Podzimní vánek - 2. Otřes

Brr, to byl hnusnej sen, pomyslela jsem si, než jsem si všimla šrámu na pravém rameni, který při dotyku nepříjemně pálil. Hmm, tak asi nebyl. Aspoň, že už jsem doma, v bezpečí. Vyškrábala jsem se teda z postele, vypnula nastavenýho budíka (rádio) a vláčela se ve svý vytahaný noční košili a la tátovo starý triko do koupelny.
Vypadala jsem strašně. Pod očima kruhy, rudý bělma, a k tomu ten odpornej šrám – snad mi tam nezůstane jizva. No jo, lepší už to stejnak asi nebude. Vydrhla jsem si zuby, zavázala vlasy do culíku (neměla jsem náladu je pracně vlhčit a následně zase foukat, aby měly nějakej tvar) a šoupala se zase do kuchyně. Bydlím s našima v jednom z domků ve „vilkový“ čtvrti. Není to moc přesný pojmenování, protože každej baráček je tu strašně malinkej a od vilky má fakt dost daleko, ale víte co tím myslím. Jo, bohužel (nebo možná díkybohu?) jsem jedináček, takže snídani i svačinu jsem mívala i teď, když chodím na střední, vždycky připravenou na kuchyňský lince. Jo, díky bohu za mamku. Popadla jsem teda krabici mysli, připravenou misku s bílým jogurtem a přestěhovala se ke stolu. Zapla jsem telku a v pohodičce vychutnávala svojí každodenní (když nepočítám víkendy) snídani.
Nevím, jak mě to napadlo, ale šáhla jsem po novinách, co ležely zrovínka vedle mý ruky. Bezmyšlenkovitě jsem listovala, když jsem se lekla velkého titulku : V lese za Starou školou se opět zabíjelo. To snad ne? Vždyť tudy jsem včera šla. Teda, jen jednou – směrem nahoru. Tudy totiž vede cesta k troskám – tam, kde jsem včera strávila půlku dne. Okamžitě jsem se začetla do článku.
Ale no tak, nesmím dělat tak ukvapený názory. Co to melu? Samo že musím! Nic jiného se přece nenabízí. Proč jinak by se ten kluk choval tak divně? Chvílema milej a chvílema takovej … divnej. Sám se tvářil strašně kamenně, ale chvílema jsem v jeho očích zachytila známky strachu. Většinou, když jsem se přes něj snažila dostat. Ten hajzl, určitě věděl co se tam dole děje a nebo co hůř, patřil k nim.
Celý ráno jsem o tom přemítala, Trvalo mi věky, než jsem do oblečení vlezla těmi správnými otvory. Konečně jsem měla všechno a vypadla jsem z baráku. Dala jsem se na známou cestu – do školy.
„Neboj, já nikoho nezabil“ řekl někdo podezřele známý svým hlasem za mnou. Nemusím ani říkat, že jsem málem vyletěla o dvě tři patra výš jak jsem se lekla.
„Fakt, jen jsem … prostě chtěl, abys šla jinudy.“
„Ty, ty…“
„No copak?“ No to je teda sebevědomej člověk. Říkal to s takovým potěšením a úsměvem na tváři. Snad ta jeho ješitnost toužila po tom, abych mu nadávala!
„Tys to věděl! Tak proč jsi mě nenechal jít tamtudy, he? Když jsi věděl o nich, je to jako bys je měl na svědomí.. a mít na svědomí dvě holky nebo tři – to už je jedno ne?
„No jo, mít na svědomí dvě nebo tři HOLKY to mi celkem jedno je. Ne, teď vážně, já o tom přece nevěděl, co blbneš?“
No tak fajn, říkej si co chceš! Mě to nezajímá. „Nemohl bys jít sakra svou cestou?“
„Co se tak vztekáš?“
„Já se nevztekám, jen bych ráda šla sama – nikdy jsi tudy v tuhle dobu nešel, tak nechápu, proč jdeš teď. A jak jsi vůbec věděl že tu budu?“
„Aha, ty si myslíš, že nemám na práci nic jinýho, než sledovat malý holky jako jsi ty? Snad si nemyslíš, že jsem tu kvůli tobě.“
To jsem musela uznat, proč by to taky dělal, ne?
„Ale když už tu jsem, tak nechci jít hloupě za tebou.“
„Ne? No tak prosím, já tě mile ráda pustím před s…“
„A sakra, tak brzy? Sáro? Sáro!“
No, asi jsem to s tím hněvem neměla tak přehánět. Kdo by čekal, že se vysílím tak moc, že sebou seknu na zem? Ještě nikdy mi nebylo tak špatně. Cítila jsem, jak se mi zpomaluje dech a srdeční tep a jak si mě bere ten hroznej člověk do náruče. Kupodivu byl ale úplně klidný. Já byla vyděšená k smrti, co se to se mnou děje a on se choval jako zkušený doktor. Je pravda, že mu mohlo být tak kolem 20, ale přece jenom v tomhle věku se diplomy ještě nerozdávají. Pomalinku ale jistě mi začínala být čím dál větší zima a já ztrácela pojem o tom, co se se mnou děje.

„To bude dobrý, Sáro. Neboj, to přejde, jen to prosím vydrž ještě chvilinku.“
Jedno musím uznat, nemám ho ráda, ale bylo to to nejlepší, co jsem teď mohla slyšet. Vlastně mi bylo jedno, co říká, hlavně že jsem ho zase slyšela. Pomaloučku jsem odlepila jedno a pak druhý víčko, viditelně byl rád, že jsem zase při vědomí. Pár vteřin jsem ještě ležela schoulená v jeho náručí pod velkým platanem na trávníčku v parku, kterým vede má cesta do školy, ale pak mi začínalo docházet pár nesrovnalostí. Až moc rychle na moje možnosti jsem vystřelila do sedu, otočila se na něj a nechápavě třeštila oči.
„Ty, ty víš jak se jmenuju?“
„Sára.“
„Odkud to víš?“
„Teď není čas na podezíravý otázky.“
„Právě naopak, teď je ten nejlepší čas!“
„Někdo mi tě někde ukazoval.“
„Co?“
„No znáš to – hele to je Sára, chodí se mnou do školy – a tak podobně…“
Jo, to je možný, to se mu musí nechat. Fajn, je mi dobře, tak proč tady vlastně sedím? Vstala jsem, vzala si z jeho zad svou tašku a zamířila pryč od něj.
„Co to proboha děláš?“ No co asi? Jen hádej!!! „Nechceš jít doufám do školy?“ A co asi myslíš? Těma otázkami mě fakt vytáčel, ale díkybohu jsem byla každým krokem dál a dál a nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy ten jeho hlas už neuslyším.
Díkybohu už se dál nesnažil. (holt musím uznat, že to pak vymyslel chytřeji) No dobrá, je fakt, že vrah by mě nesbíral ze země, mohla jsem bejt trošku milejší a poděkovat mu, že mě tam nenechal ležet, ale mějte mi to za zlý! Copak jsem v tu chvíli myslela na nějaký hloupý omluvy? On se mi taky neomluvil, že mě vyděsil k smrti.
Doplazila jsem se až do školy. Nikdy předtím nebyla má taška tak těžká – nebo snad já tak slabá? Potichu jsem pozdravila Káju a sedla si do naší lavice. První hodina matika. Alespoň jsem věděla, že nepíšem. Sice nuda nehorázná, ale pořád lepší, než ty následující hodiny plný písemek a zkoušení.
Přesně se zvoněním vběhla do třídy naše sekretářka a zavolala moje jméno. Co se děje? Snad nemá za úkol vytáhnout ze třídy lidi, který se nepřezuly, protože já si nepamatuju, že bych udělala něco horšího.
„Sára Danielová?“
„To jsem já.“
„Pojď se mnou, prosím.“ No tak dobrá, jak je libo. „Ty věci si vem s sebou taky.“ Možná už mám od malička dáno přehánět ať se děje co se děje, ale – PŘECE MĚ NECHCETE ROVNOU VYLOUČIT? Je fakt, že jsem se od začátku roku nepřezula ani jednou, ale tohle je snad moc tvrdej trest.
Spakovala jsem si matiku zase do báglu a plazila se za ní do sekretariátu. Hned, jak jsem vešla dovnitř, přiběhla ke mně mamka, že musíme okamžitě k doktorovi.
„Cože?“
„Volal mi nějaký tvůj kamarád, prý nějaký Alex. Teda, nikdy jsi mi o žádném Alexovi nepovídala, Sáruš. Ale Prý jsi omdlela a shodli jsme se spolu, že bys měla dneska zůstat doma a odpočívat.“
„Mami!“ Jo, jsem jedináček, ale tady se právě projevuje ta jedna z nevýhod!
„no tak dobrá, k doktorovi nepůjdem, pokud se ti neudělá zase špatně, ale dneska zůstaneš doma.“
„Co?“
„Už jsem řekla, Sáro!“
„Ale…“ Taky tak nesnášíte, když přiběhne vaše Matka a začne vás nutit dělat věci proti svý vlastní vůli pro „vaše dobro“? Jestli tohle někdo snese, tak musí mít fakt nervy z oceli a nebo být tak strašně vyhýčkaný dítě, co nemá vlastní čest, až to bolí.
Dotáhla mě domů s tím, že tam musím zůstat a že ona jede ještě do práce. Díkybohu alespoň něco.
„Jo a abych nezapomněla, tak za půl hodiny se staví ten tvůj kamarád, prý teď nemá školu, moc jsem to sice nepochopila, ale alespoň na tebe dohlídne, kdyby se něco stalo, jo? Tak pa, zlato.“
NEEEE!!!! To mi snad dělá naschvál. Je mi jasný, kdo ten Alex asi může bejt! Copak viděl ještě někdo jiný, že jsem tam sebou sekla? Bohužel.
„Mami, ale já tu s ním nechci být.“
„Ale nepovídej, zlatíčko, vím že se ti nelíbí, když tě někdo hlídá, ale teď si prostě vybírat nemůžeš, tak se měj.“ Dořekla vletu a práskla dveřmi. No, skvělý!
Hodila jsem sebou na pohovku v obýváku a zapla dvdýčko, který bylo zrovna strčený v přehrávači. Nějaká komedie, co si táta půjčil od strejdy. Sice to běželo, ale moc jsem ho nevnímala. Přece jenom : ‚Neboj, to přejde, jen to ještě vydrž chvilinku‘
Já bych takovou větu nikdy člověku zmítajícímu se v haluškách, co ztrácí vědomí, neřekla. Chápu to bude v pohodě, počkej, někoho zavolám, ššš, a podobný řeči, ale vydrž to, už jen chvilku a bude po tom. Jak to mohl vědět? Třeba to taky přejít nemohlo. A co ta věta: ‚Sakra, takhle brzy?‘ Copak lidi mívaj zdravotní problémy jen po poledni? To je celkem úsměvná teorie.