Nový život - 4. kapitola

4. kapitola - Ošetřovna

Rora usnula téměř okamžitě. Těšila se na zítřek, mohla spát jak dlouho chtěla, protože zítra bude sobota.
Vzbudila se časně, když se rozhlídla po ložnici, zjistila, že Hermiona už tam není, ale Parvati a Levandule tam ještě byly a vypadalo to, že mají půlnoc. Kufr už jim tam přinesli včera, takže se mohla v klidu obléct. V koupelně si rozčesala vlasy a chvíli přemýšlela. Co s něma má udělat. Když si je stáhla do culíku, vypadalo to blbě, protože si včera večer si zapomněla sundat cop a spala vněm, teď měla vlasy vlnitý. Nakonec se rozhodla, že je nechá rozpuštěný, sice vypadala, jakoby prolítla křovím, ale bylo to lepší než culík.
Ve společenské místnosti taky nikdo nebyl, proto Rora využila chvilky klidu a sedla si do křesla u krbu. Chtěla přemýšlet, ale měla v hlavě prázdno. Dostala nápad. /Mohla bych se mrknout do knihovny a najít si tam něco na čtení. Ale počkat, vždyť já ani nevím, kde knihovna je. No, co, aspoň se projdu./ Zamyšleně šla chodbama a zastavila se u velkých dveří, otevřela je a nakoukla dovnitř, /hele, to je knihovna,/ napadlo ji hned. Vešla dovnitř a procházela si regály. Zastavila se u regálu s knihama o všech bytostech a zvířatech kouzelného světa. Tohle ji vážně zajímalo.
„Jejda, co tu děláš?“ uslyšela Rora za sebou.
„Ahoj Hermy, šla jsem se sem kouknout. Co tu děláš ty a jak seš tady dlouho?“ vypálila otázky Rora.
„Já sem chodím každý den. Už jsem tu asi hodinu a hledám si knihy, které bych si mohla tento týden přečíst,“ bylo vidět, že je dlouho vzhůru.
„Vždyť je víkend a učit se začneme až v pondělí! Hermiono, je ti dobře?“ strachovala se Rora.
„Je mi fajn. Chci být trochu napřed,“ a usmála se, „ale teď mám hlad. Nechceš jít dolů na snídani?“ navrhla Hermiona Roře snídani.
„Tak jo, už mám hlad taky,“ přijala návrh Rora, protože její žaludek se dožadoval jídla.
K snídani byly topinky, toasty, smažená slanina, smažené vajíčka, ovesná kaše, spousta marmelád, dýňová šťáva, čaj a káva. Rora se mlsně olízla. Vzala si toast, natřela si ho meruňkovou marmeládou a hladově se do něho zakousla, zapíjela to kávou. Nakonec si ještě přidala. Hermiona se nestačila divit, že toho tolik sní. Ona sama si dala jen ovesnou kaši a čaj, úplně jí to stačilo.
„Mňam, to byla dobrota,“ pochvalovala si snídani Rora.
Hermiona neodpovídala, protože byla zase začtená do nějaké knížky.
„Já jdu,“ oznámila jí Rora a zvedla se. Místo odpovědi se dočkala jen souhlasného zamručení. Vyšla z Velké síně, ale nevšimla si, že jde někdo za ní. Když byla na chodbě rozvázala se jí tkanička u bot a musela si ji zavázat. Než si ji zavázala stál u ní chlapec asi stejně starý jako ona, avšak ze Zmijozelu. Rora se zvedla a málem spadla leknutím. Za rameno ji chytil onen zmijozelský kluk.
„Nehráblo ti, Zabinni? Víš, jak jsem se lekla?“ nadávala Rora.
„Ale, ale a já myslel, že se mě nebojíš,“ provokoval ji, „pamatuješ, jak jsi mi ve vlaku vyhrožovala? Teď budeš litovat toho, žes mě neproklela už tam“ a ušklíbl se. Roře se to vůbec nelíbilo. Honem zajela rukou do kapsy hábitu a sevřela v ní hůlku. Zabinni měl taky jednu ruku v kapse, znamenalo o jediné – drží hůlku. Rora na nic nečekala a vykřikla, „Everte Stati!“ Zabinni ztratil rovnováhu a blíže se seznámil s dlažbou na zemi. Rora chtěla utéct, nechtěla mít problémy, i když jestli to někomu řekne tak ty problémy mít bude. Najednou se jí zmotala hlava a udělalo se jí černo před očima. Poslední co si pamatovala byla šílená bolest v ruce.
Pomalinku otevřela oči, ale musela je znovu zavřít. V místnosti bylo hodně světla a takový nápor Rořiny oči nevydržely. Chtěla se posadit, ale když se pohnula projela jejím tělem hrozná bolest.
„Auu, do prčic!“ vykřikla aniž by si toho byla vědoma.
„Slečno, tak už jste se vzbudila a jak jsem slyšela, tak jste i schopná mluvit,“ pronesla žena, která k Roře přišla hned, jak vyjekla.
„Kde to jsem?“ Rora byla hodně zmatená, bolelo ji celé tělo a ani nevěděla proč.
„Jste na ošetřovně, slečno Raillová a mohu vám říci, že jste udělala rekord.“
„Cože? Rekord? V čem?“ divila se Rora.
„No, jste první, kdo se dostal na ošetřovnu den poté, co přijel do Bradavic,“ řekla docela pobaveně. Přešla na druhou stranu Rořiny postele, kde byl malý noční stolek. Byly na něm různé lektvary.
„Tak, tohle vypijte,“ podala jí madame Pomfreyová lahvičku s lektvarem o jehož účincích neměla tušení. Kopla ho do sebe, chutnal odporně.
„Jak jsem se sem vlastně dostala a co mi je?“ vyslovila nahlas otázku, která jí vrtala v hlavě.
„Donesl vás sem profesor Parkinson a vypadá to, že jste omdlela, ale nevím proč. Pro jistotu tady strávíte zbytek víkendu,“ Rora naprázdno polkla. /To snad nemůže myslet vážně?! Zůstat tu celý víkend! A jak to, že neví proč jsem omdlela?/ vířilo Roře v hlavě. Začala se cítit o něco lépe. Bolest ustupovala až ji Rora skoro vůbec nevnímala. Madame Pomfreyová už u její postele nebyla.
„Roro!“ Hermiona, Harry a Ron si k ní přisedli.
„Cos to vyváděla?“ starala se Hermiona, „ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach.“
„Já myslela, že ty mi řekneš, co se mi stalo. Ani madame Pomfreyová neví z čeho to je.“
„Můžu ti říct jenom to, co jsem viděla, víc nevím,“ upozornila ji Hermiona.
„OK, ale hlavně mluv. Chci vědět všechno,“ naléhala Rora.
„Zrovna jsem vyšla z Velké síně. Za tebou šel Zabinni, ty jsi asi nevnímala, protože šel docela hlasitě. Pak něco zašeptal a ukázal na tebe hůlkou a ty jsi se sehla a zavazovala sis tkaničky – asi to měl na svědomí Zabinni. Polekal tě, tys mu nadávala a pak ti řekla něco co zapříčinilo, že jste oba dva sáhli po hůlkách. Tys byla rychlejší a vyslala jsi po něm kouzlo a on spadl. No, a když se vyhrabal na nohy, tak jsi zase ty nějak divně zavrávorala a nakonec jsi omdlela. Harry, když tě viděl, šel rychle pro nějakého učitele a přišel s Parkinsonem. Ten tě zvedl a odnesl tě sem. Madame Pomfreyová z tebe byla na mrtvici, nevěděla kam dřív skočit. No a to je asi všechno,“ zakončila to Hermiona.
„Myslím, že to bude nervama,“ prohlásila Rora.
„Snad ano, ale podle toho, jak se Pomfreyová tvářila, když tě Parkinson přinesl, bych se nedivil, kdyby to bylo něco jinýho,“ zapochyboval Harry.
„Ještě něco přivolávej!“ napomenula ho Hermiona.
„Ale Harry má pravdu, Hermiono. Co když to je něco jiného, než jen nervy,“ zastával se Ron Harryho. V tomhle duchu se Ron s Hermionou dohadoval ještě čtvrt hodiny než je madame Pomfreyová vyhodila s tím, že Rora potřebuje odpočívat. Šli neochotně a měli hromadu keců, ale jít museli. Rora do sebe kopla uspávací lektvar a za chvíli už spala bezesným spánkem.