Enolla Forse 1.

1. kapitola – Jediný přítel

Slunko stojí vysoko na obloze. Poledne se blíží.
Z dětského hřiště se ozývá radostný křik a smích dětí. Jsou malé, bez problémů, bez starostí. Nic jim nehrozí. Občas někdo upadne a odře si kolena. To k nim přispěchá starostlivá maminka či babička a bolavé koleno pofouká. Dítko se spokojeně usměje a opět peláší si hrát za ostatními dětmi.
Místo plné štěstí.
Kolem jednoho takového místa prochází mladá dívka. Je jí teprve krásných čtrnáct let. Svým smutným, modrým pohledem pozoruje přes zeď šťastnou skupinku, milující rodinu.
„Enollo!“ zavolá na ni žena, Theresa, její matka.
Obě vypadají bídně. Na sobě mají staré zašlé šaty a starou květovanou zástěru. Na tváři, snad od sazí, čmouhu. Snad jen jejich vlasy vypadají noblesně. Krásné dlouhé a černé. Dodávají jim na záhadnosti a kráse.
Modré oči. Ty modré oči musí též upoutat každého.
Nebezpečná kombinace chladně modrých očí a temně černých vlasů.
Měl by z nich jít strach? Rozhodně ne. Jakmile je spatříte, zaplaví vás vlna soucitu a obdivu zároveň.
Hodně lidí z jejich okolí o nich tvrdí, že to jsou podivíni, blázni. Nesmíte se ale divit, i když bydlí na kraji města, téměř o samotě, je zde patrný rozdíl. Oni jsou kouzelníci, kdežto obyvatelé města nekouzelníci, mudlové, jak se jim říká.
Zapomenuté město, kde jiných kouzelníků není. Nejblíže byla Miriam, její kouzelnická kamarádka, jediná kamarádka, která bydlela na kopci kousek za městem.
„Enollo, pojď, musíme ještě do práce. Víš, že nemáme čas si hrát.“ Smutně si povzdechne její matka, chytne ji za ruku a dál spolu kráčí po chodníku.
Ano, musí pracovat, pomáhat mudlům, pracovat u nich. Jen aby měly peníze. Ale i tak skoro žádné nemají. Přesnější by bylo říct: nemají žádné peníze nazbyt.
Po smrti otce (při jedné nebezpečné výpravě ho zabil zlý kouzelník) zbyla jen ona a matka. Na všechno samy.
„Maminko? Budu moct jít odpoledne za Miriam?“ zeptá se, chtěla by dnes svou kamarádku vidět. Dnes je den, kdy se scházejí, aby mohly provést „tajný rituál“, jak ho nazvaly. Schází se pravidelně. „Samozřejmě až vše dodělám.“ Ihned dodá.
„Dobrá.“ Usměje se žena. I když ví, že je to těžké, chce své dceři dopomoci ke štěstí.

Poté, co splnila svou práci, zhltla skromný oběd, vyrazila k Miriam.
Ta na ni nedočkavě čeká před domem. „Už jsem myslela, že nepřijdeš.“ Uvítá ji hned.
„Však víš, že jsem musela pracovat.“
„Vím.“ Odpoví smutně dívka a pokyne Enolle hlavou, aby šla s ní do domu.
Dům Miriam a jejich rodičů byl odraz kouzelnické vznešenosti. Krásný bílý rodinný domek, který ničím nevybočuje, je stejný jako domy mudlů, ale když vejdete dovnitř…
Rodina Wraithových patří mezi nejbohatší kouzelníky čisté krve. Hlava rodiny, pan Simon Wraith, pracuje jako poradce ministra kouzel. Velice vážený člověk, který si toto může dovolit. Paní Miriam Wraith je ženou v domácnosti, takže se o tento skvostný dům stará.
Enolla vejde dovnitř a její pohled spočine na velikých starých hodinách přímo naproti dveřím. Ihned si vzpomene na den, kdy zde byla poprvé. Na její úžas a ohromení.
Jsou to už čtyři roky, bylo jí tehdy deset, jak vždy si hrála na louce, vesele si zpívala a běhala za motýly. Byla šťastná. Svobodná.
Někdo ji s lehkým úsměvem na rtech pozoroval, byla to též malá Miriam. Po chvíli k ní přiběhla a začala si hrát spolu s ní.
Pozvala ji i k sobě domů na horkou čokoládu. Tu přeci mají děti rádi a její maminka umí výbornou horkou čokoládu.
Ve chvíli, kdy Miriam otevřela dveře, zůstala Enolla ohromeně stát. Se zvědavými ohníčky v očích se dívá na obrovské staré hodiny před sebou. Brzy ovšem zjistila, že to není jediná senzace u nich v domě…
Stejně jako dnes.
Hodiny jsou z dubového dřeva. Pevného, těžkého a krásného. Číslice od jedné do dvanácti jsou celé ze zlata. Krásně se lesknou. Na první pohled vypadají jako obyčejné mudlovské hodiny. Ano, také tak z části slouží, ale přesto je něco jinak. V celou hodinu z místa, kde by měla být kukačka, vyjde malý panáček, který si rozloží noviny a čte zprávy z daného dne. Vždy ty nejčerstvější a nejzajímavější.
„Ale no tak, vždyť už je vidíš nejméně po sté.“ Se smíchem do ní šťouchne druhá dívka, chytne ji za ruku a společně projdou obývacím pokojem, dostanou se ke schodišti, po něm do prvního patra a do prvních dveří napravo. Do pokoje Miriam.
„Rodiče ví, že jsi tu, takže nás nebudou rušit, neboj.“ Mrkne na ni.
„Co nás dneska čeká?“
„Hodně věcí a to je teprve třetího července.“ Rozesměje se líbezným smíchem Miriam. Její smích vždy zní tak hladce, mírumilovně a je nakažlivý.
Enolla se též rozesměje, ale brzy posmutní. „Škoda, že tam nemohu být.“
Miriam ji přátelsky obejme. Pevně ji stiskne na znamení, že je u ní a bude ji chránit. „Neboj se. Vše může být jinak.“
„Jinak?“ nechápavě se otáže dívka, odtrhne se od ní a div že se nezajíkne. „My si to nemůžeme dovolit, tolik výdajů najednou a navíc musím být tu a pomáhat mamince.“
„Já to chápu-“
„Nic nechápeš.“ Odsekne dívka. „Ty nejsi jako já.“
„Máš pravdu, nejsem.“ Smutně odpoví Miriam.
Enolla si utře slzu, která se jí vydrala z očí a obejme kamarádku. „Promiň, promiň, moc se ti omlouvám.“
„Nemusíš.“ Pevně ji stiskne. „Myslím, že by se to dala zařídit.“ Řekne z ničeho nic.
„Co?“
„Tvé studium na Bradavicích.“ Se spikleneckým úsměvem na ni Miriam mrkne. „Ale to až zítra, dnes nás čeká něco jiného.“ Skloní se pod postel a vytáhne obrovský štus učebnic, který před prázdninami ve škole potřebovala.