Tajemství Targarossu 8 (stará verze)

Jako správný hrdina, bych neměla koukat na oběti a zvládnout svůj úkol, jenomže to prostě nejde. I když Lili neznám moc dlouho, beru ji jako kamarádku. Vždyť tady ani nikoho jiného nemám.
„Nemáme moc času,“ připomene mi Tobias.
„Co když lžeš? Jak poznám, že mluvíš pravdu, když jsi ze druhé strany?“ zeptám se ještě, přestože jsem se rozhodla a navíc, i kdyby lhal, stejně mi to neřekne.
„Stačí, abys cítila to samé co já. Jinou záruku ti dát nemůžu,“ odpoví mi a věnuje mi upřený pohled.
„Nedělej to Tamaro!“ přikáže mi Zikmund – MŮJ DĚDA!
‚Taky myslím, že to není nejlepší nápad. Kdo by nám pak pomáhal v boji?“ ozve se Oliver.
„Ať se rozhodne sama. Je to všehovšudy Fangar. Ví, co je její povinností. Přísahala nám věrnost, nezradí Targaross, že ne?“ promluví nakonec i samotný Garlin. Je mi jasné, že mě tlačí do kouta, takže bych s tím rychle měla něco udělat.
V knížkách i filmech jsem často vídala dotaz hlavní postavy, zda poslechnout srdce či mozek. Tam to vypadalo tak jednoduše a jasně, navíc to prostě stále bylo něco, co se mi nikdy stát nemohlo. Hmm no tak mohlo no... Já prostě nevím, teda asi vím, ale bojím se ho odmítnout. (Chcete vědět koho? Tak si ještě počkejte, budu to malinko napínat.) Co když se Lili vážně něco stalo a já tu teďka jen marním čas? Ale na druhou stranu, to poslední co potřebuju je pocítit Tobiho zradu a Garlinův (a taky Zikmundův) hněv, že jsem je neposlechla.
„Čas běží a my tu ztrácíme čas,“ vloží se do chodu mých myšlenek ten černej kluk, kterej dostal moje srdce. Teď už po mně nechtějte spisovnost, mám nervy na dranc. Fakt jsem se rozhodla správně? No to zjistím až později.
Asi jsem blázen, ale momentálně vyskakuju z okna přímo do Moorliova sedla za Tobiho a bez jediného slova vysvětlení mizíme v oblacích.

Po hodně dlouhé době se cítím opravdu fajn. Jasně nejsem tady zase tak moc dlouho, ale připadá mi, že tady čas běží nějak jinak. Prostě ty dny prožívám na plno, netvrdnu u počítače nebo u televize, nenudím se ve škole ani neprospím půl dne. Někdy si to schválně zkuste, je to docela zážitek, jednou nic nedělat a přitom toho dělat strašně moc. No nějak se do toho zamotávám, takže to když tak necháme na jindy, tenhle krásný pocit si chci užít.
Vítr, česající mou hřívu černých vlasů, mi dokonale pročistí hlavu, ale i tak Tobiho začnu vnímat až po notné chvíli.
„Už jsem myslel, že neodjedeme. Tami, víš, že bych ti neublížil,“ snaží se konverzovat, i když se jedná pouze o monolog, protože mě najednou přepadly pochyby, jestli jsem se rozhodla správně. Tobias mezitím spustí další salvu řečí, které stejně nevnímám.
Připadá mi, že letíme až moc dlouho. Lili by se sem přece neměla jak dostat.
„Tobiasi zastav,“ zakřičím mu do ucha. Co jsem sakra čekala? Že mě poslechne? Asi. Že poslušně zastaví, zodpoví moje otázky a dopraví mě zpátky domů? Zřejmě. Já jsem tak pitomá! Moorlio klidně letí dál a ještě zvýší rychlost. Začínám být hysterická. „Slyšíš mě?! Zastav! Já chci zpátky!“ křičím, ale on je úplně klidný a nevnímá. Poté, co ho počastuji další salvou nadávek, to konečně nevydrží.
„Mohla bys sebou přestat házet? Už takhle jsme na Moorlia dost těžcí, tak mu to ještě neztěžuj, když ti pomáhá. Nemůžu po něm chtít, aby se zastavil nad mořem. Tady nemá kde přistát a v téhle výšce nás prostě na místě neudrží!“ vzteká se, ale nakonec už mírněji dodá: „Hned jak to půjde, tak zastavíme, jo?“ Jsem v absolutním šoku a radši mlčím.

Ok, tak jo, jsem klidná... No dobře nejsem no, ale copak za to můžu? Nechala jsem všechny na holičkách kvůli něčemu, co možná ani není pravda. Je to správné? Jistěže není, ale teď už s tím nic neudělám.
Jen co pod námi zahlédnu zemi, začne Moorlio klesat a následně zastaví na písečné pláži. Opatrně sesednu, ale obavy mi nedovolí promluvit jako první. Tady se totiž děje něco divného, jenže Tobias mlčí.
„Tak co je sakra s Lili?“ vzdám to po dobrých deseti minutách a to je hooodně dlouhá doba. Ona třeba někde umírá a my tvrdneme tady. „Slyšíš?!“ vykřiknu po další chvíli, jenomže ten kretén v černým, co stojí vedle mě, je furt zticha. Co mám dělat? Ať žijí nečekané zvraty, u tohohle by usnul každý čtenář, ale skutečnost není jen výplod autorovy fantazie. Prostě jsou chvíle, kdy všichni mlčí a není k tomu co říct. Teda vlastně je. A hrozně moc, jenomže na to teďka už vážně nemám energii.
Nemám potuchy, jak se zachovat. Opřu se o kmen nějaké palmy, nebo co to je, (musím uznat, že to není nejpohodlnější) a vzápětí se svezu k zemi se slzami v očích. Jsem pitomá! Jak můžu naletět klukovi jako je on? Chce jenom získat čas, abych nemohla bojovat. Kam jsem se to jen dostala? Fakt krásně strávený víkend, místo zábavy s kámošema jsem tady, nešťastná, zoufalá, bezmocná, sama a navíc zamilovaná.
„Nebreč,“ skloní se nade mnou.
„Nech mě laskavě na pokoji, jo?“ vyštěknu, ale ani se po něm nepodívám.
„Tami, poslouchej mě,“ snaží se. Sedne si přede mě a spaluje mě pohledem. Já si však zacpu uši rukama a naprosto ho přestanu vnímat.
„No tak, jsi jako malá,“ usměje se a stáhne mi ruce dolů. Ha, ha, ha, hrozná sranda fakt.
„Já jo? No, já teda určitě ne. Ty mě sem vytáhneš a myslíš, že tady budu skákat radostí nebo co? Zavez mě zpátky na hrad,“ rozhodnu se a prudce vstanu.
„Ne, počkej, musím ti něco říct,“ rozhodne se konečně.
„Ok, tak sem s tím, copak se stalo?“ nahodím ironický tón.
„Lili... není taková... za jakou ji považuješ,“ začne.
„Aha, takže je úplně jiná, nemám pravdu?“ pokračuju naštvaně.
„Nech toho,“ snaží se – úplně zbytečně.
„Ne Lili, ale tebe jsem považovala za někoho jinýho,“ rozkřičím se. Je mi absolutně jedno, že ke mně dál mluví. Já ho prostě neposlouchám. Vidím jen rozmazané obrysy přes slaný závoj slz, řinoucích se ven z mých očí a slyším jen několik slov jako jsou“ zradila... Noom... děti... konec... To poslední mi hučí v hlavě. Aspoň poslechnout jsem si ho mohla, když už tu stejně ztrácím čas.
„Posloucháš mě?“ zeptá se. Jak jsem se jen mohla nechat nalákat do takové pasti?
„Ne neposlouchám! Chci zpátky, už ti nevěřím,“ naberu opět hysterický tón.
„No tak, je mi jasný, že se ti to zdá dost neuvěřitelný, ale já ti nelžu. Víš, že bych nemohl...“
„Tak to teda nevím, ale to je jedno. Chci zpátky na hrad a to okamžitě!“
„Jsi jak tvrdohlavá jak beran,“ povzdechne si. „Copak nechápeš, že ti chci pomoct, takhle to neskončí dobře pro nikoho.
„Říkám, že chci zpátky, nebo... nebo...“ odhodlávám se to říct, „nebo tě tady nechám zmraženýho a odletím s Moorliem sama.“
„Nechci ti ublížit Tami, tak to nedělej ještě horší, jo? Dobrá, zaletím s tebou zpátky do Caer Darossu, ale mysli na to, že jsem tě varoval.“
„Jdi někam,“ dvě slova, ale kolik je toho v nich obsaženo. Tobias konečně zmlkne, mlčky nasedne, počká na mě a už letíme pryč.

Mám strach z budoucnosti. Všichni jsou tam na mě naštvaní, protože jsem se na ně vykašlala a ztratila několik zbytečných hodin a pár stovek „zbytečných“ životů. Jo a taky si začínám uvědomovat, že jakmile sesednu z Moorlia, už nikdy ho a jeho jezdce neuvidím, leda tak na opačné straně bojiště. Oba se hezky vrátí tam, kam patří a na mě si ani nevzpomenou, leda jako jednu povedenou misi. Vím, že jsem sobec, ale prostě si nemůžu pomoct.
První co mě zarazí, když spatřím Garlinův hrad je...

No počkejte si na další díl =o)