Východ slunce 21. díl

Kolik myšlenek se mi honilo hlavou cestou za mými novými učni! Některé byly nejisté, jiné oprávněné a další povzbuzovaly. Pro strach jsem měla již dávno uděláno, ale přeci jen mě čekaly naprosto nové věci, z kterých šel trochu tenhle podivný pocit. Strach je věc, jež nemůžu zařadit ani do jedné kategorie, bojíme se kvůli němu, ale také ovládáme své činy, abychom nemuseli mít obavu z něčeho, co by se mohlo v případě naší nebojácnosti stát. Moje obavy mě držely při zemi a nutily k neustálé pozornosti. Vlastně jsem si připadala jako radar, jež bez přestání kontroluje území okolo sebe. Unavovalo to mé smysly, leč již jsem si za tu dobu dostatečně zvykla, abych všechno vydržela. To bylo také záměrem mého výcviku, že. A tímto způsobem nyní budu muset vycvičit i mé nové žáky. Připravit na tvrdé podmínky tam venku, kde se s nimi nikdo párat nebude. Tam, kde nikomu nebude vadit vzít život, obrat rodinu o otce, manželku o manžela, matku o syna. Cha, zní to vtipně, když zrovna já v duchu mluvím zrovna na toto téma. Zabíjení už mi vlastně nevadí, sprovození ze světa také ne, tak proč si hrát na city? Musím si připravit nějakou jinou řeč, kterou si získám jejich úctu, pokud to vůbec jde.
„Sin Thai, co myslíš?“otázala jsem se svého oře.
„To se ptáš mě? Já ti toho mnoho nepovím. Však uvidíš sama, jak moc budeš potřebovat nějakou podporu a dlouhosáhlé řeči. Tohle bych neřešil. Radši se připrav psychicky, za chvíli vyjedeme z lesa a já už cítím nějaké lidské pachy. Myslím, že tam zanedlouho budeme.“poznamenal.
„Fajn.“odpověděla jsem a přerušila naše komunikativní spojení.
Celou cestu za novými povinnostmi jsme jeli lesem. Naštěstí stromy rostly daleko od sebe, takže Sin Thai neměl problém držet rychlé tempo. Jedině tohohle jsem si všimla, jinak jsem se o krajinu kolem vůbec nezajímala. Oproti Enda´aren mi všechno přišlo takové bez barvy, bez chuti, že jsem neměla potřebu přírodu podrobně zkoumat. Chtělo by to okořenit, jenomže nebylo v mé moci to provést. Bohužel.

Z úvah o mně vzdálené krajině jsem se probrala těsně před koncem lesa. Světlo již prosvítalo téměř ze všech stran. Rychle jsem si přes hlavu přehodila kápi, použila na ni kouzlo proti svezení z hlavy a popohnala Sin Thaie ke spěchu. Nejistota a vstup do neznámého prostředí popohnala líné myšlenky. Musela jsem už něco podniknout a ne jen nečinně přemýšlet. Naštěstí jsem si teď program hledat nemusela. Jen co jsme vyjeli z lesa, otevřela se mým očím celá krajina a malá skupinka v ní. Všude kolem rašila tráva a luční květy, ohraničené ze všech stran lesy, vzniklo tak jakési útočiště a odpočinek od jehličí. Od toho lesa, z kterého jsem vyjela, však byly tamty vzdáleny nejméně jeden kilometr.
Zbystřila jsem smysly a zaměřila zrak na skupinku asi tři sta metrů přede mnou. Z dálky jsem odhadovala přítomnost asi dvaceti mužů. Víc jsem rozeznat nedovedla. Každým krokem jsem se však blížila a mohla pozorovat další a další věci, jež před tím nebyly patrné. Někdo si mě ve skupině už i všiml. K jednomu se postupně přidávali další, a tak na mě za chvíli hleděli všichni v řadě rozestoupeni. Pousmála jsem se a Sin Thaie zpomalila. Chtěla jsem si příjezd vychutnat. Sto metrů od nich mě však něco vyrušilo. Přítomnost dalšího člena živé přírody. Pohlédla jsem na modrou oblohu nad hlavou. Přesně, jak jsem očekávala. Sodaat plachtil nad loukou a vyčkával na vhodnou příležitost, kdy o sobě bude moci dát vědět. Neviděla jsem ho tak dlouhou dobu! Vlastně od okamžiku, kdy jsem ho požádala o pozorování venkovního světa. Nyní mi měl sdělit výsledky svého průzkumu. Natáhla jsem ruku s černou rukavicí, napodobila skřek káňat a čekala, až za mnou doplachtí dolu a usedne na ruku představující bidýlko. Přistávání dravce na rozpraženou ruku muselo vypadat velice elegantně.

Zastavila jsem před skupinkou. Každému se v očích zračil úžas, údiv. Nikdo nečekal něco takového. Řekli jim pouze, že mají dnešního dne dopoledne očekávat svého velitele. Nic víc. Je jasné, že touha po poznání hnala všechny dopředu. Chtěli zjistit, jak bude probíhat výcvik, čemu se budou učit a zda-li bude usilovné snažení k něčemu dobré. Jenomže na tyhle otázky si budou muset najít odpovědi sami. Já nehraji roli studny informací, alespoň ne nyní.
Drahnou chvíli se po louce rozléhalo naprosté ticho. Já si měřila očima skrytýma v černé tmě je, oni naopak mne. Výhoda připadala na mou stranu, já jim aspoň hleděla do obličeje. U nich tvořila mou podobu pouze jejich fantazie. A nakolik byla rozvitá, to netuším. Přerušila jsem po dobrých pěti minutách ticho: „Nestůjte tu, okamžitě vyrážíme na cestu.“konec debaty, kterou jsem vedla pouze já, i když ne v pravém slova smyslu. Kouzla změnila můj hlas. Prohloubila mrazivost, použila hluboký tón, odstranila ženské stopy. Teď před novými vojáky nestála dívka, leč hrůzu nahánějící muž bez tváře, který s nimi vydrží až do úplného konce.
Nečekala jsem na jejich pochod a rovnou je objela a vydala se směrem naší cesty. Buď mne budou následovat, nebo ne. Neohlížela jsem se, ani nepromluvila jediné slovo. Mohla jsem pouze poslouchat, co si mezi sebou vykládají. Zase příliš složité to nebylo. Jejich hartusení se nedalo přeslechnout. Čekali někoho výjimečného, místo toho se nedozví, ani kdo je jejich velitel, co budou dělat, kde budou a jaký je jejich cíl. Prostě nic. Dobře to začíná, pro ně.

Skupinka čítající přesně dvacet lidí, jeden vůz, plně naložený věcmi, a dva koně mířila směrem na východ od městečka (Miren). Jediný jezdec jel vpředu a od ostatních si držel odstup. Nebavil se s nikým, nešel vedle něj, prostě se sám od sebe separoval od ostatních. Nevadilo mu to, ovšem zbytek nebyl přímo nadšený. Od celodenní chůze skoro každého bolely nohy, neboť na patách a chodidlech naskakovaly ošklivé puchýře. V hlavách se rozléhalo varovné blikání, že takto by to už nešlo. Nedozvěděli se nic, nevědí, kam jdou, a už se trmácí celý den bez možnosti většího odpočinku. Kručení v břiše se po planině, po níž zrovna klopýtali, doslova rozléhalo. Jezdec se o to však nezajímal, proč také? Všechno tohle je stejně potká, ať si užijí. Přihlásili se dobrovolně, museli tušit, co je čeká. Válka není průchod růžovým sadem.

„Jsme tu.“otočila jsem se k nim čelem po několika hodinách trmácivého cestování z místa na místo. Celou dobu mi okukovali jen záda, teď měli tu příležitost znovu si mě prohlédnout. Jen okrajově samozřejmě, moc toho ze mě stejně vidět nebylo. Sesedla jsem z koně, protáhla si ztuhlé nohy ze sedla a popřemýšlela o rozestavění a rozmístění tábora. Sám Othello mi prozradil polohu právě téhle odlehlé louky, na níž budeme několik měsíců trávit všechen čas. Jistě, že jsme mohli rozbít tábor kdekoli jen se nám zachce, ale přeci jen je k žití něco potřeba. Nedaleko odsud se vlnila hladina velkého jezera zakrytá z každé strany jiným druhem stromových porostů. Ta může sloužit jako rekreační, hygienický a zábavný faktor zdejšího pobytu. Pitná voda vyvěrá z nedalekého pramínku v lese a pro jídlo vždy někdo sjede. Nic nám tedy nechybí.
„Vážení, z vozu si vezmete do dvojice a jedné trojice jeden stan a přikrývky na spaní. Stan rozestavíte hned teď. Dohromady se jich tu bude za čtvrt hodiny tyčit deset, včetně toho mého. Zachovejte dvě řady a velký prostor uprostřed, kde bude společné ohniště. Radši vám každému ukáži přesně vaši pozici. Jídelní stan postavíte hned poté. Až vše splníte, dozvíte se další informace. Teď si vezměte věci a počkejte támhle. Každé skupině pokynu. Nějaké dotazy? Ne? Fajn.“vlastně ani nevím, jestli se někdo pokoušel vůbec dotaz vznést. Byla to spíše řečnická otázka, než opravdová, na niž bych chtěla odpověď. Jsou dospělí, ať se starají sami.
Postupně jsem dvojice a jednu trojici rozestavila do jakéhosi útvaru, který nápadně připomínal čtverec. Dvě vodorovné strany proti sobě, jež nebyly uzavřeny. Tedy dvě vodorovné přímky proti sobě. Za několik minut od okamžiku mého proslovu všude duněly rány vyvolané zatloukáním kolíku do lehce ztvrdlé půdy. Já sama jsem si vyčlenila místo na stan trochu dál od ostatních. Nebudu chtít být rušena chlapským hašteřením. Měla jsem chuť postavit stan pomocí jednotlivě za sebou navazujících kouzel, ale nakonec mě napadlo, že ještě není vhodná doba na poukazování nějakých nadpřirozených schopností. Dala jsem se do ručního budování také.
„Dobrá tedy, všechno stojí na svém místě. Teď každý dostanete nějakou povinnost, kterou chci splněnou do půl hodiny nanejvýš. Pak vám zase povím více, ovšem nečekejte nějaké proslovy. Dneska budeme zařizovat, abychom mohli co nejdříve začít s výcvikem.“a takhle to pokračovalo po celý zbytek dne a večera. Někomu jsem dala na starost obstarání dřeva, jinému vytvoření ohniště na předem určeném místě, další zase museli přinést vodu, někteří něco rychlého ukuchtit a zbytek šel obhlédnout okolí. Já se šla podívat také. Sin Thai samozřejmě se mnou, tudíž jsem šla po svých a i se vezla na hřbetě svého jediného věrného přítele.

Konečně jsem měla možnost být sama. Nikým nerušena. Na lidi jsem si nějak odvykla, být v jejich společnosti pod celodenním dohledem mě zrovna netěší. Ovšem nedá se nic dělat, mé nervy si musí poradit. Dál už jsem se tím nechtěla zabývat a zaměřila se na přírodu a krajinu kolem. Othello měl pravdu, krajina se zdála opravdu nádherná a nejen zdála, ona jí i byla. Šero se pokládalo na stromy, plazivý stín se vyplížil z úkrytu, stejně jako noční dravci a bludičky, libující si ve tmě. Konečně můžou řádit při svých tancích a zastrašovat neznámé. K jezeru jsem nedošla, obcházela jsem ho lesem v kruhu, ale tento večer nezamířila do jeho středu. Nechám si nějaké to překvapení na později, no ne? Tam budu moci utíkat v nouzi, která nejspíš brzy nastane. Avšak proč by měla? Nic mi nechybí, nebo snad ano? Já nevím.
Kráčela jsem po stezce vyšlapané lesní zvěří. Nevedla skrz houští ani nějaká nepřístupná místa, proto jsem se rozhodla, že se musí zapojit do mého programu, jež se mi v hlavě osnoval. Však oni si to tu ještě užijí. Zasmála jsem se pro sebe, jedinkrát po dlouhém dni. Čistě pro radost si mé ruce začaly hrát se světlem a utvořily něco, co se podobalo malinké světlušce. Pustila jsem ji a následovala. Poletovala před mnou vzdálena asi jeden metr. Nesvítila nijak výrazně, přesto ji nešlo přehlédnout. Dovedla mě asi kilometr a půl od našeho tábora, cesta se tu zrovna rozdělovala na tři části. Jednu, po níž jsem šla, druhou, která se stáčela k jezeru a třetí, jež vedla neznámo kam. Vydala jsem se po ní, přestože stín značně pokročil a v lese nebylo vidět téměř na krok. Ovšem strach nade mnou nezvítězil. Dost budoucích nocí na mě bude vyčkávat s podobným mrazivým přídechem.
Za mnou praskaly větvičky rozdrcené Sin Thaiovými kopyty, já našlapovala tichounce jak myška. Kolikrát jsem ucítila přítomnost nějakého zvířete v okruhu několika metrů, ovšem nepřikládala jsem tomu velikou pozornost. Tohle je v lese normální. Avšak za chvíli jsem ucítila abnormální jev. Někde dvacet metrů napravo ode mě tepal život. A ne jeden, hned dva. Více jsem podle instinktu nepoznala, což mě popravdě docela zaskočilo. Otočila jsem se na Sin Thaie, přiložila si prst k ústům a dala mu najevo absolutní opatrnost a tichost. Pokládala jsem před sebe nohy úplně bezhlesně a pomalu se přibližovala. Asi pět metrů od vysílaného zdroje života jsem se zastavila a schovala za strom. Tmavý plášť mi ve tmě sice zajišťoval potřebné krytí, leč přesto mi opatrnost nedala. Zpoza kmenu se mé oči snažily rozeznat alespoň nějaké náznaky obrysů. Výcviku se mi sice dostalo, avšak ani to nezajistilo, aby se mé oči zbystřily na jasnost elfích. Ovšem když je k neužitku jeden smysl, může se nahradit druhým a posílit jej. Nastražila jsem tedy uši.

Zprvu se nic neozývalo, nebo ke mně spíše nic nedolehlo. Nýbrž po chvilce jsem opravdu zaslechla hlasy mluvící elfštinou.
„Amicu, som leth´re ute ins tre.“promlouval potichu jeden hlas. Odpověď jiného jsem již neslyšela. Mělo mě napadnout rovnou si i překládat a nečekat jak trubka za stromem. Kdybych nebyla líná, nedostala bych se do této situace. Žádná odpověď se už neozývala a mně se toto chování zdálo podivné. Zaměřila jsem se proto raději znovu na zkoumání okolí pouze pomocí své mysli a došla k překvapivým závěrům. Jedna bytost se právě pohybovala napravo ode mě, druhá nalevo. Nejspíš se snažili co nejtišeji dostat za místo mého úkrytu. Zatajila jsem dech, opatrně sáhla po meči, v duchu vyslovila kouzlo na začernění jeho čepele, nějaké světlejší předměty jsem si právě nemohla dovolit. Pak už mi nezbývalo nic než čekat. Jeden z těch dvou se musel dostat trochu blíže ke mně, abych mohla zaútočit. Protože kdyby se oba pohybovali rovnoměrně, nevěděla bych, kam dříve namířit svůj útok.
Někdo v oblacích se nade mnou nejspíš slitoval, protože postup bytostí nabýval nerovnoměrnosti. Meč jsem vytasila proti postavě nalevo. Ani se nemusím zmiňovat, že nějakým mým zásahem nebyla udivena. Ovšem co pak udivilo nás oba, byly naše svítící meče, které se při střetnutí rozsvítily hvězdným třpytem. Oba jsme ustali v pohybu. Já ovšem ještě vytáhla dýku na druhého protivníka za mými zády. Jako pojistku. Všichni tři jsme zírali do jednoho místa a co se týče mě, viděli jen svítící meče.
„Non partae ti tu lon!“řekl ten hlas, který už jsem před chvílí jednou zaslechla. Druhý společník nejspíš nemluvil vůbec.
„Můžete mluvit litánštinou? Elfštinu nejlépe neovládám.“pravila jsem zkresleným hlasem. Použiješ toho jednou, použiješ toho i podruhé.
„Eh, jistě. Já myslel, že elfské meče nosí jen příslušníci této rasy, ale nejspíš jsem se zmýlil. Čím sis ho zasloužil, že ho nyní proti mně pozvedáš, cizinče?“mluvil dál ten hlas příjemný na poslech. Bohužel jsem ještě neznala jeho majitele, ovšem aspoň nějakou informaci mi jeho řeč poskytla. Cizinci patřili k elfům.
Neodpověděla jsem na jeho dotaz, místo toho jsem se zabývala kouzlem k osvětlení částečného kusu země. Obdařena nočním viděním jsem nebyla, cítila jsem se tedy vůči nim v nevýhodě. Za chvíli se z malé části lesa odplazily stíny a schovaly se do svých přirozených poloh. Elfové mi nebyli vděčni, nic takového nečekali, tudíž nemohli své oči připravit na náhlý šok.
„Me sit.“mrzí mě to, omluvila jsem se jim.
„V pořádku, jen nás příště upozorni, budeš-li chtít provádět nějaká kouzla. Vidíme tedy, že obyčejný člověk nebudeš. Jistě máš ještě mnoho schopností, které jsou nám zatím ukryty. Co zde pohledáváš zrovna v noci?“ptal se elf s příjemným hlasem. Kromě něj jsem nic nerozluštila a ani jsem nechtěla.
„Čistě procházka. Noční les je pro mne přitažlivý, i když vpravdě trochu hrůzu nahánějící pro ty, jež nemají noční vidění. Nikdo neví, co všechno tu může potkat.“prohodila jsem změněným hlasem, jež jsem si ponechala po celé měsíce, jistý dvojsmysl. Očekávala jsem od nich odpověď, nebo spíš od toho více upovídaného z nich. A dočkala jsem se.
„Ano. Nikdo neví.“odmlčel se. Nespěchala jsem naň. „Jistě tě zajímá, co zrovna my dva tu pohledáváme. Dva elfové, daleko od své rodné země a přec tu. Vydali jsme se již před půl rokem na cesty, nemáme nižádného cíle, prostě bloumáme světem a zároveň poznáváme jeho kouty a tváře obyvatel, které na něm žijí.“poslední slova pronesl trochu chmurněji než ta před tím. Zajímala mě příčina, jež to způsobila, i když mne už vrtal v hlavě důvod vhodný jeho chmurám.
„Z tvého hlasu soudím, že není velké potěšení trávit přítomnost mezi obyčejnými lidmi.“otázala jsem se napůl. Zkoušela jsem ve své smělosti, jestli mi na toto citlivé téma odpoví. Zřejmě netušil, ke které straně se v nesnášenlivosti lidí a elfů přidávám. Kdyby jen věděl, že se ocitám v úplně stejné situaci, byť je k tomu nereálný důvod, alespoň co se týče mé krve.
„Soudíš dobře. Lidé se změnili, nepokoje jim vehnali do myslí strach ze všeho neznámého a za neznámé jejich oči považují už i rasu, která s nimi žije na stejném území nejdelší dobu. Nikdy jsme jim nezavdali důvod, aby se k nám takto chovali a hanobili nás. Bohužel. Doufám, že tě svými postřehy neurážím, avšak mám k trpkým řečem závažné důvody.“omlouval se ještě zdvořile elf. Neposkvrnění na srdci, takoví se většinou mezi nimi nachází. Někdo jim ubližuje a on se mi ještě omlouvá za své spílání. Bože, je toto možné? Poprvé ve mně vzklíčil pocit hanby za svou rasu a za sebe samou. Ovšem jak by se mohlo zdát, nepřispělo to k mému zlepšení, ale naopak k utvrzení teorie, že nepatřím vlastně vůbec nikam. Zatvrdila jsem se vůči tomu vlézanému pocitu a ujala se znovu hovoru.
„Ne. Ani bys nemohl. Sám jsem si toho posunu k horšímu vědom. Dovolte mi tedy, abych vás obeznámil s jistou věcí. Nechci ve vás vyvolat nechuť, proto se rovnou předem omlouvám, jestli vás nějak urazím. Měl jsem čest elfy trochu blíže poznat, a proto znám jejich názor a postoj k bojování. Samozřejmě, že jej všichni nemají stejný, ale pár se jich najde. Nedaleko odsud leží tábor vojáků, jež jsem sem dnes dovedl, abych je mohl zdělávat v umění zacházet se zbraněmi a mnoho dalšího. Není to pražádná velká skupina, čítá i se mnou pouhých dvacet mužů, ovšem kdybyste se k nám chtěli připojit, nic bych nenamítal.“řekla jsem sice pevným hlasem, avšak uvnitř jsem se zrovna sebevědomě necítila.
„Výcvikový tábor říkáš? Což žádné povinnosti nás netíží, spíše se jen tak prodíráme krajem. Leč co mně dělá starosti, je přítomnost lidí. Byli bychom tam jedinými elfy, nemýlím-li se. A chování vojáků je leckdy trochu roztržité a spontánní. Nechceme vyvolávat rozmíšky.“snažil se nějak objasnit svůj postoj elf. Druhý za celou dobu nepromluvil jediné slovo.
„Chápu tvou pochybnost. Vskutku je pravda, že se v táboře nenachází jediný elf, ovšem myslím, že by výcviku poznání nové rasy jen přispělo. Neberte to jako urážku, přestože vás tu teď stavím do situace testovacích králíků, ale já chci naučit muže i něco jiného než jen máchání s mečem. Samozřejmě budou muset mít disciplínu a nějaké diskriminování nepřipustím. Je to jen na vás. Uvítal bych vás, pokud byste měli zájem. Ale již dále nebudu tlačit na pilu. Nechte si to projít hlavou, pokud zde setrváte a rozmyslíte si to, tábor se nachází přibližně kilometr a půl směrem západně odsud. S vašimi smysly nebude problém místo najít. Nyní se s vámi rozloučím. Jestli se již neuvidíme, přeji vám v této špatné době štěstí. Nechť vás příroda provází.“rozloučila jsem se s těmi dvěma a zamířila zpátky k táboru.
Opravdu by se mi jejich přítomnost hodila. Elfové jsou, jak je známo, velice zruční a šikovní. K mým záměrům by nesmírně pasovali. Navíc bych mohla z vojáků vypudit i tu nesnášenlivost. Samozřejmě tu teď ty dva elfy stavím do nezáviděníhodné situace, leč nemyslím to nijak zle. Uvidíme, jak se vše vyvrbí.

Do tábora jsem došla jak jinak než v naprosté tmě. Vyčarované světlo jsem zhasla někde v polovině zpáteční cesty. Sin Thai klusal přede mnou, během rozhovoru s elfy se někam vytratil a připojil se až na zpáteční cestě. Už z dálky šlo spatřit vysoký plápolající oheň a okolo něj skrbené sedící postavy vojáků vyhřívajících se žárem plamenů. Přestože po cestě k našemu nynějšímu místu nevznikal žádný velký ruch, teď si jistě okolní příroda musela trhat uši. Řev a chechtot mužů se rozléhal po louce a odrážel od okolního lesa. Zvěř prchala hloub do lesa, aby jí ušla příležitost vyslechnout si oplzlé řeči rozjařených vojáků. Měsíc svítil vysoko na nebi a lehce svým svitem laskal zemi. Rozhodla jsem se sezení ukončit, protože rušit noční klid se nesluší.
Ostrým krokem jsem si to namířila přímo do středu jejich sezení a teprve až při mém hlasitém přerušení si mě všichni dostatečně všimli.
„Vaše veselení je slyšet na sto honů daleko. Je pozdě a zítra začne výcvik, jděte spát a již nemluvte. Stan nejblíže ke kraji z levé strany si vezme první hlídku, budete se v ní střídat po třech hodinách. Pak probuďte druhý stan. Zítra si vysvětlíme více podrobností. Teď jděte spát!“téměř jsem zařvala a odkráčela od nich bez jediného pohledu pryč. Sice se někteří snažili utlumit hlasy tak, abych jejich nadávání neslyšela, ovšem stejně se mu nedalo uniknout. Pospíchala jsem do svého stanu, abych konečně složila unavenou hlavu k spánku.
Když se mi to povedlo, ještě jsem drahnou dobu přemýšlela o dnech příštích. Jaké strasti budou tuto skupinu provázet?