Nový život - 7. kapitola

7. kapitola – Důležitá rozhodnutí

Roře se vůbec nechtělo vylézat z vyhřáté postele. Hermiona už byla dávno vzhůru. Rora mířila rovnou do koupelny, kde se rychle osprchovala, učesala a vyčistila si zuby, věděla, že to před snídaní nemá cenu, ale pak by to nestihla. Oblékla se a šla do společenské místnosti. Harry s Hermionou tam čekali a vypadali docela odpočatě, na rozdíl od Rona, který vypadal, jakoby týden nespal.
„Dobré ráno, zlatíčka,“ pozdravila je zvesela Rora a obdařila je zářivým úsměvem.
„Tady se nám někdo dobře vyspal,“ podotkla Hermiona a spiklenecky na Roru mrkla.
„Pak vám všechno řeknu,“ ujistila je, protože se do společenské místnosti začali trousit studenti a riskovali by, že je někdo uslyší.
Harry byl zase zamlklý. Rora pořád nevěděla proč, ale nechtěla to z něj tahat. Rozhodla se, že si počká až jí to řekne sám. Mezitím dorazili do Velké síně a posadili se na svá místa. Nabrali si jídlo,které bylo opět velice dobré.
„Tak jo,“ rezignovala Rora, protože ji Hermiona neustále propalovala pohledem, „včera to bylo docela v pohodě, ale dostala jsem určitou nabídku a nevím jak na ni mám odpovědět, sice jsem o zamluvila, ale nejspíš ten dotyčný čeká na odpověď.“
„Uf náf nenapfínej a pověf nám tfo,“ popoháněj ji Ron s plnou pusou.
„Nebuď nechutný Ronalde!“ napomenula ho Hermiona.
„Ok,“ nadechla se Rora a spustila, „Draco se mě včera zeptal jestli s ním chci chodit.“ Čekala na jejich reakce. Harry přestal žvýkat sousto, které měl v puse, Hermiona tiše vypískla a Ronovi málem vypadlo jídlo z pusy.
„A cos mu na to řekla?“ vyzvídala Hermiona dál.
„Vždyť jsem ti říkala, že jsem to zamluvila.“
„Tak mu řekni, že jo,“ ozval se znenadání Harry, „teda jestli chceš. Můžeš si vybrat. Myslím si, že i Malfoy pochopil, že jsi napůl Nebelvír a napůl Zmijozel,“ dodal.
„Díky, Harry,“ byla mu nesmírně vděčná, „já mu teda řeknu, že s ním chodit chci a pak vám budu dávat hlášení,“ zakončila to Rora.
„Dobře, ale buď opatrná,“ poradila jí ještě Hermiona. Všichni se zvedli a šli na první hodinu – Bylinkářství a měli ho s Havraspárem. Hermiona Roře sdělila, že na tenhle předmět je dobrý Neville a kdyby něco potřebovala nebo nechápala, může jít za ním.
V hodině se rozdělili do dvojic a jelikož byl Harry s Ronem spolu, Rora byla s Hermionou.
„Hermy, potřebuju něco vědět.“
„Tak mi to řekni,“ vyzvala ji zvědavě Hermiona.
„Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější,“ už teď litovala Rora rozhodnutí, že s Hermiony zeptá na tu černovlásku, co kouká po Harrym, „no, všimla jsem si jedné holky, která se docela častou dívá po Harrym. Měli ti dva spolu něco nebo se mi to jen zdá?“ vysoukala nakonec ze sebe.
„Tak tohle jsem vážně nečekala,“ potvrzoval to i její překvapený obličej, „jmenuje se Cho Changová a je z Havraspáru. Loni s Harrym chodila, ale prosím tě neříkej nikomu, že jsme ti to řekla. Harry by mě nejspíš zabil.“
„Neboj, nikomu nic neřeknu,“ slíbila Hermioně.
Bylinkářství skončilo a měli mít dějiny čar a kouzel.
„Opravdu je to tak nudný předmět?“ divila se Rora.
„Nejnudnější ze všech,“ ujistil ji Ron, který by nejradši dělal cokoli jiného než měl vydržet 45 minut ve společnosti profesora Binse. A opravdu, nudnější hodinu Rora ještě nezažila. Snažila se vydržet a poslouchat výklad profesora, ale nešlo to, po asi 10 minutách jí ´vypnul´ mozek. A nebyla jediná, komu mozek vypověděl službu. Později se Rora dozvěděla, že tohle je u Binse normální. Po téhle hodině se cítila dost unavená.
„Je ještě nějaká hodina, kde usneš po několika minutách?“ zeptala se Harryho, Hermiony a Rona.
„Naštěstí už ne,“ zasmál se Ron, všichni se zasmáli.
Už se Roře znovu zamotala hlava. Musela se opřít o zeď, jinak by nejspíš skončila na zemi. Zrychleně dýchala a nemohla popadnout dech. Za chvíli se jí to podařilo. Podívala se po svých přátelích, kteří se vyměnili ustarané pohledy.
„Dobrý?“ zajímala se Hermiona.
„Snad jo,“ povzdychla si Rora.
Společně si odbyli ještě dvě hodiny do oběda. Ten se skládal z několika chodů a byl vynikající stejně jako snídaně. Ale Rora teď neměla na jídlo ani pomyšlení a nebyla jediná. Stejně jako ona se ve své porci vrtali i Harry s Hermionou. Jediný, kdo se v klidu cpal jídlem dál byl Ron, který jídlo neodmítne nikdy a nikde.
„Tak jo lidi, Draco odchází, jdu za ním. Držte mi palce,“ pohlédla ještě na každého zvlášť a odešla.
Stihla to tak, tak, „Draco, počkej,“ křikla na něho. Sice ho to překvapilo, ale zůstal stát. Rora k němu přišla, chytla ho za předloktí a táhla ho ven z Velké síně. Zastavila se až když přišli k jedné z nepoužívaných učeben ve sklepení.
„Platí ještě pořád ta nabídka, kterou jsi mi dal?“ ptala se ho celá udýchaná.
„Myslíš tu, kterou jsem ti dal na té oslavě?“ dělal nechápavého.
„Ano, přesně tu myslím,“ Rora začala být mírně netrpělivá, „potřebovala jsem si to prostě promyslet. Ale už jsem rozhodnutá, můžeš to změnit akorát ty.“ Draco se na ni jen zvědavě podíval, promluvil až po chvíli.
„A tvoje rozhodnutí?“
„Chci s tebou chodit, Draco. Už od té chvíle, co jsem tě viděla prvně. Mně je jedno jestli je Pansy moje kamarádka nebo ne, já už se nehodlám dívat na to, jak se k tobě tulí. Zdá se mi, že když jsem s vámi jsem jen pátý kolo u vozu,“ ani nevěděla, že to z ní vypadlo.
„Prodiskutovala jsi to pořádně s těma blbečkama, s kterýma se pořád bavíš?“ Tak tohle bylo na Roru moc. Ten jeho tón, prostě to musela překousnout a pokračovat dál. Chtěla s ním chodit už jen kvůli tomu, že to bude velice užitečné nejen pro ni.
„Co jsi o mně myslíš?“ vyjela po něm, „neřekla bych jim něco takového. Nejsem přece blbá! Myslíš, že bych za tebou jinak chodila? Nejsem pokrytec!“ už skoro řvala bylo jí divné, že ji nikdo neslyší, ale v téhle té situaci to bylo jedině dobře.
„Myslela jsem, že to myslíš vážně. Asi jsem ti naletěla, jsem vážně blbá,“ zkusila to teď mnohem mírněji. Draco se na ni díval docela zvláštním pohledem, asi se nestávalo moc často, aby na něj řvala holka.
„Nabídka pořád platí a myslím to s tebou vážně,“ řekl skoro až něžně, „tak, jak ses rozhodla, Rory?“ ztišil hlas a přitáhl si ji k sobě. Byli u sebe velmi blízko.
„Ano, chci,“ potvrdila Dracovo tušení. Porušil i tu poslední mezeru mezi nimi a políbil ji. Jejich polibek byl vášnivý a nedočkavý. Takhle nikdo koho znala nelíbal. Odtrhla se od něj, nejistě na něho ještě pohlédla a pelášila pryč. /Krucifix, to snad ne! Už to dělám zase! Chodím s někým jen kvůli rozmaru, sice z něj můžu tahat informace, ale to je všechno. A to jsem si slibovala, že toho nechám! Ach Merline, pomoz mi!/ nadávala si v duchu. Najednou se jí udělalo špatně a odporoučela se k zemi. Nic už nevnímala.

O 2 hodiny později….

První co viděla, byl bílý pokoj. Hrozně se lekla. Poznala hned, že není ve svém pokoji. Uvědomila si, že je znovu na ošetřovně. Měla hroznou žízeň, rozhlédla se a na ´svém´ nočním stolku spatřila sklenici s vodou. Natáhla se po ní a napila se. Asi pět minut ležela na posteli než k ní přišla ošetřovatelka, nebyla ovšem sama. Byl s ní ještě jeden muž s bradkou a prošedivělými vlasy.
„Slečno Raillová, doufám, že se cítíte lépe. Profesor Brumbál dal vědět do nemocnice ke sv. Mungovi,“ vysvětlovala jí, „tohle je lékouzelník, který tě bude mít na starosti, zítra tě pomocí letaxu dopraví do nemocnice a bude to tam tvůj hlavní ošetřovatel,“ informovala ji.
„Počkat, počkat,“ konečně jí docvaklo o čem madame Pomfreyová mluví – Rora půjde do nemocnice, „kdo za mě rozhodl, že tam půjdu? Myslela jsem, že o tom můžu rozhodnout sama?! A mezitím vy rozhodnete za mě!“
„Uklidněte se slečno,“ promluvil ten muž, „Brumbál mi říkal, že se vám to stalo už několikrát a bylo by nejlepší, kdybyste se semnou dostala do nemocnice. Budeme se snažit, abyste se co nejdříve uzdravila a mohla se vrátit zpět do Bradavic a bez jakýchkoli problémů vystudovat a žít normální život,“ mluvil pomalu a klidně, jeden by si myslel, že tu řeč má naučenou, ale Rora poznala, že ne.
„Teď vám dám lektvar na spaní, nebude se vám nic zdát a zítra půjdete ke sv. Mungovi,“ a podala jí lektvar.
„Děkuju,“ poděkovala Rora a vypila ho. Za chvíli už spala spánkem, do kterého se nedostal jediný sen.