Enolla Forse 5.

Od oslavy narozenin uplynulo ani ne čtrnáct dní. Pro někoho krátká doba, ale i tak to stačilo k tomu, aby se několik věcí změnilo. Zájem pana a paní Wraithových o Enollu se podivně zvýšil. Neustále ji zvali domů, ať už na obědy či jen na obyčejnou návštěvu. Zvali i Theresu, ale ta nemohla. Měla spoustu práce. Enolla někdy ráda přijala, ale někdy zůstala doma a pomáhala mamince. Ví, že si myslí, že si ji chtějí koupit, ale ona se nenechá.
Jen ji zaráželo proč. Proč tak najednou.
Vždyť na ní není nic výjimečného. Nic, co by ona poznala.

Enolla stála u okna a zamyšleně se z něj dívala. Čekala, až ji Theresa zavolá. Dnes měli jít společně na nákupy školních potřeb do Příčné ulice. Za peníze od Wraithových. Nabízela je mamince, ale ona odmítla. Jsou její a dostala je na nákup věcí do školy. Jak smutným tónem to pronesla. Včera ráno, když přišel dopis.
Svůj pohled stočila na malý noční stolek, kde zmiňovaný dopis stál.
Když jí včera přišel, nedočkavě ho otevřela. Čekalo ji celkem strohé oznámení, že je do školy přijata. V příloze našla seznam učebnic a také zde byla poznámka, že bude zařazena do koleje jako nováčci, tudíž přijede do hradu jako oni.
Strohost ji zklamala. Ačkoliv ji mohla očekávat. Byl snad důvod k tomu, aby jí byl napsán nějaký obsáhlejší dopis? Možná že ano, možná že ne.
Ale vždyť ona jde úplně poprvé do školy. Nastoupí do pátého ročníku a oficielně nic neumí. Museli jí určitě poslat něco navíc.
Měli by…

Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Už jdu maminko.“ Odpoví, zadívá se ještě na chvíli na dopis a vyjde z pokoje.
„Jak se těšíš? Dnes je velký den. To bude nákupů. Oblečení, učebnice a jiné potřeby.“ Přívětivě se na ni Theresa usměje.
„Už se těším na to, až si koupím plášť.“
„Nakoupíme i jiné oblečení. Potřebuješ ho.“ Odvětí Theresa a pokyne směrem ke krbu.
Enolla vezme hrst zeleného prášku. Postaví se do krbu.
„Příčná ulice.“ Řekne jasně. Vyšlehne zelený plamen a Enolla se objeví na zcela jiném místě.
Pomocí letaxové sítě se přemisťovala teprve po druhé, ale naštěstí to zvládla. Vždyť to nebylo nijak obtížné. Stačilo jen správně vyslovit název požadovaného místa.
Během chvíle se u ní objevila i Theresa.

Bylo to poprvé, co navštívila Příčnou ulici. Naprosto ji ohromila. Tolik věcí, tolik lidí. Téměř u každé výlohy se zastavovala a prohlížela si všechny ty zajímavé věci uvnitř. Cukrovinky, hračky, krásné sady psacích potřeb a podobně.
Až došla k prodejně, kde prodávali zvířata. Prosebně se koukla na maminku a společně vešly dovnitř.
První zvíře, které si zamilovala hned od pohledu, byla krásná černá krátkosrstá kočka. Její zvídavý zelenooký pohled ji naprosto uchvátil.
„Maminko, já si koupím tuhle kočku. Je nádherná.“
„Nechceš raději sovu? Bude užitečnější.“
„Ne. Vždyť se podívej, jak krásně se na mě dívá.“
A opravdu. Kočka si dívku prohlížela, jako by ji rozuměla.
„Co si přejete mladá slečno?“ oslovil ji s vřelým úsměvem pán, který přišel do prodejny ze zadní místnosti.
„Kolik stojí takhle krásná černá kočka?“ usměje se Enolla a pokyne hlavou směrem k černé krasavici.
„Ta bohužel není na prodej. Je to moje kočka. Snow.“
Sníh. Enolla si vzpomene na ty krásné šaty na ples. Její jméno k nim ladí.
Černá kočka. Ladila by k mým vlasům.
„To je vážně škoda.“ Smutně si povzdechne dívka.
Theresa ji konejšivě obejme. „Chceš jiné zvíře?“
Enolla jen zakroutí hlavou.
„Pokud stojíte o krásnou černou kočku. Snow má koťata.“ S dobráckým úsměvem nabídne prodavač.
„Maminko?“ ožije najednou Enolla.
„Dobrá tedy. Vezmeme si jednu krásnou černou kočičku.“
Pán pokývne hlavou a odejde do zadní místnosti.
„Snow. Ano, bude se jmenovat Snow.“ Řekne si pro sebe polohlasně Enolla.
Budeme ladit.
Kouzelník donese krásné kotě. Už je celkem veliké. Mohou mu být dobré dva měsíce.
„Dobrá, vezmeme si ji. Stavíme se pro ni až obejdeme všechny obchody.“ Rozhodne Theresa.
„Je vaše. Těším se a velmi brzy na viděnou.“
Se spokojeným výrazem vyjde Enolla zpět na ulici.
Tentokrát se vydají koupit všechny učebnice a potřeby do školy. Nákup oblečení a Snow si nechají nakonec.

Kolem páté hodiny odpoledne se konečně Enolla a Theresa dostaly do prodejny s oblečením. Enolla byla tak nedočkavá, že si ani nevšimla názvu krámku.
Uvítala je starší milá paní, která je začala ihned obskakovat a vyptávat se, co potřebují.
Nejdříve se dali do zkoušení školního oblečení. Tři hábity a dva pláště. Jeden vždy takový slavnostnější, kdyby bylo potřeba a jistě bude.
A nakonec si koupila i několik šatů. Normální oblečení, jak tomu všichni s ironií v hlase říkali. Nesmělo chybět ani teplé oblečení, jak její maminka poznamenala: velice důležitá část šatníku.
Spokojeny s nákupem vyšly ven a chtěly zajít pro Snow.
„Maminko!“ zděšeně vyjekla Enolla a zastavila se na místě.
„Co se děje holčičko?“ ustaraně se na ni podívala Theresa.
„My zapomněly na hůlku. Musíme ji jít ještě koupit.“
Po této informaci začala Theresa kontrolovat, co vše mají. Nedovedla si vysvětlit, proč na hůlku zapomněla. Snad možná proto, že bylo nezvyklé ji kupovat pro patnáctiletou dívku. Naštěstí zapomněly koupit jen tu hůlku.
Vrátily se o kousek dál, kde stála prodejna s hůlkami. Majitelem byl pan Olivander. Nebo tak to alespoň tvrdila cedule před obchůdkem.
Enolla se rozhodla, že hůlku si koupí sama a stejně musela Theresa počkat venku s tím obrovským nákupem.
„Dobré odpoledne.“
„Dobré odpoledne Enollo.“ Uvítal ji muž za pultem.
Jak může znát moje jméno?
„Dnes je velký den. Den, kdy jsi jdeš poprvé kupovat hůlku.“ Pokračuje pan Olivander tónem, který naznačuje, že se znají už léta.
„Ano, to ano.“ Překvapeně ze sebe vyrazí Enolla.
„Vydrž chvilku, zkusím pro tebe nějakou vybrat.“ Vstane ze svého křesla a začne hledat tu správnou hůlku. Nakonec se zadívá na jednu krabici, vytáhne ji a s očekáváním podává hůlku dívce.
„Jedenáct palců, jasmín a žíně jednorožce.“ Oznámí základní informace.
Enolla s očekáváním vezme hůlku do ruky.
„Zkuste s ní mávnout. Opatrně.“ Stačí ještě upozornit pan Olivander.
Uposlechne ho. Lehce mávne hůlkou, ale vůbec nic se nestane.
„Tak to není ono.“ Podrbe se na bradě výrobce hůlek.
„Už vím.“ S nadšením dodá. Odejde někam dozadu a za chvíli se vrátí s další hůlkou.
„Deset palců, jasmín a blána z dračího srdce. Opět s ní opatrně mávněte.“
Enolla už s menším nadšením hůlku vezme do ruky.
Jaké je pro ni ovšem překvapení, když ji rukou projede příjemně hřejivá energie. Odváží se hůlkou trochu mávnout. Z hůlky vylétnou malé zlatavé jiskry.
„Ano, ano.“ Nadšeně vykřikne pan Olivander. „To je ona. Vaše hůlka.“
Dívka spokojeně zaplatí a vyjde ven.
„Nakoupeno? Jakou hůlku máš?“
„Hned na druhý pokus. Cítila jsem takovou energie. Krása. Super. Deset palců, jasmín a blána z dračího srdce.“ Vychrlí ze sebe Enolla.
Theresa se rozesměje zvonivým smíchem. „To jsem ráda a teď pojďme pro tvůj černý zázrak.“