Enolla Forse 3.

3. kapitola – Dveře nové naděje dokořán

Bylo to poprvé, co se přemisťovala. Samozřejmě ne sama, vždyť to neumí, musela s pomocí matky, ale ten pocit poprvé je jedinečný a nikdo jí ho nevezme.
Překvapil ji ten nepříjemný pocit, jako když vás někdo vcucne do úzké roury a vy se jí musíte protáhnout. To bylo jen ze začátku. Chvíli.
Brzy se objevili na prašné cestě u cedule, která kdysi bývala ukazovatelem. Teď z ní zbyla jen železná tyč, cedule zmizela.
Pan Wraith pokyne hlavou vpřed a obě ženy se s ním tím směrem vydají.
Enolla si nervózně hraje s prsty. Je jí zřejmá důležitost této návštěvy. Nesmí se nic pokazit.
„Pan Dippet bydlí v prvním domě na kraji města. Nemáme to daleko. Už ho jistě vidíte.“ Ukáže prstem směrem vpřed.
„Co když nebude doma?“ zapochybuje Enolla.
Pan Wraith se nevinně usměje. „Schůzka je předem domluvena.“
„Ale jak jste věděl, že-“
„Prostě věděl, paní Forse.“

A opravdu za chvíli stáli před dveřmi do ředitelova doma.
Dům nebyl ničím výjimečný, zapadal mezi stereotypní domky. Tedy, stereotypní. Toto byla kouzelnická vesnice, před mudly ukryta, umíte si jistě představit, jak domky vypadaly. Ale řekněme, že každý byl téměř stejný, takže tvořily jeden bláznivě stejný stereotyp.
Křiklavě žlutý s oranžovými okenicemi a červenými dveřmi. Před ním poklidně rostly krásné různobarevné růže. Snad jediné, co zde vypadalo „normálně“.
„Originální vzhled, to se musí nechat.“ Poznamená pan Wraith s úsměvem, když si všimne, jak Theresa i Enolla domek se záhonky pozorují.
Popojde blíž k dveřím, třikrát na ně poklepe hůlkou a něco zamumlá. Jako kdyby snad fungovaly na heslo.
„Třikrát řekni hop, trop, hop, nebo na tě spadne strop.“ Ozve se umělý ženský hlas odněkud.
„Hop, trop, hop. Hop, trop, hop. Hop, trop, hop.“ Uposlechne poslušně pan Wraith.
„Možná bláznivá, ale účinná ochrana.“ Dodá na vysvětlenou.
Teprve nyní se otevřou rudé dveře a oni mohou vejít dovnitř.
„Nebojte, už nám nic nehrozí.“ Povzbudivě se usměje. „Tedy pokud nevymyslel něco nového, co zatím neznám.“ Dodá se smíchem.
Enolla i její matka nejistě vejdou plny očekávání, co je dalšího čeká uvnitř.
K jejich překvapení zvenku bláznivý veselý domek byl vevnitř zcela jiný.
Žádné veselé křiklavé barvy, podivné tvary, přístroje, hračky nebo něco podobného. Vše nasvědčovalo tomu, že dům je zařízen ve starobylém stylu. Velkolepě, ale přesto jednoduše. Bohatě, ale přesto skromně. Různé odstíny hnědě, občas černá, vínová a okrová.
„Překvapivé, že?“ poznamená s potutelným úsměvem pan Wraith.
„Příteli, kde jsi?“ zavolá.
Chvíli trvá, než se dočkají jakékoliv odpovědi. Ta se brzy objeví. Doslova objeví.
Před nimi stojí malý skřítek. A pisklavým hlasem oznámí: „Čeká vás nahoře v pracovně, ovšem bez dívky. Ta má počkat v jídelně a Hvizdy se o ní má postarat. Hvizdy vzkazuje přání svého pána, pana Dippeta.“
Trochu překvapená Enolla následuje skřítka do jídelny.
Proč tam nemůže jít? Copak se to netýká především jí?
„Ehm..Hvizdy.“ odkašle si nejistě, když si sedá ke stolu na masivní dubovou židli. Celá jídelna nepřekvapuje, opět ten starobylý masivní styl.
„Ano slečno?“ osloví ji zdvořile skřítek.
„Nevíš, proč mne pan Dippet nechce nahoře?“ optá se nejistě. Doufá, že skřítek zná odpověď a snad ji bude moci říct.
K jejímu zklamání však zavrtí hlavou. „Pán mi zakázal slečně říct důvod.“
„Aha.“ Překvapeně odpoví.
Proč? Přeci na tmo není nic zlého, když bude u té debaty. Jde o ni…
„Má paní hlad nebo žízeň? Mám se o vás postarat a rád to udělám.“
„Snad trochu vody.“ Poprosí. Náhle ji vyschlo v krku.
Skřítek přikývne a během chvíli nese sklenici s vodou.
„Pěkný dům.“ Snaží se svést rozhovor na jinou stranu.
„Ano, to je. A velký. Mám mnoho práce, mnoho. Ale Hvizdy to udělá rád. Pro svého pána.“ Odpoví spokojeně tím pisklavým hláskem skřítek.
Enolla se začne nervózně rozhlížet po jídelně. To je ten ředitel tak tajemný pořád? Jak se má cítit, takhle odstrčeně. Třeba ji brzy zavolají a promluví i s ní. Třeba…
„Nad čím slečna přemýšlí?“ vytrhne ji z myšlenek otázkou Hvizdy.
„Nejsem si jista, zda jsem vůbec měla chodit, když mě pan Dippet nechce vidět.“
„Ale měla, měla. Víte, kde bydlí, znáte jeho dům, mě.“
„A co jeho? Uvidím ho?“
„Pán se nerad stýká se studenty mimo školu. Prý to není dobré pro jejich školní vztah. Možná proto.“
„Bude i takový ve škole?“ zvědavě se na skřítka podívá. Může jí vůbec popravdě odpovědět? Vždyť je to jeho pán.
„Jak takový?“ nechápe skřítek. Vypadá, že opravdu neví.
„To je jedno.“ Mávne nad tím rukou Enolla a zadívá se na obraz před sebou. Je na něm vyobrazen portrét pana Dippeta.
Tak takhle vypadá. Nemá ten vlídný úsměv, jak si představovala, ale ani nevypadá jako zlý profesor. Spíše spravedlivě. A to je dobře. Jistě to je moudrý muž. Třeba ho i příští rok vážně poznám.
Uvědomí si, že před ní stojí stále plná sklenice s vodou, chytne ji do ruky a trochu se napije. Krásně studená voda jí steče do žaludku. Svěží pocit.
Z chodby se začnou ozývat hlasy.
To bylo rychlé. Nebo jdou snad pro ni?
Pozná hlas matky a pana Wraitha. Jiný hlas není slyšet.
Tázavě se podívá na skřítka, ten jen přikývne. Odsune židli a rozeběhne se ven z jídelny.
Před dveřmi se ovšem zarazí.
Nesmíš vypadat jako nedočkavé dítě.
Uklidní se a pomalu dveře otevře. Před nimi stojí ona dvojice.
„Maminko?“ tázavě na ni pohlédne.
Ta s veselým úsměvem na rtech přikývne.
Jedno gesto. Výstižné. Jasné.
… Dveře nové naděje jsou otevřeny…