Snílci 3

DEJAVU

„Tomééé,“ zakřičela z obýváku mamka.
„Jó,“ ujistil jsem jí rozespalým hlasem, že jsem jí slyšel a budu teda muset vstát. A stejně jsem ještě na chvíli zavřel oči, ale žádnej sen už se mi nezdál. A v noci vlastně taky ne. Teda něco jo, vím, že jsem se vzbudil a peřina byla na stole, ale za boha si nemůžu vzpomenout, co to sakra bylo.
„Tomééé,“ volá máma znova.
„No jo,“ loučím se s postelí.
„3,2,1…“ počítám v duchu a pak letím na nohy a rychle hledám tričko, a pak hned nějakou mikinu. Po ránu tady máme strašnou kosu, ale já jsem moc línej na to, abych si věci připravil už večer. Stejně se všechny válej někde po křeslech, takže nemusím přehrabovat skříň.
Když konečně vstanu, máma už je v trapu a brácha většinou taky, když mu teda neujede vlak. Dosednu na gauč. K snídani tři chleby jako každej den. Co nadělám? Pustim si aspoň telku, abych na to jídlo nemusel tolik myslet. Po ránu nehrajou nic moc klipy, ale lepší než zprávy.
Za chvíli stejně letim na vlak. Neni místo si sednout a tak s kámošema stojíme na chodbičce až do dalšího města, kde většina lidí vystupuje. Jsou poslední dobou všichni nějaký zabržděný. Nejdřív jsem myslel, že to je tim časným vstáváním, ale oni jsou zamlklí celej den. A i většina ostatních, jinak veselejch lidí, je poslední dobou jako vyměněná. O přestávkách si občas připadám jako blbec. Nějak se nám vytratila sranda, všichni jenom čuměj do blba a mlčej. To je to nejhorší. Já i když mi bylo smutno, nedokázal jsem mlčet, ač jsem třeba chtěl. V tý naší třídě to prostě nešlo a teď…? Nesměju se a vzpomínky na Símu mě sžíraj duši.
Konečně jsme v Plkově a sednem si. Aspoň budu moct koukat z okna a ne na jejich totálně znuděný ksichty.
Dav se valí ven a většina lidí se tváří podobně jako mí dva kámoši. Prohlížím si všechny ty obličeje. A najednou mi tělem projede vlna nějaký síly. Dvě hnědé oči se na mě upřeně dívají. Nevydržím to a ty svoje sklopím. Když je konečně zvednu, Ona na mě kouká pořád.
Sakra vždyť já ji znám. Odkud jenom? Na tváře nemám moc paměť, ale tuhle holku jsem už viděl. Ne, tuhle holku znám. Sakra, jak jí můžu znát, když vůbec nevím, kdo to je. Už je pryč a jen tak už jí nepotkám, i kdyby jezdila tímhle vlakem každej den jako já. Sakra já jí znám!!!
Nebyl čas. Vyskočil jsem z vlaku. Automatické dveře po mně chňaply, ale já jim o vlásek uniknul. Jinak bych tam zůstal viset a určitě bych si vyslechnul kázání o bezpečnosti na tratích.
Otočil jsem se ještě za odjíždějícím vlakem, jestli ten můj akční kousek aspoň někoho po ránu probudil, ale nikdo z okna nekoukal. A kámoši dál nevzrušeně stáli. Oni si snad nešli ani sednout.

Vlak byl pryč. Do školy se dneska asi nepůjde. Nu co, omluvenky si stejně píšu sám. Dám tam třeba rodinný důvody. Však to tak trochu i jsou. Třeba se z ní stane má budoucí žena a matka mých dětí. Ale nebudeme radši předbíhat, že?
Trochu mi za tu chvíli utekla, ale aspoň nebudu tak nápadnej. Hnědočervenej svetr, co má na sobě neni taky zrovna moc viditelnej, takže musim dávat bacha, aby se mi neztratila. Jak lidí ubejvá, pomalu se dostávám až za ní. Má pěkně tvarovanej zadek, v upnutých riflích docela vyniká. Hnědý vlasy jí splývají až do půlky zad.
Jak jí ale jenom oslovit? Nic normálního mě nenapadá. Když se jí zeptám, jestli se náhodou neznáme, tak to bude vypadat jako laciná záminka k seznámení, i když to by taky nebylo k zahození. Jenže já zrovna nejsem ten typ kluka, co by v pohodě balil holky na ulici.
Budu to muset nechat na ní. Jestli se známe, tak mě přece pozná. Nenápadně přidám do kroku, abych ji předešel. Jak jí míjím, otočím se přímo na ní a usměju se. Úsměv mi oplatí. Bože já jsem borec, když o něco jde. I když Símu jsem prej taky okouzlil svým úsměvem.
„Ahoj,“ řekne.
„Ahoj,“ odpovídám. Ta trapná finta mi najednou nepřijde zas až tak hloupá. „Bude to znít asi trapně, ale neznáme se odněkud?“
„Bude to znít asi dost bláznivě, ale známe.“
„Jo,“ přeruším ji výkřikem. „Já to věděl. Ale nemůžu si vzpomenout odkud.“
„Tak to se ti ani nedivim.“
Vždyť já poslední dobou nikde nepil a málokdy se opiju tak, abych si nepamatoval na takhle krásnou dívku.
„Hele já v poslední době nikde nekalil.“
„Známe se ze snu, Micky,“ řekne úplně klidně.
„Cooože?“ nechápu. „Já jsem Tom, jakej Mickey? Když už tak Raph.“
„To je možný, ale tam se jmenuješ Micky, Tome. Ale dnes v noci můžeš být už někdo úplně jiný.“
„Tak tohle je teda hodně uhozený seznámení,“ poznamenám nahlas.
„Teď musím do školy, promiň. Ale můžem se někdy sejít a probrat to trochu víc, teda jestli mě nemáš za blázna.“
„No…“ váhám.
„Ono by se ani nebylo čemu divit,“ uznává dívka.
„Ne, určitě to pochopím, až mi to vysvětlíš,“ mrknu na ni.
„Tak mi dáš číslo?“ zeptá se.
„Já myslim, že číslo nemam,“ ušklíbnu se.
„Jak to myslíš?“ diví se.
„To máš jedno, ale můžu ti dát ICQ.“
„Tak já si píšu,“ vytahuje svoje véčko.
„266-***-***, máš?“
„Tak večer kolem sedmý, tam pokecáme víc jo?“
„Budu čekat. A jak se vlastně jmenuješ?“
„Jana. Tak zatím ahoj,“ odejde.

Stojíme u její školy, je to gympl v Plkově. Sem chodí i Síma. Jenom aby ta mě tady ještě viděla, by si myslela, že lezu za ní jak nějakej úchyl. Měl bych radši rychle vypadnout. A cestou si rovnou koupim novou simku, ta stará poletí do koše. Když konec, tak definitivní. Nebudu čekat, až zavolá nebo napíše. Takhle když tu simku nebudu mít, tak už nebudu čekat a jenom budu občas přemýšlet, jestli přece jen napsala nebo ne.
Najednou jsem dostal nějakou dobrou náladu. Jana mi přijde uplně jiná než Síma. A to seznámení, to bylo fakt vostrý. Známe se ze snu? Milá holka. To by mě zajímalo jakej to byl sen. Třeba nějakej erotickej.
Na protější straně ulice slyším smích. „Nojo mladý holky,“ pomyslím si. „Sakra to je Síma,“ dojde mi vzápětí. Průser. Zapluju do nejbližší uličky. Proč jen nemůžu odolat pohledu na ní. Musím se na ní podívat. Tak mě uvidí, no a co?
Směje se, ten úsměv, který mě dřív vynášel k nebesům, mě teď srazí do kolen. Je tak krutý, když patří někomu jinýmu. Tomu týpkoj bych nejradši rozbil hubu. Svíraj se mě pěsti, jak by řekli kluci: rozbušily se mi kladiva. Nevim, co by to změnilo. Nic, v jejích očích bych klesnul ještě hloubš.
Když se na to podíváš z odstupu, tak neni důvod se zlobit. Já jen, že jsem asi chtěl vidět, že je smutná, že jsem jí stál za chvíli smutku. Asi bych měl jít zpátky na nádraží a jet do Křečic do školy. A večer napíšu Janě. Co jinýho?

Dalo by se říct, že ve škole jsem toho ani moc nezameškal, ale opak byl pravdou. Mou operační paměť plně zabírala Síma. A sám jsem tak uplně nechápal proč, přece jsem věděl, že je konec. Jenže tohle si člověk asi jenom nalhává a přitom stejně pořád má kdesi hluboko v duši zapadlou naději. Mám jí pořád, i když řeknu, že je konec, i když nechci, aby něco dál bylo.
I večer v posteli na to nemůžu přestat myslet, ale těchhle dnů už jsem zažil tolik, že dokážu i tak usnout. Člověk tak nějak musí přesvědčit sám sebe, že teorie někde v hlavě vůbec nic neřešej a že se to stejně za nějakej čas vyřeší samo…

„Tomééé,“ probudil mě mámin hlas. Sakra já chci ještě spát, ještě aspoň 10 minut.
„Tak vstáváš?“ zeptá se provokativně znova.
„Jo,“ zavolám otráveně. „1,2,3.“
Snídani dneska tak nějak nestíhám, ten chleba už mi leze krkem. Následuje návštěva koupelny a pak nezbytná ranní rozcvička v podobě sprintu na nádraží. Až do Plčkova potom na chodbičce chytám dech. Hluboké dýchání je dost slyšet, protože nikdo nemluví. Aspoň že vlak je solidární a nepřestal dělat hluk.
Plčkov, davy se valí ven. Spousta zvláštních tváří, většinou s prázdným výrazem. Byla mezi nimi i spousta mladých dívek, ale jenom jedna se strašně povědomou tváří. Znám jí. Sakra vždyť já už to přesně takhle viděl. Jenom tenhle záblesk pak už nic. A co bylo pak? Vystoupil jsem z vlaku, šel za ní, dala mi ICQ…zdá se to jako sen.
„Ahoj, Tome.“
„A…a,“ na nic jinýho jsem se nezmoh. Došly mi slova. Znám jí, ale nevím nic. Dal jsem jí ICQ. Řikala, že pokecáme. Mám běžet za ní? Dveře se každou chvílí musej zavřít. Odcházela. Zůstat nebo vyskočit? Jo nebo ne? Co zabránilo mozku, aby odlepil nohy od země? Dveře se zavřely a vlak rozjel. Za chvíli už jí náš vagón míjel. Otočila se a zamávala.
Její vlasy vlály ve větru a všechno se zamlžilo. Prodíral jsem se davem za ní a vůbec nevěděl, jak jí oslovit. Bylo chladné ráno a krásný den měl teprve přijít. Sluníčko se teprve poprvé nesměle dotýkalo listů javorů u chodníku a sušilo trávu od rosy. Jako by se to stalo včera, ale proč to vidím tak matně. Byl jenom sen? To je přece blbost, když mě pozdravila. „Známe se ze snu,“ říkala včera. „Asi mě máš za blázna.“ Vždyť já si sám připadám jako blázen. „Pokecáme na ICQ.“
Jo ICQ, včera jsem nějako usnul, ale jestli je to všechno pravda, tak si mě nejspíš přidala do kontakt listu. Vlak zastavil v Křečicích, ta myšlenka, že se musím dostat na počítače mě hnala do školy. Kamarády jsem nechal daleko za zády a vůbec na ně nečekal, stejně by celou cestu drželi hubu.
Projel jsem kartou mechanismus na otvírání dveří a místo k botníkům v suterénu jsem stoupal do počítačový učebny v druhým patře. Schody jsem bral po třech a v mezipatře jsem málem srazil jednu starší profesorku, zrovna tu, co si potrpěla na dobrý vychování a když jí někdo náhodou nepozdravil, vyslechnul si hned přednášku. Jenže já neměl čas se omlouvat nebo tak něco.
Vpadnul jsem do učebny. Měl jsem štěstí, byl tu ještě volnej komp. Zapadnul jsem k němu a až teď jsem začal chytat ztracenej dech. Login, heslo, připojování, ověřování, načítání seznamu kontaktů…a dole zablikal požadavek o autorizaci. Uživatel Jane si vás přidal do seznamu. Všechno to byla skutečnost. Panebože, proč mi to přijde tak divný?
„Vy tam vzadu,“ pronesl rázně ženský hlas, ale já ho tou dobou ještě vůbec nevnímal. „Vás doma neučili dobrému vychování?“
Všichni najednou zmlkli, takže bylo slyšet klepání podpatků, jak se ke mě ta bába blížila. Vstal jsem od počítače a otočil se, takže jsem jí koukal přímo do tváře.
„Tak jak se říká, když někoho potkáte?“ pobídla mě znovu k odpovědi. „A co řeknete, když někoho svojí neomaleností málem srazíte na chodbě?“

Poslední dobou jsou sice všichni divný, ale tahle ježibaba byla divná vždycky. Bylo zbytečný jí odporovat, a tak jsem radši urychleně odpověděl na její všetečné otázky a vysvětlil jí, že jsem opravdu na ty počítače nutně potřeboval. Stejně to nejspíš nepochopila, aspoň se tak tvářila, ale odejít mě nechala.