Nový život - 8. kapitola

8. kapitola – Nemocnice sv. Munga

Rora se vzbudila časně, i když to u ní bylo velice neobvyklé, ráda si totiž pospala. Několik sekund po probuzení ve Rora vzpamatovávala z počátečních šoku z toho, že je na ošetřovně. Až po chvíli jí všechno docvaklo a vzpomněla si na včerejšek a jeho události. Rozhodla se, že si aspoň zabalí nějaké věci – přece jí tam nebudou půjčovat nic osobního. Když ale vyskočila z postele, zjistila, že už má sbaleno. U postele ležela taška – bylo v ní všechno, co Rora potřebovala. /Brzo už mi budou i zavazovat tkaničky u bot. Nejsem přece malé dítě. Umím se o sebe postarat sama,/ Rora byla naštvaná, měla na to plné právo, vždyť za ní rozhodovali a ani zabalit si nemohla sama, už ji to doopravdy štvalo.
„Dobré ráno Roro,“ pozdravil ji někdo. Rora se hrozně lekla, nečekala to.
„D-d-dobré ráno,“ vykoktala. Byl to ten lékouzelník od sv. Munga a taky tam byl Brumbál. Lékouzelník se tvářil, jakoby to chtěl mít co nejdřív za sebou. Brumbál se sice usmíval, ale jiskřičky v jeho očích, které mu tam vždycky vesele plály, ztrácely na jiskřivosti.
„Jak jste se vyspala Roro?“ zeptal se starostlivě Brumbál.
„Nejspíš dobře,“ odtušila neurčitě.
„Myslím, že byste se měla obléci a nasnídat, ať můžete brzy odejít.“
„Chcete se mě tak rychle zbavit nebo se mi to jen zdá?“ Rora byla naštvaná, už dlouho nebyla ve své kůži a teď se to draho napovrch, jako sopka, která má vybouchnout.
„Ne, to samozřejmě ne. Jen čím dřív odjedete, tím dřív to všechno budete mít za sebou a budete se moci vrátit do Bradavic,“ tohle už ji vážně naštvalo, Brumbál byl tak ledově klidný a jí se chtělo křičet a řvát.
„Nebudu vám říkat, jak moc jsem vám za tohle vděčná, protože nejsem! Nejradši bych nikam nejezdila a zůstala tady.“
„To chápu, ale nedá s nic dělat. Teď se převlečte a někdo vám donese snídani, pak už vám nebrání nic, abyste tu zůstávala.“ Lékouzelník tam znuděně stál a jenom čekal až se Rora převleče a nasnídá. /Proč sem neposlali toho co minule? On nebyl tak hnusně strojený jako ten morous, který tu je. Chjo,/ Rora posmutněla.
Brumbál i s lékouzelníkem odešli do ředitelny, kde na ni zatím počkají. Rychle se tedy převlékla do mudlovského oblečení (vzala si černé kalhoty, bílé tričko bez rukávů a černou mikinu), vlasy si jen rozčesala a na líčení se vykašlala úplně, zas tak moc to nepotřebovala.
Snídani jí donesl domácí skřítek. Trochu se ho lekla, vypadal poněkud jinak než jiní skřítci – na nohách měl ponožky, každou jinou a na hlavě snad půltuctu čepiček. Její snídaně obsahovala toasty, meruňkovou marmeládu a čaj. Snědla všechno, protože měla hlad, ale nevnímala chuť toho jídla.
Když se nasnídala popadla svou tašku a šla rovnou do Brumbálovy pracovny. U kamenného chrliče zastavila – neznala heslo. Chvíli přešlapovala na místě a přemýšlela, jaké má Brumbál heslo.
„Prostě mi otevři,“ křikla na chrlič, poněvadž se škaredě ušklíbl. A vida, fungovalo to. Tohle napadne snad jen Brumbála. Vyjela po schodech nahoru. U dveří, které vedli do jeho pracovny zpomalila a pak zaklepala. Ozvalo se vybídnutí, tak vešla.
„Jak vidím jste už připravená, ale tu tašku jste tahat nemusela,“ spočinul očima na její tašce.
„Tak jdeme,“ zavelel lékouzelník.
„Na shledanou,“ rozloučila se Rora.
„Na shledanou, doufám, že se brzy uzdravíte,“ popřál jí ještě Brumbál.
Lékouzelník si nabral prášek letax, vhodil jej do ohně a vyšlehly zelené plameny. Lékouzelník odříkal adresu nemocnice a vstoupil do plamenů. Za okamžik zmizel. Rora to po něm zopakovala.
Jakmile vylezla z krbu, rozhlédla se. Stála v prostorné hale. Procházeli tu lékouzelníci v citrónově zelených hábitech. Chodba byla bílá a na zdech vysely portréty slavných lékouzelníků. Než se Rora stačila rozhlédnout pořádně, už ji její doprovod postrkoval dopředu k pultu, za kterým stála mladá čarohosteska. Za pultem byla veliká tabule, na které byl přehled pater. U stěn byly lavičky a na nich seděli různí lidé. Někteří měli 3 končetiny, jiní vydávali podivné zvuky.
„Jdeme kvůli operaci slečny Raillové,“ oznámil čarohostesce lékouzelník.
„Ano, ano, mám vás tu napsané, že přijdete. Víte kam máte jít?“ zeptala se lékouzelníka a on přikývl, pak se otočila na Roru, „doufám, že ti to vyjde. Hodně štěstí,“ popřála jí.
„Děkuju,“ stačila za ní ještě křiknout, protože lékouzelník ji táhl k výtahu.
„Už na mě nešahejte!“ vyjela po něm Rora, „nenecháváte mi prostor na nic a já ten prostor potřebuju! Nenechal jste mě se ani rozloučit!“ byla opravdu naštvaná.
„Dělám jen svou práci, slečno. Nijak mě netěší být tu s vámi, mám daleko důležitější věci na práci, než vás,“ vpálil jí do tváře. Od toho okamžiku spolu nepromluvili. Dojeli do posledního patra. Rora si myslela (z vyprávění její mámy), že je tu jen kantýna a oddělení pro kouzelníky s vážným poškozením mozku nebo něco podobného. Hned jak vystoupili s výtahu, ujala se jich taková menší, baculatá sestřička.
„Ty budeš jistě Aurora Raillová, viď?“ ujišťovala se.
„Ano, jmenuju se tak,“ odkývala jí to Rora.
„Tak pojď máš pokoj až na konci chodby. Musíme si pohnout, abychom všechno stihly. Moc času nám už nezbývá a to se za tebou chtěla jít podívat tvoje máma,“ mluvila a vedla přitom Roru chodbou až úplně na konec. Otevřela dveře a ukázala jí její dočasný pokojík. Byl vymalovaný bílou barvou, a stěny byly obloženy dřevem, ale jen do půlky. Stály tam tři postele. Bíle povlečeny. U každé z nich stál noční stolek. V rohu byla veliká skříň a kousek od ní dveře do malé koupelny.
„Tak honem, honem. Vybal si a já ti donesu uspávací lektvar a až začne působit a ty usneš, lékouzelníci tě odoperují,“ sdělovala jí ve dveřích sestřička, pak zavřela dveře a nechala tam Roru samotnou. Rora se snažila nemyslet na následující hodiny, ale nešlo to. Přemýšlela jaké to bude po probuzení, jestli se něco změní nebo všechno zůstane při starém – krom omdlévání. Aby aspoň částečně unikla těmto myšlenkám, začala si vybalovat oblečení a skládat je do skříně. Zašla ještě do koupelny si opláchnout obličej. V pokoji si sedla na postel a hleděla na neurčitý bod na dveřích. /Škoda, že tu nikdo jiný není, je tu hrozná nuda. Kdyby tu někdo byl nezabývala bych se tím,c o se bude dít/ posteskla si Rora. V tom okamžiku vstoupila do pokoje sestřička a podal jí uspávací lektvar. Rora ho vypila a za chvíli už tvrdě spala.
Vzbudila se a pokusila se posadit. Musela si, ale zase lehnout – neuvěřitelně se jí motala hlava. Asi půlhodiny ležela. Potom přišla sestřička, aby Roru zkontrolovala.
„Už jsi se vzbudila? To je dobře. Tady máš něco k pití. Musíš pít, abys nebyla dehydrovaná,“ podala Roře skleničku s džusem.
„Děkuju. Můžu se na něco zeptat?“
„Jistě, ptej se,“ pobídla ji sestřička.
„Jak ta operace dopadla?“ v jejím hlase byla znát nervozita i strach. Bála se.
„Nemůžu ti o tom moc říct, přijde za tebou lékouzelník a všechno i poví. Teď odpočívej, potřebuješ to,“ byla opravdu milá.
„Dobře a ještě jednou děkuju, za všechno,“ Rora se na sestřičku usmála a dívala se po ní, dokud nezmizela za dveřmi pokoje.
Za chvíli opravdu přišel lékouzelník s Rořinou mámou. Hned jak ji Rora uviděla, zářivě se usmála.
„Dobrý den slečno Raillová,“ pozdravil Roru lékouzelník.
„Dobré ráno,“ oplatila mu pozdrav, „ahoj mami, pozdravila mámu.“
„Ahoj zlato.“
„Slyšel jsem, že už ses vyptávala na výsledek operace,“ konstatoval lékouzelník.
„Ano, je nepříjemné nevědět jak na tom jste,“ přitakala Rora.
„Vy se bát nemusíte. Už jste v naprostém pořádku. Operace se zdařila a pustíme vás do týdne domů – tedy pokud nenastanou nějaké komplikace.“
Rora si viditelně oddychla a poprvé za dobu, kdy věděla, že půjde do nemocnice se pořádně a od srdce usmála.
„Moc vám děkuju“ a vděčně se na něj usmála.
„Tak já vás tu nechám o samotě a přijdu zítra, zatím na shledanou,“ rozloučil se s ní lékouzelník.
„Na shledanou.“
Jakmile lékouzelník odešel, objala Karin svoji dceru. Byla ráda, že už je to za nimi. Měla o ní neuvěřitelný strach.
„Kdybys něco potřebovala, řekni sestřičce,“ poučovala ji matka.
„Neboj, už to bude dobrý.“
„Tak se měj, ještě za tebou přijdu, zatím odpočívej. Ahoj.“
„Ahoj a neboj se.“
Karin odešla a Rora opět osaměla. Najednou si uvědomila, že ani nedala vědět přátelům, kde je a co s ní je. /Musím to urychleně napravit,/ říkala si. Vzala si pergamen, rozšroubovala lahvičku s inkoustem, popadla brk a začala psát:

Ahoj Harry, Hermiono a Rone,
Nevím, jestli vám někdo řekl, kde jsem, tak to chci napravit. Jsem u sv. Munga. Před několika hodinami (nevím přesně kdy, před hodinkou jsem se vzbudila) mě operovali. Operace měla vyřešit ty moje problémy s omdléváním, jak víte. Lékouzelník, který mě operoval říkal, že už je všechno v pořádku a do týdne mě pustí. Mějte se krásně.
Rora

Pergamen vložila do obálky a nadepsala ji „Harry, Hermiona a Ron,“ pak si vzala další pergamen a napsala další dopis, tentokrát pro Draca.

Ahoj Draco,
Jsem u sv. Munga a před několika hodinami mě operovali. Operace dopadla dobře a všechno je v pořádku. Do Bradavic se vrátím do týdne.
Posílám ti pusu
Rora

I tento dopis dala do obálky a nadepsala „Draco.“ Teď už jen najít sovu. To nebyl takový problém. Rora zavolala na sestřičku, a ta jí slíbila, že ty dopisy co nejdřív pošle do Bradavic.
Až teď byla Rora spokojená, sice unavená, ale spokojená. Rozhodla se, že si na chvilku zdřímne. Byla z té operace tak vysílená, že za pár minut usnula pokojným, tvrdým spánkem.