Alaesie 6

Pobídla Onyxe do klusu a vydala se na cestu. První kilometr cesty musela projet po jediné přístupové cestě do města. Lesem nemohla, protože jen velmi těžko by tudy provedla Onyxe. Držela se tedy podél lesa a neustále se ohlížela za sebe. Konečně projeli nebezpečný úsek a Alaesie stočila Onyxe na východ. Hrad její matky byl sice na severu, ale vydat se tam přímou cestou bylo velmi riskantní. Mistr proto na mapě vyznačil cestu, která se odkláněla od přímé cesty.
Alaesie byla v sedle již tři hodiny a její necvičené tělo se začalo hlásit o odpočinek. Seskočila z Onyxe, aby se protáhla. Dala napít Onyxovi a sama se potom zhluboka napila. Chvilku se ještě procházela a pak se vyšvihla do sedla. Nemohla tu zůstat, a tak se vydala k městu které bylo před ní sotva dvě hodiny pěšky. Nechávala Onyxe odpočívat a tak spíš šli, než klusali. Konečně zahlédla zář z věží města.
Když se přiblížila k vstupní bráně, zavolala na stráže.
„Hej vy tam nahoře, pusťte mě dovnitř. Ztratil jsem se při lovu v lese. Chci u vás v městě přespat,“zahlaholila Alaesie hlubším hlasem. Stráže si jí podezřívavě prohlížely. Děvče si schovalo vlasy pod lovecký klobouk a tma jí šikovně skrývala dívčí rysy. Nakonec jí bránu stráže otevřely a dokonce jí poradily, kde sežene nejlevnější nocleh. Alaesie se vydala tím směrem a zakrátko narazila na krčmu. Zevnitř se ozývalo bujaré veselí. Onyxe zanechala venku a vešla. Za dveřmi se srazila s hostinskou.
„Pozor na cestu chlapče,“vyhubovala mu a odnesla půllitry na stůl. Pak se k dívce vrátila. „Co bys rád?“prohlížela si ho zvědavě.
„Chtěl bych nocleh a ustájit koně na jednu noc.“ „Tak to máš štěstí. Mám poslední volný pokoj a ve stáji se také místo pro koně najde. Bude tě to stát deset stříbrných.. Hej Rollo, dojdi ustájit koně tady toho mladého pána,“křikla asi na šestnácti-letého mladíka. Rollo se velmi neochotně vydal ven. „Vezmu si jen věci z brašen a hned jsem tu,“řekla Alaesie a vyšla ven za Rollem.
Následovala ho do až do stájí a pozorovala ho při jeho práci. Mladík líně Onyxe líně uvázal, ani ho neodsedlal a vydal se zpátky. „Hej mládenče a kdo bude odsedlávat toho koně? Kdybych sem nešel, tak chudák kůň, takhle bude až do rána,“spustila na něj rozezlená Alaesie. Mladík se na ní zadíval. „Udělej to sám. Já tu od toho nejsem. Já mám za úkol koně jen do stáje odvést,“odpověděl. Alaesie zprudka vydechla a začala odsedlávat Onyxe. Sedlo si nakonec vzala sebou do hostince i s brašnami.
„No konečně. Už jsem myslela, že jsi se nám ztratil v té tmě,“zasmála se hostinská. „Pojď za mnou,“pokynula mu a vedla ho do prvního patra. Pokoj byl naštěstí na druhé straně od místnosti, kde se popíjelo a tak tam bylo ticho. Hostinská jí otevřela dveře a nechala jí vejít jako první. „Nóbl to zrovna není, ale za tu cenu,“usmála se trochu omluvně hostinská. Alaesie se rozhlédla kolem. Nikde neviděla žádné brouky ani myši a to jí stačilo. „Je to dobré. Díky.“ Alaesie zalovila ve váčku s penězi a vytáhla deset stříbrných. Hostinská se usmála a s přáním dobré noc za sebou zavřela dveře.
Vyčerpaná Alaesie padla do postele a okamžitě usnula. V noci se jí zdálo o Mistrovi, ale ráno si na to vzpomínala jen velmi matně.
Ráno vydatně posnídala, rozloučila se s hostinskou a vydala se do stáje za Onyxem. Když vešla do stáje, Rollo stál vedle a česal mu hřívu. „Ehm,“ odkašlala si Alaesie. Rollo se polekal a kartáč mu vypadnul z ruky. „Promiňte, já jen…já…,“zakoktal se Rollo. Alaesie se na něj ušklíbla. „Omlouvám za ten včerejšek, ale otec mě včera zas zmlátil a všechno mě bolelo a bolí ještě teď. Neměl jsem sílu nic nosit a hlavně chuť něco dělat. Omlouvám se,“ zadíval se na Alaesii omluvně. „Otec tě bije?“polekala se Alaesie. „Jo, ale to je tady normální. „Ukaž,“vybídla ho. Rollo se chvíli zdráhal, ale nakonec jí modřiny ukázal. Velké fialové modřiny měl po celých zádech a na rukou. Alaesie si odfrkla. „Vydrž chvilku, něco ti na to dám. Pomůže ti to.“ Chvilku hledala v tašce. „Jsem si jistá, že jsem to brala s sebou,“mumlala si aniž přemýšlela nad tím co říká. „Tak přece jen nejsi kluk. Jsi holka. Myslel jsem si to,“ zašeptal jí Rollo za zády. Alaesii přejel mráz po zádech. „Jak…jak..,“nezmohla se Alaesie na slovo. „Neboj nikomu to neřeknu,“uklidňoval jí Rollo. „Ale dávej si pozor na to co říkáš.“ Alaesie se na něj zadívala. Při pohledu do jeho očí, jí bylo jasné, že to opravdu nikomu neřekne. „Ukaž mi ty modřiny,“vyzvala ho a natřela mu je bylinkovou mastí. „Nemělo by tě to tolik bolet a hlavně by to mělo hodně rychle zmizet.“ „Díky,“hlesl Rollo. „Víš co, nech si to. Někam to schovej a když to bude hodně bolet tak to použij. Stačí každou modřinu namazat jednou,“podala mu Alaesie malou lahvičku. „A co když jí budeš potřebovat ty?“ „Tak si udělám novou,“zasmála se Alaesie.
Pustila se do sedlání Onyxe. Rollo se z ní snažil vytáhnout, kam má namířeno, ale Alaesie mu neřekla nic. Vyprovodil Alaesii, až k bráně.
„Hodně štěstí,“rozloučil se s ní. „Díky. Dávej na sebe pozor a hlavně to nikomu neříkej,“připomněla mu Alaesie.
Pobídla Onyxe a vyrazila na cestu. Ani se neohlídla, i když věděla, že Rollo se za ní bude dívat ještě hodně dlouho. Bylo jí ho líto a kdyby to šlo vzala by ho sebou.
K dalšímu městu, to teď bylo velmi daleko. Čekala jí nejméně dvoudenní cesta v sedle. Ta představa jí děsila. Rozhodla se, že nebude nikam chvátat, a tak kus cesty Onyxe jen vedla, kus cesty jela v sedle. První noc jí zastihla uprostřed pustiny. Nikdo v dohlednu nebyl les, keře, nic kam by se mohla ukrýt. Nakonec si jen odpočinula a jela nocí dál. Krátce po půlnoci se po její pravé ruce začal rýsovat pás lesa. Pobídla Onyxe a za půl hodiny už ležela ukryta pod větvemi stromů a spala.
Probudila se asi dvě hodiny po úsvitu. Udělala si snídani a ještě chvíli lenošila. Rozhlížela se kolem sebe, když si všimla zvedajícího se oblaku prachu, který přicházel od Eskaronu, města ve kterém minulou noc přespala. Stáhla se s Onyxem víc do lesa. Její zvědavost jí ovšem donutila jít se podívat, kdo to je. Hnali své koně jako kdyby jim za patami hořelo. Alaesie si stačila všimnout pouze jejich červeného oděvu a něčeho lesklého na boku, co vypadalo jako meč. Vrátila se k Onyxovi. „Kdo to mohl být?“ptala se sama sebe. Rozhodla se ještě pár chvil počkat a pak vyrazila na cestu sama.
Bála se, že by se jezdci mohli vrátit, ale nikde je neviděla. Krátce po poledni, přijela do osdy, která na mapě nebyla vyznačená. Na okraji si hráli dvě ušmudlané děti. Když jí viděly, odhodili věci s křikem utekli mezi domy. Alaesie usoudila, že nemá cenu se ptát na pitnou vodu a jela raději dál. Když maličkou objela na jejím druhém konci na ní čekali dva muži s ručně vyrobeným kopím. Onyx se vzepjal na zadních a zařičel. „Klid Onyxi, klid,“ uklidňovala ho Alaesie.
„Co ode mě chcete,“křikla na ně Alaesie. Starší muž si odplivl a pohrdavě se usmál. „Peníze,co jiného,“odpověděl jí drsným hlasem. „Nemám jsem chudý pocestný,“řekla Alaesei a zpříma se mu zadívala do očí. „A co ten váček u tvého pasu?“ „Ten je prázdný.“ „Nelži. Dej ho sem.“ „Je prázdný ti říkám,“odpověděla mu již podruhé. „Já ti ho tedy dám, stejně mi je k ničemu.“ Alaesie začala pomalu rozvazovat šňůrku, kterou měla váček přivázaný ke svému pasu a přitom mumlala kouzelné formulky, jak peníze uvnitř přemístit do brašny na sedle. Doufala, že se jí to povede. Konečně šňůrka povolila a ona mohla hodit prázdný váček mužům. „Opravdu je prázdný, ale tvé tašky vypadají plné,“usmál se na ní tím nejodpornějším úsměvem, jaký kdy viděla.
Udělal krok k ní a Onyx začal pomalu couvat. Letmo se podívala za sebe. Nikde nikdo. Cesta byla tedy volná, ale bála se, že by jí nebo Onyxe mohli zranit oštěpy. Nakonec se rozhodla. Neměla na výběr a musela riskovat. Vyslovila kouzlo, které jí a Onyxe alespoň trochu mělo ochránit. Trhla Onyxovou uzdou vpravo a pobídla ho do trysku. Muži na ní nejprve chvíli koukali, ale pak se vzpamatovali a a hodili po ní oštěpy. Naštěstí byli mizerní vrhači oštěpů a z části pomohlo i kouzlo a oba oštěpy se jim vyhnuly.
Nutila Onyxe do trysku, do té doby než jí vesnice skoro zmizela z dohledu. Zpomalili a přešli do pomalého klusu a nakonec zastavili úplně. Alaesie seskočila, aby dala Onyxovi napít. „Zvládli jsme to. Vidíš. Teď se ale musím podívat, jak moc jsme uhnuli z cesty.