Podzimní vánek - 1.setkání

Vdechla jsem vůni podzimního deště a postavila se na okraj skály. Nachází se na pokraji města. Chodím sem vždy, když potřebuji vydechnout a popřemýšlet. Většinou zde najdu řešení svých problémů, ať už jde o vztahy s rodiči, přáteli, potíže ve škole, problémy doma apod…
Dneska jsem sem zašla, protože na mě spadla špatná nálada a přitom je tak krásně. Nebe na lidi dýchá svými zlatavými odstíny, pofukuje čerstvý teplý větřík a k tomu z tohohle místa vidím na celé město a lesy plné barevného listí.
Co mě však překvapilo, nestála jsem tu sama. Za mými zády – sice tiše, ale přece jsem se nezmýlila – se ozývaly lehounké kroky. Poznala jsem to díky šustění spadaných listů. Ano, věděla jsem, že tam někdo je, ale nač se otáčet? Určitě si takové místo ten člověk vybral, aby si jen vychutnal pohled na město a nebo také přemýšlel a relaxoval jako já. To byla jedna možnost a ta druhá – obyčejný pochůzkář, který sbírá houby, venčí psa a nebo co já vím.
Posadila jsem se do trávy, podepřela si lokty a zaklonila hlavu. Sledovala jsem oblohu. Hledala podobnost v neobrazných mracích.
Ani nevím, jak jsem to dokázala. Mrkla jsem a vzápětí jsem namísto teplého vánku na kůži pocítila štípavý ledový vichr, déšť v obličeji a spatřila jsem namísto zlatomodré oblohy temnotu samu. Nějakým nepředstavitelným způsobem jsem jednoduše usnula. Otřela jsem si vodu z tváře, promnula si oči a vyškrábala se na nohy. Na hodinkách se zaleskly ručičky, které ukazovaly půl jedenácté. A sakra, naši mě zabijou pomyslela jsem si. Prudce jsem se otočila s úmyslem utíkat domů a začít vysvětlovat, co se stalo, když mi v tom něco zabránilo.
Narazila jsem do o hlavu většího člověka. Podle postavy to byl nějaký muž. Poodstoupila jsem tedy a prohlédla si i jeho tvář. Po pravdě nebyl na první pohled nijak zvlášť pěkný, ale když jsem ho prozkoumávala dál a dál, nacházela jsem v jeho očích a držení těla něco zvláštně krásného, že jsem až nebyla schopna pohybu nebo slova. Popravdě měl dokonalou tvář a dokonalé tělo. Jako bych se zadívala do gotického chrámu. Děsivého, ale zároveň nádherného dokonalého skoro létavého svou lehkostí chrámu.
„Co tu tak pozdě děláš? Jsi promoklá až na kost.“ Měl sametový mladý hlas, ale co jsem zaboha nedokázala pochopit – proč se mě ptá na takové věci? Vždyť co je mu dotoho? Normálně se o mě nikdo nezajímá, tak on taky nemusí. – no, možná jsem byla tak trochu ráda, že mu není promoklá holka ležící na trávě v půl jedenácté v noci ukradená. Zvlášť, když jsem tou holkou já.
„Je ti dobře?“ to vypadám jako sfetovaná nebo co?
„Vnímáš mě?“
„Jo, jasně, nic mi není.“ Vybafla jsem ze sebe neskutečně rychle – nemohlo mi být rozumět.
„Fajn, nepotřebuješ nějak pomoct? Třeba někam hodit?“ Tak mi asi rozumět bylo. Nějak pomoct? Jasně, jestli umíš teleportovat lidi a přemisťovat se v čase, tak klidně. A hodit domů? V životě bych nevlezla do auta s takovýmhle klukem! Ten by mě přepral malíčkem.
„Ne, díky, zvládnu to sama.“
„Tak tě aspoň doprovodím do města. Někdy to tu bývá nebezpečné.“ Jasně že ano! Většinou v době, kdy se ke mně snaží vnutit takovémhle člověk!
„N ne, t to je fakt d dobrý!“ Začínala jsem být stále víc a víc nejistá.
Vykročila jsem konečně, ale zastoupil mi cestu. „Co to děláš?“ Vypískla jsem tak vysokým hláskem, jako bych byla nějaký eunuch!
„Jsi roztomilá když se bojíš.“
Do háje! Sakra! Pomoc? I kdybych začala řvát, tady mě nikdo neuslyší. Tteď mám před sebou určitě nějakého úchyla. Když začnu ječet? Umlčí mě. Když začnu běžet? Dohoní mě. Když se začnu prát? Přepere mě. Oči mi poskakovaly z místa na místo. Hledala jsem cestu, kudy utéct z téhle šlamastiky. Proč jsem jen měla stále horší a horší pocit, že jí nenajdu? Pohlédla jsem tomu hajzlovi do očí. Já vystrašená k smrti a najednou jakoby se bál on. Hloupost! To se spíš mé oči odráželi v jeho.
„Tak dost!“ CO? Co to říká? A čeho? „Ta poslední věta nebyla na místě, když si vezmu, že jsme tu sami, je půl jedenáctý a navíc je mi jasný, že sis hned představila, že jsi snadná oběť. Ale já ti fakt nechci nic udělat.“ Úúú, hned bych mu to uvěřila (jak jsem řekla, na první pohled není žádný model, ale na druhý je to nejkrásnější a skoro až nejdokonalejší lidský tělo na světě). Ne! CO blbneš sakra? Nemůžeš!!!! Nemůžeš se předním přestat mít na pozoru!
„Ne! To fakt na místě nebyla! A jo, představila. Nevidím žádný důvod, proč bych ti měla věřit bo co to po mně vlastně chceš! Když mi nechceš nic udělat, tak mě nech projít.“ Panejo, nikdy bych nečekala, že budu mít sílu prohlásit to tak sebevědomě. Vykročila jsem směrem k pěšině, ale zastoupil mi opět cestu. „Nech mě kruci projít!“ Křikla jsem na něj a trapně se pokusila strčit ho do ramene. (Já bláhová si myslela, že ho tím třeba odstrčím celého, ale on se ani nehnul.)
„To nemůžu.“
„Co? Děláš si ze mě srandu? Nech mě sakra projít, slyšíš?“
„Chceš mi něčím vyhrožovat? Nech mě projít, nebo tě zmlátím? To asi sotva.“
„Tak co po mě chceš?“
„Jdi jinudy.“
„Co? A kudy asi?“
Najednou vykročil směrem ke mně a donutil mě pomalinku ale jistě couvat k okraji skály. Ne! To snad ne. To nemůžeš. Začala jsem zmateně kroutit hlavou ze strany na stranu a snažila se pochopit o co tu jde. Že by udeřila moje poslední hodinka? Minutka? Vteřinka?
„Ne! N ne, to n nemůžeš.“ Koktala jsem ze sebe a zběsile trhala hlavou. Mračila jsem obočí, jak mi to začínalo docházet. Za mnou zbýval už jen poslední metr, když se zastavil. Ach díky bohu. Už jsem myslela, že mě s tý skály doopravdy shodí. Ufff.
„Co sis myslela? Že tě shodím? Nebuď dětinská! Tahle cesta.“ Rukou mávl vlevo a opravdu, byla tam další pěšina. Nechápala jsem sice, proč nesmím jít tamtudy, ale tudy – zvlášť když bych přísahala, že tu nikdy tahle cesta nebyla. Nevěděla jsem, jestli mě neláká do léčky, kde by na mě třeba mohly čekat jeho kamarádíčci, ale popravdě. Nepatřím mezi ty nádherný holky s minisukní, botami s podpatkem, nohama až po krk atd. Takže by si měli vybrat někoho jiného, ne? Ale co na tom záleží, vzala jsem nohy na ramena a běžela jsem tak rychle jak jsem jen mohla.