Snílci 2

Sny

Sny jsou snad ta nejúžasnější věc. Jsou darem (nechci říkat, že od Boha). Řekly by vám toho o člověku strašně moc, ale vidět je nemůžete. Pro svou inspiraci sahají až na samé dno lidské duše, a když jim člověk naslouchá, může poznat i jinak potlačované stránky svojí osobnosti.
Kdyby nějaký člověk získal schopnost nahlížet ostatním do snů, mohlo by to zapříčinit hodně zlých věcí. Málokdo však ví, že ve snech potkává duše ostatních lidí. Je tu jen malá šance, že potkáte někoho známého, a když přece jen ano, stěží ho poznáte. Lidé tu vypadají úplně jinak – tak jak sebe sami sebe doopravdy vidí, když zrovna nekoukají do zrcadla. Neexistuje tady jazyková či geografická bariéra. Klidně si v noci můžete povídat ve vašem jazyce třeba s bílým černochem z Afriky. Ten snový svět totiž nemá hranice a každou noc se mění. Neexistuje žádná mapa, každý si sám určuje cestu; staví město, kterým prochází. Sny se totiž dají ovládnout, stačí jen chtít, doopravdy něco chtít. Tam se totiž nemožné stává „skutečným.“

A někde tam, mezi všemi těmi nestálými místy, byl kousek, který už nějakou dobu zůstával stejný. Krajina plná lesů, nebe pořád jasné a počasí teplé. Obýval to tu ale jen jediný člověk, jmenoval se Mickey.
Nebyl nijak závratně vysoký, ale ani to nebyl žádný prcek. Vlasy měl dlouhé a nosil je rozpuštěné, takže mu vlály, když zafoukal vítr. Na sobě měl hnědošedé kimono, ovázané několikrát dokola stejně barevným pásem. Svým zjevem nápadně připomínal samuraje, ale u pasu se mu nehoupala katana ani wakizaši.
Věděl, že mu je 14, přestože nevěděl nic o svém narození a kdybyste se ho zeptali na včerejšek, jen stěží by si na něco vzpomněl.
Celé dny se válel na louce a prohlížel si všechnu tu krásu kolem. Občas cvičil jakési bojové uměni. Svou harmonií by se dalo přirovnat k tai-či.
A v noci ulehal pod širým nebem. Neměl ani žádný přístřešek, protože tady ještě nikdy nepršelo. Nepotřeboval ani žádnou deku, protože zima tu taky nebyla.

Jednou z rána takhle zase sedí na louce a kdo ví o čem přemýšlí, když tu náhle spatří dole pod kopcem nějakého kluka v černé kšiltovce, hnědý mikině s kapucou, riflích, a zářivých zelenobílých botách, jak si to míří přímo k němu a tváří se jako kdyby se znali už spoustu let.
„Zdravím,“ řekne pak příchozí a zvedne ruku jako pozdravení.
Mickey jen mlčky zírá.
„Seluna,“ neváhá a představuje se kluk. „Těší mě.“
„Mickey,“ podá mu ruku druhý. „To je divný jméno,“ dodává vzápětí.
„Který?“ ptá se Seluna. „To moje nebo to tvoje?“
„No Seluna,“ směje se Mickey.
„Ne, je normální,“ brání se kluk. „Ale kvůli tomu tady nejsem.“
„Tak kvůli čemu, když tě sem nepřivedlo tvoje jméno?“
„Abys ty mohl odejít.“
„Co?“ podivil se Mickey. „Proč?“
„Pomohl jsem ti splnit tvé přání. Vzpomínáš?“ začal Seluna s vysvětlováním a Mickey se zamyslel nad jeho otázkou.
„Jenže to tvé přání se nejspíš nemělo nikdy splnit,“ pokračoval. „Rozpoutalo to pohromu a já potřebuju, abys mi ji pomohl napravit.“
„Ale jak?“ ptal se Mickey.
„Nevím,“ pokrčil Seluna rameny. „Doufám, že na to přijdeš ty. Snad ji jen musíš najít. Fakt nevim.“
Seluna nervózně koukal střídavě na oblohu, ze které se dolů snášel bílý mrak, a na Mickeyho, který přemýšlel nebo se možná snažil vzpomenout si.
„Ach ne!“ vykřikl Seluna, když uviděl dívku, která se vynořila z vysoké trávy u lesa a mířila k nim. „Musí to stihnout,“ mumlal si pro sebe a očima táhnul mrak k zemi.
„Ale vždyť je támhle,“ usmál se zasněně Mickey.
„Né to jen ty chceš, aby tam byla,“ vztekal se Seluna. Mrak už byl těsně nad jejich hlavami.
„Nenech se zmást. Věci nejsou takové, jaké se zdají být,“ dodal a vzápětí všechno pohltila bílá mlha a zmizel on i ta dívka. Zůstal jen Mickey a vznášel se na oblaku zpátky k nebi.
Za chvíli už viděl modré hory, které mu až do teď zůstávaly skryty za obzorem, barevná města a všechno, co si jen dovedeš představit.
Jedno z těch pohádkových měst se mu líbilo tolik, že se rozhodl do něj podívat. Seskočil z mraku a snášel se v kruzích dolů jako padající list ze stromu, až dopadl do duhově barevného jezírka. Klesal stále níž a na hladině se po něm uzavřelo pár kol, která po chvíli zmizela. Z pusy vypustil vzduchové bubliny a ty se kolem něj obtočily jako hejno ryb a vystřelily nahoru k hladině.
Oči se mu zavřely a tu chvíli, která trvala možná jenom okamžik a možná celou věčnost, si nic nepamatuje. Znovu je otevřel až na dně a kolem sebe uviděl obrovské zelené rostliny vlající vzhůru. Postavil se na nohy a trochu se vznesl, takže už nestál na bahnitém dně.

Něco prosvištělo kolem jeho ramena. Lekl se. Ohlédl se a uviděl obrovské hejno barevných, modročervených ryb, a jak letěly kolem něj, přidal se k nim.
Celou dobu, co s nimi plul, neviděl nic jiného než jejich lesklá těla, ale pak se mu náhle otevřel výhled a on na okamžik zahlédl dívčí obličej. Ten pohled ho zasáhl jako rána kamenem přímo do obličeje. Zastavil se, ale ryby na něj nečekaly, rozplynuly se v temně modré dálce.
„Jsi to ty?“ zeptal se nesměle.
„Ahoj Tome,“ usmála se dívka.
„Jou,“ poskočil kluk. „Já tě našel! Dokázal jsem to!“
„Co?“ chechtala se Simona.
„Heh,“ zarazil se Tom. „No, to máš jedno. Teď je hlavní, že tady můžu být s tebou.“
„Ne, to nemáš jedno,“ nedala se dívka. „Mě zajímá, co jsi dokázal.“
„Já ani sám vlastně nevím,“ zamyslel se Tom. „měl jsem tě jen najít asi.“
„Co to je za blbost?“ nevěřila mu. „Ty zase lžeš!“
„Ne, fakt!“ bránil se. „Přišel za mnou nějakej kluk, že mu dlužím za jedno splněný přání, a že by prej potřeboval pomoct. Zeptal jsem se ho jak a on, že snad bude stačit, když tě najdu.“
„Jakej kluk?“ zvážněla Simona.
„Takovej malej v černý…Vidíš támhle tu pizzu?“ Tom byl najednou jako v tranzu. Jeho oči viděly jen jednu věc. Jestli znáte Montyho z rychlý roty, tak víte, o čem mluvím. Ten, když ucítí sýr…:D Tom taky na nic nečekal a dřív než ho Simča stačila zadržet, vyrazil nahoru za kouskem pizzy.
Když k němu dorazil, zakousl se do něj jako ryba do návnady. V tom ucítil jak mu něco projelo pusou a najednou ho to táhlo vzhůru k hladině.
Vynořil se. Kousek od něj byla stará kocábka a z ní na něj shlížel starý muž s bílými vlasy a vousy.
„Od kdy se ryby chytaj na pizzu, dědku?“ nadával mu Tom.
„Co jsem ti říkal ráno?“ připomněl se muž. „Nic není takové, jaké se to zdá být.“
„Ráno jsem mluvil jenom s nějakým malým klukem,“ přerušil ho Tom.
„A o tom právě mluvím. Všechno tu vypadá podle toho, jak to sám vidíš. Oči zde mají jinou funkci. Nepředávají mozku informace o skutečnosti, ale naopak mozek jim říká, co má jak vypadat a ony skutečnost tvoří.“
„Tím chceš říct, že tam dole není Simča?!“
„Přesně tak,“ pokýval stařec hlavou.
„Proč ti ale vůbec nevěřím?“ zeptal se Tom, ale nečekal na odpověď a zmizel zpátky pod hladinu.

Spěchal rychle zpátky za svou milou, jakoby se bál, že mu jinak zmizí. Taky nechtěl, aby se strachovala, že se mu něco stalo.
A pak se čas zničehonic zpomalil. Ten pohled nikdy nezapomene. Byla tam s jiným. Měl na sobě světlé rifle a černou košili a smál se na ní. A ona na něj a hladila ho po zádech.
Najednou cítil, jak ho všechna síla opouští a stoupal znovu k hladině. Jeho hlava už byla nad vodou a on nenašel sílu potopit se znovu pod vodu. Před ním se tyčilo obrovské město vymalované ve tónech fialové barvy. Tam se přece chtěl podívat, ne do tohohle hnusnýho jezera.
Chtěl plavat, ale nemohl. Něco ho drželo na místě. Cítil jak mu to omotává nohy a stahuje ho to pod vodu. Kopal nohama a najednou zahlédl, jak peřina letí až na stůl s počítačem.
„Sakra, co to blbnu,“ zakroutil hlavou sám nad sebou. „Mořský příšery, tak to už se mi hodně dlouho nezdálo,“ smál se.

Sebral peřinu a ještě než znovu ulehl, podlehl nutkání podívat se na svůj telefon. A sám sobě nalhával, že chce vědět, kolik je hodin. Byly zhruba 3 ráno a zpráva nebo nepřijatej hovor tam nebyly.
Už se s tím smířil, a tak mu netrvalo dlouho, než znovu usnul…

Stál uprostřed města. Nebylo to však normální město. Všechny domy byly vystavěny z nějakého fialového kamene a vybroušeny do hladka. Z dálky to město vypadalo jako jeden velký drahokam. Bylo to přesně to samé mšsto, do kterého se chtěl podívat, když sem letěl na mraku. Najednou se nemohl rozvzpomenout, jak se sem dostal.
Procházel uličkami a nepotkal ani živáčka. Zdálo se to tu být nějaké opuštěné. Ani žádný hluk nebyl slyšet. Říkal si, že tak krásné město, přece nemůže být úplně prázdné, a tak šel pořád dál.
Měl z toho všeho divný pocit. Nikoho neviděl ani neslyšel, ale přesto cítil něčí pohled na zádech. Když se ale otočil, nikdo tam nebyl. Viděl jenom spleť prázdných uliček.
Za chvíli se před ním objevila katedrála sahající až k nebesům. Hned se rozhodl, že půjde dovnitř. Shora přece bude vidět celé město a snad i nějací lidé. Pomalu kráčel ke vchodu. Zdálo se, že uvnitř je tma, ale veliká okna, která se táhla po celých stěnách, poskytovala dostatek světla. Nechtěl si to přiznat, ale ta katedrála ho děsila. Bál se tam vstoupit. Stál před ní a odhodlával se.
„Co?“ zarazil se. Slyšel krok. Přímo za jeho zády někdo byl.
„Hej, ty tam,“ křikl. Nikdo se však neozval.
Vyběhl za ním.
Skončil však hned za nejbližším rohem. Stál tam totiž týpek v černý mikině s kapucou, bílejch riflích a slunečních brejlích na očích.
„To seš ty?“ podivil se Tom.
Borec mlčel a přes ty černý brejle nebyl vidět ani jeho pohled.
„Nech jí bejt, je ti to jasný!“
„Proč, ty vole?“ zarazil se Tom.
„Jaký ty vole,“ vylítnul na něj týpek. A Tom se vzpamatoval až na zemi.
Ihned vyskočil do střehu.
„Nech jí bejt!“ zopakoval ještě jednou rázně brejloun, ale už na Toma znova nestartoval.
Pak pomalu odešel. A Tom tam jenom tak stál, připraven k boji, ale nějak nemohl odlepit nohy od země a jít za tím klukem. Ze všech sil je tahal, ale byly jako přimražené k zemi. Nedokázal to.