Snílci

Řekni Sbohem

Snáře

Slzy samoty stékají ti po tvářích,
jsi dítě prostoty, proč bloudíš ve snářích?
Řádky a písmena s vizí všech snů,
můry a romance tvých všedních dnů.

Mlha a stříbro zastře tvé oči,
sny jsou tak blízko, hlava se točí.
Točí se Země krutě a se silou.
Tvůj svět to nestíhá, bojuje s přesilou.

Karty se chvějí, prosím ať nespadnou!
Tvůj svět už padá, květy však nezvadnou.
Pro Tebe, pro jiné…není vám pomoci,
snáře se trhají, brzy je po noci.
Džín

Byla úplná tma, jen světlý obraz dveří na balkón prosvítal k očím, které ještě nespaly. Měl vedle sebe tu nejkrásnější holku, ačkoliv teď sotva rozeznával obrysy jejího těla. Hladil jí ruku a jemná kůže mu rozkmitávala něco hluboko v hrudi. Bývalo by bylo i to největší ticho, ve kterém člověk nemůže ani usnout, ale na druhé straně si povídal jeho kámoš s její kámoškou.
Byly tu ještě dvě holky, ale ty nebyly vůbec slyšet, takže možná spaly a nebo jen poslouchaly rozhovor z protější strany jako teď on. Vlastně ho ani vůbec nezajímal, jen se tak zaposlouchal ze samého štěstí. A přesto mu k úplnému štěstí ještě něco chybělo. Měl jenom jedno přání a možná stačilo tak málo, aby se mu splnilo. A možná by mu nepřineslo štěstí, ale o tom teď ještě nemohl vůbec vědět.
„Mě se takhle tak hezky spinká, Tome,“ zašeptala mu do ucha Simča, objala ho a její hlava se položila na jeho hruď. Tlukot jeho srdce jí teď jistě nenechal spát, přesto už neříkala nic a on se taky nezmohl na odpověď. Stále jen přemýšlel o tom svém přání, stále víc a víc, jak si byli blíž. Chtěl jí políbit, to bylo všechno. Taková pitomost, řeknete si možná, ale pro něj to znamenalo tak moc. Jenže zároveň se pořád bál toho, že tím všechno zkazí.
A tak tam jenom ležel a vychutnával si tu její blízkost, jakoby si chtěl nastřádat, co nejvíc krásných vzpomínek, až jí zase neuvidí, až půjde vedle ní a nebude jí moct ani chytit za ruku, protože by se mu vysmekla. A jeho bude svírat ten nepříjemný pocit, který už tak dobře zná, že stačí tak málo a přitom teď ještě nemůže být šťastný. Sakra proč ne?

„Hej ty!“ ozval se tlumený hlas odkudsi od schodů.
„Já?“ podivil se Tom a samotného ho zarazilo, že ho neznámý vůbec nepřekvapil.
„Jo ty, je tu snad ještě někdo vzhůru?“ otázal se ironicky hlas.
„Nevim, v tý tmě vůbec nic nevidim.“
„Pojď se mnou dolů, ať ostatní nevzbudíme,“ pobídl ho neznámý.
Tom ze sebe opatrně sundal Simoninu ruku, oblékl si zmačkané tričko a zamířil ke schodům, které jenom tušil ve tmě. Jeho kamarád něco zamumlal, že to až vypadalo, jako by byl vzhůru, ale ve skutečnosti tvrdě spal.
Chata byla stará a tak schody strašně vrzaly, když scházeli dolů. Zajímavé bylo, že kroky neznámého nebyly slyšet vůbec. Tom si toho ale vůbec nevšiml, asi jak byl rozespalý.
„Co tady vlastně děláš?“ začal se pak konečně ptát. „A kdo seš?“
„Zkrátka jsem se na tebe nemohl koukat,“ řekl jen neznámý.
„Cože?“ divil se Tom.
„Ležíš tam vedle tý holky a chceš jenom jedno, dát jí pusu. A přemýšlíš nad tím tak moc, že ani neusneš.“
„Sakra, jak to víš?“ vyděsil se kluk. „A ty mi s tim chceš jako pomoct nebo co?“
„Stačí jen chtít.“
„Jo,“ vzdychl Tom. „To mi řikala taky: Já věřím, že když si něco přeješ z celýho srdce, tak se to splní.“
„Přesně takhle to funguje.“
Tom šátral rukama po vypínači, aby rozsvítil.
„Ne, prosím,“ zarazil ho neznámý host. „Nesviť.“
„Jak chceš,“ kluk si opět sednul do křesla. „A ty si myslíš, že si to jako dost nepřeju? Jestli jo, tak seš na omylu. Chci jen tohle jedno, nic jinýho. Pak můžu klidně zemřít nebo žít dál svůj nudnej život s touhle jednou krásnou vzpomínkou.“
„Věříš, že padající hvězdy plní přání?“
„Nevim, nejspíš ne.“
„Tohle není odpověď,“ tlačil na něj neznámý. „Musíš věřit, jedno v co. Víra je klíč.“
Tom se zvedl a zamířil na balkón. Venku bylo vidět o dost líp než vevnitř v chatě, ale neznámý zůstával skryt ve stínech.
„Chci to tak moc, že věřím,“ pravil kluk zasněně.
„Nebe dnes brečí jenom pro tebe. Nepochybuj o jeho oběti,“ ozval se zevnitř tlumený hlásek. Pak už oba dva jen mlčeli, a když se Tom potácel zpátky nahoru do postele, neznámý nikde nebyl.
Kluk se sesunul do postele a jeho ruka se podvědomě přiblížila té Simonině, až se skoro dotýkaly, ale přesto mezi nimi zbýval malinkatý kousek.

Vlastně to, co se dělo potom, si nepamatuje vůbec ostře. Krásné věci si prostě asi nejde moc dobře pamatovat, protože skutečnost je zkrátka lepší. Vzpomíná si jen, jak se jejich nosy dotkly a on se zeptal, jestli jí může dát pusu. Načež se ona začala strašně smát, a on se poslepu přiblížil k jejím ústům a měl v úmyslu jí dát jen jednu malou pusu. Jenže její ústa byla otevřená, a tak se začli líbat. A znovu a znovu, jenže jemu tak nějak připadalo, že to vůbec neumí a cítil se trapně. Ale stejně se nevzdával a zkoušel to pořád znovu. Chtěl si zkrátka tuhle chvíli užít na sto procent. Jeho přání se možná zdálo být skromné, ale ve skutečnosti bylo zbabělé. Bál se totiž toho, že by čekal pokračování a trápil by se tím, že tenhle příběh skončil již dnes v noci.

Usnula dřív než on a už bylo světlo, takže viděl její tvář.
„Chtěl bych vědět, co se ti zdá,“ vyslovil v duchu své další přání.
„To je ale tajné,“ ozval se znovu neznámý host, který nejspíš celou tu dobu byl někde poblíž.
„Jak tajné?“ usmál se Tom.
„Prostě sny tu jsou od toho, aby plnily přání a musíš ctít jejich zákony. Člověk ani nemůže vidět sny někoho jiného. To by se musel…ehm, no to je jedno.“
„Kdo jsi? Co bych musel?“ nevzdával se Tom.
„Možná se to jednou dozvíš, ale nejspíš ne. Sbohem,“ ukončil debatu neznámý a zmizel stejně tak potichu jako přišel.

Když se Tom ráno vzbudil a otevřel oči, uviděl nádherný úsměv a dvě hluboké oči, jak si ho se zájmem prohlíží. Bylo to nejhezčí probuzení, jaké kdy zažil. Kdyby tak jenom tušil, jak se jednou bude probuzení bát.
„Co je?“ zeptal se a oplatil jí úsměv.
„Nic,“ smála se pořád.
A tak tam leželi a smáli se na sebe a o něčem si povídali, ale to není vůbec důležité a tak to zachovám jejich tajemstvím, jednou z jejich posledních krásných vzpomínek na sebe.

Jak se vzdalovala včerejší noc, její události se čím dál tím víc zdály být jen pouhým snem. Tom sám si nebyl jistý, jestli se to všechno vlastně stalo, ale Simony se na to ptát nechtěl… Měl pro to pár dobrých důvodů. A stejně byl šťastný i bez toho, aby věděl, jestli se to stalo skutečně. Skutečné to bylo určitě.
Ale právě v tom byla výhoda jeho přání. Kdyby si přál víc, tak by se teď trápil, ale takhle vychutnával vzpomínky a nabíral nové. Jejich pobyt u holek na chatě se chýlil ke konci. Večer měli odjet, i když by tu nejradši zůstal i další noc. Už jenom pro to, aby si potvrdil, jestli to byl sen nebo ne.
Ten čas byl brzy tu a holky šly s klukama je vyprovodit na autobusák. Simča a Tom měli oba pomalovaný obličej barevnýma stínama. Jediní dva blázni, kteří byli schopní v tom jít mezi lidi. Dívky pak zamávaly jejich autobusu a to byl možná ten opravdový konec, i když ten měl přijít až o něco později.

Tom chtěl po Símě jejich společné fotky, ale ona mu je nechtěla za žádnou cenu poslat. Že prý se jí nelíbí. Tu jednu by možná pochopil, ale ta druhá byla pěkná. Ještě víc jí však toužil zase vidět, ale vyhýbala se mu. A tak to dalších pár dnů pokračovalo. V tom se právě nejvíc projevila síla jeho přání. Nečekal už totiž nic a nemyslel si, že by pro něj hvězdy padaly znovu.
Uprostřed jedné noci ale přeci jen vyrazil ven. Sedl si na louku a koukal na zářící hvězdičky, které plápolaly úplně stejně jako slza na kraji oka, těsně před ukápnutím. Nežádal je o nic, i když si něco přál. Jenom jim děkoval, a když padaly k zemi, mlčel.

„Sbohem, Símo,“ pronesl pak nahlas.
V ruce svíral svítící mobil a v tom tichu bylo slyšet jeho srdce, jak buší. Na displeji zářila stručná otázka: Simča. Opravdu smazat?
Dřív než se dokázal rozhodnout, mobil zhasnul. A Tomáš mlčky seděl dál.
„O tohle prosit nebudu,“ řekl pak hledíc k nebi. „Tak to přece nechci.“

Pak odešel domů, lehl si do postele a nemohl usnout. Převaloval se z boku na bok, na břicho na záda a zase znova dokola. Čechral si peřinu a polštář, ale nic z toho nepomáhalo. Příčina totiž byla v jeho hlavě.
Každou minutu koukal na svůj mobil a čekal, jestli se tam třeba neobjeví zpráva nebo zmeškaný hovor. Pořád mu v uších zněla vyzváněcí melodie a byl pevně přesvědčený, že je skutečná. Pohled na displej ho ale vždy ujistil, že tomu tak není.
„Dávno spí,“ myslel si, hledíc na telefon. „Ani neprozvonila na dobrou noc, jak to vždycky dělala. Kdybych jí prozvonil já, tak by prozvonila taky,“ držel svůj telefon v ruce. „Jenže pak bych si nemoh bejt jistej, jestli to není jenom ze slušnosti.“
Telefon rozehrál klavírní melodii jako stvořenou pro cestu do nebes. Konečně mu přišla smska. Srdce hlasitě bušilo. Držel mobil v ruce a chvíli přemýšlel, jestli třeba nebude od někoho jiného. Takovou měl radost, ale bál se, že až jí otevře, zjistí, že je třeba od operátora, jak se mu to stalo už mockrát.
Simča, stálo v seznamu. Zaradoval se. Vzápětí jeho oči posmutněly a zalil je příliv. A jeho srdce chtělo utéct a schovat se někde daleko. Ruce se mu klepaly, že skoro telefon neudržel.

„Nech me bejt Tome!!!Nikdy se to nemelo stat. Ses uplne trapnej. Copak nechapes, ze jeden polibek neznamena nic???Nemiluju te, byl to jenom omyl.Uz me neotravuj!Sbohem.“

Nejradši by telefonem hodil o zeď. Kéž by tak mohl stisknout tlačítko smazat a dostat jí ze své hlavy. Ne, tohle fakt nejde. Teď nemohl nic. Nemohl jí napsat. Co taky, chtít po ní vysvětlení? Zavolat? To už vůbec ne! Spát, kdyby tak jen mohl usnout…

Tóny jeho telefonu se mu tříštily v uších a zarývaly pod kůži. Melodie, kterou jako jedinou toužil slyšet. Jediná mu pořád zněla v hlavě. Skočil po telefonu.
„No?“
…
Nikdo se neozval. Pohledem zamlženým slzami se podíval, kdo mu to volal. Nic. Byl tam jenom nepřijatý hovor od Simči, ale to nebylo dnes.
Spadl zpátky do peřin. Rukou sebral telefon a hledal smsky. Nic. Nebyla tam. Musel jí vymazat, ale nevzpomínal si, nebo…Ne, to nebyl sen. To se mu nemohlo zdát.