pokud ti nevadí moje přítomnost,“ odsekla Rora a niž by se na něj podívala. Byl to kluk, to poznala podle hlasu. Chvíli kupé naplňovalo trapné ticho. Přerušila ho až chlapcova otázka, „nevadilo by ti, kdyby sem pak přišli ještě moji přátelé?“ byl dost nervózní. Rora ho nechala ať se v tom chvíli plácá, ale nakonec to nevydržela. „Nevadilo a jestli se tu budem mačkat můžu jít jinam.“
„To ne, budou jen dva,“ řekl rychle chlapec. Rora už si ho nevšímala, dokud se dveře kupé neotevřely a nevešly dvě osoby.
„Hrůza, mám hlad, že bych snědl i vlkodlaka,“ postěžoval si jeden – taky chlapec.
„Přestaň si stěžovat, Rone,“ okřikl ho rázně další hlas, tentokrát dívčí. Rora na sobě ucítila něčí pohled.
„Jéé, vůbec jsem si tě nevšimla, jak se jmenuješ?“ spustila okamžitě dívka. Rora zaklapla časopis a podívala se na dívku. Měla husté hnědé a dost střapaté vlasy. Vedle ní seděl chlapec se zrzavými vlasy a spoustou pih ve tváři. Vedle Rory seděl chlapec s uhlově černými rozcuchanými vlasy a brýlemi na očích. Ofina skrývala tenkou jizvu ve tvaru blesku. /Harry Potter/ problesklo Roře hlavou.
„Jmenuju se Aurora Raillová, ale přátelé mi říkají Rora nebo Rory.“
„Těší mě, já jsem Hermiona Grangerová. Tohle je Harry Potter a Tohle Ron Weasley,“ na každého ukázala rukou.
„Do jaké chodíš koleje, ještě jsem tě tu neviděla,“ spustila Hermiona. Kluci se jen usmívali, byli a takovéhle chování Hermiony zvyklí.
„Já vlastně nevím, teprve mě budou zařazovat,“ odpověděla popravdě Rora.
„My jsme z Nebelvíru,“ prohlásila hrdě Hermiona.
Cestou do Bradavic se skvěle bavili a Rora měla o přátele navíc, za což byla velice ráda. Asi půl hodiny před příjezdem přišli do jejich kupé čtyři žáci asi stejně staří jako oni. Rora hned pochopila, že tu nejsou vítaní, protože všichni hned zajeli rukama do kapes, kde měli nepochybně hůlky. Ve dveřích stál Draco Malfoy, nějaký dvě gorily co vypadaly jako troll s otřesem mozku a Pansy Parkinsonová.
„Co tu chceš Malfoyi?“ vyjel po něm okamžitě Harry.
„Dej si na mě pozor Pottere, na rozdíl od tebe jsem prefekt, tak se chovej slušně!“ a na tváři se mu objevil samolibý úsměv. Rozhlídl se po kupé a všechny si změřil pohrdavým pohledem. Pak se zastavil u Rory a s otevřenou pusou se na ni díval.
„Jak jsi se sem dostala?“ zeptal se a nemohl skrýt překvapení. „Ještěže jsme přišli, mohla bys ses k nim přidat a to by byla velká chyba,“ nasadil starostlivý tón, který mu nikdo nevěřil.
„Tak už pojď kufr si tady nech, stejně ti ho donesou,“ mezitím, co Pansy mluvila, přišla k Roře a tahal ji z kupé. Rora byla trochu vyvedená z míry. A než se stihla zorientovat a bránit, už ji Pansy vedla k jejich kupé.
„Tohle přejdeme,“ prohlásil Malfoy, „jsi tu nová a nevíš, jak to tu chodí. Takže abys byla v obraze, Potter je nafoukanec s jizvou, kterej si myslí bůhví jak je zajímavej. Pak je tu Weasley – je chudší než kostelní myš a Grangerová je hrozná šprtka a její vlasy vypadají jakoby dostala zásah elektrickým proudem a navíc je taky mudlovská šmejdka“ a začal se smát svému popisu, ty dvě ´gorily´ ho hned napodobily a Pansy nezůstala pozadu. Rora na ně koukala s pusou dokořán a nic nechápala, jen možná to, že Zmijozelští se s Nebelvírskýma nesnášejí.
„Jo, málem bych zapomněl. Tohle je Crabb a Goyle,“ představil ´gorily´.
V kupé seděl ještě jeden kluk, který se na ni díval docela nechutným pohledem, Rora tušila na co myslí. Všiml si jejího pohledu a začal se představovat, „sem Blaise Zabinni a momentálně sem volnej, kotě“ a hodil po ní další nechutnej pohled.
„Jestli na mě jenom šáhneš, tak si mě nepřej, protože bys pak mohl skončit na ošetřovně s chobotem, třema rukama a uhrama úplně všude,“ vyjela po něm naštvaně Rora a ostatní se začali smát.
„Ty se nezdáš, Roro,“ hekal Malfoy, „tvoji vyřídilku bych chtěl mít“ a dál se smál. Zabinni po něm hodil vražedný pohled a už nepromluvil.
„Stejně se musim vrátit,“ ozvala se Rora, „mám tam kufr a ráda bych se převlíkla do hábitu, takže se uvidíme za chvilku nebo až v Bradavicích“ a odešla.
„Tohle mi ta holka zaplatí,“ zuřil Zabinni, „já ji dostanu! To mi věřte! Bude litovat, potvora!“
„Klídek, Zabinni,“ Malfoy byl oproti Zabinnimu v klidu. Začali se převlékat do hábitů, aby nepřišli neoblečení.
Rora se a mezitím taky převlékla a všechno triu vysvětlila. Ze začátku jí nechtěli věřit, zvláště Ron, ale nakonec jí uvěřili. Rora byla ráda, protože přátele by nechtěla ztratit.
Když vlak zastavil v Prasinkách a všichni vystupovali, oznámila Hermiona Roře, „budeš muset jet na loďkách s prvňákama“ a odešla za Harrym a Ronem.
„Prváci,“ ozvalo se a Rora hned věděla, kam má jít. Spolu s prvňákama dojeli přes jezero na loďkách. Hagrid je odvedl až do hradu a nechal je na starost profesorce McGonagalové.