Východ slunce 20. díl

Svítání. Jak nádherná doba, při níž všechno ožívá, probouzí se z apatie, procvičuje zkřehlé svaly, honí se za potravou, nebo se jen mlčky kochá výhledem na vyplouvající kotouč odpočatého, zatím bíle vlažného, světla. Přesně to jsem teď činila. Vstala jsem ještě skoro za tmy, abych mohla pozorovat hříčky přírody. Beztak mi spaní jen přidělávalo potíže. Znepokojivé sny člověka nepohladí, ani mu k odpočinku nepomohou. Přestala jsem tedy bdít a posadila se do tureckého sedu. Od té doby jsem se ani o píď nepohnula a jen fascinovaně hleděla na oblohu. Mlčky, žádných slov nebylo zapotřebí, navíc, komu bych je říkala? Možná sama sobě. Jenomže se sebou si již povídám. A spolu se mnou si povídá i příroda. Vzhlížím k ní a uctívám ji. Jen ona je jistota, kterou nikdy nemůžu ztratit. Pořád bude slunce vycházet, i když bude schované za mrakem. Pořád bude proudit voda, i když třeba jen pod povrchem. Pořád bude něco růst, přestože nebudou vhodné podmínky. Vždycky se něco najde. Příroda se ke mně nikdy neobrátí zády, protože to ani neumí. Je taková, jak se sama vytvořila. Má dána pravidla, která porušuje jen zřídka, a jen tehdy má-li k tomu důvod. Stojí nade všemi mocnými pány. Klidně by se někdo mohl prohlašovat za pána světa, ale nikdy by tomu tak skutečně nebylo, protože přírodě neporučí nikdo. Vládci se mohou hádat o půdu, prohlašovat ji za svou, vyhlašovat kvůli ní války, ale i když si ji přivlastní, nikdy nebude jejich. Nemají patřičné pravomoce. Nezíská je žádná smrtelná, či nesmrtelná bytost. Nám příroda umožňuje, abychom tu žili a umírali, stejně jako všechny živé organizmy. Máme svou vlastní strukturu, možná jsme vyspělejší, než ostatní tvorové, ale ani to nám nedává žádné právo a žádnou možnost k ovládnutí všeho. Jsme tu čistě z dobré vůle matky přírody, pokud bude chtít, zahubí nás. Zatím platíme jen daně za ničení. Uvědomujeme si špatné i dobré činy, které jsme sami nebo někdo druhý vykonali. Radujeme se, smějeme se, hospodaříme si, ale i trpíme a ubližujeme. To jsou ty daně. Jsme jen loutky s vlastním ovládáním v rukou, ať uděláme cokoliv, vždycky se stane něco, čím porušíme harmonii. Vždycky.

„Eleonoro?“zavřela jsem oči. Všechno přede mnou zčernalo, již žádné zářivé slunce. Jen tma, ale pouze na chvíli. Vidíte, vždycky se stane něco, co naruší harmonii. Přesně jako teď. Klid se vytratil a má meditační nit také. Otevřela jsem víčka. Oči zaostřily. Seděla jsem přímo naproti řece, hleděla na její volně plynoucí tok, prohlížela si zlatavé odlesky vody, pozorovala bujně rostlý les a vycházející záři. Jenomže nyní ne v poklidu, ale ve volně vytrácejícím klidu. Někdo přišel.
„Eleonoro!“promlouval hlas naléhavěji. Znovu jsem zavřela oči a pomyslela si, kéž by to byl jen přelud a nikdo by mě nerušil. Jenomže mně se sny mnohokrát neplní.Cítila jsem přítomnost člověka za mými zády. V meditaci ne, nemyslela jsem si, že by mě někdo mohl vyrušovat na tak klidném a odlehlém místě. Navíc tu byl Sin Thai, leč nejspíš neshledal na té osobě nic nebezpečného. Alespoň to. Pomalu jsem se otáčela. Jako by čas nehrál žádnou roli.
„E…“když chtěl hlas zavolat po třetí, seděla jsem mu čelem. Othellovi. Přeci jen nalezl mou stopu. Pankreas nelhal, opravdu měl čuch. Podařilo se mu to lépe než mně. Možná mě sem zavedl Sin Thai schválně, třeba věděl, že tu někde poblíž Othello je, vážně netuším, kdo všechno v tom měl prsty. Jisté je, že nyní nejsem sama.
„Eh, Eleonoro, tak jsem tě přeci jen našel. Jak se máš?“neodpovídala jsem mu, jen jsem na něj mlčky koukala svýma zelenýma očima. „Můžu…můžu si přisednout?“pokývala jsem hlavou na znamení, že ano. Usadil se do trávy vedle mě, ostříhané vlasy obešel beze slov. Nohy zkřížil taktéž do tureckého sedu a zadíval se na východ slunce, který již značně pokročil. Už mlčel. Nic z něj nevzešlo. Otočila jsem se tedy nazpět a pokračovala v pozorování. Několikrát jsem oči zavřela úplně a jen si v myšlenkách a fantazií stvořených obrazech představovala, jak musí všechny barvy vypadat.

Kolem nás foukal mírný vánek, řeka bublala, paprsky hřály, prostě ranní ničím nerušená idylka. Přeci jen však nevydržela dlouho. Asi po půl hodině se Othello probral z transu a narušil ticho, které po celou dobu sezení panovalo. Nejspíš se bál promluvit. Ani jsem ho při příchodu nepozdravila. Musel z toho být, chudák, úplně zmatený.
„Já jsem za tebou přijel. Měli jsme se sejít, našel jsem tě dříve. Asi bys třeba chtěla vědět, jak je možné, že jsem tě nalezl, ale nepovím ti to. Sám nevím, některé věci mezi nebem a zení jsou nevysvětlitelné.“odmlčel se, jestli k tomu nechci něco dodat. Nechápala jsem, proč mi říkal takové věci. Možná pochopil, že jsem se více přenesla k duchovní stránce. Ostatně to se po absolvování znalostí elfů (arenů) dalo očekávat. Po delší pauze pokračoval, asi usoudil, že pořád ještě nechci promluvit. „Jistě jsi mluvila s Pankreasem, jinak bys tu nebyla. Musel ti říct nějaké základní informace. Takže bych nejspíš měl pokračovat. Já jen, jestli k tomu opravdu nechceš něco říct.“přemlouval mě už trochu zoufalým hlasem. Od začátku našeho setkání jsem k němu nepromluvila jediné slovo, ani pozdrav. Asi se cítil mírně vyveden z míry.
„No tak…“už si myslel, že nic neřeknu. Skočila jsem mu do řeči.
„Ano.“mé první dnešní slovo. Othello se zarazil. „Mluvila jsem s Pankreasem. Jak zvláštní, trochu mě překvapil jeho přístup, ale nejspíš to nemůže být jinak.“odmlčela jsem se teď pro změnu já. Lepší nechávat mezi slovy pauzu, alespoň je člověk může lépe zpracovat, a mně to takhle vyhovovalo. Rozmýšlet si, co říkám. To je důležité. Nechci přeci zase někoho pohoršit. Othello zjevně nechápal, jaký přístup jsem měla na mysli. Samozřejmě nemohl cítit mé zklamání, jež se objevilo s Pankreasem. Mrzelo mě, že se po roce, kdy jsem se s Pankreasem neviděla, ani nezeptal, co jsem dělala. Nechoval se jako přítel, ale jako ohlašeč povinností, které čekají jen na splnění. Chápu, určitý druh záchrany země je jistě daleko důležitější než nějaká otázka, na kterou bych s určitostí stejně moc neodpověděla, ale přeci jen to není příjemné. Připadala jsem si jako holka, které když se řekne, musí udělat úplně všechno a nesmí mít žádné osobní požadavky. Skoro jako bych neexistovala, ale jen čekala na ten úkol, protože nic důležitějšího není. Jenomže to já nechtěla. Jediní přátelé, které jsem kdy měla, se vůbec nezajímali o můj život, ať už bych jim ho vypověděla nebo ne. Byla jsem jen ta, která má spasit lidi (nadřazeně řečeno). Nyní už mi to bylo zcela jedno, pochopila jsem, že přátelství ke mně nikdo nejspíš cítit pořádně ani nemůže, takže jsem už nic po nikom, natož pak po Othellovi, nevyžadovala.
Znovu jsem se rozhovořila: „Řekl mi pár věcí, které mi daly jasně najevo, že čas klidu a míru se chýlí ke konci. Žádné velké podrobnosti mi nesdělil. Nechal to na tobě. Co mi tedy povíš zajímavého?“otočila jsem se na něj s otázkou.
„Nic moc ti neřekl, hm, nejspíš nebyl čas. No. Věci se mají tak, že Maneaterovi vojáci pomalu postupují zemí. Nevíme přesně, kam směřují. Oni se totiž vždycky někde objeví, napáchají nějaké škody a pak jdou dál. Nemáme moc zdrojů, proto nemůžeme nechávat skupiny sledovat. Ale jistě se chystá nějaká nekalost vojenského rázu. Pomalu se dopracovávám k tomu hlavnímu problému, vydrž tedy, prosím. Jak jistě víš, Lithaines nemá nějakého oficiálního krále. Je to země převážně tvořená z vesniček a menších měst a hradů. Je tu jen jedno větší, ale tam panuje pouze správce, který dohlíží na pořádek ve svém kraji. Jinak se tu nikdo o nikoho nestará. Nemáme se tedy na koho obrátit, protože žádný panovník této země neexistuje. Dříve byl, nyní už není. A teď věc, která je nezbytná. Potřebujeme vojsko, kterým bychom porazili alespoň část Maneaterových jednotek. Potřebujeme někoho, s kým bychom mohli bránit aspoň strategické body naší země. Samozřejmě neočekávám, že se mu postavíme, ale nějaká obrana je nutná. A proto jsem přišel za tebou.“domluvil. Udělal mi tím akorát v hlavě zmatek.
„Za mnou kvůli vojsku? To sis asi spletl, ne? Nevím, kdo tu dělal u městské stráže. Ty bys měl shánět vojsko, ne já.“obhajovala jsem se. Přeci nebudu někde lítat po vesnicích a shánět vojáky? Ještě by mě odevšad vyhnali a já nechci zjistit, že mou osobu nepřijmou vůbec nikde. Ne, na tohle ta pravá nejsem. Rozhodně.
„Ale počkej. Ty nemáš takový úkol. Alespoň ne úplně. Já po tobě jen chci, abys vycvičila nějaké vojáky. Nebudeš je muset shánět, už jsem vše zařídil.“
„Co tedy po mně přesně chceš? Pořád mi to není nějak jasné. Mám ti vycvičit armádu? Já? Vždyť jsem ještě před rokem ani nevěděla, jak se drží meč v ruce a o střílení z luku ani nemluvě. Musel sis mě splést s lektorem bojových umění.“Sice vůbec nechápal, o jakém že lektoru tu mluvím, ale zjevně tušil mou nechuť.
„Tys mě dobře nepochopila, protože jsem ještě nestihl vypovědět důležité podrobnosti. Nebudeš trénovat vojsko ale malou skupinu bojovníků, která bude kdykoli schopna někam přijít a zabránit nějakému napadení. Bude to rychlá skupina, která se bude pohybovat po celé Lithaines. Žádná armáda, jen jedna skupina. To bys mohla zvládnout. Záleží jen na tobě. Je to moc důležité. Promysli si to, prosím. Umíš bojovat lépe, než průměrný voják, alespoň tak jsi na tom byla minulý rok a teď je to jistě ještě lepší. Jsi pro nás nesmírně důležitá. Závisí to na tobě.“apeloval na můj rozum Othello. Ano, přesně jak jsem si mohla myslet. Já jsem pro ně důležitá, ale jako věc, která jim má pomoct k míru, jako štít, který je má ochránit před nebezpečím. Staví se za mnou zrovna, když se jim to hodí, jindy pro ně neexistuji. O tom, že mám Sinielin, se ani slovem nezmínil. Co by s tím také mělo cvičení vojska společného? Stejně ho vůbec nepoužívám nebo o tom aspoň nemám ponětí. Othello mne svou řečí opravdu „potěšil“.

„Myslím, že je čas na snídani.“vstala jsem a nechala ho zaraženě sedět na trávě. Neohlížela jsem se, ale tušila jsem, že si konečně bez studu prohlíží ustřižené provázky mých vlasů. Musí to vypadat podivně. Pořád jsem je ještě měla dlouhé, ale už ne tolik. Avšak k vlasům jsem se vracet nechtěla. Nabrala jsem vodu v řece, vytáhla z brašny nějaké sušené ovoce a přisedla si zpátky k Othellovi. Mlčky si ode mě převzal džbánek s vodou, ovoce odmítl. Vstal a přinesl nějaké čerstvé pečivo. Na vysvětlenou dodal, že ho včera koupil ve vesnici Stein. Po zádech mi přejel ledový mráz, ale nijak jsem se k tomu nevyjadřovala. Jedli jsme potichu, každý zabrán do svých myšlenek. Já si nejspíš podle něj měla rozmýšlet své postavení v této zvláštní době. Cítila jsem napětí, které z něj sálalo. Chtěl vědět, co budu dělat. Záleželo mu na tom, jeho následující činnost na tom závisela. A já seděla vedle něj v klidu jako snad nikdy předtím. Samozřejmě jsem již měla rozmyšleno, jak se zachovám. Přesně jak jsem čekala, někdo už si na mě můj osud přichystal. Tohle mělo přijít a také to přišlo. Kvůli výcviku nějakých vojáků jsem byla vypovězena z Enda´aren, nezbývá mi tedy nic jiného, než přijmout svůj nový úkol. Co jiného bych asi dělala? Potulovat se po zemi jen tak nazdařbůh a mít na paměti další lidské utrpení? To radši budu trpět za ostatní sama. Ať to neodnáší nikdo jiný. Počáteční nechuť tedy vystřídalo podrobení. Jak jsem již několikrát říkala, co se má stát, se stane. Nechtěla jsem, ale není jiná možnost. A navíc, výcvik vojáků je docela dobrá záležitost, ne? V mém světě mě strašně bavilo sledovat filmy s vojenskou tematikou, číst o válce a vojenství knihy. Samozřejmě vím, že válka žádná zábava není. Přesto mi nějaké informace, které jsem stihla ze všech možných zdrojů pochytit, mohou pomoct. Možná bych mohla zavést…
„Rozmyslela jsem se.“chvíle ticha, Othello napětím ani nedýchal. „Kde na mě čekají noví žáci?“prohodila jsem jen tak ledabyle. Ovšem Othellovi se na tváři při těchto slovech na tváři rozlil vděčný úsměv. Skoro jsem jeho tvář najednou nemohla poznat. Už je to doba, kdy jsem ho viděla naposledy smějícího. „Musíš mi říct nějaké informace.“dodala jsem ještě, protože nevypadal, že by se měl k vykládání.
„Já jsem tak rád, že jsi na to přistoupila. Ani nevíš jak, Eleonoro. Jistě, podrobnosti ti řeknu. Jen myslím, že bychom neměli ztrácet další čas, tlačí nás, je teď náš nepřítel, všechno ti vypovím po cestě, není důvod tu sedět. Takový výcvik něco trvá. Už je skoro podzim, pak nastoupí zima a věř, že v zimě se nejlépe necvičí.“Othello se sáhodlouze rozhovořil a už se nezastavil. Vyjeli jsme na cestu do městečka Miren, poblíž něj jsem se měla poprvé setkat s mými novými „podřízenými“.
„Takže. U čeho začít, je toho strašně mnoho. Musíš je vycvičit do poloviny podzimu. Pak by se měli už jen zdokonalovat a cestovat po Lithaines. Zimy jsou tu někdy kruté, proto také chci, aby se všechno stihlo co nejdříve. Styl výcviku nechám na tobě. Hlavně je nauč zacházet se zbraněmi, to je to nejpodstatnější. Pokud si budeš chtít ještě něco přidat, nevadí. Hlavně jim dej pořádně do těla, musí být zvyklí na tvrdé podmínky. Boj není hračka…“ Othello zjevně boj miluje, asi se na něm zapsalo sloužení u městské stráže, teorii spojenou s výcvikem lidí měl naučenou dobře. I když se jeho vzrušením se chvějící hlas pěkně poslouchal, přerušila jsem ho v polovině odpoledne, protože už povídal několik hodin.

„Othello, moc si cením tvých rad, ale já si vytvořím svojí vlastní techniku a podobné věci. Nech to, prosím, na mně, když už jsi mě tím pověřil.“ Přerušuji ho konečně.
„Promiň. Víš, tohle byl vždycky můj sen. Někoho cvičit.“zasnil se, oči mu směřovaly do prázdna. „Samozřejmě jsem nikdy nechtěl nikoho připravovat na případnou smrt. Třeba trénovat malé chlapce, kteří by to brali jako hru. Já děti nemám, nemůžu trénovat ani ty vlastní, natož pak cizí. Na něco takového není čas. Hrozně mě to mrzí.“posteskl si. Bylo mi ho teď najednou líto, vcítit do něj jsem se sice dokázala, ale hrozný pocit viny nebo výčitek mě netlačil. Všechny sny se vždycky splnit nemohou. Já sama jsem toho příkladem. Vždycky jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré zaměstnání, pak možná založit rodinu, kdyby bylo s kým. Avšak teď? Teď nemám na nic takového ani pomyšlení, táhne se to mými vzpomínkami jen jako rozmazaný film, čas už nevrátím. Musím si najít sny jiné, anebo nemít žádné. Aspoň nebudu doufat v něco, co se nesplní. Jak mohu vědět, kam mě osud zavede?
„To je v pořádku, neomlouvej se. Jen…když máš takový sen, pokus se ho splnit. Vím, zrovna v tuhle dobu není vhodná chvíle, ale pokud to neuděláš, už se ti nemusí splnit. Tohle znám z vlastní zkušenosti. Jestli přežijeme to, co před námi stojí, vrhni se na budování tvého snu po hlavě.“rady. Říkat je někomu jinému mi nedělalo problém.
„Budu si to pamatovat.“podotkl. Pak zavládlo ticho. Poprvé po několika hodinách cesty. Cíl naší denní jízdy se stále blížil, ale ještě nám k němu několik kilometrů zbývalo. Do hodiny bychom tam měli být, aspoň podle propočtů.
„A jak jsi se měla? Pořád mi není jasné, proč jsi ten den zmizela. Hrozně dlouho mi to vrtalo hlavou, nakonec jsem to nechal plavat. Stejně tak Anseth, byl v šoku.“ani si nedovedete představit, jak na mě jeho jméno vypuštěné z úst othellových náhle zapůsobilo. Navenek jsem zůstala klidná jako vždy, avšak uvnitř mě se zmítala bouře. Jeho slova mi přivodila návrat do minulosti během několika málo vteřin. Ano, stěžovala jsem si, že se mě nikdo na nic nezeptá, a teď jsem zase nešťastná, že ten poslední den vytáhl. Proč se nezeptá na něco jiného, proč musí vytahovat jeho jméno? Připomínat večer, kdy zemřela má kamarádka? Copak neexistují jiné dny, kdy se také něco dělo? Můj život přeci není omezen na tenhle jediný úsek v čase, tak proč?
„Byl v šoku, říkáš. Nezůstal v tom sám, jak se zdá. Také nevím, co se stalo. Nejspíš se to nikdy nedozvíme.“odpověděla jsem mu chladným tónem, jenž mu jasně dával najevo, že zrovna toto téma rozebírat nechci. Radši mlčel.

Konečně jsme se dostali před město. Po naší pravé straně stálo na obloze slunce. Za dvě hodiny bude pro dnešek u konce své poutě, stihli jsme to akorát včas. Není ještě večer, ale pozdní odpoledne. Dost času něco zařídit, ale málo času k organizaci a prohlídce místa, kde se bude konat výcvik.
„Eleonoro, já teď musím ještě někam zajet. Dělej si, co chceš. Večer si tě ještě najdu. Na viděnou.“vychrlil na mě a zmizel. Osaměla jsem. Potřebovala jsem si koupit nějaké zásoby. Areni mě zrovna brašnou plnou jídla nevypravili. Navíc nevím, jak to zítra a následující dny bude probíhat. Rozjela jsem se do města. Černý plášť za mnou jen vlál, stejně tak vlasy. U prvního dřevěného domku jsem Sin Thaie přibrzdila. Nemusíme dovnitř vlítnout jako vítr. Neudělalo by to dobrý dojem. Nechala jsem tedy Sin Thaie rozvážně kráčet a vnímat pachy lidí a města. Trochu se mi svíraly vnitřnosti, tolik lidí jsem zrovna nevyžadovala. Jenomže co se dá také ve městě čekat. Muselo by být mrtvé, aby tu nikdo nebyl. Ach bože, já se snad budu bát obyčejných lidí, ani náhodou! Projížděla jsem kolem prvních dvou domků, vypadaly podobně jako ve všech menších městečkách, která jsem zatím navštívila. Jednoduché domky ze dřeva, více do středu z pálených cihel. Střechy převážně slaměné. Na jednom dvorku si hrála holčička. Honila slepice, povídala si s nimi a sem tak jim hodila nějaký zob. Když jsem projížděla okolo, ustala ve své dosavadní činnosti a zahleděla se na mě. Zrní jí vypadlo z ruky, zorničky se rozšířily, zůstala stát jako socha s otevřenou pusou. Vylekala jsem se. Rozhlédla jsem se kolem, jestli mě ještě někdo nezahlédl, a pak si nasadila kápi pláště. Nesmí mi být vidět hlava.

Musela jsem vypadat velice podivně. Jezdec v černém, s kápí na hlavě a na bílém koni. Nebylo divu, že se po mně postupem času ohlíželo stále více lidí, měli spíše strach, cítila jsem ho všude. Jenomže co jiného mi zbývalo, než se skrývat? Nechtěla jsem, aby mě zase někdo vyhnal. Pro lidi jsem se stala nepřípustnou. Mezi ně už zapadat nemohu. Pankreas měl pravdu, plášť se mi bude hodit.
Dorazila jsem na malé náměstíčko, koupila si od stařenky nějaké ovoce a postoupila dál. Vedle ní byl stánek s masem, který obsluhovala korpulentní zarudlá řeznice. Vypadala více jako chlap, než ženská.
„Co si dáte?“zakřičela na mě. Díky bohu za ten plášť, tahle by mě nejspíš ukamenovala nebo rozsekala na kusy, samozřejmě kdybych jí to dovolila. Leč já neubližuji civilním osobám. Zatím. Vyskočilo mi v mysli. Sakra, co to zase je? Kdyby se nechovali tak špatně, sobecky ke své rase. Jenomže jak se chovám já? Pro ně krutě.
„Nic.“ani nevím proč, ale změnila jsem tón hlasu. Zcela automaticky.
„Nic? Nejíte snad maso? Každej jí maso.“zkoušela na mě trhovské řeči. Chovala se však velice výhružně, nedivila bych se, kdyby si to maso každý koupil jen kvůli jejímu nebezpečnému vzezření.
„Jím maso, ale nechci ho. Stačí vám to? Mohu se rozhodnout, co chci a co ne.“vyhýbala jsem se i určení pohlaví.
„Jasně, že mi to stačí.“přikrčila se trochu řeznice. Že by konečně dostala rozum a začala se obávat? Na dnešní poměry mi přijde docela nebojácná. Každý se teď bojí cizinců. Stačilo se podívat kolem po náměstí. Lidé si šuškali a hlavami ukazovali mým směrem. Cizinec v černém je samozřejmě pro všechny znamením něčeho špatného. Jenomže co mám asi dělat jiného? Navíc, skrývání pod pláštěm se mi zalíbilo.
Ve městě jsem strávila ještě nějakou dobu. Projížděla jsem různými místy a poslouchala šuškání lidí. Člověk se okamžitě dozvěděl ledajaké informace. Třeba kdo se s kým bude ženit, která ženská čeká dítě apod. Chudáci ti, na něž si město zasedlo. V téhle uzavřené komunitě musí být hrozné žít. Však mi to také něco připomínalo. Nejzajímavější informaci jsem se však dozvěděla až na okraji města. Starý děda tu vykládal druhému starému dědovi o třech tělech, která se už před drahnou dobou nalezla poblíž Lesa. „Vidíš to, Archie, co se teď děje. Někdo si je prostě jen tak odkrouhne. Určitě v tom mají prsty ty elfové z Lesa. Kdo ví, co tam dělaj. Dokonce jsem se od Myrty dozvěděl, že se jedna elfka ukázala v Steinu. Taková drzost!“zmizela jsem hned, jak se dědové podívali svýma unavenýma očima mým směrem. Řeči, které jsem slyšela, umocňovaly další pocit zoufalství a bezmoci. Proč bych měla těmhle vlastně pomáhat? Všechno dokáží hodit akorát na ty, které neznají. Pomlouvají sami sebe navzájem, jeden den se kamarádí s tímhle, druhý se proti němu spiknou. Jak jsem mohla v téhle společnosti vydržet tak dlouho? Mezi elfy takové poměry nepanují. Problémy a spory nejsou, nebo se okamžitě řeší z očí do očí. Pomlouvání za zády, když se člověk nemůže ani bránit, je nečestné.

Vyjela jsem z města a zamířila k nejbližšímu lesu. Poskytoval mi aspoň nějaké útulné místo. Cítila jsem se uprostřed krajiny bezpečněji, než kdybych spala někde v hostinci mezi lidmi. Rozložila jsem si deku, usedla na ni, něco pojedla a pak si hrála se světlem. Přehazovala jsem si v rukou bílou kouli světla, která mě zahřívala zkřehlé prsty a zároveň lákala můry a všemožnou havěť. Cítila jsem v hlavě mračna nejrůznějšího hmyzu všude kolem. Oheň jsem nezapalovala. Pozdě v noci, kdy už na obloze svítilo tisíce hvězd, jsem ulehla k spánku. Těsně před usnutím jsem si prohlédla Rianveleinovu dýku ozářenou mírným stříbrným světlem. Uklidnila mě a já mohla v klidu usnout.

Druhý den ráno mě vzbudila cizí přítomnost. Othello se vrátil.
„Zdravím. Ty sis nerozdělávala oheň? Že bych udělal čaj. No, budu muset založit nové ohniště.“a už zase mluvil. Připadal mi neuvěřitelně výřečný. Dnes byl dobře naladěn.
„Dobré ráno.“přisedla jsem si k již plápolajícímu ohni a převzala z jeho teplých dlaní hrnek horkého čaje. „Kam mám vyjet pro své nové vojáky?“nechtěla jsem zbytečně žvatlat o blbostech.
„Dobře jsi uhodla, že s tebou nepojedu. Musíš za les, tam je pole, kde by měli čekat.“odpověděl mi.
„Rozumím.“
Po snídani jsem si sbalila deku a přivolala Sin Thaie, který se pásl na trávě. Vydat na krátkou cestu jsem se mohla téměř okamžitě. Moc věcí jsem neměla. Už jsem chtěla nasedat, když mě Othello zastavil.
„Počkej. Zapomněl jsem ti něco dát. Pankreas ti dal tenhle plášť z nějakého důvodu, já ti ještě musím dát tohle.“řekl a vytáhl z naditého vaku černostříbrné brnění přesně na mě. Obsahovalo hrudní plát, náholeníky a kožené rukavice. Nic víc nebylo třeba. S díky jsem brnění převzala Othellovi z rukou. Nechal mi prostor k převléknutí. Na bílou halenu jsem si připnula hrudní plát, na kalhoty uvázala náholeníky a ruce zabalila do rukavic. Přehodila jsem si přes sebe plášť. Nic mě tedy na místě již nezdržovalo. Nasedla jsem na Sin Thaie. Žádné obtíže mi to nedělalo. Hrudní plát byl velice lehký. O jeho původu a složení kovu jsem nevěděla nic, ale jistě to muselo být utepáno nějakým znalcem a odborníkem.
„Naše cesty se tady rozcházejí. Mám nějaké povinnosti, které stejně jako ty tuhle, musím splnit. Zase se setkáme. Jen ti chci ještě říct, že chlapi nemají rádi, když jim poroučí ženská. Dávej si pozor. Hodně štěstí.“popřál mi Othello. Myslel si, že k tomu ještě něco dodám, avšak já mu jen kývla na srozuměnou, naznačila elfsky pozdrav a otočila se k lesu.
Tohle mě čeká. Výcvik vojáků. Bude to velice náročné, zvlášť jestli před sebou uvidí dívku. Ovšem tohle se dá snadno vyřešit. A aniž by to byl můj záměr, při cestě na místo setkání jsem už osnovala plány, které měly ovlivnit několik následujících měsíců.